Nepříliš silná, leč elegantně vypravená knížka nese název Slečna kavaleristka a pod tímto titulem čteme jméno Naděžda Andrejevna Durová. Mnohým titul i autorka už cosi říkají. Ano, jde u ony unikátní memoáry „kavalerist-děvicy“, z níž jsem zařadil ukázky do V. dílu Napoleonových tažení s podtitulem Ať žije císař!, kde jsem se i zmiňoval, že by měly brzy vyjít česky v naší mateřštině.

Pro ty nezasvěcené, N. A. Durová, dcera ukrajinského důstojníka, chtěla utéci „otrockému osudu ruské ženy“ a jako muž vstoupila pod jménem Alexandrov do ruského lehkého jezdectva. S Konopolským plukem bojovala roku 1807 v bitvách u Guttstadtu, Heilsbergu a Friedlandu, krátce sloužila u prestižního Mariupolského husarského a rok 1812 včetně bitvy u Moskvy-Borodina prožila v Litevském hulánském. Nadšení, místy roztomilá naivita a značná dávka upřímnosti spolu s nesporným literárním nadání vzbudily nadšení už u A. S. Puškina, prvního vydavatele těchto pamětí, kterého Durová navíc inspirovala ke slavné Kapitánské dcerce.

Slečnu kavaleristku připravil k vydání a doslovem opatřil známý autor, překladatel a vydavatel Leonid Křížek, skvěle (nesrovnatelně lépe, než jsme to v Ať žije císař! udělal já) ji přeložil Libor Dvořák a dvěma vynikajícími historickými dovětky doplnil mnohým z vás známý znalec ruské vojenské problematiky Karel Klátil. Knihu vydalo nakladatelství Mladá fronta jako první svazek nové edice Arma et musae, Zbraně a múzy (dalšími tituly této edice budou Osmadvacátníci Josefa Fučíka, tedy legenda a skutečnost o 28. pěším pluku, což jistě potěší všechny austrofily, a poté můj „úlet“ do středověku, první svazek čtyřdílného cyklu Rytířské příběhy a osudy s podtitulem Meč a kříž).

Slečna kavaleristka, zpověď ženy, o níž kdosi napsal, že měla mnohem raději koně než muže, je okouzlující četba. Je to nádherná sonda do barvité doby i do poměrů v ruské armádě, jíž se vyrovnají, pokud jde o memoáry ruské, snad jen knihy básníka-husara Děnise Davydova. Snese srovnání i s tím nejlepším, co o napoleonských válkách napsali francouzští pamětníci Marcellin de Marbot či Denis-Charles Parquin!