Po vypovězení Amienského míru Španělsko (jenž v revolučním období nejprve bojovalo proti Republice, aby se později stalo jejím spojencem) lavírovalo mezi mocenskými tlaky z Londýna i Paříže. Napoleon Bonaparte jménem Francie naléhal aby Madrid obnovil spojenectví v duchu smlouvy ze San Ildefensa (1796), a poskytl mu k dispozici své loďstvo, přístavy, a v případě války na kontinentě i vojsko. Britský premiér (nejprve Henry Addington, pak již mnohem důrazněji William Pitt!) zase naléhal, aby Španělsko alespoň formálním ohrožením francouzské jižní hranice donutilo protivníka vázat v Pyrenejích alespoň jistou část svých ozbrojených sil. Obě strany hrozily, že případné nevyhovění požadavkům bude bráno jako nepřátelský akt, a Madrid ponese odpovídající následky.Ostrovní říše prokazovala méně trpělivosti i taktu, a jakkoli Royal Navy počala znepokojovat španělské obchodní loďstvo, francouzská hrozba byla asi akutnější, a Madrid s povděkem přijal Bonapartovu nabídku, že může zachovat formální neutralitu, a může se vyplatit. Potíž ovšem spočívala v tom, že získat adekvátní částku v mateřské zemi nebylo z časových i politických důvodů příliš reálné a volba proto padla na tradiční španělskou zlatou žílu v Jižní Americe. Úmluva byla pochopitelně tajná, ale v Londýně počali cosi tušit, fáma začala stíhat fámu a Velká Británie počala pohlížet na Španělsko znovu jako na nepřítele.

Britský ambasador ve Ferrolu dokonale zvýšil paniku a všeobecnou nervozitu, když na zdejší námořní základně nalezlo azyl několik francouzských válečných lodí uniknuvších ze Santa Dominga. Do Londýna oznámil, že se zde pravděpodobně shromažďuje invazní flotila a vojsko, jejichž cílem bude pravděpodobně ohrozit britské zájmy v Západní Indii (Karibiku). Byl to ambasadorův čirý blud, ale londýnská admiralita se rozhodla vůči Španělsku ještě přitvrdit a britské řadové lodi pod velením kontradmirála Alexandra Cochranea Ferrola protilehlou La Corunu preventivně zablokovaly.

Admiral Sir William Cornwallis (1744–1819)

Nezůstalo jen u toho, a z Cornwallisovy flotily, střežící francouzské biskajské pobřeží, byla vyčleněna slavná 38dělová fregata Indefatigable (ovšem již pod kapitánem Moorem, nikoli legendárním Pellewem), aby společně s fregatou Lively o stejném počtu děl (nikoli shodnou palebnou silou!) monitorovala dění v Cádizu. Z Nelsonovy středomořské eskadry byly za stejným účelem vyčleněny fregaty Amphion a MedusaDonegal (ex-francouzská Hoche, 74 děl), ale ta se opozdila a do následujících událostí nikterak nezasáhla.

Tato na „mírové časy“ úctyhodná síla byla svěřena pod velení kapitána Grahama Moora (ml. bratr generála Johna Moora), který měl od Admirality za úkol prověřit, zda se i zde neformuje nějaká nepřátelská formace, a v případě, že by vzniklo oprávněné podezření, že Španělé činí něco Velké Británii nepřátelského, měl povolení eventuelně i vojensky zasáhnout. Londýn měl i spadeno na očekávanou tradiční zásilku zlata z Latinské Ameriky, ale zde už Moorovy instrukce nebyly příliš jednoznačné, a na anglickém (byť i byl Skot! 🙂 kapitánu leželo břemeno veliké zodpovědnosti.

Čtveřice britských fregat se setkala na smluveném místě u mysu Santa María dne 3. října 1804 a již o dva dny později Angličané spatřili na obzoru čtvero plachtoví velkých válečných lodí. Šlo o čtyři španělské fregaty pod velením kontradmirála Bustamenta plující z Montevidea do Cádizu. Již síla této formace dávala tušit, že náklad dopravovaný touto eskadrou nebude jen tak ledajaký, neboť obvykle v „mírových časech“ pluly fregaty s jihoamerickým zlatem buď sólově, nebo maximálně ve dvojici. Britové se ke Španělům plujícím v kýlové lini Fama (34 děl), Medea (40 děl), Mercedes (34 děl) a Clara (34 děl, někdy uváděna jako Santa Clara) zvolna přibližovali v obdobné kýlové formaci, a zahájili komunikaci zdvořilostními zdravicemi. Španělé byli totálně zaskočeni, zmateni, nevěděli jak zareagovat, a tak pokračovali v plavbě. Nepochybně ovšem alespoň intuitivně vytušili, že na volném moři nepůjde o nějakou netradiční zdvořilostní pozornost, ale Britové za svými zdravicemi skrývají nepřátelské úmysly.

