Jean de Viguerie

Profesor Univerzity v Lille. Roku 1986 vydal své přednášky z University v Angers pod titulem Cinq Leçons d’histoire de la Révolution française /Pět přednášek z historie Francouzské Revoluce/, v létech 1982 a 1983 pak spolu se svými spolupracovníky vydal dvě závažná díla: Sainte Jeanne Delanoué, servante des pauvres /Svatá Jana Delanoué, služebnice chudých/ a Les martyrs d’Avrillé: catholicisme et Révolution /Mučedníci z Avrillé: katolicismus a Revoluce.

Studium jazyka není jedinou, ale jednou z nejjistějších cest k tomu, abychom došli ke kořenům revoluční ideologie[1].. Hledali jsme intelektuální počátky vyhlazování obyvatel Vendée. Zdálo se nám proto logické věnovat jistou pozornost jazyku těch, kdo vyhlazovali, a ještě přesněji, způsobu, jakým kvalifikovali své oběti.

Tyto přívlastky jsme vybrali ze zpráv členů Provizorního výkonného výboru a Výboru veřejné bezpečnosti, z listů zpráv, řádů a proklamací vyslaných republikánských zástupců, správců a generálů[2].

Jde o tento seznam: „divocí venkované“, „lupiči“, „fanatičtí lupiči“, „zločinci z Vendée“, „tygři žíznící po francouzské krvi“, „horda“, „horda otroků“, „zločinecká banda“, „ubohé vojsko lupičů“, „hloupý a krutý houf“, „barbaři“, „aristokraté“, „povstalecká rasa“, „lupičská rasa“, „hnusná rasa, poblouzněná monarchismem a pověrou“, „zrůdy“, „zfanatizované zrůdy, žíznící po krvi a masakru“[3].

Tady litanie končí. Mohli bychom napočítat další výrazy, ale byly by jen jejich variantami. Seznam je chudý, opakují se stále tatáž slova a záměr je stále týž: proklínat absolutní zlo. Vidíme, že se zde ocitáme v jiné sféře jazyka, ve sféře „inverzního jazyka“, který spíše rozděluje než spojuje, jedním slovem, ve sféře ideologie. Reálné lidství je zrušeno, slova a pojmy nahrazují osoby. Jistě, Revoluce obohatila tento jazyk, ale zásluha na jeho vynalezení náleží osvícenským filozofům. Ne všechna slova našeho seznamu jsou plodem Osvícenství, ale všechna se vztahují k filozofii Osvícenství.

Následně se jimi budeme zabývat. Vezmeme v potaz především „divoké venkovany“, „fanatiky“, „lupiče“, „barbary“ a „hordu“. „Rasa“ a „horda“ bude rozebrána následně.

Vendejští jsou definováni jako „venkované“, jako by všichni náleželi k této sociální vrstvě a slovo je prostoupeno pejorativním smyslem. Tito „venkované“ jsou považováni za „divoké“[4], „hrubé“[5] a pokleslé na zvířecí úroveň vlivem dlouhého otroctví: „návyk na otroctví“ je „činí ještě více necitelnými k přednostem svobody“[6].

Kdo říká „rolník“, říká také „fanatismus“ a „fanatismus venkova“ je vždy představován jako jeden ze zásadních faktorů vzpoury. Tento obraz krutého, fanatického a bezcitného venkovana přesně odpovídá osvíceneckému výkladu o lidech, žijících na venkově. „Pod pojmem ´divochů´ tedy rozumíte“, ptá se Voltaire, „primitivy, kteří žijí v chýších se svými ženami a nějakým tím dobytkem … a mluví hantýrkou, nesrozumitelnou ve městě s několika málo idejemi a v důsledku toho i několika málo výrazy … kteří se v určitých dnech shromažďují v čemsi co připomíná seník, aby slavili rituály, z nichž nic nechápou … ? Je třeba se shodnout na tom, že národy Kanady a Kafrové, které se nám zlíbilo nazvat divochy, jsou na nekonečně vyšší úrovni, než ti naši“[7]. Buffon sdílí tentýž diskvalifikující úsudek: “ … dokonce u nás“, píše, „jsou venkované ošklivější než měšťané“[8]. Buffon sám, jak se zdá, má tendenci považovat venkovany za „odrůdu lidského druhu“, jakousi „odrůdu“, která nemusí být vždy degenerovaná, ale v chudých zemích je takovou v nejvyšší míře[9].

Je-li často „fanatik“ a „fanatismus“ spojován s „rolníky“, užívání těchto slov je daleko širší. „Fanatik“ je dokonce jedním z epitet, která jsou nejčastěji vrhána proti obyvatelům Vendée. Je známé, čím je fanatik v jazyce filozofie: je to blázen a kromě toho je mimořádně nebezpečný. „Dnes pod fanatismem rozumíme“, píše Voltaire, „temné a kruté náboženské šílenství; fanatismus je v takovém vztahu k pověře, jako nákaza k nemoci“[10]. Fanatici jsou podle Voltaira těmi, kdo podněcují občanskou válku. V jeho díle „Henriade“ čteme o náboženských válkách tyto verše:

„Tolik zla, jímž je Francie urážena,

má, ach běda, v Církvi svůj zdroj,

Je to náboženství, jehož nelidská vášnivost,

vkládá všem Francouzům do ruky zbraň“[11].

