Miloslav Kolomazník z Dubé

15. října uplynulo 200 let od úmrtí polního maršála Karla I. Filipa knížete ze Schwarzenbergu, významné osobnosti počátku 19. století, šlechtice, diplomata, ale především úspěšného vojevůdce, jednoho z pouhých tří, jimž se v průběhu vleklých napoleonských válek podařilo přímo na bitevním poli porazit francouzského císaře Napoleona I., mnohými historiky pravidelně označovaného za „největšího vojenského génia, jenž chodil po této zemi“.^1/Ve válečném roce 1813 Schwarzenberg se svým štábem zavítal také do Dubé a na blízký zámek Nový Berštejn, který si na několik dní zvolil za své sídlo a hlavní stan.

Kníže Karel Filip Jan Nepomuk Josef Franz de Paula Anastasiusse narodil 13. února 1771 ve Schwarzenberském paláci ve Vídni. Jakožto druhorozenému synovi mu byla předurčena služba u vojska, kam nastoupil již vdeseti letech.V sedmnácti se zúčastnil svého prvního vojenského tažení, které rakouský císař Josef II. vedl proti Turkům na Balkánu, a kde se Schwarzenberg zakrátko propracoval až do štábu polního maršála Laudona, jehož jméno dodnes přežívá i vpísni s veleznámým nápěvem.

V průběhu devadesátých let se Karel Filip vyznamenal v tzv. protifrancouzských koaličních válkách, které po Velké francouzské revoluci a pádu francouzských Bourbonů na dlouhých deset let zachvátily Evropu. V roce 1796 si v pouhých pětadvaceti letech vysloužil hodnost generálmajora a o čtyři roky později byl povýšen na polního podmaršála.

V roce 1799 se Schwarzenberg oženil s ovdovělou hraběnkou Marií Annou z Hohenfeldu. Jejich bohatá korespondence se později stala jedním z pilířů schwarzenberského rodinného archivua cenným zdrojem k tématu historie napoleonských konfliktů.^2/

V roce 1802 Karel převzal od svého bratra Josefa panství Orlík a založil zde mladšírodovou větev. Její současnou hlavou je český politik a někdejší kancléř, ministr a kandidát na prezidenta České republiky, Karel Schwarzenberg, t.č. sedmý kníže orlické linie.

V osudových letech 1805 a 1809 Rakousko prohrálo oba jím vyvolané konflikty s napoleonskou Francií a zemi fakticky přivedlo na pokraj finančního bankrotu. Prohraná válka roku 1809 jej proto přiměla zásadně změnit svoji dosavadní zahraniční politiku. Kníže Karel byl ještě v listopadu téhož roku jmenován velvyslancem v Paříži, kde se významně spolupodílel na dojednání a uzavření dynastického sňatku císaře Napoleona s rakouskou arcivévodkyní Marií Luisou. Na jaře roku 1811 se Napoleonovi z tohoto svazku narodil toužebně očekávaný syn a následník trůnu.^3/

V roce 1812 Rakousko dostálo nejnovějším spojeneckýmzávazkům vůči Francii a pro připravované Napoleonovo tažení proti Rusku vystavělo pomocný sbor. Schwarzenberg byl pověřen jeho velením a krátce po obsazení Moskvy byl jmenován polním maršálem.Jeho sbor čítal na 30 000 vojáků a několik měsíců s ním úspěšně operoval na pravém křídle Napoleonovy Velké armády, na pomezí Litvy a Volyně.^4/Navzdory všem obtížím, jež toho roku přinesla opravdu krutá zima, jeho sbor z tohoto katastrofálního podniku vyvázl s nesrovnatelně nižšími ztrátami, než jaké utrpěla Napoleonova hladem, mrazemi Rusy decimovaná armáda.

