Útočná kolona francouzské pěchoty koaličních (revolučních a napoleonských) válek let 1792-1815 je atraktivní téma. Jednak tedy věcně, technicky, takticky. A jednak symbolicky, terminologicky a s přesahem do vojenskohistorických legend a pověstí, které živí, již stovky let, autoři, kteří čím méně si chtějí dát práci se studiem pramenů a systému formací a manévru pěchoty přelomu 18. a 19. století, tím více mu rozumějí. Pojmy a dojmy. Je to téma, které se úzce dotýká nekonečné (zbytečně nekonečné) debaty o převaze chladné zbraně (bajonetu) nad (nepřesnou a nespolehlivou) palnou zbraní, a na tom vystavěného střetu, dávno dobojovaného, o relativních výhodách hluboké a tenké sestavy. A ještě podivnějších úvah nad různými smíšenými sestavami, které jsou přirozené, nejsou-li rigidní a jaksi z definice „samospásné“, protože „univerzální“ – spojující pohyblivost a průraznost s palebnou silou. Jakési perpetuum mobile pěchotní taktiky doby křesadlového zámku. Ano, neexistuje.
My se pokusíme na útočnou kolonu podívat z pozice přesvědčených zastánců jednoznačné a nezpochybnitelné, protože praxí potvrzené, převahy palby. A podíváme se na ni skrze příslušné odstavce tří předpisů, které se středové koloně věnují: ordonance z 1. června 1776, předpisu z 1. srpna 1791, a konečně ordonance ze 4. března 1831. Předem je třeba si vymezit základní pojmy, a nastínit, jaké legendy máme vlastně na mysli.
Útočnou kolonou máme na mysli formaci batalionu pěchoty, kterou definuje poněkud excentrický článek 13 V. části Školy batalionu předpisu z 1. srpna 1791. Tedy úzce vymezený druh za střed svinuté formace batalionu. Proč. Protože obecný termín útočná kolona pokrývá, a nikoli „chybně“, mnohem pestřejší paletu formací. Zcela obecně jde o jakoukoli kolonu, kterou velitel nařídí vytvořit s úkolem útočit. Takto se objevuje v doložených rozkazech nejen předcházejících např. bitvě u Slavkova, kde jsou takto míněny specificky běžné manévrovací kolony po divizích, a v následných hlášeních. Jindy jde o výraz, který popisuje, tak jako hlouběji v 18. století, kolony složené z několika batalionů. U těch platí bez výhrady, že čím jsou mohutnější a čím jsou složitější, tím více jsou nepoužitelné, případně svůj mimořádně vzácný úspěch odnášejí značnými a zbytečnými ztrátami. Příkladem je bitva u Albuery v roce 1811 nebo třeba naše nejoblíbenější: sevřené kolony po rozvinutých batalionech 1. armádního sboru u Waterloo. Těmto sestavám se věnovat (nyní) nechceme. Člověk není stroj, a jakkoli je jednoznačná terminologie (i) v oboru pěchotní taktiky žádoucí, teoretici, praktici i znalci se snadno zorientují a rozpoznají z kontextu (situace), jakou útočnou kolonu má autor právě na mysli.
Legendy. K útočné koloně se váže jeden moment, kterého si možná ne každý povšimne, ale pro příběh koaličních válek má svůj význam. Mnozí autoři velebí tuto formaci v úvodu těchto konfliktů jako progresívní taktický prvek, jímž se nová občanská armáda Francouzské republiky liší od armád svých feudálních konkurentů, které se stále drží šablon lineární taktiky, jež znaly z hloubi 18. století. Do tohoto příběhu patří povídání o elánu, morální síle až převaze republikánských vojáků, jež se promítala do údajné převahy této formace a boje chladnou zbraní – účinných bodákových útoků, které prorážely tenké linie protivníka neschopného pružně reagovat. K těmto nesmyslům o morálních silách Jean Colin v Napoleonově vojenském vzdělání: Odvrhněme tedy tuto rozdílnost mezi válkou královskou a válkou národní, jež nebere v potaz ani zbraně, ani komunikační cesty, ani veřejný rozpočet. Těm, kdo tuto teorii zastávají, je docela jedno, bijeme-li se píkami či opakovacími puškami, pochodujeme-li blátivými pěšinami nebo po dobrých zpěvněných cestách, jestli mohou státy vydržovat 200 děl či 20 000; morálními silami lze vše vysvětlit tak pohodlně!