Když reprezentanti Richard a Choudieu obviňují Vendejské, že chtějí „zavraždit vlast ve jménu fanatismu“[12], nemluví o ničem jiném.

Nejčastější je však označení „lupiči“. Neobjevuje se hned od počátku, a pokud víme, prvním, kdo je užil, je řiditel slévárny v Indretu, v listu ze 17. března 1793: „Dnes ráno“, píše tento funkcionář, „jsem byl informován o shromáždění lupičů“[13]. Ve druhé polovině března se hovoří o „lupičích“, ale ještě častěji o „vzbouřencích“ nebo „spiklencích“. Teprve od dubna se užívání tohoto slova stane častějším a systematičtějším. Druhého dubna Lebrun, předseda Provizorního výkonného výboru, nařizuje „soustředěné tažení, aby byl očištěn kraj zamořený lupiči“[14]. Patnáctého dubna se Villers a Fouché obracejí na „obyvatele venkova“ a poukazují na „lupiče“, kteří je „svedli“[15]. Od této chvíle se termín stal oficiálním: pro Republiku nebudou Vendejští ničím jiným než „lupiči“.

Označovat je tímto nactiutrhačným slovem, které je synonymem pro zloděje a vraha a připomíná období „Velkého strachu“ („Grande Peur“, 1789), je jedním ze způsobů jak je pokrýt hanbou a mobilizovat proti nim veřejné mínění. Zřejmě je tu ale i jistý skrytý filozofický význam, který není třeba hned vyloučit, protože termínem „lupiči“ chtějí Vendejským připomenout jejich postavení lidí, vyloučených z města. Vzbouřenci totiž mají skutečně vědět, že už nejsou plnoprávnými občany, protože se postavili proti zákonu: „… kterýkoli zločinec, který útočí na společenské právo“, píše Jean-Jacques Rousseau, „stává se pro své zločiny vzbouřencem a zrádcem vlasti; přestává být jejím členem tím, že porušuje její zákony“[16]. Na druhé straně Vendejští nebyli jedinými, kdo se ocitli mimo zákon, byli jimi vůbec všichni podezřelí. A dokonce sám král: „Ludvík bojoval proti lidu“, prohlásil Saint-Just z tribuny Konventu 13. listopadu 1792. „Je to cizinec … protože jakmile se člověk proviní, opouští město“[17]. A požaduje mimořádný soud. Vendejští jsou zločinci stejného druhu jako král, proto je správné je považovat za vyloučené ze společenství, za „lupiče“. V jedné zprávě z 15. brumairu roku II (5. listopadu 1793) spojil Barère, nejlepší teoretik represe, oba dva výrazy „horda lupičů“ a „lidé, nehodní nazývat se Francouzi“[18]. Je to velmi významné spojení: v Barèrových ústech znamená „lupič“ někoho, kdo se provinil zločinem proti společnosti, jde o Rousseaův protispolečenský zločin, o člověka vyloučeného na okraj společnosti, o národního ničemu.

„Barbar“ se ubírá stejným směrem. „Vlastenci“ z klubů v Nantes označují v červnu 1793 katolické a královské vojsko, které táhne na jejich město, jako „invazi barbarů“[19]. Protože se sytí příklady starověkých dějin a považují se za Řeky, ohrožené Médy a Peršany, přisuzují termínu „barbar“ starověký význam, označující někoho, kdo stojí mimo město, je cizincem ve vztahu ke světu řádu a rozumnosti. Ale proč by tento „barbar“ neměl být také vyloučen z filozofie? Mluví snad nantští „vlastenci“ o Vendejských stejně jako předtím Saint-Just o králi, aby je vydali katu? „Ludvík bojoval proti lidu“, řekl, „je to barbar, cizí válečný zajatec“[20]. Byl-li král barbarem, jsou jimi i Vendejští. Protože se postavili po bok barbarovi, zbarbarštěli! Protože se postavili proti svobodě ve jménu krále, sami se odsoudili do temnot chaosu a iracionality.

Jejich vojsko není ani hodno takového jména, je to jen „banda“, „horda“[21], „houf sběře“. Barbarství se šíří, a jaké barbarství! Při pohledu na tyto divochy stydne krev v žilách; i sama jejich fyzická přítomnost pošpiní vše, čeho se jen dotkne. Crétineau-Joly vypráví, že ve chvíli, kdy se Vendejští rozhodli upustit od dalšího obléhání Angers, obránci města vyhlásili očistné procesí … a pálili kadidlo vlasti, aby očistili hradby od špíny roajalistů“[22]. To je opravdu překvapující obřad. Šlo o jakousi exhumaci starých římských rituálů lustratio a procuratio[23] nebo o napodobení katolických obřadů smíření církví? Druhý výklad je stejně přijatelný jako ten první. Není snad revoluční město chrámem? Neexistuje snad ve Francii od roku 1790 občanské náboženství, jak je definoval Rousseau ve své Společenské smlouvě, se svým Státem-Církví a jeho božstvem, Zákonem?[24]. Odpadlík od takového náboženství není méně škodlivý než heretik ve zjevených náboženstvích: stejně jako kontakt s heretikem znesvěcuje svatyni, dotyk Vendejských „barbarů“ potřísnil špínou bašty města.