Moore pochopil, že už beztoho jakýmkoli otálením velice rychle ztrácí moment překvapení a jeho Indefatigable proto vyslala výmluvný varovný výstřel před příď Bustamentovy vlajkové lodi Medea s požadavkem, aby Španělé okamžitě skasali plachty a umožnili inspekci na palubách svých lodí. Kontradmirál José Bustamente sice vyhověl Moorově požadavku skasat plachty, ale striktně odmítl jeho požadavek vpustit anglické vojáky na paluby svých lodí, jako naprosto nepřijatelný a neodůvodněný. Moore následně odvětil, že velice lituje, ale má své instrukce a v tomto případě bude, ač nerad, nucen použít sílu a donutit španělské lodi k podrobení se jeho inspekci násilím.

Poté, co španělský velitel znovu hrdě odmítl britské ultimátum a dal znovu napnout plachty, se už na obou stranách kvapně zvedaly záklopky dělových střílen. Zakrátko pak už logicky promluvila děla – Medusa na Famu, Indefatigable na Medeu, Amphion na Mercedes a Lively na Claru. Pochopitelně i Španělé se snažili nezůstávat Britům nic dlužni, byli však od počátku v této nečekané, nechtěné a jimi nijak nevyprovokované bitce ve výrazné nevýhodě. Jednak na rozdíl od Angličanů nebyli na boj naprosto připraveni, a pak na palubách všech španělských lodí nebylo pouze zlato a zboží všeho druhu, ale i spousty civilistů, ženy a děti z toho nevyjímaje!

Tento náklad pochopitelně nejenom pasivně překážel, ale zejména pokud šlo o ženy a děti, vnášel do posádek španělských lodí chaos a nerozhodnost… Vše vyvrcholilo již zhruba po deseti minutách boje, kdy patrně po náhodném zásahu skladiště střelného prachu s hrozivým rachotem vylétla do povětří španělská fregata Mercedes. Zejména psychologický efekt této katastrofy, asi způsobil, že během několika málo minut poté bylo po všem. Po čtvrthodině od zahájení palby tak bylo prakticky dobojováno a po dvaceti minutách střelba utichla zcela. Šokovaní Španělé totiž záhy sňali vlajky a společně s Brity zahájili záchranu trosečníků.

Počet mrtvých na palubě nešťastné lodi, slující plným jménem Nuestra Senora de las Mercedes, se odhaduje zhruba na 300 – zachráněn byl všehovšudy jeden důstojník a 45 mužů posádky. Všichni na palubě fregaty přítomní civilisté, ukrytí před střelbou do relativně většího bezpečí hlubokého podpalubí, zahynuli. Na ostatních španělských lodích bylo v okamžiku utichnutí palby 27 mrtvých a 80 raněných, zatímco Britové měli všehovšudy 2 mrtvé a 7 zraněných.

Epilogem této bitvy byl pokus čelní fregaty Fama o únik, po té co po vzoru ostatních španělských lodí sňala vlajku, a pozornost Britů upoutala záchrana tonoucích. Španělský kapitán poněkud nečestně, ale logicky využil příležitosti, vztyčil červenožlutočervenou vlaku, napnul plachty a zamířil k Cádizu. Pokus se zprvu dařil, španělské lodi byli rychlé a obratné, ale britští námořníci byli přeci jen zručnější. Fregata LivelyMedusa rovněž příliš nezaostávala a tak po třech hodinách honičky byl uprchlík polapen. Nyní již k Španělovu podrobení se postačilo několik varovných výstřelů…

Zlato a další zboží ukořistěné na třech zajatých plavidlech bylo vyčísleno na více než milion liber, a zhruba další půlmilion klesl ke dnu spolu s fregatou Mercedes. Ovšem je pochybné, čemu měla tato akce zabránit, ale jisté je že již 12. října 1804, prakticky okamžitě poté, kdy se informace o tomto incidentu dostala do Madridu, bylo králem (Karel IV.) a jeho ministry přijato jednomyslné rozhodnutí – Španělsko s okamžitou platností vyhlašuje Velké Británii válku! Bonaparte, nyní nově císař Francouzů Napoleon I., si nemohl přát více!

Přestože byla někdejší země Filipa II. jen stínem bývalé mocnosti, Francie získala velice cenného a věrného spojence, neboť léty zakořeněná rivalita a antipatie „Donů“ (tj. Španělů – brit. přezdívka) k proradnému „Albionu“ dosáhla tou dobou všech atributů fanatické nenávisti. Bylo velikou, a možná i osudovou, Napoleonovou chybou, že o necelé 4 roky později, svou dynastickou politikou učinil ze hrdých a nepoddajných Španělů zaryté nepřátele Francie a účelové spojence Britů.