Přeskočíme nyní argumentaci, která tyto dojmy úspěšně relativizuje, ve zkratce: republikánské armády skutečně úspěšné byly – ne vždy a ne všude, a zejména ne díky vlastnostem útočné kolony (ať již jakékoli). Zarážející je ovšem rozhodnost, s níž zpravidla titíž autoři následně „vysvětlují“, jak nesmyslné byly útočné kolony proti britské dvouřadé linii na Pyrenejském poloostrově v letech 1808-1814 a u Waterloo. Jedno i druhé nemůže dost dobře platit. Platí zcela jiný princip: útočná kolona není nic víc než prostředek. Ten lze nasadit ve vhodné kombinaci s jinými prostředky podle situace vhodně. Anebo také v nevhodné kombinaci nevhodně. Vlivů ovlivňujících výsledek je mnoho, a zúžit je do otázky mechanických vlastností té nebo oné formace jednoduše nelze.
K otázkám převahy palby nad bajonetem viz také Napoleonův voják při střelbě před nepřítelem neklečel a Bodák je chlapík na Security Magazínu.
První středovou kolonu jednoho batalionu jako základní taktické jednotky pěchoty popisuje královská ordonance z 1. června 1776 v prvním článku XII. kapitoly, který je nadepsán… O průchodu liniemi. Jde o situaci, kdy je třeba vystřídat jednotky první linie jednotkami druhé linie, a to pro případ ústupu první linie mezi bataliony linie druhé. Za tím účelem je třeba ve druhé linii vytvořit dostatečně rychle dostatečně široké rozestupy mezi bataliony, jimiž následně bataliony první linie ustoupí, a v určené vzálenosti se opět rozvinou do nové druhé linie, zatímco bataliony původní druhé linie se rozvinou na místě a přebírají boj.
Ordonance z roku 1776 je vynikající moderní text ustavující velmi zdravé principy, které francouzská pěchota vyvíjela po sedmileté válce podle učiněných (především neblahých) zkušeností a také inspirací protivníkem (především pruskou armádou Fridricha Velikého). S těmito principy následně malá část pěchoty prošla ohněm americké války za nezávilost. Vývoj se nezastavil, a přes provizorní (a nezavedenou) instrukci z 20. května 1788 a (aplikovanou) instrukci z 1. ledna 1791 pro národní gardy dospěl k předpisu z 1. srpna 1791. Mezi texty z roku 1776 a 1791 je z hledisna zmíněných zdravých principů prakticky jediný, přesto zásadní rozdíl. V roce 1776 se kolony formují až na jednu výjimku rozkladem.
Rozklad, rupture, je pohyb, při němž podjednotky batalionu provádějí obrat na místě o 90°, čímž vzniká kolona. Její zjevnou nevýhodou je, že vzniká nevyhnutelně bokem k původnímu směřování čela batalionu. Ordonance to řeší tím, že pravá (nebo levá) křídelní podjednotka (sekce, peloton, nebo divize, tedy dva pelotony) vypochoduje v žádoucím směru, a zbytek vytvořené kolony se tomuto směru během pochodu přizpůsobuje, ať již jde o směr přímý nebo diagonální. Je to jistě řešení funkční, ale existuje lepší, a již v době vzniku ordonance známé, protože nasazované právě pruskou pěchotou Fridricha Velikého. Jde o tzv. zásuvné pohyby, mouvements de tiroir. Skutečně zásuvné (při rozvinutí by česky byly asi výsuvné), jako zásuvkou psacího stolu.