Na konci ledna 1813 Schwarzenberg podepsal s Rusy smlouvu o příměří, která odstartovala postupné stahování pomocného sboru za hranice Čech,^5/zatímco zubožené zbytky kdysi více než půlmilionové Napoleonovy armády dál ustupovaly na západ, do německých zemí, kde je vbrzku doplnily doslova ze země vydupaní čerství rekruti. V boji proti Napoleonovi se k Rusku na tomto válčišti připojilo již i mobilizované Prusko, jejich společnou jarní kampaň však po sérii porážek přerušilo dvouměsíční všeobecné příměří.^6/ Rakousko se obratně vyvázalo ze spojenectví s Napoleonem, nabídlo se do role mírového zprostředkovatele a pod rouškou zdánlivé neutrality mobilizovalo a z různých koutů mocnářství přesouvalo do Čech a na Moravu více než stotisíc vojáků budoucí tzv. České armády, jimž měl v poli opět svrchovaně velet kníže Schwarzenberg.^7/

V Dubé a blízkém okolí se v této době kvartýrem vystřídaly dva pěší pluky, oba tvořené prozatím jen dvěma bataliony, namísto tří tabulkových. 1. pěší pluk „Kaiser“ zde tábořil od 31. května, načež se 7. července přemístil do Štětí^8/a uvolnil tak místo 41. pěšímu pluku „Kottulinsky“, který se již přibližně stejnou dobu zdržoval v Doksech.^9/8. srpna se pak obě jednotkydaly opět do pohybu a pochodem přes Krčmu, Dřevčice a Heřmánky zamířily do Holan, odkud se přes Zahrádky, Provodín, Doksy až k Bělé pod Bezdězem táhla vojenskými opevněními vyztužená přírodní obranná bariéra, tvořená nalevo dvěma desítkami rybníků a napravo hlubokými lesy.^10/Ta přetínala strategicky důležité obchodní cesty vedoucí ze Saska a Horní Lužice, kde se při hranicích aktuálně tísnilo několik francouzských armádních sborů. Později během dne Dubou prošly také 7. pěší pluk „Würzburg“ a 8. pěší pluk „Erzherzog Ludwig“, prvý z ležení u Mělníka, druhý od Mšena, celkem asi 3 500 vojáků.^11/

Během tří dnůk této obranné linii dorazily čtyři divize pěchoty, každá o šesti plucích, dva pluky lehkého jezdectva (švališerů) a 11 brigádních dělostřeleckých baterií, dohromady asi 50 000 vojáků tvořících 3. armádní sbor polního zbrojmistra Ignatze Gyulaie .^12/Jeho úkolem bylo podepřít řídce rozmístěné pohraniční jednotky,^13/zabránit nepříteli táhnout na Prahu a zároveň odtud krýt obnažený bok zhruba stotisícového rusko-pruského kontingentu, který dosud vyčkával na slezském pomezí, ale již brzy měl vyrazit na pochod do prostoru středních Čech.^14/Již nemohlo být pochyb o tom, s kým Rakousko hodlá spojit své síly.

O půlnoci 10. srpna 1813 příměří vypršelo a začala platit jeho šestidenní výpovědní lhůta, jež oběma stranám poskytovala čas na poslední přípravy. Rakousko se otevřeně postavilo na stranu protinapoleonské koalice a vyhlásilo Francii válku.Kníže Schwarzenberg přijel téhož dne do Dubé od Mělníka a za svůj hlavní stan si zvolil tehdy valdštejnský zámeček Nový Berštejn.^15/Stejně jako na Mělníku, a předtím v Libni u Prahy, i zde měl jeho štáb celé dny plné ruce práce. Probíhající mobilizace si žádala téměř reorganizaci armády a neméně pozornosti bylo věnováno konsolidaci obrany a posilování strategických pozic, nejdůležitější ale bylo uvést frontové i záložní jednotkydo plně bojeschopného stavu. Noci již začaly být chladné, počasí hrozilo vytrvalými dešti a některým jednotkám přitom stále chybělo mnoho vybavení pro ubytování v poli, zejména stanové celty. Řadovým vojákům chyběly základní prvky uniforem a výstroje. Vypsané dodávky potravin a krmiva pro koně byly konfiskovány mezi poddanými dotčených panství.^16/

