204 let let uplynulo ode dne kdy

25. března 1800 – Příprava italského tažení:  byly vydány nové rozkazy, které již nevkládaly povinnost vyhrát válku na Rýnskou armádu, „nejkrásnější armádu, jakou Francie po dlouhé době viděla“. Moreauovi bylo nařízeno zahájit mezi 10.-20. dubnem druhořadou ofenzívu s cílem donutit Kraye ustoupit k Ulmu a krýt tak komunikace Záložní armády, které vedly přes švýcarské průsmyky. Během těchto předběžných operací měla Záložní armáda krýt zpočátku Moreauovy operace třemi divizemi, rozloženými mezi Dijonem a Ženevou v takovém postavení, že mohly vytrhnout jak na Schaffhausen, tak na průsmyk sv. Gottharda, a zbylých 30.000 mužů armády mělo vyrazit závěrem dubna k Zürichu. Jakmile by byl Moreau zatlačil Kraye na vzdálenost deseti denních pochodů a přerušil rakouské komunikace s Milánem přes Kostnické jezero a Grisonsko, měla polovina Záložní armády zamířit do Itálie buď přes průsmyk sv. Gottharda nebo Sempione, zatímco její druhá polovina měla udržet Švýcarsko a elitní jednotky generála Lecourba, oddělené od Rýnské armády, měly rychle dorazit za Bonapartem do Pádské nížiny. Vzdálenost mezi Zürichem a Bergamem činila 220 km, čili při optimistických odhadech dvanáct denních pochodů. Jakmile by ji Lecourbe překonal, mohli Francouzi s velkými silami napadnout Melasovy komunikační linie a sevřít ho mezi dvěma ohni: Massénou zepředu a Záložní armádou v týle. Tento plán ofenzívy je ovšem třeba vystavit kritice: není jisté zda by Melasova porážka stačila k uspokojivému ukončení války, protože Pádská nížina byla vzdálená a Alpy mohly být ochrannou bariérou stejně jako roku 1797; stejně tak bylo nepravděpodobné, že by Moreau mohl na Dunaji Kraye zcela rozdrtit. Úspěch plánu závisel také na tom, zda bude Moreau ochoten uvolnit Lecourba ve vhodném okamžiku. V každém případě byl ale nový plán realistický a odvážně pojatý, i když mu chyběla původní Bonapartova myšlenka bleskové války, přijal ho nakonec i vzdorovitý Moreau. Bonaparte, který nahlížel válku jako komplex spojených operací, byl rozhodnut vynutit si průchod do středu Rakouska přes Švýcarsko tak, že by využil „středového postavení“ Rezervní armády aby porazil jednu z hlavních rakouských armád. Podle Davida G. Chandlera šlo v podstatě o taktický plán od Castiglione, znovu uplatněný na strategické úrovni.