Povelem oslovené podjednotky batalionu při něm provedou vpravo či vlevo v bok, a na svou pozici v budoucí koloně napochodují po zástupech, bočním pochodem. Vzniká tím kolona, která zachovává původní směřování čela, aniž by musela vypochodovat. Onou výjimkou z formování kolon rozkladem v systému z roku 1776 je právě středová kolona druhé linie při manévru průchodu linemi, které takto zásuvným pohybem vznikají svinutím, ploiement, za dva středové pelotony – pelotony levého půlbatalionu (v tehdejší terminologii „půlřadu“) za levý středový peloton, a pravého za pravý. A to do kolony s rozchodem na šíři sekce, tedy poloviny pelotonu (a protože jde o kolonu po divizích, tedy ve čtvrtinovém rozchodu) – což je poněkud zvláštní, protože kdyby byly svinuty do kolony sevřené, tj. s rochodem tří kroků, vznikly by rychleji, a také by byly rychleji rozvinuty.
Ordonance z roku 1776 tímto prostředkem tedy ve druhé linii vytvoří průchody pro bataliony první linie, a následným rozvinutím batalionů původní druhé linie je opět uzavírá. Tyto kolony nikam nepochodují, nejsou určené k manévru, na místě vznikají a na stejném místě jsou rozvinuty. Pro případný manévr by byly následně bataliony do běžných kolon zformovány rozkladem.
A formou i povelovou technikou přesně stejné kolony přebírá také zmíněný článek 13 V. části Školy batalionu předpisu z 1. srpna 1791, nazavný ovšem již „útočná kolona“, colonne d’attaque. Pro průchod liniemi, a předpis z roku 1791 rozlišuje průchod liniemi ofenzívní a defenzívní, nabízí jiné prostředky (zdvojení sekcí – přičemž existují příklady tohoto manévru provedené svinutím batalionů do různých kolon a třeba instrukce generála Schauembourga z 31. května 1798 se vrací k postupu z roku 1776). O článku 13 jsme napsali, že byl „poněkud excentrický“. Proč? Při jeho studiu si nelze nevšimnout, v kontrastu s ostatními články předpisu, jiného stylu. Působí jako přílepek a obsahuje jeden drobný nedostatek a jeden zcela zásadní. Oba se pokusíme objasnit.
Napřed si jej zde ovšem můžeme citovat, protože z něj bude zřejmý způsob formování středové kolony. Je stejný v roce 1776, 1791 i 1831:
ČLÁNEK 13.
Útočná kolona.
(Colonne d’attaque.)
663. Tento pohyb, který je svinutím batalionu do zdvojené kolony za oba středové pelotony, bude prováděn následujícím způsobem: šéf batalionu velí (Sch. XXVI, fig. 1.):
1. Colonne d’attaque. (útočná kolona)
Par peloton de droite et de gauche sur le centre ═ EN COLONNE. (po pelotonech pravého a levého křídla na střed, do kolony)
3. Bataillon à gauche et ═ (A) DROITE. (batalione vlevo a vpravo, v bok)
4. MARCHE. (marš)
664. Na druhý povel všichni šéfové pelotonu, kromě čtvrtého a pátého, přejdou před střed svých vlastních pelotonů a upozorní je, že mají provést vlevo či vpravo v bok; šéfové čtvrtého a pátého pelotonu se nebudou hýbat.
665. Na třetí povel se čtvrtý a pátý peloton nebudou hýbat; všechny ostatní pelotony provedou, ty pravého půlbatalionu vlevo v bok a ty levého půlbatalionu vpravo v bok; šéfové pelotonu nechají ihned vybočit tři první zástupy svého pelotonu vzad; levý krajník každého pelotonu pravého křídla a pravý krajník každého pelotonu levého křídla se postaví před muže prvního řadu prvního zástupu, a každý šéf pelotonu se postaví vedle svého krajníka, aby jej vedl.
666. Na povel marche bude pohyb zahájen, šéf pátého pelotonu přejde zlehka na levý bok svého pelotonu, šéf čtvrtého se nebude hýbat; oba tyto pelotony se vzájemně na povel svých šéfů vyrovnají, bude-li to třeba.
667. Čtvrtý a pátý peloton, jež mají vytvořit čelo kolony, se nebudou hýbat; všechny ostatní vypochodují zrychleným krokem, aby každý nastoupil ve vzdálenosti sekce za peloton svého půlbatalionu tak, aby v pravém čtvrtý peloton předcházel třetímu, ten druhému, a tak dále, a aby v levém půlbatalionu pátý předcházel šestému, ten sedmému, a tak dále.
