Opatství v jihoitalském Casamari, poblíž Frosinone, bylo založeno v letech 1033-1035 skupinou kněží a laiků z Veroli, kteří zde na troskách římské vily Gaia Maria vybudovali benediktinský klášter. V letech 1149-1151 mnišská komunita přijala z podnětu sv. Bernarda z Clairvaux a papeže Evžena III. cisterciáckou reformu. Papež Klement XI., který byl svého času komendátním opatem Casamari, uvedl do opatství 7.4. 1717 z Buonsolazza novou komunitu přísně observantních, reformovaných cisterciáckých mnichů – trapistů[1]. Právě z ní vyšel roku 1799, za překotného a dramatického ústupu francouzské armády z území Neapolské republiky, jediný posud známý český mučedník eucharistie, P. Dominik Zavřel. Vojenská situace na přelomu dubna a května 1799 Na jaře roku 1799 se situace francouzských vojsk v Itálii i jakobínských „sesterských“ republik stávala neudržitelnou.
Na severu vstoupil 29. dubna do Milána Suvorov s ruskými vojsky, na mnoha místech se rozhořela protifrancouzská povstání: již 15. dubna vyklidili Francouzi Apulii – Étienne-Jacques-Joseph-Alexandre Macdonald[2], velitel Neapolské armády, se ještě 28. dubna pokusil zkrotit Torre Annunziata a Salerno[3], ale neuspěl, o den dříve, 27. dubna, totiž povstalo Benevento[4]; Rieti musela francouzská posádka vyklidit 2. května[5]; 7. května Francouzi ve spěchu vyklízejí Gaetu[6], obléhanou povstalci; na jihu vstoupil kardinál Fabrizio Ruffo s vojskem sanfedistů 9. května do Altamury[7]. Na všech stranách dopláceli Francouzi na bezohledné kořistění[8] a soustavné urážení náboženského cítění lidu. Tváří v tvář nebezpečí, že jim povstání v Toskáně[9] odřízne ústupové cesty, bez rozpaků obětovali své neapolské jakobínské spojence[10] a hnali se na sever k Florencii, kam Macdonald dorazil 14. května, aby se co nejrychleji spojil s Moreauem, ohroženým Suvorovovým postupem. Nedomyšlené manévry i špatná taktika pak vedly k Macdonaldově drtivé porážce ve třídenní bitvě u Trebbie (17.-19.6. 1799).
„Gallicus furor“ – ustupující Francouzi plení 12. května 1799 Isola del Liri Generálové Vatrin a Ollivier se svými oddíly probili přes Sangermano 12. května 1799 do okolí Casamari, k městečku Isola del Liri u Sory. Vatrin vyslal parlamentáře, který žádal o volný průchod a pohrozil, že jestliže jim bude odepřen, vynutí si ho silou zbraní. Obránci parlamentáře zahnali palbou mušket. Francouzi přešli násilně říčku Liri, po pětihodinovém obléhání prorazili do městečka, které zapálili, vyplenili domy, zpili se ukořistěným vínem a zmasakrovali obyvatelstvo[11]. Kanovník Giuseppe Nicolucci zapsal o těchto událostech do knihy křtů: „Památného dne 12. května roku 1799 byl tento farní kostel vypleněn, devastován a téměř zničen francouzským vojskem, křtitelnice byla povalena, měšťané zabíjeni, domy zapáleny, vyděšené, polonahé a polomrtvé vdovy, které přežily, uprchly, jedny do Sory, druhé do Arpina, další do jiných sousedních míst, kde pak porodily“[12]. Hluboce otřesen zaznamenal i případ novorozence, zabitého v náručí matky: „Onoho dne, téměř ve stejnou chvíli, kdy Francouzi vstoupili do tohoto městečka a plenili, ničili, zabíjeli a zapalovali, se narodil Adeodát, syn manželů Josefa di Ammassa a Terezy di Sciucca. Adeodát byl pokřtěn porodní bábou, ale vznesl se k nebi z náručí matky, rozsekané na kusy, když utíkala do hor“[13]. Soudobý historik, Ferdinando Pistilli, hořce konstatoval: „Zabitých měšťanů bylo více než 500[14], včetně některých žen, jež bylo zakázáno zabíjet stejně jako děti; přesto byly vystaveny všemu týrání a zvrhlostem bezuzdného vojska, které neposlouchalo ani hlas svých vlastních velitelů. Zahynuli zde i nemocní cizinci, kteří se v městečku považovali za bezpečné, v počtu asi stovky, takže pobitých obětí je celkem na 600.