Následující dokument, který Karel I. Filip adresoval své ženě a dodnes jeuchován ve státním oblastním archivu v Třeboni, nabízí částečný pohled do Schwarzenbergových povinností velitele armády v předvečer nové války, zároveň je však jediným přímým dokladem o přítomnosti a pobytu tohoto vojevůdce na Dubsku.^17/V tomto ohledu lze rovněž připomenout záznam rozhovoru liberecké městské deputace s císařem Napoleonem, který se uskutečnil v dolnoslezském Lemberku (LwówekŚląski) dne 23. srpna 1813, v němž Liberečtí francouzského císaře odkazují na skutečnost, že hlavní stan Rakušanů se ještě nedávno nacházel v Dubé u Doks…^18/

Berštejn u Dubé, 14. srpna 1813.

Konečně jsem přeci jen našel šťastnou chvilku, napsat Ti pár slov, můj útěšný anděli; tak Tě právem nazývám, neboť stále ještě cítím účinek Tvých dopisů, které jsem včera obdržel… Má Nani, od toho okamžiku, kdy jsem Tě opustil, se mi stěží dostává času pro sebe. Toho dne jsem mohl dorazit pouze do Holan a ve zdejším táboře shlédl Weissenwolfovyjednotky, druhý den jsem odjel do Doks, kde jsem provedl přehlídku Civalartovy a Liechtensteinovydivize, to samé pak u Colloreda v Bělé pod Bezdězem. Vrátil jsem se pozdě v noci, s ránem se objevily pracovní záležitosti, od nichž jsem se odtrhl až v nočních hodinách. Předevčírem jsem spěchal do Mělníka, kde císař přehlédl Bianchiho divizi a navečer pak zkontroloval práce na obou předmostích, v noci jsem se vrátil zpět, během ní jsem pracoval na svých záležitostech a včera časně ráno jsem dorazil do Holan, kde císař provedl přehlídku nad Weissenwolfovou divizí. Odtud se jelo do Doks a Bělé pod Bezdězem, kde jednotky právě tak pochodovaly. Sem jsem přijel až v noci a od dnešního rána jsem opět zahlcen záležitostmi, na nichž budu pracovat až do noci. Ráno přemístím svůj hlavní stan do Mělníka, abych byl blíže k dění.Wittgenstein budepozítří již na místě, krajně zdvořile mi psal a hlásil, že je na mě odkázán. Tedy nejpozději do tří dnů bude zažehnut plamen, dej Bůh, aby tento svatý plamen sežehl jen viníky. Tam nahoře je již rozhodnuto…

Polní podmaršálové Weissenwolf, Civalart, Liechtenstein a Colloredo byli velitelé výše zmíněných divizí, polní zbrojmistr Bianchi velel záložní divizi, nacházející se nedaleko Mělníka, u Obříství. Oním plamenem měl Schwarzenberg na mysli obnovení válečného stavu, které po vypršení šestidenní výpovědní lhůty připadlo na úterý 17. srpna 1813. První francouzské jednotky začaly téhož dne skutečně pronikat za české hranicea během pěti dnůobsadily oba severočeské výběžky i široký pás území na vnitrozemské straně hor. Nepostoupily odtud však hlouběji než k rozvodněné Ploučnici a několika prázdným valům za ní.^19/

Rakušané mezitím realizovali nový plán a od časných ranních hodindne 15. srpna začali obranná postavení se středem u Provodína opouštět a stahovat se do velkého polního ležení v prostoru mezi Slaným a Louny.Cíle jejich postupu podléhaly největšímu možnému utajení.Městem Dubá tehdy od Doks prošlo hned dvanáct pěších pluků 3. a 4. divize, asi 22 000 vojáků, a přes Snědovice pokračovaly k přechodům na levý břeh Labe. Zbylé dvě divize, 1. a 2. pěší, postupovaly od Bělé pod Bezdězem přes Mšenona Mělník, resp. od Holan na Liběšice a Terezín.