V revolučním jazyce nevyčerpává význam slov všechnu jejich hodnotu. Revoluční slova slouží akci, definují zlo, ale předepisují i radikální způsob, jak s ním naložit. Říci „fanatik“, „lupiči“, „barbaři“ znamená vyjádřit absolutní zlo, ale také to znamená, pro ty, kdo jsou takto označeni, být předmětem nesnášenlivosti, pohrdání a smrti.

Nesnášenlivost: žádná tolerance pro Vendejské, protože podle přikázání filozofů není možno tolerovat fanatismus. Voltaire napsal: „Abychom si zasloužili toleranci, je třeba nebýt fanatiky“[25]. Pro Jeana-Jacquese Rousseaua by měl být fanatismus proskribován: “ Kdokoli se odváží říci „Mimo Církev není spásy“, by měl být ze státu vyhnán“[26].

Pohrdání: protože podle „osvícené“ morálky je kdokoli pro svůj fanatismus a pro necitlivost k Osvícení, a tedy i pro svůj hnusný vzhled a vulgárnost vlastně pod lidskou úrovní, zaslouží si i pohrdání. Voltaire jasně ukázal cesty takového pohrdání. Některé lidské „druhy“, jako například Laponci, Hotentoti, černoši ve svém celku, francouzští rolníci a Židé jsou pro něj hodni pohrdání. Nejenže jsou na nižší úrovni, ale jsou také hodni pohrdání, protože jsou na nižší úrovni. O Židech píše například: „.. najdete v nich jen hloupý a barbarský národ, který co lidská paměť sahá spojuje nejšpinavější skrblictví s nejhnusnější pověrou a nepotlačitelnou nenávistí k národům, které je tolerují a činí bohatými“[27]. Ale Voltaire není sám. Tento tón pohrdavé a zlovolné povýšenosti je tónem celé „filozofie“ vůči „lidským druhům“, nahlíženým jako nižší. Například Buffon definuje Laponce „ohavný lid“, hodný opovržení[28], a abbé Prévost, když podává v novinách „Pour et Contre“ zprávu o povstání černých otroků na ostrově Antigua, píše: „Masa bídníků, kteří ze všeho, co je lidské, mají jen zdání, by si nezasluhovala větší pozornost, než žáby a mušky, které nás obtěžují, kdybychom se nemuseli síly a nenávisti, kterou ukazují, obávat více než jejich intelektu a rozumu a nenutilo nás to k větším bezpečnostním opatřením, abychom se před nimi bránili“[29]. To je škola pohrdání. Proud urážek, vržený na Vendejské ukazuje, do jaké míry se tomu „vlastenci“ dokázali naučit. Je pravdou, že kluby a vlastenecké společnosti „filozofii“, stejně jako mnohé jiné oblasti, změnili. Například ve Společnosti roku 1789 (Société de 1789) Condorcet a Chénier, jeden po druhém, rozpracovali doktrínu revolučního pohrdání, které bylo dítětem filozofického pohrdání. Chénier roku 1790, kdy předložil v této společnosti Napomenutí francouzskému lidu o jeho skutečných nepřátelích, dospěl k závěru: „Tak budeme vědět, kterým lidem vděčíme za minulá a přítomná zla a potrestáme je věčným zavržením a nesmazatelným pohrdáním“[30].

Vendejský vřed ale vyžaduje jiné léky. Je tak hluboký, že ani intolerance ani pohrdání nestačí k tomu, aby byl vyříznut. Kompletní léčebná kúra „politické medicíny“ s sebou nutně nese vyhlazování: „Výbor“, řekl Barère, přijal opatření, která míří k vyhlazení oné vzbouřenecké rasy Vendejských … V Mortagne, v Choletu, v Chemillé se musí politická medicína uplatnit týmiž prostředky a se stejnými léky“[31]. Tedy politická medicína, odpovídající politické filozofii. Viděli jsme jak a jakými termíny dával Rousseau ve Společenské smlouvě zločinci proti společnosti najevo, že bude z obce vyhnán. Přečtěme si nyní následující úryvek, v němž ho – poté, co ho postavil mimo zákon – odsuzuje k smrti: „Je tedy ryze občanské vyznání víry, jehož články náleží stanoviti suverénovi, ne přesně jako dogmata náboženská, nýbrž jako city společenskosti, bez nichž není možno býti dobrým občanem ani věrným poddaným. Aniž může zavázati kohokoliv, aby v ně věřil, může vypověděti ze státu každého, kdo v ně nevěří; nemůže jej vypověděti jako bezbožníka, nýbrž jako nespolečenského, jako neschopného milovati ze srdce zákony, spravedlnost a obětovati podle potřeby svůj život své povinnosti. Když někdo, veřejně uznav tato dogmata, se chová, jako by v ně nevěřil, nechť je potrestán smrtí; dopustil se největšího ze zločinů: lhal před zákonem“[32].