Když skončila tragédie, protože se již nedostávalo obětí, začalo plenění a pak vypalování různých čtvrtí. Po dvou dnech téhle podívané, v níž jsem ztratil dva bratry a dům, Francouzi odtáhli. Takový byl na konci minulého století osud mého rodného města, které bylo kdysi místem krásy a obdivu, dnes však smutku a hrozné podívané. Vypálené domy, rozvrácené silou požáru, naplňovaly zrak hrůzou. Ulicemi, zavalenými troskami, bylo jen stěží možno projít a hroutící se hradby byly nebezpečné a pochmurné. Tak hrozná zkáza vyhnala zbytky měšťanů na celé měsíce“[15]. Sám francouzský generál Paul baron Thiebault (1769-1846) si o průchodu dobytým městečkem zapsal: „Byla to děsivá cesta, během které se pochodovalo po rozdrcených, krvácejících nebo ohněm zčernalých lidských údech. Byla tam zákoutí, kde se vytvořily ohromné hromady lidských pozůstatků. Jen sám kostel skrýval mrtvoly asi sedmi set nešťastníků, kteří hledali útočiště u paty oltáře“[16] Ze zničené Isola del Liri zamířili Francouzi po via Mària k opatství Casamari, o němž věděli, protože jeho opat knížecího původu, Romuario Pirelli, byl velmi známý v kruzích neapolské aristokracie[17]. Dorazili tam 13. května, kolem osmé hodiny večerní, ve chvíli, kdy se malá komunita chystala ke kompletáři.
Martýrium Následující události zachytil Pamětní spis o zavraždění šesti mnichů a vyplenění tohoto trapistického kláštera v Casamari /Memoria dell´occisione di sei monaci e del sacco dato a questo monastero della Trappa di Casamari/: „Když dne 13. května 1799 procházelo kolem francouzské vojsko od Neapole, v počtu asi patnácti tisíc mužů, větší část táhla dále od tohoto kláštera v Casamari. a chtěli jíst a pít. Kolem dvacáté hodiny, poté, co se opili, otevřeli ve sklepě sudy a vylévali víno na zem, asi pětadvacet sudů. Z nádob vylévali na zem i olivový olej. Šli do kostela, vzali ze svatostánku pyxidu, rozházeli po zemi konsakrované hostie. Když si mniši a laici povšimnuli takové bezbožnosti, Otec Don Dominik (Zavřel) a pan D. Bernardino Cianchetti posbírali hostie, vložili je do mosazného kalicha, a uložili je do svatostánku v sakristii, který byl ve větší skříni. O chvíli později Francouzi přišli do kostela, rozbili mramorový svatostánek na hlavním oltáři: rozbili všechny skříně a relikviáře v sakristii. Při tom rámusu přiběhl jeden jejich důstojník se šavlí v ruce, aby vyhnal vojáky: vzal ze skříně řečený kalich a odevzdal ho Fra Giovanni Domenicovi Cocovi (Celmi) a ten ho dal Fra Eustachiovi (Migliorati, chórový zpěvák), skryl si ho na hrudi a zanesl ho k oltáři v kapličce[18] v infermerii a uložil ho do něj. Onen důstojník ho provázel s tasenou šavlí, aby ho chránil před útoky (insulti) ostatních Francouzů. Po krátké chvíli tam šel jeden voják, vzal onen kalich, a rozházel po zemi hostie. Šel tam Fra Dosideo, aby se pomodlil a nalezl tam P. Dominika, který právě hostie sbíral; prohlížel podlahu, kde jsou, a říkal to P. Dominikovi.
Pak přišel Fra Albertino (Maisonade), chórový zpěvák, a činil totéž: plakal spolu s nimi nad tímto neblahým případem. P.D. Dominik sesbíral všechny hostie, zavinul je do korporálu a uložil do oltáře. Sotva to udělal, přišli tři vojáci, prohledali všechny tři mnichy, a protože u nich nic nenašli, vzali si z oltáře řečený korporál s hostiemi: po všech třech žádali stříbro. Ti jim odpověděli, že ho nemají: dali tedy Fra Albertinovi dvě rány šavlí do hlavy a ten během několika minut zemřel v téže kapli. Další dvě rány šavlí dali Fra Dosideovi z Pofi, jednu do boku, a jednu do pravé ruky. Omdlel a upadnul. Otci Donu Dominikovi dali dvě rány šavlí do hlavy a další do těla. Vydechl se slovy Jesus Maria, také v kapli. Po čtvrt hodině se řečení Francouzi vrátili a znovu (kapli) prohledávali. Povšimnuli si, že Fra Dosideo ještě dýchá: zdvihnuli ho za kápi a prudce ho srazili k zemi a říkali přitom: „Nechtěli jste nám dát stříbro, tak si pospěte“. Všem třem stáhnuli boty. Po krátkém čase se probral a utekl. V cele vedle cely Otce opata našli Francouzi převora a celeráře; i on, P. D. Simone Maria (Cardon) z Paříže, byl mučen ranami šavle a sekery; rozpoltili mu hlavu na několik kusů a rozkrájeli prsty na malé kousky. V chodbě noviciátu byl zabit výstřelem z muškety a ranami šavlí Fra Modesto z Burgundska, profesní konvrš, někdejší řeholník ze Sept-Fonts, svrchovaně příkladného života. Pod křížem, když se jde do refektáře, byl zasažen výstřelem z muškety a raněn šavlí milánský Fra Zosimo, profesní konvrš: schoval se a po třech dnech chtěl jít do Bauca pro poslední pomazání a když se vydával na cestu, zemřel mimo klášter. V chodbě noviciátu byl zavražděn ranou z pušky a šavlí Fra Maturin z Paříže, oblát. Zemřel ve své cele.
