204 let
14. června 1800: bitva u Marenga.
Egypt: Vrchnímu veliteli Východní armády, diviznímu generálu Kléberovi, který navštívil v Kairu svého pobočníka Damase a procházel se po obědě v zahradě s architektem Protainem, zasadil mladý fanatický muslim z Aleppa, Süleyman-El-Al-Epin, šest ran dýkou. Důvodem k atentátu bylo mimo jiné i to, že dal Kléber zbít holí šejka El Sadata, vzdáleného Prorokova potomka. Vrahovi byla upálena pravá ruka a pak byl nabodnut na kůl. Lékař Dominique-Jean Larrey (1766-1842) uchoval jeho lebku a ukazoval ji pak po léta svým pařížským studentům medicíny, aby jim na ní předváděl „hrbolek zločinu a fanatismu“, pak byla uložena v Musée de l´Homme. Kléberovo tělo bylo v červnu 1801 převezeno do Francie, kde odpočívalo v pevnosti If v marseillském zálivu až do roku 1814, kdy velitel místní posádky, generál Dumuy, doporučil štrasburské městské radě, aby převezla jeho ostatky do rodiště. Vláda Ludvíka XVIII. následně záměr podpořila a dokonce zaplatila generálu Damasovi náklady na převoz, k němuž došlo 18.8. 1818, trvala však na tom že musí být uložen v místní katedrále a zakázala roku 1819 vztyčení jeho pomníku na náměstí. V prosinci 1838 byly ostatky přeneseny do nového památníku na Place d´Armes, přejmenované na Place Kléber. Roku 1940 byl pomník odstraněn a rakev přenesena na vojenský hřbitov, odkud se obé vrátilo na původní místo teprve roku 1945. Kléberovo srdce, které uchoval jeho náčelník štábu Damas v urně, bylo v červenci 1829 uloženo v pařížské Invalidovně. Britský komodor William Sydney Smith (1764-1840) napsal o dvacet let později: „Byl jsem při této příležitosti pohnut láskou k pravdě a smutkem, který cítím vůči památce svého věrného a živě oplakávaného protivníka Klébera“.
Kléberovým nástupcem ve vrchním velení francouzských sil v Egyptě se stal po prvním odmítnutí generál Jacques-François de Moussay, baron de Menou (1750-1810), pocházející z velmi staré šlechtické rodiny, který byl plukovníkem již roku 1788. O rok později byl zvolen do Generálních stavů za šlechtu z bailliage de Tourraine. Osudového desátého srpna 1792 velel Tuilleriím, ale nezasáhnul; po převratu se stal velitelem pařížské vojenské divize a roku 1793 byl odeslán do Vendée. Tam se příliš neproslavil, byl dokonce tak neschopný, že byl obžalován Robespierrem a musel se ze svých porážek zodpovídat před Národním Konventem. Zachránil ho tehdy Barere, který se ujal jeho obhajoby. Po Thermidoru se stal divizním generálem a velel jednotkám, vyslaným 3. Prairialu roku III (22.5. 1795) proti vzbouřencům z pařížského předměstí Saint-Antoine; jakmile dosáhl jejich kapitulace, odmítnul proti vůli komisařů Konventu předměstí vypálit. Nato byl jmenován vrchním velitelem Vnitřní armády (Armée de l´Intérieur); z titulu této funkce velel 12. Vendémiairu roku IV (4.10. 1795) úderu proti pařížské sekci Lepelletier, která povstala proti Konventu. Neodvážil se však zaútočit na Národní gardu a odzbrojit povstalce a byl sesazen a nahrazen Bonapartem, který ho také obhájil při následujícím vojenském procesu. Z vděčnosti ho následoval do Egypta. V bitvě u Alexandrie, 2. července 1798, byl těžce raněn a po rekonvalescenci se stal guvernérem provincie Rosetta. V březnu 1799 se oženil s dcerou muslimského lázeňského z Rosetty, konvertoval k islámu a přijal jméno Abdalláh. Menouovo nepřátelství ke Kléberovi bylo veřejně známé, svému nejmladšímu synovi dal dokonce jméno jeho vraha, Süleyman! Ve Východní armádě Menou populární nebyl, vojáci mu přezdívali „Abdalláh Renegát“, jak dosvědčuje inženýr Villiers du Terrage.
15. června 1800: Italské tažení: Napoléon Bonaparte přijímá v Torre rakouského generála Skala, který přichází žádat a zastavení nepřátelství. Dohoda byla podepsána Berthierem kolem dvaadvacáté hodiny v Alessandrii.
16. června 1800: Italské tažení: Napoléon Bonaparte píše z Torre list rakouskému císaři.
17. června 1800: Italské tažení: Napoléon Bonaparte vstoupil do Milána Porta Ticinese, provázen Lannesem a Muratem a eskortou gardových jízdních myslivců.
18. června 1800: Italské tažení: Napoléon Bonaparte se v Miláně účastnil slavnostního Te Deum v dómu.
19. června 1800: Rýnská armáda: Moreau zvítězil nad Krayem u Höchstadtu.
20. června 1800: v Paříži intriky ohledně nástupnictví po Prvním konzulovi, které vyvolala zmatená zpráva o „smrti velkého velitele“ (Mort d´un grand chef), která zaměnila Desaixe za Bonaparta.