O tomto textu by se toho dalo mnoho říci. Pozastavme se u dvou Rousseauem častěji užívaných výrazů: „válečného práva“ a „veřejného nepřítele“. O jaké válečné právo, jehož se Rousseau dovolává, jde? Jaké válečné právo dovoluje zabít poraženého? Není to jistě právo národů, formulované středověkou scholastikou a filozofy ze Salamanky. To už není právo podle Grotia, ačkoli se tento autor ukázal být povolnějším než scholastičtí teologové[33]. Jde spíše o neúprosný zákon starověkých válek. Pokud jde o výraz „veřejný nepřítel“, Rousseau má evidentně na mysli nepřítele, kterému nelze odpustit a s kterým se nelze smířit, v jehož případě nelze vůbec pomýšlet na uznání jeho práv, takže jediným řešením je zabít ho. Rousseauova logika je logikou vyloučení, které vede až k vyhlazení.

A to je logika Teroru, logika Revoluce v její totalitě. A nevěřme, že se čekalo až na teror, aby byla formulována. Od roku 1789 se jí přinejmenším třikrát výslovně dovolávali, aby ukázali lidovému hněvu nepřátele, které je třeba zlikvidovat.

Poprvé roku 1790, když Condorcet a po něm André Chénier definovali „povstání proti zákonu“ jako „zločin proti státu“. „Když nám Ústava poskytuje právní nástroj k reformování zákona, jehož nedostatečnost prokázala zkušenost“, řekl Chénier, „je povstání proti zákonu nejhorším zločinem, jímž se může občan poskvrnit; tímto způsobem rozkládá společnost, nakolik je to v jeho silách. to je skutečně zločin urážky národa“[34].

Podruhé roku 1791 a 1792, když jsou vzpurní duchovní definováni jako nehodní zločinci, určení zprvu k vyhnanství a následně k smrti. Jeden z členů jakobínského klubu z Lorientu zvolal v únoru roku 1791: „.. kdokoli by odmítl toto veřejné svědectví náklonnosti k vlasti /= přísahu na Civilní konstituci kléru/, ať je považován za nehodného života, jehož se mu dostalo v jejím lůně“[35].

A nakonec pak potřetí, 13. srpna 1792, Saint-Just, poté co upřel králi statut občana, trval na tom, aby se s ním nakládalo jako s nepřítelem: „Občané, tribunál, který má soudit Ludvíka, není řádným tribunálem …“[36].

Teror existoval dříve než období Teroru. Myšlenkový systém, který ospravedlňoval vyhnání a následně vyhlazení, se dal roku 1789 do pohybu proti skutečným či předpokládaným nepřátelům revoluce, a tento systém fungoval podle logiky Společenské smlouvy. Prvními zkouškami prošel dlouho před povstáním ve Vendée. Na druhé straně, zabíjet vendejské povstalce se dalo snadněji ospravedlnit, než masakr kněží nebo poprava krále.

Ale proč všechny Vendejské? Proč všechno obyvatelstvo této oblasti? Na první pohled v tomto bodě vyvstávají obtíže. Rousseauova logika vyloučení kvůli deliktům proti společnosti vysvětluje dokonale, proč byli zabíjeni povstalci, zajatí se zbraní v ruce. Nevysvětluje však, proč byly zabíjeny i jejich manželky a děti? Ale přitom chtěli zabít právě je a tak se také stalo. Turreau nařizoval: „Je třeba vyhladit všechny muže, kteří se chopili zbraně, a s nimi i otce, manželky, sestry a děti“[37]. Vyvstává tak otázka proč je třeba vyhladit i nevinné?

Jednoduše proto, že nebyli nevinní. Když reprezentant Laplanche zmiňuje „neuvěřitelné množství žen a dětí … které následují vendejské vojsko“, označuje tyto lidi jako „dav vinných individuí“[38]. Proti všem bylo možno vznést kolektivní obvinění, obvinění lidu či rasy. Vzpomeňme si na litanii „povstalecká rasa“, „rasa lupičů“, „odporná rasa“.

Rasa v jazyce Osvícenství, znamenala „varianty lidského druhu“[39]. Viděli jsme, že tyto varianty nebo rasy, jako například Laponci nebo černoši, byly v očích filozofů trvale považovány za nižší. Například Buffon se o Laponcích vyjadřuje takto: „Zdá se, že jde o zvláštní druh, v němž jsou všichni jednotlivci méněcenní … uctívají ve své většině modly a jsou dost pověrčiví“[40]. Společně s tělesnou ošklivostí je těmito autory považována za jedno z hlavních znamení nižší rasy i pověrčivost. „Osvícení“ Francouzi konce období Ancien Régime mají tendenci klasifikovat jako svým způsobem podlidské ty populace, a to i evropské, jejichž typický vzhled neodpovídá pařížským kánonům krásy a elegance a jejichž náboženské zvyky vykazují horoucí zbožnost. Velmi signifikativním je v tomto směru způsob, jakým mluvili roku 1769 francouzští důstojníci expedičního sboru o Korsičanech: „Charakter tohoto lidu“, psal například rytíř de Mautort, „je nedůvěřivý a uzavřený … Kněží, a zvláště mniši, mají stále velký vliv na tento pověrčivý lid a často zneužívají své moci, aby jim vložili zbraň do rukou. .. Když se mluví o ženách téhle země, nemůže se užívat obvyklý výraz „krásné pohlaví“, protože jsou obecně dosti ošklivé“[41]. Existoval tedy již korsický „podčlověk“. Proto se objevila i další nižší „varianta“, Vendejští, „odporná rasa“.