Milánský Fra Egidio byl smrtelně raněn puškou a šavlí do rukou a do hlavy. Jejich těla byla pohřbena 16. května – protože v okolí byli ještě Francouzi – na klášterním hřbitově… po dvou do třech hrobů, každý mnich zvlášť… a nad hlavu každého z nich byl dána hlavice z bílého mramoru… do zdi hřbitova byly zazděny kříže z kaštanového dřeva, každý červeně natřený, s bílými nápisy: první kříž – „Zde leží ostatky P. Dominika z Německa, zabitého Francouzi dne 13. května 1799“, pod křížem je na zdi umístěna malá olověná destička se stejným nápisem; druhý kříž – „Zde leží ostatky P. Simeona z Paříže, zabitého 13. května 1799 Francouzi“, pod křížem je na zdi umístěna malá olověná destička se stejným nápisem; třetí kříž – „Zde leží ostatky Fra Albertina z Bordeaux, zabitého Francouzi dne 13. května 1799“, pod křížem je na zdi umístěna malá olověná destička se stejným nápisem; čtvrtý kříž – „Zde leží ostatky Fra Zosima z Milána, zabitého Francouzi dne 13. května 1799, pod křížem je na zdi umístěna malá olověná destička se stejným nápisem; pátý kříž – „Zde leží ostatky Fra Modesta Burgena, zabitého Francouzi dne 13. května 1799“, pod křížem je na zdi umístěna malá olověná destička se stejným nápisem; šestý kříž – „Zde leží ostatky Fra Maturina z Fontainebleau, zabitého Francouzi dne 13. května 1799, pod křížem je na zdi umístěna malá olověná destička se stejným nápisem“[19]. Opat, kterého Francouzi zuřivě hledali, včas utekl: „Jakobínští vojáci současně prohledávali celý klášter, aby našli nejdůstojnějšího opata, P. Romualda Pirelliho, který se narodil jako neapolský kníže a byl v oné době velmi slavnou osobností, zvláště váženou u římského[20] a sicilského dvora[21], neboť měli v úmyslu rozsekat ho na kusy.
Proto tedy ti bezbožníci přišli a na každém místě se ptali: „Kde je Otec opat?“, a zahořeli nemalým hněvem, že ho nemohli najít, protože – varován že se vojsko blíží – dal se z Casamari na útěk ještě než sem dorazili (kdyby se tak byl postaral i o své mnichy!)“[22]. Svědectví francouzského generála Paula barona Thiebaulta (1769-1846) „Už si nevzpomínám kdo mne krátce poté (po vyplenění Isola del Liri) informoval, že půl míle před nám leží trapistický klášter; byl to někdo, kdo v klášteře přespal. Nejdříve pochválil pohostinnost mnichů a pak mne ujistil, že nikdy nikomu z Francouzů nechybělo ubytování, a každý se tam dokonce posilnil podle svých přání a potřeb. Tak jsem byl pohnut abych tam šel. Měli jsme rozkaz nerozjíždět se do kraje za hledáním zásob.. Rozhodl jsem se tedy jet do onoho kláštera a přenocovat tam… Když se náš oddíl dal na pochod, byla už noc, nebe bylo zatažené a poprchávalo. Po hodině pochodu po hrozných cestách jsme dorazili do opatství, útočiště vždy otevřeného pocestným a chudým. Hlavní brána byla zavřena. Moji muži na ni zabušili.