Jejich dosavadní zajišťovací úlohu zde měla převzít tzv. 1. kolona generála jezdectva Wittgensteinaod rusko-pruského kontingentu, tabulkově asi 31 000 Rusů a 80 dělových hlavní. Ta nedávno překročila české hranice u Trutnova a zamířila na Kuřívody, kam přes Mnichovo Hradiště dorazila 15. odpoledne. O den později se ruské jednotky začaly rozvinovat do původních rakouských postavení, ale ještě téhož dne je zastihl Schwarzenbergůvrozkaz k odchodu.17. srpna se Rusové soustřediliv Doksech a pochodem přes Dubou a Snědovice zahájili přesun do míst soustředění České armády, kam již po jiných trasách směřovalo i ostatních pět kolon rusko-pruských posil.

Kníže Schwarzenberg strávil na zámkuNový Berštejn celkem pět nocí,od úterý 10. do neděle 15. srpna.^20/Následně svůj hlavní stan vrátil na lobkovický zámek na Mělníku, kde se 17. uskutečnila první válečná porada zástupců všech tří spojeneckých velmocí. Zde byl mj. přijat Schwarzenbergův později úspěšně realizovaný plán všeobecné ofenzívy ve směru na saské Lipsko.^21/

18. srpna Schwarzenberg odjel do Slaného. Z „jeho“ České armády se v řádu několika dní stala „Hlavní“ a nejsilnější koaliční armáda, čítající téměř čtvrt milionu mužů, načež se rakouský polní maršál po sérii vojenských i politických vyjednávání stal jejím vrchním velitelem.

19. srpna se na pláních mezi Vraným a Perucí uskutečnila velká vojenská přehlídka asi 100 000 Rakušanů, jíž přihlíželi panovníci Rakouska, Ruska a Pruska. Francouzský císař Napoleon I. se téhož dne v podvečer objevil v Jablonném v Podještědí, aby se zde osobně informoval o postaveních a pohybech svých protivníků.^22/Před půlnocí se odtud vydal do Žitavy, načež se brzy ráno vypravil na cestu do Slezska, kde jej momentálně ohrožovala jiná spojenecká armáda, nazvaná Slezská.^23/O několik dní později odtud spěchal k slabě chráněnýmDrážďanům, kde proti němu zaútočil Schwarzenberg, jenž mezitím již 20. opustil ležení u Vraného a s celou armádou vyrazil přes Krušné hory k saské metropoli.

Napoleon, který současně čelil spojeneckým ofenzívám na třech frontách, vrcholně zaimprovizoval, cestou posbíral několik armádních sborů, včetně části sil, jež se doposud zdržovaly na českém pomezí a 27. srpna u Drážďan vybojoval své poslední přesvědčivé vítězství. Schwarzenberga, kterého vrhl zpět až za Krušné hory, však zničit nedokázal a sám nakonec přišel o celý jeden armádní sbor, jenž 30. srpna složil zbraně po urputné dvoudenní bitvě u Přestanova a Chlumce.^24/

Francouzský císař se myšlenky na vpád do Čech nevzdal a ve dnech 16. –18. září se znovu pokusil prorazit v Krušných horách. Spojenci tentokrát nepřipustili jakékoliv zaváhaní, Francouze odrazili a postupně je vymanévrovali až k Lipsku, kde je ve dnech 16. – 19. října porazili v dosud největší bitvědějin, pro níž se brzy vžil název „Bitva národů“. Do krvavých bojů se tu zapojilo přes půl milionu vojáků z většiny národů Evropy!^25/

Lipsko přineslo kýžený obrat v celé kampani a Schwarzenberg byl toho hlavním architektem. Napoleon musel Německo nakonec vyklidit a ani na Rýnu na přelomu let 1813–1814, ani na vlastním území Francie již nedokázal zbrzdit, natož zcela zastavit vítězný postup spojeneckých armád. Když 31. března padla Paříž, Napoleon abdikoval a odešel do nuceného exilu na středomořský ostrov Elba, zatímco Schwarzenberga čekal návrat na jeho panství a jmenování do funkce prezidenta dvorské válečné rady ve Vídni.

