V první části jsme se věnovali obecným zásadám formace pluku v bitevní sestavě, místům určeným pro poddůstojníky, stráž praporu, hlavní krajníky nebo sapéry. Uzavřeli jsme ji tvrzením, že přes změny v organizaci pěchoty nebylo třeba v žádném ohledu zasahovat do principů předpisu z 1. srpna 1791. Nyní se budeme věnovat školám vojáka a pelotonu, a vodítkem nám bude porovnání obsahu předpisu z 1. srpna 1791 a ordonance ze 4. března 1831. Připomeňme, že mezi oběma texty nebyl ve Francii vydán žádný jiný, který by byl pro pěchotu a její výcvik a manévry obecně závazný. Předešleme, že změn najdeme velice málo, a proto lze již předpis z 1. srpna 1791 označit za faktický vrchol vývoje mechanických zásad výcviku a manévrů pěchoty vyzbrojené křesadlovou puškou. Stranou nyní i v další části věnované škole batalionu ponecháme palby, kterým se budeme věnovat zvlášť.
Rok 1831 je poměrně daleko za horizontem našeho zájmu, zdálo by se. Ve skutečnosti teprve tehdy můžeme sledovat oficiální formulaci zkušeností, které pěchota získala v průběhu koaličních válek let 1792-1815 i navazujícího období, a to v přímé konfrontaci s konkurenčními armádami a vývojem jejich mechanismů pěchotních manévrů. Uvidíme, že po čtyřech desetiletích intenzívního válčení a následující reflexe nedochází než k velmi kosmetickým doplněním a úpravám. Zároveň množství jiných pramenů poskytuje poměrně pestrou množinu pohybů a manévrů, které platný předpis neobsahoval, a také úprav těch předepsaných, které prokazatelně byly v určitém čase a prostoru konkrétními veliteli vyzkoušeny a nasazeny.
Pušky v jehlanech
Školu vojáka bychom mohli s klidným svědomím přeskočit. Obsah i formulace jsou po čtyřiceti letech stále stejné. Pěchota je stále vyzbrojena křesadlovou puškou s hladkým vývrtem hlavně. Manévrovat bude způsobem, který se vyvinul ve druhé polovině 18. století tak, aby mohla tato zbraň být co nejefektivněji využita, a na úrovni základního výcviku jednotlivce nebude až do chvíle zavedení pušky s perkusním zámkem co měnit (a změny citelnější přinese teprve drážkovaný vývrt hlavně). Přesto existuje jeden prvek, který výcvikový předpis z roku 1791 neobsahuje, a ordonance z roku 1831 ano. Jde o ustanovení pro stavbu pušek do jehlanu. Je provedeno ve třech řadech a na čele pelotonu či batalionu vznikne řada jehlanů tvořených třemi zbraněmi každého zástupu. Pušky jsou do sebe uzamčeny nasazenými bajonety.
Při obecném povědomí nebo zkušenostech například z re-enactmentu je možná překvapivé, že odložení zbraně do jehlanu nebylo předchozími výcvikovými předpisy řešeno. A skutečně, ve spisku L’Art du Militaire ou Traité complet de l’Exercice z roku 1792 se dočteme, že „Existují dva způsoby, jak nechat ozbrojené vojáky odpočinout. Jedním je nechat je dát k noze zbraň; druhým je nechat je odpočinout, zatímco jejich pušky jsou odložené na zemi před postavením, které vojáci zaujímají.“ Prostředky pro oba způsoby, aniž by ve druhém případě vysvětloval účel, předpis z 1. srpna 1791 poskytuje. O jehlanech není řeč. Ale objevují se postupně ve třech, resp. čtyřech formách. Především jde jehlany táborové (faisceaux de campemenent), o nichž hovoří polní řády hluboko v 18. století: jde o dřevěnou konstrukci, o kterou se ve stanovém táboře opírají pušky zpravidla celé roty, a jsou následně zakryté plachtou chránící je proti nepřízni počasí. Alternativně bylo pro základ jehlanu možné využít pušku poddůstojníka, jak to popisuje generál Schauenbourg ve svém rozkaze ze 16. července 1793, a pak jde o jehlan po sekcích (faisceaux par section). Jde nicméně stále o trvalé odložení zbraně v táboře či v ležení, nikoli například při zastávce v pochodu nebo při (kratší) přestávce ve výcviku, které nás nyní zajímají především.
V Bardinově Pěchotní příručce čteme napřed ve druhém vydání z roku 1808 o poněkud těžkopádném způsobu formování jehlanů po řadech (faisceaux par rang), které rovněž využívá jako základ pušku poddůstojníků, jednoho pro každý z řadů pelotonu (seržant-majora, zastupujícího poddůstojníka a levého krajníka), a před pelotonem pak vznikají tři jehlany. A ve čtvrtvém vydání z roku 1813 pak již vidíme moderní způsob formování jehlanů po zástupech (faisceaux par file), tj. po třech puškách – zatím však bez popisu mechanismu, zato s obecným uvedením, že „toto je způsob, kterým jsme viděli pluky jehlany formovat“. Detaily se objevují v roce 1815 ve výcvikové a služební instrukci pro pařížskou národní gardu. A v principu jde o způsob, který pak přebírá také ordonance ze 4. března 1831 a činí jej jednotně platným pro pravidelnou pěchotu.