Dědický zákon, rušící předchozí zákony z 9. fructidoru roku III a z 15. thermidoru roku IV. Zákony z roku II o nemanželských dětech (la loi sur les enfants naturels, 2.11. 1793) a o jejich dědické posloupnosti (la loi sur les successions, 6.1. 1794) vyvolaly ve veřejném mínění hluboké trauma vzhledem k rovnostářským dispozicím a zpětné platnosti až ke 14. červenci 1789. Nemanželským uznaným dětem (enfants naturels reconnus) byla přiznána stejná následnická práva, což zužovalo práva otců vůči dobrovolně uznaným dětem (jakýkoli úkon ověření otcovství byl vyloučen) i vůči legitimním dětem. Zákon z 12. brumairu roku II (2.11. 1793) rušil možnost vyloučení dětí, narozených z mimomanželského svazku, a přiznal nemanželskému soužití (unions de fait) právní důsledky. Dědické právo pak na základě zákona ze 17 nivôsu roku II (6.1. 1794) svým způsobem upřednostňovalo levobočky před přímými potomky a ukládalo přísný respekt k rovnosti dědiců a omezilo v přímé linii dědictví na pouhou desetinu majetku a zakázalo její užití ke zvýhodnění některého dítěte – všechny tradiční formy přenosu majetku na potomky tak byly rozvráceny. Protože tyto zákony nařizovaly, aby byly znovu otevřeny dědické pře zpětně až o čtyři a půl roku, vyvolaly velmi silnou opozici, zvláště v jižních départementech, kde byli otcové navyklí jmenovat nejstaršího (faire un aîné) závětí nebo donací. Po 9. thermidoru byly Konventu adresovány stovky petic proti této nivelizaci jako produktu Robespierrovy tyranie.  Ve skutečnosti byly tyto dva zákony, které vstoupily do prvního návrhu Code civil, představeného Konventu roku 1793, redigovány právníky Comité de législation a inspirovaly se v této věci rovnostářskou praxí západních départementů. Zákon ze 6. ledna 1794 podporovali mnozí z mladších členů rodin a zákon z 2. listopadu 1793 měl omezený dosah pro rozšířenou důvěru v dobrou vůli otců uznat své děti, i pro restriktivní zákroky Kasačního soudu (Tribunal de cassation) v případech dětí, jejichž rodiče zemřeli po 2. listopadu 1793 (Kasační soud od roku VII  stanovoval, že se nový zákon nevztahuje na případy dědické posloupnosti, otevřené po 23. říjnu 1793 – tuto teorii posléze potvrdil ve smyslu nepříznivém pro manželské děti zákon ze 4.5. 1803). Konvent se pro uklidnění rozbouřeného veřejného mínění nakonec rozhodl vztáhnout retroaktivní platnost na dědické případy roku 1795 (zákon z 9. fructidoru roku III = 26.8. 1795) a zákonodárná shromáždění Direktoria rozhodla stejně v případě práv nemanželských dětí k roku 1796 (zákon z 15 thermidoru roku IV = 2.8. 1796). Oba tyto zákony byly zrušeny roku 1800 (zákonem ze 4 germinalu roku VIII = 25.3. 1800), který jim vyhradil poněkud větší část dědictví a Code civil v létech 1803-1804 přiznal nemanželským uznaným dětem statut neregulérních dědiců (successeurs irréguliers) s právem na třetinu dědictví v případě existence manželských dětí a dovolil otcům „odměňovat a trestat“ své děti prostřednictvím donací a odkazů. Dědické právo Code Napoléon však přesto zůstalo založeno na rovnosti legitimních dědiců a omezeném uznání práv uznaných nemanželských dětí.

26. března 1800 – Egypt:  nové protifrancouzské povstání v Kairu.

28. března 1800: finanční krize je předmětem napjatých diskusí, Napoléon Bonaparte odmítl východisko v podobě nepřímých daní a státních půjček k překlenutí deficitu, ale i demisi ministra financí, Martina-Michela-Charlese Gaudina (1756-1841), kterému řekl: „Hezké dny přijdou“.

203 let uplynulo ode dne kdy

23. března 1801: španělský vyslanec Azara předkládá Napoléonu Bonapartovi své pověřovací listiny.

23.-24. března 1801 – Rusko: v noci byl zavražděn v Petrohradě car Pavel I. (1754-1801). Večer pozval velitel preobraženského pluku, generál Talysin, na hostinu do svého bytu spiklence Pahlena, Benningsena, Plata a Mikuláše Subova. Na otázku, co budou dělat, postaví-li se car na odpor, odpověděl Pahlen: „Quand on veut faire des omelettes, il faut casser des oeufs“ (Když chcete připravit omelety, je třeba rozbít vejce). Senátor Trošinskij připravil manifest, v němž se oznamovalo národu, že car Pavel dobrovolně přijal za spoluvladaře svého syna Alexandra. K jeho přijetí měl být car donucen násilím, v případě odporu měl být zatčen a uvězněn ve schlüsselburské pevnosti.  O půlnoci spiklenci obklíčili Michajlovský palác a dostali se bez odporu až do carových komnat, protože poručík, velící palácové stráži, k nim patřil. Plato, Subov a Bennigsen měli hovořit s carem, Pahlen a generál Uvarov se odebrali k vojsku, stojícímu u letní zahrady. Car byl probuzen hlukem a skryl se za španělskou stěnou. Benningsen na něj ihned zvolal: „Sire, jste zatčen“. Car se pokusil o útěk, ale byl povalen a uškrcen šerpou jakéhosi důstojníka. Zámecká stráž holdovala Alexandrovi teprve když se rozšířila zvěst o carově smrti.

27. března 1801: Napoléon Bonaparte ohlásil diplomatickému sboru blízké uzavření Amienského míru Francie a jejích spojenců, Španělska a Nizozemí, s Velkou Británií.

28. března 1801: Napoléon Bonaparte přijal ruského vyslance.
Jedním z prvních kroků Konzulátu je ustavení komise, která má připravit text „trestního, vězeňského a policejního zákoníku“ (Code criminel, correctionnel et de police). Projekt byl studován až do prosince 1804 v sedmadvaceti zasedáních Státní rady, která se však k němu znovu vrátila až v lednu 1808. Code d´instruction criminelle o 643 článcích byl pak vyhlášen teprve 16.12. 1808 a začal pl iti až 1. ledna 1811, současně s Code pénal.

