Výcvik byl zaměřen zejména na manévr v (na dnešní poměry) velkých počtech. Napoleonský reenactement má své limity. Každý voják se pečlivě stará o dokonalost své výstroje, na akcích spí ve stanu na slámě a pije zásadně z dobově vyhlížejícího hrnečku. Deset či dvacet členů jednoho klubu tu více a tu méně zvládá základní dovednosti jednotlivců a malých skupin, kterými před 200 lety začínal výcvik každého vojáka. Pečlivě se cvičí základní pořadová cvičení, nabíjení zbraně a střelba. Až potud jsou nejlepší jednotky reenactementu velice věrné svým historickým předlohám.
 
Problém nastává ve chvíli, kdy se deset takových jednotek o různém počtu různě vycvičených vojáků sjede na akci a má na bitevním poli předvést koordinovanou bitevní ukázku. Přes veškerou snahu je celkový „vzhled bitvy“ zpravidla na hony vzdálen boji přelomu 18. a 19. století. Na bitevních polích reenactementu vládne improvizace a chaos. Vybere-li si divák konkrétních 20 vojáků ve dvouřadu a zaměří na ně svou pozornost (svůj dalekohled), uvidí detail v dnešních měřítkách poměrně věrně odpovídající dobové realitě. Pokud však přehlédne celé bojiště a pátrá po náznaku synchronizovaných změn formací, po útočných a manévrovacích kolonách, po linii, jež by vedla palbu správným systémem, nenajde je. Tu a tam se podle scénáře vytvoří karé (obranná formace proti jezdectvu) – ale vždy provizorně a pokaždé jinak. Problémem je také moment střetu mezi „nepřátelskými“ formacemi. Dosud vše probíhá tak, že se po chvíli přátelského přetlačování jednotky k sobě otočí zády a spořádaně ustoupí na výchoz linii. Dojem z celé bitvy to poněkud kazí…
 
Jedním z cílů CENSu je posunout reenactement o další krok vpřed – tj. naučit jednotky vzájemné spolupráci, která by byla postavena na dobových předpisech, a zároveň secvičit „nepřátele“, aby na své manévry a útočné postupy reagovaly co možná nejpřirozeněji a věrohodně. Velká dvousetletá výročí bitev jako Slavkov, Wagram (a Znojmo), Borodino, Lipsko, nebo Waterloo, která nás v následujících letech čekají, jsou výzvou a motivací. 
 
V Buchlovicích proto francouzské jednotky cvičily především podle upravených vybraných pasáží tzv. školy batalionu předpisu z 1. sprna 1791, tedy podle materiálu, který stanovoval mechanismy francouzkých pěchotních manévrů po celé období revolučních a napoleonských válek.
 
Takový experiment má celou řadu úskalí. Jednotky lišící se v počtech i stavu vycvičenosti je třeba pro takové cvičení „přetavit“ do symetrického batalionu. Je třeba odhlédnout od toho, že toto „je garda“ a toto „pouze řadová pěchota“. Všichni bez rozdílu v uniformě stojí v rámci jednoho celku. Vybraní důstojníci a poddůstojníci by měli již být teoreticky připraveni. Podle předem vypracovaného plánu se začíná od manévrů teoreticky jednodušších. Zpočátku to samozřejmě skřípe – a trpělivost všech zúčastněných je napínána, místy určitě poměrně dost. Nicméně všichni se zaťatými zuby vydrželi, a když se manévr provádí po čtvrté a po sedmé, jde již vše najednou docela snadno.
 
Rozdíly ve vycvičenosti působí jen drobné potíže. Chyby v přesnosti kroku, jež by v reálném měřítku učinily batalion o 800 vojácích takřka neovladatelným, se v počtu desetkrát menším ztrácí. Nejistota některých důstojníků a poddůstojníků v povelové technice a v mechanismu manévrů celé jejich provedení sice zdržuje, ale „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Nebylo by zcela fér některé jednotky vyzdvihnout a jiné kárat. Všichni – bez rozdílu věku a symbolu vyraženého na knoflíku – celou sobotu a nedělní dopoledne dřeli stejnou měrou. Každý jistě poznal, kde je třeba přidat. Nicméně celek fungoval v rámci možností dobře a celý projekt lze označit za realizovatelný a životaschopný. Důstojníci rakouské armády, kteří francouzské manévry v Buchlovicích viděli, prohlásili, že „to vypadá opravdu dobře“. Jeden z nejdůležitějších prvků pěchotní taktiky francouzské armády – totiž razantní útočná kolona – který na bojištích reenactementu není nikde k vidění – prý i dnes působí na v tenké linii stojícího rakouského pěšáka „nepříjemným dojmem“.
 
Bude ještě nějakou dobu trvat, než se našich 100 pěšáků stane zmenšenou kopií reálného batalionu. Ale již nyní znají způsob, kterak na dnešních evproských bojištích předvést, kromě individuálně cvičených prvků nižší úrovně, také společné nasazení, jež dá divákovi určitou lepší představu o tom, jak boj ve skutečnosti probíhal. Mezi další konkrétní body výcviku v tomto směru patří propracování taktiky dělostřelectva, jeho souhry s pěchotou a souhra tohoto celku s protivníkem.