Stavěly se tak jehlany před rokem 1813? Zcela určitě. Od kdy? Nevíme. Odkládání pušek na zem, jak jej zmiňuje pojednání z roku 1792, se může zdát poněkud necivilizovaným, a určitě neproveditelným například za špatného počasí nebo v nevhodném terénu. Zapření tří a více pušek do sebe, ať již promyšleným a funkčním způsobem, který je stabilně uzamkne bajonety, nebo nějakým jiným provizornějším způsobem, se velmi těžko objeví až po více než sto letech, kdy je pěchota těmito zbraněmi vyzbrojena. V každém případě je doplnění Školy vojáka v roce 1831 o formování jehlanů po zástupech oproti roku 1791 jedinou změnou. S výjimkou paleb, kterým se budeme věnovat jindy, nenajdeme mezi roky 1791 a 1831 žádné doplnění, změnu či zpřesnění výkladu ať již zásad postoje, obratů na místě, zásad přímého či šikmého pochodu, obratů za pochodu. Praxe přinese, ale ani v tom ohledu nejde o nic nového, zkracování povelové techniky.
Škola pelotonu
Ani ve škole pelotonu nenajdeme mezi předpisem z roku 1791 a ordonancí z roku 1831 zásadní rozdíly. Zásady pro otevření a sevření řadů, vyrovnání pelotonu, pochodu v bitevní sestavě, zastavení, pochodu na místě, bočního pochodu jsou nezměněny. Ordonance z roku 1831 jen do čtvrté lekce věnované zásadám bočního pochodu přidává provedení vpravo či vlevo v bok za pochodu, což je pohyb, který v předpisu z roku 1791 vysvětluje jen Škola vojáka, a následně využívá ve specifických manévrech Škola batalionu. Zdá se to užitečným, protože absence tohoto bodu mezi jednotlivými články Školy pelotonu zřejmě vedla k jeho pominutí při přípravě, což následně vyžadovalo věnovat mu více pozornosti a vysvětlení dílčích zásad ve Škole batalionu. A to znamená zdržení. Přechod z pochodu po řadech do pochodu po zástupech je teoreticky snadný, ale aby byl v praxi plynulý, musí velící zvláště dbát správného načasování pro vyslovení povelů, a vojáci musejí možná více než v jiných případech být pozorní. I drobné chyby při provedení znamenají následné zaváhání a hrozí rozpadem formace, a jsou nesnadno napravitelné. Zejména tehdy, kdy z bočního pochodu přecházíme do pochodu po řadech.
Rozklad do kolony po sekcích, pochod v koloně, změny směru i opětovné formování do bitevní sestavy se obešly beze změn. Stejně tak rozklad a formování pelotonu za pochodu nebo zásady pochodu v koloně po cestě či protipochodu.
Chybička ve schématu VII, fig. b
Schémata vydaná jako příloha předpisu z 1. srpna 1791 nejsou zcela prosta některých nepřesností. Pokud jde o Školu pelotonu, velkým problémem je způsob, jakým autor přistoupil ke znázornění sice velmi vzácně využitelného a patrně jednoho z nejsložitějších, nicméně současně tím zajímavějších pohybů, které, jsou-li s přesností provedeny, vypadají velice pěkně. V žádném případě nelze doporučit provádět je před nepřítelem či snad dokonce pod jeho palbou, ale například při příchodu na místo pro přehlídku nebo do vyčkávací pozice mohou elegantním způsobem šetřit čas a zaberou relativně méně místa než jednodušší alternativy (které vždy existují). Tím pohybem je formování po zástupech na pravé nebo na levé křídlo do bitevní sestavy (článek 4, IV. lekce).
Představme si peloton pochodující standardním způsobem pravým bokem. Pokud jej chceme postavit na linii v původním směru, není nic jednoduššího než jej zastavit a velet vlevo v bok, resp. „FRONT“. Co když ale chceme, aby jeho čelo směřovalo oproti původnímu postavení vzad, tj. na pravou stranu od směru pochodu po zástupech? Lze jej jistě v případě nouze zastavit a velet vpravo v bok: výsledkem ovšem bude peloton stojící čelem vzad, tj. první řad bude třetím řadem a třetí řad prvním, a první zástup pelotonu bude na levém křídle. Abychom se tomuto převrácení pelotonu naruby vyhnuli, lze jej poskládat na linii v přímém uspořádání po zástupech. Využije se za tím účelem postupného vypochodování řadů, aby si vojáci vzájemně nepřekáželi. A to je právě problémem oficiálního chybného schématu. To totiž namísto správných změn směru v pravém úhlu, jak vyplývají z textu předpisu, naznačuje pochod po oblouku. Důsledkem toho by bylo velmi rychle to, že se vojáci srazí, budou si překážet, vznikne neuspořádaný chumel, a nezbývá než vše zastavit, rozpustit a znovu uspořádat – tedy pravý opak toho, čeho jsme chtěli dosáhnout.