202 let
14. června 1802: zemřel v Berlíně na záchvat mrtvice ruský vyslanec, baron von Krüdener (1744-1802). Jeho smrt těžce zasáhla manželku, Juilanu von Vietinghoff, baronku von Krüdener (1764-1824), s níž se oženil roku 1782. Pobývala s ním na vyslanectvích v Benátkách a Kodani, ale roku 1789 od něj odešla a i se svými šesti dětmi se uchýlila do Paříže, aby poznala Francii, svou „pravou vlast“. Navázala zde silné přátelství s Bernardinem de Saint-Pierre. Po pádu Bastily odešla do Motpellieru, kde prožila vášnivý vztah k pozdějšímu brigádnímu generálovi (1793), markýzi Charlesi-Louisi de Frégeville (1762-1841), příteli Luciena Bonaparta. Roku 1792 přijal baron von Krüdener faktickou rozluku a Juliana se vrátila k rodičům do Rigy, odkud přesídlila do Lipska a psala si s Bernardinem de Saint-Pierre. Zde se roku 1795 sblížila s Claudem Hippolytem Terray de Rozieres, který byl záhy vymazán ze seznamu emigrantů a vrátil se do Francie – roku 1797 se znovu setkali v cášských lázních (Aix-les-Bains) a z tohoto vztahu vzešlo nelegitimní dítě. V Lausanne (1796) se seznámila s německým spisovatelem Jeanem-Pulem Richterem (1763-1825). Sama měla za sebou již první literární úspěchy – Cesty a lásky (Voyages et amours, 1789-1797) – a pilně pracovala na dalším díle Na cestě spisovatelů (Sur le chemin des écrivains, 1797-1804). V letech 1798-1799 žila postupně v Lindau, na březích Kostnického jezera, v Mnichově, Držďanech a Berlíně, kde osobně poznala pruskou královnu Louisu. V únoru 1802 zavítala ve stopě Germaine de Staël znovu do Paříže, kde bydlela u Bernardina de Saint-Pierre v Rue de Cléry a v jeho salonu poznala i Chateaubrianda, dokončujícího Génia křesťanství. V září 1802 dokončila v Ženevě ve francouzštině své vrcholné autobiografické dílo Valérie, které Chateaubriandovi v Paříži představila. Sainte-Beuve se o ní vyjádřil, že je „ženou podle Jeana-Jacquese Rousseaua“ a Chateaubriand říkal, že je „mladší sestrou Reného“. Roku 1803 nakladatel Michaud l´Aîné Valérie vydal a dílo dosáhlo obrovského úspěchu. Jen roku 1804 došlo plných čtyř dalších francouzských vydání, třech německých, jednoho anglického a jednoho nizozemského; roku 1805 vyšlo čtvrté německé vydání a roku 1807 v Moskvě i ruský překlad. První konzul reagoval podrážděně: „Zdá se, že paní de Staël našla svého dvojníka: po Delfíně Valérie“.
201 let
14. června 1803: Napoleon začal organizovat v oblasti Boulogne Anglickou armádu.
17. června 1803: v Poligny /Jura zemřel Jean-Claude Amyon (1735-1803); v procesu s králem hlasoval proti odvolání k lidu, pro smrt a proti odkladu. Protestoval proti pařížskému povstání z 31.5. 1793 načež byl s dalšími čtyřiasedmdesáti poslanci zatčen a do konventu se vrátil až na konci roku 1794. Až do roku 1797 působil v Radě starších.
200 let
19. června 1804: v Montrichardu /Loir-et-Cher se zastřelil Augustin Lucie Frecine (1751-1804), protože nechtěl přežít smrt Republiky; poslanec Národního Konventu za Loir-et-Cher, v procesu s králem hlasoval pro smrt. Byl členm Výboru asignátů a mincí, dohlížel v Buges na jejich výrobu a dal 28. září 1793 odhlasovat emisi asignátů v celkové hodnotě dvou miliard. Následně byl pověřen dohledem na výrobu ledku. Po Robespierrově pádu rozpoutal pronásledování malíře Davida. Společně s Bellegardem a Gilletem byl vyslán k Sambro-moselské armádě, dohlížel na operace Pichegruho a účastnil se dobytí Maastrichtu a následně byl s Alquierem a Bellegardem jmenován komisařem pro Nizozemí. Po 9. Thermidoru zůstal jakobínem, stal se členem Rady starších a po převratu z 18. Brumairu se stáhnul do rodného Montrichardu. Svým přátelům řekl po vyhlášení Císařství: „Když jsme na zemi nešťastní, nemusíme tu žít jako zbabělci, ale zbavujeme se břemena života“. Na devatenáctý červen 1804 pozval přátele na oběd, když přicházeli k jeho bytu, dozvěděli se, že se zastřelil puškou.
199 let
14. června 1805: druhým generálním vikářem diecéze Meaux byl jmenován Claude-Charles-Antoine d´Argent (1737-1814), do Paříže si ho přivedl jako svého generálního vikáře ze Châlons-sur-Marne roku 1780 mons. de Juigné; roku 1812 se stal prvním generálním vikářem diecéze Meaux.
19. června 1805: v kapli špitálu na Velkém Svatém Bernardu byly pohřbeny za Berthierovy přítomnosti ostatky generála Desaixe, padlého v bitvě u Marenga.