Rány se rozléhaly v tichu a jejich ozvěna byla jedinou odpovědí. Nalezli jsme ale otevřenou boční branku. Prošli jsme dvorem, aniž bychom někde spatřili světlo. Nebylo tam živé duše, neslyšeli jsme ani žádné zvuky, jen temné vytí psů z dálky. Ohromen tou prázdnotou, sesedám s koně a vstupuji do kláštera. Vládne zde hluboké ticho. Volám. Můj hlas se daleko rozléhá a ztrácí se ve tmě. Přece však podél zdí dorážím na jakýsi velký prostor a nalézám hroby a čerstvě vykopané hrobové jámy… Z místa, kde se nacházím, vedou dvě ze čtyř nízkých chodeb, jež obklopují hřbitov; náhodně zamířím do jedné z nich a na jejím konci vidím slabé světélko – byly to poslední paprsky světla zhasínající lampičky. Jeden granátník rychle zapálil svíčku, kterou měl u sebe, ihned jsme spatřili rozsekané obrazy, rozbořený oltář, rozbitá okna a pak, uprostřed trosek, zavražděného kněze. Při tomto hrozném pohledu jsem se rozhodl projít celý klášter. Nejdříve jsem nařídil, aby se tyhle hrozné věci, jež jsme objevili, držely v tajnosti a pověřil jsem velitele granátníků, aby postavil stráže a držel zbytek setniny pohromadě na místě. Pak jsem vyrazil s několika důstojníky a divizním ranhojičem. … Když jsme procházeli chodbou, narazil jsem na třetího (mnicha), který padl na svůj kříž. Nakonec jsem po krvavé stopě došel do jedné cely, v níž ještě dodýchával jeden z trapistů. „Nebojte se“, zvolal jsem, když jsem se k němu přibližoval. „Už se nemám čeho bát“, odpověděl mi slabým, ale pevným hlasem. Byl to osmdesátiletý stařec, který byl již třicet let hlavou komunity. „Jste snad zraněn?“, zeptal jsem se. Povytáhl si hábit a ukázal mi svůj oděv, zbrocený krví.
„Kdo jen to mohl udělat?!“, zvolal jsem. Znamením rukou dal najevo, že nikoho nebude obviňovat. Již jsem mířil k ranhojiči, aby tohoto nešťastníka ošetřil a pomohl mu, když mne stařec svou slabou rukou zastavil, snažil se promluvit hlasitěji, a řekl: „Když jsem přijal tento hábit, zřekl jsem se pomoci lidí. Jsem podřízen jedině Bohu, neučiním nic, abych zkrátil nebo prodloužil svůj život“. Jeho odevzdanost, jeho klid v tak hrozné chvíli, tak slavnostní, nás naplnily úžasem. Hleděl jsem na něj s tichou úctou, s obdivem a bolestí, když dodal: „Odpouštím těm, kdo mi způsobili tuto noc odčinění (hříchů)“. Plakal jsem. Viděl mé pohnutí, stisknul mi ruku svou, již chladnoucí, rukou. „Synové moji“, řekl, „tohle vše není ničím“.
Když jsem odcházel od této srdcervoucí scény, informovali mne, že všichni ti, kdo mne provázeli, sesedli s koní a jsou shromážděni v jedné místnosti u východu na první nádvoří… Kolem desáté hodiny našli granátníci v jednom sklepě jednoho ze služebníků kláštera[23] a přivedli ho přede mne. Když se vzpamatoval z úleku, řekl nám, že čtrnáct vojáků, poté co pojedli v klášteře, spáchalo tyto zločiny, a že také ukradli všechno, co se dalo odnést. Shromáždili jsme od tohoto svědka všechny možné údaje. Nařídil jsem kapitánovi, aby si nechal vydat vzorky prádla, látky z hábitů a klášterního razítka na látku; když jsme opustili tuto část Itálie a pochodovali bez zastávky až do Toskány, snažili jsme se zjistit, kdo byli viníci, ale nemohli jsme nic odhalit. Kolem jedenácté hodiny služebník ještě dokázal někde najít chléb a přinesl nám ho, dal nám i víno, trochu šunky a salátu: byla to nepochybně velmi lehká večeře, ale v podmínkách, v nichž jsme se nacházeli, jsme se všichni cítili špatně. Pak nám přinesl matrace, které jsme rozložili na zemi v místnosti na konci chodby, kam se utekla Paolina, jeho dcera, a další ženy. Naši muži se uložili na lavicích v první místnosti. Než jsem ulehnul, šel jsem ještě navštívit ubohého starce a dovedl jsem k němu služebníka, kterému jsem nařídil, aby svého představeného neopouštěl. Nemohli jsme mu krom dát pozřít nic, než trochu čerstvé vody – řekli nám totiž, že má velkou žízeň. Naléhavě žádal, abychom ho nechali samotného.