202 let uplynulo ode dne kdy (1802)

25. března 1802: Amienský mír, uzavřený mezi Francií, Španělskem a Nizozemím na jedné straně a Velkou Británií na straně druhé. Velká Británie doufala v otevření trhu Francie a jejích „satelitů“ svým výrobkům. Jablkem sváru ale zůstávala Malta, kterou Velká Británie odmítla vyklidit.

26. března 1802: Napoléon Bonaparte přijal text Amienského míru.

27. března 1802: Napoléon Bonaparte vyhlásil na diplomatické recepci v Paříži Amienský mír.

28. března 1802: Napoléon Bonaparte přijal v Malmaisonu kardinála Capraru.

201 let uplynulo ode dne kdy

24. března: Reces říšského sněmu změnil pod francouzským vlivem mapu Svaté říše římské národa německého. Většina svobodných říšských měst a církevních knížectví z ní zmizela (268 „státečků“), pohlcena  Pruskem, Bavorskem, Württemberskem a Bádenským vévodstvím. Říšský sněm rovněž vzal Habsburskému domu naději, že by si nadlouho mohl uchovat císařskou korunu. Konzulát současně zahájil diplomatickou ofenzívu, zaměřenou k Východu: obnovil diplomatické styky s Osmanskou říší, otevřel na Východě řadu nových konzulátů, navázal diplomatické styky s Egyptem, Sýrií, Tripolis a Alžírem. K indickému Pondichéry zamířil Decaen s 1.800 muži a šesti řadovými loděmi.

28. března 1803:  zákonem byl ustaven „franc Germinal„, tento zákon platil až do 25. června 1928, kdy vznikl „franc Poincaré“ a hodnota tohoto franku ve vztahu ke zlatu se prakticky nezměnila až do srpna 1914. Nový stříbrný frank vážil pět gramů a razil se půl frank, třičtvrtě franku, jeden frank, dva franky a pět franků. Hodnota byla definována ve vztahu ke zlatu, přestože zlato bylo podřízeno stříbru. Razily se i dvaceti a čtyřicetifrankové mince – 155 dvacetifrankových mincí mělo mít váhu jednoho kilogramu zlata. Hodnota franku již nezávisela na vůli vlády, ale na neměnných pravidlech. Na úrovni směnárnictví byl „franc Germinal“ solidní a vítanou mincí, v drobném oběhu však bral lidu zažitou a oblíbenou cenovou soustavu, založenou na sous o dvanácti deniers a na tourském livru o 240 deniers – proto bylo nutno ponechat staré mince v oběhu až do roku 1834, v srpnu 1803 byly staženy ty z nichž, jejichž obraz byl setřen a v srpnu 1804 ty, jež byly raženy před rokem 1726.

30. března 1803: výnos Prvního konzula stanovil, že má být v Brestu zformován koloniální prapor (Bataillon de l´Isle de France), jehož muži měli být rekrutováni z kolonií a měl být tvořen štábem, jednou setninou granátníků a osmi setninami fyzilírů. Měl nosit stejné uniformy jako řadová pěchota. Zanikl po obsazení ostrova Angličany 4. prosince 1810.

200 let uplynulo ode dne kdy

21. března 1804 – Poprava vévody d´Enghien: 21. března 1804: V půl jedné v noci předstoupil ve Vincennes vévoda d´Enghien před vojenský tribunál, který ho prohlásil za neamnestovaného emigranta, který se zbraní bojoval proti Francii a má styky s nepřítelem, Velkou Británií. Tribunál vynesl rozsudek smrti. Savary jako velitel Bonapartovy vojenské zpravodajské služby, přesvědčen, že První konzul i Fouché si přejí vévodovu smrt, zasáhl u Hulina, který odmítal provést rozsudek, aniž by Bonaparta uvědomil: „Vaše práce skončila, teď se to týká mne!“. V půl třetí ráno byl vévoda zastřelen v příkopech pevnosti Vincennes.