Když Napoleon roku 1815 uprchl z Elby a znovu zahájil válku, Schwarzenberg proti němu opět táhlv čele České armády. Než však stačil dorazit, spojené armády Británie a Pruskarozhodly polní tažení u belgického Waterloo.

V lednu 1817 prodělal kníže Schwarzenberg záchvat mrtvice, jež zasáhla pravé rameno a nohu. V rámci své dlouhodobé léčby vycestoval v březnu 1820 do Lipska, kde se jeho zdravotní stav po počátečních zlepšeních prudce zhoršil. Zemřel 15. října 1820, v předvečer výročí jeho nejslavnějšího vítězství.^26/

 POZNÁMKY

1. Některé studiefrancouzskému císaři přisuzují vítězství v celkem 78 bitvách, tři bitvy měly skončit nerozhodným výsledkem, jako např. velmi krvavá bitva u Pruského Jílového (dnes ruský Bagrationovsk) z února 1807, a ve třech případech Napoleon odešel z pole poražen.V květnu 1809 jej na dohled od Vídně, u vesnic Aspern a Esslingu, porazil rakouský arcivévoda Karel (obr. 2). Ve čtyřdenní bitvě u Lipska, v říjnu 1813, velel vítězným spojeneckým armádám polní maršál Karel I. Filip ze Schwarzenbergu (obr. 3). V červnu 1815 si Napoleonu Waterloo vylámal zuby na pevné obraně Anglo-batavské armády Arthura Wellesleye, 1. vévody z Wellingtonu (obr. 4). Jeho beztak výrazně pozitivní bilanci mj. podtrhuje také fakt, že ostatní revoluční a napoleonští vrchní velitelé ztratili téměř každou druhou bitvuz celkových 109 (Blatný 1995, s. 207).
2. Schwarzenbergovu francouzsko-německy psanou korespondenci, adresovanou mezi lety 1799-1816 jeho ženě Marii Anně, knižně zpracoval Johann Friedrich (Jan Bedřich) Novák v roce 1913. Z povalečných autorů jmenujme především dlouholetého třeboňského archiváře Josefa Hanesche, jenž na podkladě Schwarzenberských rodinných písemností vypracoval několik studií a tematických katalogů, mapujících vojenská tažení knížete Karla I. Filipa na sklonku napoleonských válek, např. Vojenská kancelář Karla Schwarzenberga v roce 1812-1813 (1968), Napoleonovo tažení do Ruska 1812-1813 (1972), Osvobozenecká válka 1813-1815 (1986).
3. Napoleonův jediný legitimní syn se narodil 20. března 1811 a dostal jméno Napoleon František Josef Karel Bonaparte, francouzsky Napoléon-François-Joseph-Charles Bonaparte. Po pádu francouzského císařství se ocitl v péči svého děda, rakouského císaře Františka I., a v roce 1816 se stal vévodou zákupským. Zemřel na tuberkulózu 22. července 1832, ve věku pouhých 21 let. Zákupy během svého krátkého života nikdy nenavštívil. V Čechách se posmrtně vžila jeho přezdívka Orlík, l´Aiglon, syn orla.
4. Kovařík 2015, s. 15.
5. Kovařík 2015, s. 31.
6. Kolomazník 2015.
7. Glaise von Horstenau 1913, s. 12.
8. Glaise von Horstenau 1913, příloha XXI.; Pizzighelli 1881, s. 387-391.
9. Glaise von Horstenau 1913, příloha XXI.; Formanek 1887, s. 116-119.
10. Zmíněná vojenská polní opevnění, z nichž se některá dochovala až dodnes, sehrála důležitou úlohu již ve válce o bavorské dědictví (1778-1779), známé také jako „bramborová válka“ nebo „švestková mela“. V roce 1813 je rakouští ženijní inženýři opětovně využili a s nemalou pomocí místního obyvatelstva zesílili. Proslulé, asi 1,5 km dlouhé liniové opevnění, jež se táhne přes skalnatý hřeben Dlouhého vrchu u Provodína, rekonstruoval ženijní major Gabriel svobodný pán von Rummerskirch (Glaise von Horstenau 1913, s. 10). Jiná drobná sdělení o těchto cenných vojenských stavbách, např. Hantschel 1911, s. 825, 831, 864.
11. Glaise von Horstenau 1913, příloha XXI.; Chronik des k. k. 7. Linien-Infanterie-Regimentes 1869, s. 50; Schweigerd 1857, s. 102.
12. 12/Glaise von Horstenau 1913, příloha XXI.