Přesto jsem ho dal několikrát prohlédnout ranhojičem. Než zemřel, rozdal malé dárky těm, kdo u něj stáli a vydechl naposledy kolem sedmé hodiny ranní. Měl pět ran, dvě rány zasazené bajonetem do těla, ránu šavlí do hlavy, do pravé ruky a do levého stehna“[24]. Osud ostatků Uzdravení, připisovaná mučedníkům, se začala množit již záhy po jejich smrti: 6.2. 1800 (Giuseppe Viti z Veroli), 17.3. 1800 (Nicola Villa Ferraro z Castelluccia), 12.1. 1801 (Lucilio Pucelli ze Segni), 12.1. 1801 (Catarina, žena Giacoma Filippa Boccardelliho ze Segni), 10.2. 1801 (Maria Teresa, žena Paola Totiho ze Segni), 19.9. 1801 (kapucín, P. Gaudenzio ze Segni), atd. atd. Na žádost komunity předložil apoštolský komisař, kamaldulský mnich, P. Arcangelo Martini, papeži Piovi IX. roku 1847 žádost o povolení exhumace ostatků mučedníků – Posvátná kongregace pro biskupy a řeholníky 6. října 1847 vyšla přání vstříc pod podmínkou souhlasu místního ordináře. K exhumaci se přikročilo 20. srpna 1859, ostatky pak byly po jejich kanonickém ohledání přeneseny do kostela. V říjnu 1933 opat Don Angelo Sevastano předložil formálně generální kapitule cisterciáckého řádu žádost o zahájení kanonického procesu blahořečení Božích služebníků. Aby se kauza urychlila, obrátila se komunita roku 1934 „oficiálně“ na mučedníky prostřednictvím opata, který jim s mitrou na hlavě a berlou v ruce pod svatou poslušností navrátil moc konat zázraky, aby se urychlil proces jejich blahořečení: „Auctoritate Domini Nostri Jesu Christi, Sanctorum Benedicti, Bernardi et Roberti et Nostra qua fungimur; ad laudem et honorem Omnipotentis dei, ad exaltationem Sanctae Matris Ecclesiae et incrementum Ordinis nostri, jubemus, praecipimus et imperamus Vobis: SIMEON, DOMINICE, ALBERTINE, ZOSIME, MODESTE et MATURINE, in virtute sanctae Obedientiae, ut, sicut in vita obedientes fuistis, non dubitantes pro nomine Jesu contumeliam pati et sanguinem effundere, ita et in morte, deo permittente, mandatis Nostris obtemperetis. Vobis adeptam potestatem a deo signa impetrandi plenam restituimus, ita ut cuiusque vota pro animae corporisque salute per Vos Deum rogantis, meritis et intercessionibus Vestris exaudire dignetur Dominus Noster Jesus Christus, qui cum Patre et Spiritu Sancto vivit et regnat Deus in saecula saeculorum. Amen. Amen. Fiat. Fiat“[25]. Při restauračních pracích v kostele byly ostatky z rozhodnutí opata, Dona Nivarda Buttarazziho, znovu kanonicky ohledány a přeneseny 8. ledna 1951 do mauzolea v levé lodi, dnes je umístěno poblíž vchodu, při stěně pravé lodi chrámu. PŘÍLOHA: Zpráva o šesti trapistických mniších, zavražděných Francouzi v tomto ctihodném klášteře Casamari dne 13. května 1799 „P. Dominik Zavřel z trapy Casamari (Casa Marii), narozený v Chodově v pražské arcidiecézi v Čechách, křestním jménem Jan Chrysostom, se stal dominikánským řeholníkem pražské kongregace sv. Sabiny: v této kongregaci dosáhl úřadu magistra, cítil však stále vnitřní podněty a slyšel hlasy, že si ho Pán přeje mít na jiném uzavřeném místě (luogo ristretto), aby se s Ním více v samotě spojil.