Byla to jakási varianta druhu, rasa, kterou chtěli vybít. Nebyli to jednotlivci, a tím méně nějaký určitý lid. Pojem „Vendée“, jímž bude stále častěji od léta 1793 označována tato masa lidí, už neměl dávat příležitost iluzím. Jistě, mluvilo se o vyhlazení Vendée: „Rozdrťte úplně toto hrozné Vendée“, napsal Dembarrè Výboru pro obecné blaho[42]. Ale pojem Vendée v revolučním jazyce neoznačoval nějaký lid s konkrétní historií a vlastní osobitostí. V této rozpravě byl jen mimořádně reprezentativním vzorkem nižší rasy pověrčivých a fanatických lidí, hloupých bytostí, neschopných rozeznat dobrodiní svobody.

S takovýmto podlidstvím se bylo možno setkat kdekoli na teritoriu Republiky, ale zvláště početné bylo v západních oblastech, kde byla koncentrována celá populace fanatiků.

Tuto „odpornou rasu“ by také příroda byla mohla zplodit i jinde, jen náhoda chtěla tomu, že byla zplozena právě zde[43]. Bylo jí dáno jméno Vendée, protože bylo přece třeba ji nějak nazvat a protože velký počet těchto nižších bytostí obýval departement tohoto jména. Ale nebylo to jméno nějakého lidu, spíše etiketa, označující jakousi špatnou „variantu“, od níž je třeba očistit půdu vlasti[44]. Zlou a obludnou. Bylo se jí třeba zbavit ve jménu „politické medicíny“ protože ona obludnost představovala nebezpečí zhoubného nádoru, který je třeba vyříznout za každou cenu. „Očištuji tuto zemi od těchto zrůd ve jménu humanitního principu“, napsal Carrière[45]. Carrièrova čistka připomíná římský rituál procuratio, kterým se odstraňovaly stopy přízraků, včetně zrůd. Například hermafroditi bývali topeni[46]. Ale zrůdy prokonzula z Nantes byly zrůdami osvícenské antropologie: hrubými lidovými postavami, divokými, necitlivými a fanatickými. Vendejští tak byli vyloučeni nejenom z města[47].

Říkalo se očistit, ale také „zničit“. Termíny „zničit“ a „zničení“ kanou stále z pera teroristů. Couthonova věta o podezřelých – „Nejde ani tak o to je potrestat, jako zničit“[48] – objasňuje smysl tohoto termínu. Ve skutečnosti se trestají jen vinní a skutečný viník je ten, kdo je zodpovědný. Vzhledem k tomu, že většina osvícenských filozofů popírala svobodný úsudek – „Svoboda“, říkal Voltaire, „je ve skutečnosti absurdní chiméra“[49] – odmítala rovněž tak osobní zodpovědnost. Jak píše Diderot: „Nikdo není osobně zodpovědný za zlo, které se páchá“[50]. Vendejská vina byla ve své podstatě povšechná a nenesla s sebou osobní zodpovědnost. Potrestat jednotlivce, nazývané Vendejci, by tedy nemělo smysl. Naopak, mělo smysl, ba dokonce bylo nutné zničení oněch vadných a obludných lidí, kteří byli urážkou přírody a její pohanou. Zničit znamenalo ozdravit.

Trestní charakter však přece jen nebyl úplně smazán. Občas se stávalo, že revoluční rozprava spojovala zničení s vinou. Například v této větě: „Vendée musí být zničeno, protože se odvážilo pochybovat o dobrodiní Svobody“[51]. Podobně jako zoufalství vede k peklu, vyžadovala pochybnost ohledně práv člověka úplné zničení. Revoluční zničení, které bylo napodobeninou zatracení…

A možná i jistým způsobem jak se pomstít Bohu, Bohu stvořiteli, který všechno stvořil z ničeho. Termín však přece má svůj původní smysl: zničit neznamená jen destruovat, znamená to odsoudit všechny věci k nicotě, znamená to současně proklamovat, že po smrti už nic není. Když se revoluční tribunál ptá Dantona, kde je jeho bydliště, odpovídá: „Mým domovem bude brzy nicota“. Vyhlazení svrhne Vendée do propasti nicoty. Tak se naplní Voltairova slova: „Zdá se, že všechno pochází z nicoty,

do nicoty vše znovu upadne“[52].

Povšimneme si, že naše texty vždy hovoří o „zničení“, „rozdrcení“, „vyhlazení“, nikdy o obětování. I ti, kdo zabíjejí mají svá božstva, jejichž kult vyznávají, nejuctívanější z nich jsou Svoboda a Rozum. Ale je třeba věřit, že jde o abstraktní božstva, jež nic nechtějí. Nezdá se, že by vyžadovala oběti. Žízní jen po nicotě. Jsou to božstva nicoty.

Vzhledem k tomuto zdánlivému náboženství představuje víra Vendejských mimořádný kontrast. Proti nicotnosti těchto revolučních božstev staví plnost Boha křesťanů, proti zoufalství z nicoty naději na věčný život. V jedné současné diplomové práci[53] byla prokázána tato jejich touha po Nebi, touha, dosvědčená více než kterýmkoli jiným textem, následující slokou Marseillaisy Bílých:

Tahle smrt, kterou nám hrozí,

bude koncem našich běd.