668. Sobě odpovídající pelotony každého půlbatalionu se při zařazení do kolony spojí; za tím účelem šéf každého pelotonu pravého křídla velí:
1. Peloton. (pelotone)
2. HALTE. (stát)
3. FRONT. (čelem)
4. A gauche ═ ALIGNEMENT. (doleva vyrovnat)
669. Šéf každého pelotonu levého křídla vysloví stejné povely, s výjimkou čtvrtého, jenž nahradí za à droite ═ ALIGNEMENT (doprava vyrovnat).
670. Šéf každého pelotonu vyslovil povel à gauche (nebo à droite) ALIGNEMENT a postaví se na vnější bok svého pelotonu, ti pravého půlbatalionu na pravý bok, ti levého půlbatalionu na levý bok; oba spojené pelotony se vyrovnají jeden na druhý; střed obou bude vyznačený zastupujícím poddůstojníkem levého pelotonu, jenž se pečlivě postaví za toho, který je před ním.
671. Granátnický peloton bude sledovat pohyb půlbatalionu, jehož je součástí, a přizpůsobí se tomu, co bylo předepsáno výše, s tím rozdílem, že se postaví za obě vnitřní sekce poslední podjednotky kolony tak, že jej napravo a nalevo přesáhnou obě vnější sekce této podjednotky.
672. Pokud by však vyšší důstojník chtěl postavit granátníky do čela kolony při jejím formování, dal by k tomu rozkaz jejich šéfovi, který by v jeho důsledku nechal vybočit tři první zástupy vpřed namísto vzad, a dovedl by granátníky na vzdálenost sekce před oba čelní pelotony, a to stejným způsobem, jaký byl právě předepsán výše.
673. Bubeníci nastoupí na konec kolony.
Rozvinutí útočné kolony.
674. Bude-li šéf batalionu chtít tuto kolony rozvinout, postaví dva směrníky před pravý a levý zástup obou čelních pelotonů a velí (Sch. XXVI, fig. 2.):
1. Déployez la colonne. (rozviňte kolonu)
2. Bataillon à droite et ═ (A) GAUCHE. (batalione vpravo a vlevo v bok)
3. Pas accéléré ═ MARCHE. (zrychleným krokem, marš)
675. Na povel marche se kolona rozvine podle zásad předepsaných pro rozvinutí sevřených kolon na oba čelní pelotony, které se nebudou hýbat; šéf pátého pelotonu přejde na pravé křídlo svého pelotonu.
676. Šéf čtvrtého pelotonu ustoupí do druhého řadu ve chvíli, kdy šéf třetího pelotonu po nástupu na linii přejde na levé křídlo svého pelotonu, aby jej vyrovnal.
677. Rozvinutí je dokončeno, šéf batalionu velí:
Guides ═ A VOS PLACES. (krajníci na svá místa)
678. Pokud by šéf batalionu pokládal za nezbytné nechat zahájit palbu, zatímco bude prováděno rozvinutí, dá rozkaz šéfům obou čelních pelotonů k zahájení palby dvou řadů.
679. Šéfové obou čelních pelotonů vysloví povely předepsané pro palbu dvou řadů, a to na povel fixe vyslovený u třetího a šestého pelotonu po povelu alignement; šéfové těchto dvou pelotonů provedou totéž ve vztahu k druhému a sedmému pelotonu, a tak dále.
680. Na povel feu de deux rangs vyslovený pro oba čelní pelotony se oba směrníci stojící před těmito pelotony stáhnou; krajník každého pelotonu, který nastoupil na bitevní linii, aby ji vytyčil, také zaujme své místo na povel feu de deux rangs vyslovený pro jeho peloton.
681. Šéfové pelotonu a zastupující poddůstojníci se během palby postaví na místo, jež jim je určené výše, č. 35.
Poznámky k rozvinutí útočné kolony.
682. Tato kolona může být formována jen po batalionech, její omezená hloubka nevyžaduje, aby byla před rozvinutím sevřena.