Odešel do Říma a z Říma do Casamari ve věku 51 let, v květnu 1776, když byl mistrem noviců veledůstojný převor. Dom Gioacchino ( a to není nic zvláštního, protože i opat Ballandani[26] působil po nějaký čas jako novicmistr). P. Dominik přijal obláčku jako novic z rukou nejdůstojnějšího opata Ballandaniho 5. června 1776. Slavné sliby složil do rukou téhož nejdůstojnějšího opata 6. června 1777. V archivu se uchovává vlastnoručně na pergamenu psaný akt jeho slavné profese. Po třiadvaceti létech nejpříkladnějšího trapistického života (23 anni di esemplarissima vita Trappistica), ctěn všemi rolníky z okolí, jak to dosvědčili ti, kdo již zemřeli a dosvědčuje těch několik, kteří žijí ještě dnes, se mu dostalo krásného údělu odevzdat duši svému milovanému Pánu a přinést se Mu v oběť, když byl zavražděn Francouzi v Kapli infermerie[27], ve chvíli, kdy se klaněl chlebu věčného života, pokrmu andělů, jediné naší útěše v tomto slzavém údolí. A to se stalo 13. května 1799 na druhý svátek Seslání Ducha svatého, kdy mu bylo 74 let a jeho, jak se ukazuje, je pohřbeno na klášterním hřbitově v první čtvrtině od vchodu, když se jde ke kříži, po pravé straně, vedle P. D. Simeona“[28]. Soudobá zpráva tzv. Anonyma z Valvisciola o P. D. Dominikovi Zavřelovi „Všichni, kdo ho znali, tvrdí, že byl příkladného života, že měl malou, ale dobře urostlou postavu, že stále nosil v ruce hůlku, aby se opíral, protože trpěl různými chronickými nemocemi, jež snášel se svrchovanou trpělivostí a dával tak dobrý příklad mnichům i světským lidem, že byl radostí kláštera a když nastal v domě nějaký spor, uváděl všechno do pořádku se svrchovanými znalostmi a milostí. Opati Ballandani a Pirelli si ho velmi vážili, protože byl velmi vzdělaný, ale ještě více byl mužem pokorným a mužem modlitby, a proto si nemálo sloužili jeho radami. Když zemřel v červenci roku 1788 opat Ballandani, P. Dominik se stal představeným v Casamari, a když o tři měsíce později přišel apoštolský vizitátor, Mons. Nicolao Bruschi, s Otcem generálním představeným (P. Presidente) Luigim Natalim, velmi mu pomohl při nápravě věcí a přijal ho ve vší podřízenosti. V různých dobách byl předsedajícím, převorem, celerářem neboli ekonomem a novicmistrem.
A protože měl pro tento poslední zmíněný úřad zvláštní znalosti, zůstal mu, dokud žil, titul Otce novicmistra. Velmi miloval chórovou modlitbu žalmů a chtěl, aby byla konána podle pravidel sv. Benedikta a sv. Bernarda, a dodával: „Modleme se zvolna z lásky k Bohu, protože si to zaslouží“. I když trpěl chronickými nemocemi, sloužil mši svatou každého dne a s velkou zbožností, proto byla také dosti dlouhá, zvláště po proměňování, kdy odložil svou hůlku a zdálo se, že je zbaven svých soužení. Měl velmi zbožnou úctu ke svatým jménům Ježíše a Marie, která ctil a vyslovoval s velkou zbožností, a ve svých spisech je vždy psal s velkým počátečním písmenem a pak tam nakreslil Ježíšovo znamení[29] nebo kříž. Všichni lidé, kteří přicházeli zvenčí, chtěli hovořit s P. Dominikem, aby se jim dostalo alespoň části jeho vnitřního světla, tím více, že měl milost a Boží pomazání v jednání s lidmi. Neméně mu leželo na srdci mlčení, modlitba a vnitřní život. Zabýval se vždy nezbytnými nebo přinejmenším užitečnými věcmi, ale nadto se modlil, psal a ve volném čase studoval.
Z jednoho zápisu v archivu v Casamari vyplývá jasně, že vykonával úřad převora a novicmistra od srpna 1797, ale protože cítil, že ho to velmi zatěžuje a předvídal, že se blíží jeho konec, složil všechny úřady do rukou opata Pirelliho, jenž přijal jeho resignaci s velkou lítostí. Ale nakonec si Bůh přál povolat k Sobě tohoto svého věrného služebníka a odměnit ho za dobrou službu v době, kdy adoroval a střežil znamení (pegno) naší spásy, andělský chléb. Protože francouzští jakobíni, kteří táhli přes Casamari, krom jiných bezbožností, ukradli ze svatostánku i posvátnou pyxidu a rozházeli po zemi konsakrované hostie, P. Dominik je sebral, vložil do kalicha a uzavřel do svatostánku, který tehdy byl v sakristii. A pak, protože věděl, že Fra Eustachio, aby je zachránil před těmi znesvětiteli, je přenesl nahoru do infermerie, Chtěl tam P. Dominik jít, aby střežil našeho Pána a klaněl se mu, ale naplnila ho hrůza a plakal bolestí, když – jakmile tam vstoupil – viděl, že i na onom místě jsou rozházeny po zemi konsakrované hostie. Posbíral je tedy a zavinul do korporálu a pak ho vložil do dřevěného oltáře v té kapli. A pokleknul tam k adoraci spolu s Fra Albertinem a Fra Dosideem, kteří přišli po něm. V oné chvíli tam vešli tři vojáci, prohledali tři řeholníky, a protože nenašli nic jiného, co by mohli ukrást, vzali korporál a potřetí rozházeli po zemi konsakrované hostie. Pak se znovu obrátili na tři mnichy a žádali po nich peníze, a když jim odpověděli, že od nich nic nedostanou, zabili ti svatokrádežní vojáci nejdříve dvěma ranami šavlí Fra Albertina a dalšími ranami smrtelně zranili Fra Dosidea.