Až budeme stát před Bohem,

jeho ruka požehná tomu, co jsme konali.

Existuje jistá logika vyhlazování a jsme jasně schopni rozlišit její kořeny, tkvící ve své podstatě v osvícenské filozofii, ale pravděpodobně také, v nepatrné části, ve zvycích a rituálech antického pohanství.

Pro úplnost bychom měli dojít až ke zdrojům osvícenské filozofie, tedy ke Spinozovu myšlení, k libertinistickému a naturalistickému proudu. Ale omezený rozsah této studie nám nedovoloval otevřít i tuto kapitolu.

Pokud jde o červenou nit, jež spojuje Osvícenství s vyhlazováním, myslíme, že nejde jen o jakousi badatelskou hypotézu, ale téměř o jistotu … Bude se nám namítat, že jsou možné různé výklady Osvícenství; možná, ale je přece jen třeba začít od základního výkladu, který spočívá v tom, že se seznámíme s autory v původních vydáních jejich děl. Jak vykládat to, co neznáme?

A na druhé straně není možné vše redukovat jen na logiku. Žádná logika, jakkoli silná, není všemohoucí. Žádná není beze zbytku účinná. Logika vyhlazování nevysvětluje celou tragédii. Zvláště nevysvětluje, proč se tolik lidí smířilo s tím, že se podrobili, proč se stali těmi, kdo masakrovali a z jakého důvodu se chovali tak barbarsky … Jednou věcí je, budete jistě souhlasit, je navyknout si na myšlenku, že budete zabíjet, druhou věcí je zabíjet a další věcí je zabíjet s takovou krutostí, jak jsme to viděli ve Vendée – ženy, upalované v pecích, děti rozsekané na kusy. Logika vysvětluje souhlas s pojmy, ne se skutečností. Říká nám, jak byli tito lidé dovedeni k zabíjení, ale ne, proč se zabíjí[54].

Jedině proto, že jsme dostali rozkazy? Díky výcviku k vražednému šílenství nebo díky tomu, že se rozpoutá zlo, vrozené člověku? Toto všechno je třeba vzít v úvahu, ale je třeba ještě přidat pohrdání. Vendejští jsou zabíjeni, protože se jimi pohrdá, ale zvláště proto, že skrze ně se pohrdá člověkem samým. Co je vlastně pro osvícenskou filozofii člověk? Nic jiného než součást přírody, úplně podřízená fyzikálním zákonům, které vládnou vesmíru, a totálně zbavená svobody: „Všechny jeho pohyby“, píše Holbach, jsou jen spontánní … od chvíle, kdy se rodí, až do chvíle, kdy umírá, je stále usměrňován příčinami, které bez ohledu na něj ovlivňují jeho mechanismus a určují jeho jednání“[55]. Je to tedy jedině jakýsi agregát potřeb a choutek: „Říkám především“, píše Morelly, „že pravá politická svoboda člověka spočívá v tom, že se bez překážek a obav těší ze všeho, co může uspokojit jeho přirozené choutky“[56].

Nic jiného, než stroj, který odlišuje od zbývajícího vesmíru jen jeho chod: „Člověk je stroj“, tvrdí La Mettrie, „a v celém vesmíru existuje jen jediná substance, která je upravena odlišně“[57]. Tedy nakonec nic jiného než zvíře, jehož nadřazenost druhým je dána vzděláním: „Jedině vzdělání dělá člověka člověkem; existuje jen to, co chce vzdělání“, Philippon de la Madeleine[58]. Není-li tedy člověk nic víc než tahle maličkost, jak ho respektovat? V nejlepším případě je ignorován a je snadné ho zabít. Není-li ničím jiným, než touto bytostí, zmítanou potřebami a radovánkami, jak jím nepohrdat? Je snad toto skrytá hybná síla běsnění, které se zmocňuje těch, kdo masakrují, onoho chorobného šílenství, které je žene až k touze změnit Vendée ve hřbitov[59]. Bylo prokázáno, že příliš vyhrocené pohrdání sebou samými vede k iracionalitě. „Není třeba“, shledává rozumně Bossuet, „dovolit člověku, aby sebou totálně pohrdal, abychom se vyhnuli tomu, že by se – protože by věřil s pohany, že náš život je jen hrou, řízenou náhodou – choval úplně bez pravidel a bez ohledů, vydán napospas svým slepým choutkám“[60].

Zběsilé vyhlazování Vendejských znamená opětné vítězství smrti. Osvícení duchové ji chtěli popřít – „Tento nepřítel není ničím“, napsal rytíř de Jaucourt[61] – ale tím, že člověka redukovali jen na částečku hmoty, připravili bezděky její návrat.

Neříkáme její triumf. Historik musí brát v potaz i víru Vendejských, a ti neuznali triumf Smrti, ale triumf Kříže, který je také smrtí, ale smrtí, jež se otevírá životu. Jak praví Vexilla Regis, hymnus, který zpívali před bojem:

Korouhve královské jdou vpřed,

kříž září ohněm tajemství:

ten, který stvořil tělo, svět,

svým tělem, přibit, na něm tkví.