13. Úsek hranic na pravém břehu Labe zajišťovala rakouská 2. lehká divize, jíž prozatímně velel generálmajor hrabě Neipperg. K dispozici měl pouhých 2 500 jezdcůtří husarských pluků, 3 600 pěšáků dvou mysliveckých batalionů a batalionu hraničářů a dvě jízdní baterie s tuctem děl. Během letního příměří se část jeho sil zdržovala v České Lípě (7. husarský), České Kamenici (Petrovaradinštíhraničáři) a Jablonném v Podještědí (6. myslivecký) – Schels 1838, s.115.
14. Trasy a časové rozvrhypochodu jednotlivých kolon rusko-pruského spojeneckého kontingentu východními a středními Čechami – Plotho 1817, s. 12-14.
15. Schwarzenbergova cesta do nárazníkové oblasti měla inspekční, organizační i zpravodajské aspekty. Důvody, proč si rakouský vrchní velitel pro svůj hlavní stan vybral právě barokní zámeček Nový Berštejn, není možné přesně doložit. Důležitým hlediskem byla zřejmě výhodná poloha tohoto místa v pomyslném těžišti vějířovitě rozmístěných divizí 3. armádního sboru na obranné linii Holany-Doksy-Bělá pod Bezdězem a s tím související možnost rychléhospojení jak s oběma křídly a středem, tak se zálohami na levém břehu Labe, to vše ještě umocněné blízkostí víceméně přímých cest, jež se křížily v nedalekém městě Dubá.
16. Kníže Schwarzenberg a jeho štáb se bez ustání pokoušeli napravovat škody, které se v armádě objevovaly. Všeobecně však bojoval s nedostatkem času a materiálních zdrojů, o čemž se znovu osobně přesvědčil již během své první inspekční cesty, kterou uskutečnil ve dnech 10. a 11. srpna napříč tábory po celé délce linie Holany-Doksy-Bělá pod Bezdězem. Prezidentovi dvorní válečné rady FM. Heinrichu hraběti von Bellegarde o tom v dopisu z 11. srpna 1813 píše následující: „Během přesunů vojsk do táborů jsem se osobně setkal nejen s všeobecnými stížnostmi na značný nedostatek patrontašek, ale dokonce i s tím, že u pěchoty Kottulinskya Czartorisky bylo na pochodu vícero lidí, jimž chyběli kalhoty, které nemohli dostat díky podhodnocení zásob již na úrovni hospodářské komise. Mimořádné nebezpečí, jež z toho pro nejvyšší cíle v blížící se roční době, kdy noci začínají být chladné, vyplývá, je mi příliš známo, stejně jako nutnost, abych na to upozornil nejprve Vaší Excelenci…“(Glaise von Horstenau 1913, s. 10-11). …a neutěšený stav jednotek rakouské armády neušel ani pozornosti venkovského učitele Antona Lehmanna z Novin pod Ralskem, autora velezajímavých pamětí:„9. srpna vyrazilo ze svých kvartýrů do pole vojsko, neboť bylo příměří u konce a byl vydán manifest, v němž rakouský císař vyslovil se proti Napoleonovi, aby mu vypověděl jeho svrchovanost nad všemi cizími císaři a králi. Z našeho okolí shromáždily se oddíly při Doksech a Hradčanech. Kde stály kdysi čisté stany, staví se velké chýše ze slámy a klestí, k čemuž mnoho mladých stromků na koňské ohrady, na podpěry a tyče stanů vyrubáno, mnoho fůr slámy z široka daleka k zastřešení a podestlání chýší, také mnoho potravin, másla apod., bezplatně vybráno a sem dopraveno být muselo. Noviny samy musely za7 dní do Doks 1 strych krup, 6 liber másla, 4 měřice žita, 7,5 měřice ječmene, 7,5 měřice ovsa a 3 fůry slámy dodat.“ (Wiechowsky 1932, s. 61)
17. Novák 1913, s. 326; Hanesch 1986, s. 48.
18. Reichenberger Zeitung 1901, s. 17; Moschkau 1903, s. 38-55; Švankmajer 1957, s. 263-267; Švankmajer 2004, s. 100-105; Kolomazník 2019, s. 387-388.
19. Francouzský vpád by s největší pravděpodobní směřoval dál do srdce Čech, na Prahu, díky ofenzivě spojenců v Dolním Slezsku však ztratil původní razanci a definitivní stopku mu vystavily snahy spojenců o dobytí Drážďan. Nepřátelské oddíly se na vnitrozemské straně Lužických hor zdržovaly až do 1. září a během svých průzkumných misí i výprav za kořistí se pravidelně střetávaly s hlídkujícími husarskými patrolami od Neippergovy 2. lehké divize. Neoficiální zdroje hovoří o mnoha obětech na obou stranách, v úmrtních matrikách českolipských obcí se však objevují pouze dva zabití rakouští jezdci:

• srpna 1813 byl v České Lípě smrtelně postřelen husarský kaprál Johan Schwenda od liechtensteinského regimentu. Bylo mu 22 let (obr. 8a).
• září 1813 zemřel v Novém Boru na následky střelného poranění břicha husarský kaprál ŠtephanHolitzka od blankensteinského regimentu. Bylo mu 27 let (obr. 8b).

20. Novák 1913, s. 326-327.
21. Rakouskou stranu zde zastupovali FM. kníže Schwarzenberg, jeho náčelník štábu FML. Radecký z Radče, pobočník rakouského císaře FZM. Duka a generální ubytovatel GM. baron von Langenau. Rusy zastupovali generální ubytovatel GM.Dibiča šéf carova kabinetu GL. kníže Volkonskij. Pruský zástupce není přesně znám, předpokládá se však, že to byl pobočník pruského krále GM. Knesebeck. Z panovníků se porady žádný nezúčastnil:rakouský císař František I. a ruský car Alexander I. se ve stejné době zdržovali v Praze a pruský král Friedrich Wilhelm III. byl stále ještě na cestě ze Slezska (Glaise von Horstenau 1913, s. 27-34).
22. Kolomazník 2019, s. 363-364.
23. Napoleonova Grande Armée, jejíž podstatná část se během letního příměří 1813 soustředila mezi Labem a Bóbrem, se po srpnovém obnovení nepřátelství ocitla v sevření celkem tří spojeneckých armád – Slezské armády pruského generála jezdectva Blüchera, jež stálana demarkační linii v Dolním Slezsku, Severní armády někdejšího Napoleonova maršála Bernadotta, který s ní operoval na přístupech k Berlínu, a konečně ve středních Čechách dislokované České armády rakouského maršála Schwarzenberga (Plotho, 1817, s. 6-7).
24. Kolomazník 2013.
25. Tabulkový přehled všech vojenských sil v bitvě u Lipska –Kovařík 2019, str. 412-442.
26. Hanesch 2003, s. 77-80.
    