A nakonec zůstal ležet mrtev u jejich nohou i P. Dominik, kterého sekali opakovaně šavlí do hlavy a do jiných částí těla, a hned v té kapli vydechl naposledy, poté co řekl: „Jesus Maria“, jak to často ve svém životě opakoval. Jeho smrt nadešla dne 13. května 1799, na který připadal druhý svátek Seslání Ducha svatého“[30]. [1] Srov. G. VITI, hesla „CASAMARI“ a „CASAMARI, Congregazione cistercense di“, v: Dizionario degli Istituti di Perfezione, red. G. PELLICCIA – G. ROCCA, díl II., Řím, Edizioni Paoline, 1975, sl. 618- 621. [2] Étienne-Jacques-Joseph-Alexandre Macdonald (* Sedan 17.11. 1765 – + Courcelles-leRoi 25.9. 1840) byl přes své skotské jméno Francouz; jeho otec Neil totiž po bitvě u Cullodenu odešel roku 1746 s princem Eduardem Karlem Stuartem do exilu. Syn byl rodinou určen pro duchovní dráhu, pro níž by byl měl všechny předpoklady: byl to velmi solidní, až flegmatický, pozorný, důstojně vystupující a svědomitý muž. Nepil, ani neklel. Ve svých Pamětech, určených výhradně synovi a vydaných až roku 1892 Camillem Roussetem, prohlásil později: „V mém dlouhém a velmi aktivním životě mi mé svědomí nikdy nic nevyčítalo, protože jsem se vždy dal vést třemi jistými průvodci: ctí, věrností a nezištností“. Přese všechno dal přednost armádě. Jako dvacetiletý sloužil roku 1785 v hodnosti poručíka v pluku de Maillebois., v bitvě u Jemappes, 6.11. 1792 byl již kapitánem. Divizním generálem byl jmenován 15.11. 1794. V červenci 1798 byl velitelem obsazeného Říma a v únoru 1799 se stal vrchním velitelem Neapolské armády.
Za Napoleona, jehož převrat z 18. brumairu 1799 podpořil, se stal po bitvě u Wagramu roku 1809 maršálem Císařství a vévodou z Tarentu, srv. A. HANKINSON, „Sua Franchezza“. Macdonald, v: D. CHANDLER (red.), I marescialli di Napoleone, Milán, Rizzoli, 19983, s. 357-378. [3] M. VIGLIONE, La „Vandea italiana“. Le insorgenze controrivoluzionarie dalle origini al 1814 /Italská „Vendée“. Kontrarevoluční povstání od počátků do roku 1814/, Milán, Effedieffe, 1995, s. 165. [4] Tamtéž, s. 157. [5]Tamtéž, s. 152. [6] Tamtéž, s. 154. [7] Tamtéž, s. 159; dále srov. A. MANES, Un cardinale condottiero. Fabrizio Ruffo e la Repubblica Partenopea /Kardinál kondotiér. Fabrizio Ruffo a Parthenopská republika/, Řím, Jouvence, 1996. [8] Exemplárním příkladem jsou listy významného matematika a hlavy komise, konfiskující knihy, rukopisy a umělecká díla, Gasparda Monge, srov. G. MONGE, Dall´Italia (1796-1798) /Listy z Itálie (1796-1798)/, Palermo, Sellerio, 1993. [9] Srov. G. TURI, Viva Maria! Riforme, rivoluzione e insorgenze in Toscana (1790-1799) /Ať žije Maria! Reformy, revoluce a povstání v Toskáně (1790-1799)/, Bologna, Il Mulino, 1999. [10] Přezíravý přístup k italským jakobínům zachycuje M. VOVELLE, Il triennio rivoluzionario italiano visto dalla Francia, 1796-1799 /Italské revoluční tříletí, viděné z Francie, 1796-1799/, Neapol, Guida, 1999. [11] Srov. P. COLLETTA, Storia del Reame di Napoli /Dějiny Neapolského království/, díl IV., Neapol 1861, sv. I., s. 292-293. [12] G. NICOLUCCI, Liber Renatorum, ab anno 1799 ad annum 1810 /Kniha pokřtěných kostela sv. Vavřince v Isola del Liri, z let 1799-1810 /:„In memorabili die 12 Maj curr. anni 1799 direpta, vastata, et quasi destructa a Gallico exercitu ecclesia hac paroeciali, manumisso Sac. fonte baptismali, mactatis civibus, incensis domibus, fugerunt superstites Viduae exterrite, seminude, et semimortue, alie Soram, alie Arpinum, alie in alia loca finitima, ibique parturierunt“, vyd. B. FORNARI, Assassinio nell´Abbazia. La rivoluzione francese in Ciociaria /Vražda v Opatství.