[1] Vyčerpávající a systematické studium revolučního jazyka nebylo nikdy podstoupeno. Zmiňme alespoň díla jako J.F. de La Harpe, Du fanatisme dans la langue révolutionnaire, Paris 1797; Dictionnaire des usages socio-politiques (1770-1815), INALE 1985.

[2] Tento průzkum provedl J. Crétineau-Joly, Histoire de la Vendée Militaire, 2. vyd., 4 sv., 1843, a v „Archives parlementaires de 1787 à 1860,“, 1. série, tab. 60-79.

[3] La Harpův výraz v Du fanatisme …, c.d., str. 9.

[4] „féroces“ – i ve významu „krutí“, srv. list generála Turreaua Hentzovi a Garosovi, vyslaným reprezentantům, z 9. dubna 1794, v: Crétineau-Joly, c.d., díl II., str. 188.

[5] přídavné jméno užité v Mémoires de La Révellière-Lépeaux, 1895, díl I., str. 91.

[6] Prohlášení reprezentantů Villerse a Fouchého z 15. dubna 1793, Archives parlementaires, díl 62, str. 692.

[7] Essai sur les moeurs et l´esprit des nations, Oeuvres complètes, 1878, díl XI, str. 18-19.

[8] Histoire naturelle, Traité de l´homme, poslední kapitola „Odrůdy lidského druhu“.

[9] tamtéž, v téže kapitole Buffon vymezuje rozdíl mezi rolníky z náhorních planin, kteří jsou „čilí, odvážní a urostlí“, a rolníky z nížin, kteří jsou „vulgární, těžkopádní, špatně rostlí a hloupí“.

[10] Dictionnaire philosophique, heslo „Fanatisme“.

[11] Henriade, druhý zpěv.

[12] 23. března 1793, cituje Crétineau-Joly, díl II., str. 43.

[13] Archives parlementaires, díl 61, str. 7.

[14] tamtéž, str. 103.

[15] tamtéž, díl 62, str. 692.

[16] Du contrat social, kniha II., kap. V. Du droit de vie et de mort: „D´ailleurs, tout malfaiteur, attaquant le droit social, devient par ses forfaits rebelle et traître à la patrie; il cesse d´en être membre en violant ses lois; et même il lui fait la guerre“; srv. český překlad Jarmily Veselé: O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva, Praha 1949, kn. II., kap. pátá O právu na život a na smrt, str. 42-43.

[17] Oeuvres complètes de Saint-Just, vyd. Charles Vellay, 1908, str. 370.

[18] Archives parlementaires, díl 78, str. 403.

[19] srv. Crétineau-Joly, díl 1, str. 157.

[20] srv. pozn. 17.

[21] List generála Lieskowského z 26. srpna 1793, cit. Crétineau-Joly, díl 1, str. 213.

[22] díl 1, str. 396.

[23] lustratio, očištění polí, bylo obřadem, který měl vlastníkovi pozemku získat Martovu ochranu před přírodními pohromami. Procuratio mělo smazat stopy nadpřirozených úkazů a duchů.

[24] srv. mou studii „Oddělilo Ústavodárné shromáždění náboženství od státu?“, v: Églises et pouvoirs politiques. Actes des Journées internationales d´histoire du droit d´Angers, 1987, str. 327-339 a mé dílo Christianisme et Révolution. Cinq leçons d´histoire de la Révolution française, 19882, str. 66-88.

[25] Rozprava o toleranci, 1763, str. 172.

[26] Společenská smlouva, kniha IV., kap. 8; ve francouzské znění: „Mais quiconque ose dire, Hors de l´Église point de salut, doit être chassé de l´État, à moins que l´État ne soit l´Église, et que le prince ne soit le pontife“.

[27] Filozofický slovník, heslo „Židé“.

[28] Histoire naturelle, Traité de l´homme, poslední kapitola: „Druhy lidského rodu“.

[29] 1737, díl 12, č. 170, st. 175-176.

[30] Journal de la Société de 1789, vyd. nakl. EDHIS, 1982, č. XIII, 28. srpna 1790, str. 43.

[31] 2. srpna 1793, cituje Crétineau-Joly, díl I., str. 194.

[32] Společenská smlouva, kniha VI., kap. 8. K sankci exilu vůči netolerantnímu vyzývá i Thomas More ve své Utopii; ve francouzském originále zní Rousseauův citát takto: „Il y a donc une profession de foi purement civile dont il appartient au souverain de fixer les articles, non pas précisement comme dogmes de religion, mais comme sentiments de sociabilité, sans lesquels il est impossible d´être bon citoyen ni sujet fidèle. Sans pouvoir obliger personne à les croire, il peut bannir de l´État quiconque ne les croit pas; il peut le bannir, non comme impie, mais comme insociable, comme incapable d´aimer sincèrement les lois, la justice, et d´immoler au besoin sa vie à son devoir. Que si quelqu´un, après avoir reconnu publiquement ces mêmes dogmes, se conduit comme ne les croyant pas, qu´il soit puni de mort; il a commis le plus grand des crimes, il a menti devant les lois“.