PRAMENY A LITERATURA

• Blatný, Richard 1995, Napoleonská encyklopedie. Praha.
• Formanek, Jaromir 1887. Geschichte des k. k. Infanterie-RegimentesNr. 41. Czernowitz.
• Glaise von Horstenau, Edmund 1913. Befreiungskrieg 1813 und 1814, Einzeldarstellungen der entscheidendenKriegsereignisse. Band 3: Feldzug von Dresden. Wien.
• Hanesch, Josef 1986. Osvobozenecká válka 1813-1815 v dokumentech rodinného archivu schwarzenberské sekundogenitury. Tematický katalog. Třeboň (https://digi.ceskearchivy.cz/921200001003025/1).
• Hanesch, Josef 2003. Karel I. Filip, kníže Schwarzenberg, polní maršál. České Budějovice.
• Hantschel, Franz Dr. 1911. Heimatkunde des politischenBezirkes B. Leipa. B. Leipa.
• Chronik des k. k. 7. Linien-Infanterie-RegimentesseitseinerErrichtung1691 bis Ende Mai 1868, 1869. Graz.
• Kolomazník, Miloslav 2013. Zajetí generála Vandamma na základě vzpomínek admirála Pavla AndrejevičeKolzakova(http://napoleon-knihy.blogspot.com).
• Kolomazník, Miloslav 2015. Památné okamžiky německých osvobozovacích válek 1806-1815 ve vzpomínkách a korespondenci současníků. Část sedmá: Hra o čas aneb veřejný mír, tajná válka(http://napoleon-knihy.blogspot.com).
• Kolomazník, Miloslav 2019. Napoleonské války v okolí Jizerských hor, in: Jizerské hory. O historii a umění do roku 1813, s. 354-392. Liberec.
• Kovařík, Jiří 2015. Sbor knížete Schwarzenberga v Rusku roku 1812, in: Bulletin Československé napoleonské společnosti ČSNS, č. 63, s. 11-32. Brno.
• Kovařík, Jiří 2019. Bitva Národů. Napoleonova porážka u Lipska roku 1813. Třebíč.
• Moschkau, Alfred 1903. Napoleon I. unddiepolnisch-französischeInvasion des Bezirkes
• Reichenberg-Friedlandim August 1813. EinBeitragzurheimatlichen
• Kriegsgeschichte, in: XIII. Jahrbuch des Deutschen Gebirgsvereines für das Jeschken und Isergebirge, ročník 13, s. 38-55. Reichenberg.
• Novák, Johann Friedrich 1913, Briefe des FeldmarschallsFürsten Schwarzenberg anseine Frau 1799-1816. Wien.
• Pizzighelli, Cajetan 1881. Geschichte des K. K. Infanterie-Regimentes Kaiser Franz Josef No.1, 1716-1881. Troppau.
• Plotho, Carl von1817. Der Krieg in DeutschlandundFrankreich in den Jahren 1813 und 1814, svazek 2. Berlin.
• ReichenbergerZeitung, 1901. Die ReichenbergerDeputationbei Napoleon I., vydání výtisku 8.9.1901, č. 214, s. 17.
• Schels, Johann Baptiste 1838. Die Vertheidigung des nördlichenBöhmensim August 1813, in: OestereichischemilitärischeZeitschrift. svazek 1, část 2, s. 115-155. Wien.
• Schweigerd, C. A. 1857. Geschichte des K. K. Infanterie_Regimentes No. 8 Erzherzog Ludwig von seinerErrichtung 1630 bis aufdasJahr 1856. Wien.
• Švankmajer, Milan1957. Napoleonská armáda v severních Čechách roku 1813. InHistorie a vojenství, č. 2, s. 258-272.
• Švankmajer, Milan. 2004. Čechy na sklonku napoleonských válek. 1810–1815.Praha.
• Wiechowsky, Alexander 1932. Aus der Aufzeichnungen des Lehrers Anton Lehmannaus
• Neulandbei Niemes, Mitteilungen des Nordböhmischen Vereines für Heimatforschung und Wanderpflege 55, s. 59-65, 96-104. Böhmisch Leipa.

WEBOVÉ STRÁNKY

• https://digi.ceskearchivy.cz/
• http://napoleon-knihy.blogspot.com/
• http://vademecum.soalitomerice.cz/vademecum/

POUŽITÉ ZKRATKY

• SOA – státní oblastní archiv
• sign. – signatura
• inv. č. – inventární číslo – Feldmarschall, polní maršál
• FZM. – Feldzeugmeister, polní zbrojmistr
• GdK. – General der Kavallerie, generál jezdectva
• FML. – Feldmarschall-Lieutenant, polní podmaršál

1. – Generallieutenant, generálporučík
2. – Generalmajor, generálmajor

• Obr. – Oberst, plukovník
• Plk. – Plukovník
• Obtl. – Oberstlieutenant, podplukovník
• Maj. – Major, major