Francouzská revoluce v Ciociarii/, Casamari 1987, s. 10. [13] Tamtéž, s. 12: „Die dicta= Eodem ferme momento quo ingrediebantur Galli in hanc terram diripientes, vastantes, caedentes, incendentes natus est Adeodatus fil. coniugum Josephi di Ammassa, et Theresie di Sciucca, baptizatus Adeodatus ab obstetrice, qui inter brachia dicerpte matris fugitantis in montana volavit in coelum“. [14] Z populace, která nepřesahovala dva tisíce osob, jich bylo zabito 534. [15] F. PISTILLI, Descrizione storico filologica delle antiche e moderne città e castelli esistenti accosto de´fiumi Liri e Fibreno /Historicko filologický popis starých a nových měst a zámků, stojících u řek Liri a Fibreno/, Neapol, 18242, s. 21-22. [16] Srov. M. VIGLIONE, Rivolte dimenticate. Le insorgenze degli italiani dalle origini al 1815 /Zapomenuté vzpoury. Povstání Italů od počátku do roku 1815/, Řím, Città Nuova, 1999, s. 295, pozn. 74. [17] Romuario Pirelli (1754-1822) byl kmotrem a rádcem Ferdinanda IV. Bourbonského. [18] Tuto malou kapli dal zbudovat opat Isidoro M. Ballandani a posvětil ji 28.12. 1764 a zasvětil Neposkvrněnému Početí P. Marie (do desky v oltáři uložil relikvie mučedníků Prima, papeže Urbana, Valentina a Peregrina). [19] dokument vydal B. FORNARI, Assassinio nell´Abbazia, c.d., s. 18-21. [20] autor má na mysli papežský dvůr. [21] autor má na mysli bourbonský dvůr v Palermu, kam se Ferdinand IV. utekl s rodinou (odplul 22.12. 1798) těsně před francouzskou okupací Neapole a vyhlášením Neapolské republiky. [22] Zpráva tzv. Anonyma (pravděpodobně Don Stefano Volpe nebo Don Guarino Federici.) z Valvisciola, Uccisione di sei monaci di Casamari e saccheggio dato al monastero dai Repubblicani Francesi il 13 Maggio 1799 /Smrt šesti mnichů z Casamari a vyplenění kláštera francouzskými republikány 13. května 1799/, vyd. B. FORNARI, Assassinio nell´Abbazia, c.d., s. 21-22. [23] byl to čeledín Costantino Carinci, který se skryl v klášteře, aby pohřbil těla zavražděných mnichů (zemřel v Casamari 29.8. 1844). [24] GÉNÉRAL BARON THIEBAULT, Mémoires publiées sous les auspices de sa fille M.lle Claire Thiébault d´après le manuscript original par Fernand Calmettes /Generál baron Thiébault, Paměti vydané z podnětu jeho dcery, sl. Claire Thiébaultové, podle původního rukopisu Fernandem Calmettem/, díl II., Paříž 1897, s. 540-542. [25] Srov. B. FORNARI, Assassinio nell´Abbazia, c.d., s. 89. [26] Isidoro Maria Ballandani byl zvolen opatem v Casamari po smrti Placida Pezzancheriho, biskupa z Tivoli, roku 1752. V archivu opatství Casamari se uchovává list, který mu adresoval 14. února 1773 sv, Alfons Maria de´Liguori.
Zemřel roku 1788 z bolesti nad zrušením kláštera v Buonsolazzu v Toskáně. [27] místnost pro nemocné řeholníky. [28] Ragguaglio de´6 monaci Trappisti trucidati da´Francesi in questo venerabile monastero di Casamari il dì 13 Maggio 1799. Quali monaci si chiamano P.D. Simeone Priore, P.D. Domenico Maestro dei Novizi;Fr. Albertino corista; Fr. Zosimo converso; Fr. Modesto converso e Fr. Maturino oblato converso. Noc altre notizie accadute in quei giorni /Zpráva o šesti trapistických mniších, zavražděných Francouzi v tomto ctihodném klášteře Casamari dne 13. května 1799. Kteřížto mniši se jmenují P. D. Simeon převor, P.D. Dominik novicmistr; Fra Albertino chórový zpěvák; Fra Zosimo konvrš; Fra Modesto konvrš a Fra Maturin oblát konvrš. S dalšími zprávami o tom, co se přihodilo v oněch dnech/, rukopis chovaný v archivu opatství Casamari, s. 16, vyd.B. FORNARI, Assassinio nell´Abbazia, c.d., s. 35. [29] IHS. [30] Anonym z Valvisciola, Uccisione di sei monaci di Casamari e saccheggio dato al monastero dai Repubblicani Francesi il 13 Maggio 1799, c.d., s. 35-37.