[33] např. Grotius (Hugo de Groot, * Delft 10.4. 1583 – + Rostock 28.8. 1645) nepřijímá doporučení Francisca de Vitoria o bezpečnostních opatřeních vůči civilnímu obyvatelstvu: Le droit de la guerre et de la paix, 1687, díl I., str. 6. Povšimneme si rovněž, že legitimuje „válečné právo“ vůči králi, „který se otevřeně prohlásí být nepřítelem lidu“. Saint-Justova argumentace proti Ludvíkovi XVI. se zčásti inspiruje touto logikou.

[34] Art social. Avis au Peuple Français sur ses véritables ennemis, v: „Mémoires de la Société de 1789“, č. 13, str. 39. Srv rovněž článek rytíře de Pange, Art social. Sur le crime de lèze-nation, v: „Journal de la Société de 1789“, č. 3, 19. června 1790.

[35] Cituje Panhaleux, Histoire réligieuse dans le Morbihan au début de la Révolution (1790-1792), Université d´Angers, 1985, str. 1460.

[36] Oeuvres complètes de Saint-Just, c.d., str. 370.

[37] Turreau v listu Hentzovi a Garosovi z 9. dubna 1794, citovaném Crétineau-Jolym, c.d., díl II. Je možno odkázat i na Carrierův list generálu Haxovi: „Mám v úmyslu vyhladit všechny obyvatele“, tamtéž, str. 65.

[38] List z 20 brumairu roku II (10. listopadu 1793), čtený v Konventu 22. brumairu, Archives parlementaires, díl 79, str. 65.

[39] Buffon užívá nerozlišeně tohoto termínu a termínu „rasa“. Voltaire hovoří o „druhu“ a „rasách“ (v Eseji o mravech)

[40] Histoire naturelle. Traité de l´homme, poslední kapitola, str. 10.

[41] Mémoires du chevalier de Mautort, publiés par son petit-neveu, le baron Tillette de Clermont-Tonnerre, 1895, st. 53.

[42] 15. února 1794.

[43] Osvícenští filozofové byli ve své většině žáky Lukrécia a Epikúra. Pro ně Přídoda „plodí“ lidi, stejně jako „plodí“ zvířata a rostliny.

[44] To je to, čemu dnes říkáme „etnická čistka“. Samo jméno Vendée je však nenáviděno. Druh může nakazit i jménem, které nosí. Barère napsal: „Département, který po příliš dlouhý čas nosí hrozné a zrádné jméno Vendée, je v této chvíli jen hromadou popela a rozsáhlou pustinou“, 15. brumairu roku II (5. listopadu 1793), Archives parelementaires, díl 78, str. 403.

[45] 30. frimairu roku II (20. prosince 1793), citováno dle Crétineaua-Joly, díl II., str. 53.

[46] srv. pozn. 23.

[47] Jednomyslnost je podle Rousseaua a Revoluce zákonem nového města. Po procesu s Dantonem napsal Garnier de Saintes: „Jestliže provádíme čistky mezi námi samými, je to proto, abychom měli právo očistit Francii. Nenecháme v Republice žádný cizí útvar“, srv. Moniteur z 20. germinalu roku II.

[48] 10. června 1794.

[49] „Svoboda, jak ji chápou mnozí scholastici, je ve skutečnosti absurdní chiméra; i při tom, jak málo nasloucháme rozumu, je jasné, že vše co existuje a vše, co se dělá, je nutné“, Voltaire, Correspondance, Pléiade, díl X., 1986, str. 314.

[50] Citováno z J. Prousta, Diderot et l´Encyclopédie, 1963, str. 320.

[51] Prosinec 1793, list vyslaných reprezentantů generálu Haxovi, cit. Crétineau-Joly, díl II., str. 24.

[52] Lettres en vers et en prose, cit. Littré, Dictionnaire de la langue française, heslo „Néant“.

[53] P. Lusson, Religion et Révolution. Lavie religieuse dans l´Ouest. Maine-et-Loire, Vendée, à l´époque révolutionnaire, obhajovaná 18. listopadu 1989 na Université de Lille pod mým vedením. Bude vydána nakladatelstvím N.E.L.

[54] Augustin Cochin se na to již ptal: „Jak to, že tedy zabíjíme? Na to historie nestačí a smiřuje se s tím, že jen konstatuje, aniž by chápala …“. Le patriotisme humanitaire, v: L´esprit du Jacobinisme. Une interprétation sociologique de la Révolution française, předmluva J. Baechler, 1979, str. 189.

[55] Système de la Nature, 1781, str. 106.

[56] Le Code de la Nature, str. 45.

[57] L´Homme machine, prezentace a poznámky G. Delahaye, str. 161.

[58] L. Philippon de la Madeleine, Vues patriotiques sur l´éducation du peuple, 1783. Tento autor byl členem epikurejské Caveauovy společnosti.

[59] „Vendée už nesmí být ničím jiným než velkým národním hřbitovem“, Turreau Hentzovi a Garosovi, 9. dubna 1794.

[60] Řeč při pohřbu Jindřišky Anglické, vévodkyně z Orléansu.

[61] Diderotova Encyclopédie, heslo „Smrt“.

• z italské verze „La Vandea e l’illuminismo. Le origini intellettuali dello sterminio“, ve sborníku „La Vandea“, red. P. Chaunu, Casa Editrice Corbaccio, Milano 1995, str. 34-49, přeložil P. František J. Holeček, O.M.