-
- Původní schéma s chybou (fig 2)
-
- Opravené schéma
Školu pelotonu v ordonanci z roku 1831 následují podobně jako v roce 1791 dílčí instrukce, mezi nimi pak tato ordonance opakuje explicitně prostředky pro změnu počtu řadů pelotonu ze tří na dva a obráceně. Jde obecně o pohyb, který najdeme již v Provizorní instrukci z 20. května 1788, a následně v Instrukci generála Schauenbourga pro Rýnskou armádu z roku 1798. Předpis z 1. srpna 1791 o změně počtu řadů hovoří (chce, aby pěchota manévrovala ve dvou řadech v mírovém stavu, aby se šíře pelotonů blížila válečnému stavu, kdy má být formována ve třech řadech), ale snad z úsporného důvodu nepopisuje způsob provedení. Způsob předepsaný v roce 1831 se nicméně provedením od toho, který byl popsán v roce 1788, velmi liší. A tento rozdíl je diktován odlišným principem formování pelotonu podle výšky vojáků. Zatímco v roce 1788 (a 1791) se staví nejvyšší vojáci podle velikosti zprava do prvního řadu, nejnižší vojáci do druhého řadu a ostatní do třetího řadu, v roce 1831 ordonance předepisuje třem nejvyšším mužům místo v prvním zástupu, třem dalším ve druhém zástupu, atd. Při přechodu ze tří řadů na dva je v dřívějším systému rozdělen třetí řad: jeho pravá (vyšší) polovina nastupuje do prvního řadu a jeho levá (nižší) polovina do druhého řadu. V roce 1831 je celá operace provedena teoreticky složitějším přeskládáním zástupů po jejich postupném vypochodování směrem doprava.
Zrychlený krok
Tempo zrychleného kroku (pas accéléré) oba porovnávané texty stanovují na 100 v minutě s tím, že jej lze v případě potřeby zvýšit až na 120. Bardin tempo 100 kroků v minutě označuje za vhodné a dobře vypočtené. K tomu lze poznamenat, že polský předklad předpisu aplikovaný po roce 1811 v plucích pěchoty Varšavského vévodství stanovuje základní tempo zrychleného kroku na 110, stejnou rychlost předepisuje provizorní jezdecká ordonance z roku 1804 pro pěší službu kavaleristy, a objevuje se také v Provizorní instrukci z roku 1788. Na otázku, zda tedy polská pěchota nebo francouzský jezdec v pěší službě manévruje rychleji než pěchota francouzská lze odpovědět, že záleží čistě na okolnostech a velícím důstojníkovi: francouzské pěchotě vůbec nic nebrání tempo zvýšit. Jde o velmi teoretický „problém“.
V průběhu koaličních válek se objevuje řada dílčích přístupů týkajících se žádoucího tempa běžného či zrychleného kroku. Generál Schauenbourg například ve své instrukci z roku 1798 říká, že běžný krok v předepsaném tempu 76 v minutě bude užíván při výcviku a při přehlídkách, ale pro manévr chce užít kroku, kterému v souladu s předpisem říká „cestovní“ (pas de route) v tempu 90 v minutě (předpis uvádí rozmezí 85-90) – zatímco však předepsaný cestovní krok není jednotný, pořadový, Schauenbourg jej definuje jako pořadový a rychlostí jej zařazuje mezi běžný a zrychlený krok.
Napoleon osobně dával přednost manévru zrychleným krokem, jak o tom poněkud zvláštním způsobem píše Bardin ve svém Slovníku pozemního vojska: „Bonaparte, který se často odchyloval od ordonancí, nechal nesčetněkrát provést rozklad po divizích zrychleným krokem; neboť tento velký vojevůdce znal ordonance předcházející revolučním válkám, a neměl, abychom tak řekli, dost času, aby se obtěžoval detaily předpisu z roku 1791.“ Předpis z roku 1791 to přitom nevylučuje, a v tomto ohledu s nijak neliší od předchozích ordonancí. Rozdíl mezi Schauenbourgovými 90 kroky v minutě a Bonapartovými 100 kroky v minutě je pak v praxi obtížně rozeznatelný. Generál Pelet v roce 1827 napíše, že běžný krok byl příliš pomalý a vedl ke ztrátám času, a že v táborech na pobřeží oceánu v letech 1803-1805 i v průběhu války byly evoluce prováděné zrychleným krokem. A generál Fririon chtěl dokonce standardně manévrovat v tempu 120. Nic z toho není nemožné a záleží čistě na přístupu instruktora či velitele – zásadám předpisu z roku 1791 tyto parametry pochodu neodporují.
V další části se podíváme na Školu batalionu, která za 40 let mezi roky 1791 a 1831 byla měněna a doplňována nejvíce, protože právě ona poskytuje veliteli v poli konečnou sumu taktických prostředků, které může nebo musí využít ke splnění zadaného úkolu.