Rozčilený Napoléon Bonaparte ještě večer zvolal: „Hle důkazy, které nelze odmítnout. Tihle lidé chtěli rozvrátit Francii a zabít revoluci v mé osobě. Musil jsem ji bránit a pomstít. Ukázal jsem, čeho je schopná. Vévoda d´Enghien kul pikle jako každý jiný, bylo třeba s ním jednat jako s jinými… Bourboni nepřijdou nikdy jinudy, než přes Volské oko /sál l´Oeil-de-boeuf byl ve Versailles předsálím královského apartmá a shromažďovali se v něm dvořani/ a jsou určeni k věčným iluzím. Všichni tihle hlupáci by mne zabili nebo dokonce unesli a na mé místo by posadili jen rozzuřené jakobíny. My jsme prošli dobou etikety, Bourboni z ní vůbec nedovedou vyjít; uvidíte-li je se vracet, sázím se, že to bude první věc, kterou se budou zabývat.. Prolil jsem krev a ještě možná proliji, ale bez hněvu a zcela prostě proto, že puštění žilou patří ke kombinacím politické medicíny. Já jsem státník. Já jsem francouzská revoluce. Opakuji to a budu to hájit“.

Promulgace Občanského zákoníku (Code civil). Revoluce zrušila celou legislativu Starého režimu, 2.9. 1791 Ústavodárné shromáždění odhlasovalo: „Bude připravena sbírka občanských zákonů, společných pro celé království“. Až do převratu z 18 brumairu práce příliš nepokročily a Napoléon Bonaparte jako První konzul proto ustavil novou komisi, tvořenou Bigotem de Préameneu, Malevillem, Portalisem a Tronchetem, dvěma znalci severofrancouzského zvykového práva a dvěma znalci psaného jihofrancouzského práva. Po čtyřech měsících práce byl náverh předložen k posouzení legislativní komisi Státní rady, tvořené nejlepšími právníky. Diskuse proběhla ve 102 sezeních, z nich plným 57 předsedal Napoléon Bonaparte. Větší část revolučních zákonů byla vyřazena, což vyvolalo opozici Tribunátu a zákonodárného sboru. První konzul hlavní oponenty vyřadil a dosáhl toho, že v létech 1801-1803 bylo schváleno 36 souhrnných zákonů, seskupených 21. března 1804 do Code civil des Français (2.281 článků), zvaného od roku 1807 Code Napoléon.

22. března 1804 – Poprava vévody d´Enghien:  v Moniteuru byl otištěn rozsudek, odsuzující Louise Antoina Henriho de Bourbon, vévodu d´Enghien jednohlasně k smrti. V následujících dnech začaly docházet adresy a listy ze všech départementů, vyjadřující hrůzu z nových anglických komplotů proti Prvnímu konzulovi, připravovaných roajalistickým „anglickým výborem“ a financovaných „Pittovým zlatem“ (tvrdilo se, že anglický rezident Wickham měl v první polovině roku 1800 k dispozici 3.600.000 franků). Cambacéres neviděl v popravě vévody d´Enghien bezdůvodnou vraždu, ale nevhodnou exekuci, vykonanou za nelegálních podmínek, jež bude okamžitě zneužita tiskem a poškodí obraz Prvního konzula, jeho právo na legitimní obranu nikdy nezpochybnil, ale viděl v popravě hrubou politickou chybu.

26. března 1804: Napoléon řekl v Malmaisonu vicepresidentovi Senátu, Le Couteaulxovi de Canteleu o exekuci vévody d´Enghien: „Okolnosti, v nichž jsme se ocitli, nebyly vůbec takové povahy, aby se za nich postupovalo rytířsky. Takové způsoby by ve státních záležitostech byly dětinské“.

30. března 1804: v Münsteru zemřel Victor François, vévoda de Broglie (1718-1804). Roku 1759 byl Ludvíkem XV. jmenován maršálem Francie, 11. července 1789 byl pověřen velením vojenských oddílů v okolí Versailles a Paříže. Po Neckerově odvolání byl jmenován ministrem války – demisi ale podal již 16. července, po pouhých třech dnech.

199 let uplynulo ode dne kdy

21. března 1805: v Paříži zemřel malíř Jean-Baptiste Greuze (1725-1805).

22. března 1805: Napoléon Bonaparte navštívil Versailles a přenocoval tam, do Paříže se vrátil 23. března ve 23.20 hod.
Zákonodárný sbor Batávské republiky odhlasoval novou ústavu.

24. března 1805: Napoléon Bonaparte přijal dopoledne zástupce Senátu, kteří mu přišli blahopřát k nástupu na italský trůn. V šestnáct hodin odpoledne se v Saint-Cloud účastnil křtu syna svého bratra Louise a jeho manželky Hortensie.

30. března 1805 (9 Germinal, an XIII), : Pius VII. před svým návratem do Itálie navštívil Napoléona.
Viceadmirál Pierre-Charles de Villeneuve (1763-1806), pověřený provedením velkého manévru, který by odpoutal pozornost britského loďstva a umožnil invazi do Anglie, oklamal Nelsona a úspěšně vyplul z Toulonu.