Malé čertovo kopýtko se skrývá v odstavci č. 666. Někdy to tak zajímavě vyjde. „Oba tyto pelotony se vzájemně na povel svých šéfů vyrovnají, bude-li to třeba.“ A zopakované v č. 670: „oba spojené pelotony se vyrovnají jeden na druhý.“ Vyrovnat se lze na pevný bod, na určený zástup. Nehybný. V odstavcích věnovaných způsobům vyrovnání předpis nepopisuje nic jako „vzájemné vyrovnání“; vyrovnávat se na někoho, kdo se vyrovnává na nás, jakkoli jde o detail, není teoreticky čisté, a vede k různým vzájemným úpravám postavení. Zbytečně: čisté by bylo určit pevný bod.
Mnohem podivnější je ovšem jiná věc: tímto předpis s tématem středové kolony končí. V žádném dalším odstavci není zmíněna, a předpis neříká vůbec nic o zásadách, podle nichž tato kolona pochoduje, a to ani vpřed, ani vzad, ani jak má měnit směr pochodu. Stejně jako ordonance z 1. června 1776 – ta ovšem z definice po středové koloně žádný pochod nechtěla. Kolona zůstávala na místě a byla neprodleně na stejném místě opět rozvinuta. Předpis z roku 1791 ale tuto formaci označuje za „útočnou“. Ze způsobu formování lze vyvodit, že záměrem autora bylo řídit pochod této kolony středem (protože de facto na střed divizí, jakkoli nevhodně je to předepsáno, se vyrovnává), podle rámcově stejných zásad, podle nichž je řízen pochod rozvinutého batalionu. Ovšem v případě kolony takové zásady prakticky vylučují možnost změny směru (a i teoreticky je mimořádně složité si ji byť představit), která je v kolonách, stejně jako pohyb, řízena z křídla podjednotek.
K tomu lze dodat tři další postřehy. Prvním je spekulace o autorově záměru pro tuto formaci. Útočná kolona neměla být formací pro manévr na bitevním poli. Ale svého druhu „projektilem“, který je z první linie na úrovni účinného dostřelu pěchotní pušky vyslán proti nepřátelské linii. Nebude měnit směr. Na krátkou vzdálenost je vržena proti linii nepřítele do bodákového útoku/protiútoku. Pro takové použití je výhodná, protože ji lze zformovat velmi rychle, nadto lze toho formování krýt palbou čelních, středových pelotonů. A v libovolném okamžiku ji lze při změněné situaci velmi rychle opět rozvinout, a opět tento pohyb krýt palbou středových pelotonů.
Tuto vlastnost formace zmiňuje mj. Napoleonův rozkaz generálu Bertrandovi z 2. března 1813, a tento princip byl zopakován pro generála Lauristona 27. března 1813, a nevyhnutelně pro všechny ostatní, a týkal se žádoucího výcviku pěchoty obnovované Velké armády po ruské katastrofě: „Bude formována také útočná kolona, zatímco středová divize zahájí palbu po zástupech. Poté provedeme útok na sto kroků, bez kudrlinek a variant, a bude prováděna palba po zástupech všemi pelotony, jak se budou postupně stavět na bitevní linii.“ – Mimochodem je zde vidět, že útočná kolona nemusí nevyhnutelně sloužit k útoku bodákovému. Je užitečná pro rychlý a agresívní postup a další rozvinutí blíže protivníkovi nebo na jím opuštěné nebo jinak vhodné pozici. A je třeba dodat, že podobného efektu lze dosáhnout u běžné kolony po divizích svinuté za jednu z křídelních divizí – která v takovém případě může rovněž vést palbu. Takové svinutí (i následné rozvinutí) trvá přibližně dvakrát déle než u středové kolony. Záleží na velícím, jak posoudí situaci a využije takové možnosti.
Druhým postřehem je, že změnu směru, resp. směřování čela, lze velmi snadno provést podle stejných zásad, podle nichž je prováděna pro sevřenou kolonu, tedy bočním pochodem podjednotek. Odst. 682 k tomu nepřímo vybízí, protože konstatuje malý rozdíl mezi kolonou se čtvrtinovým rozchodem a rozchodem v sevřené koloně. Tento pohyb je prováděn na místě, a více vyhovuje myšlenému záměru „projektilu“, který dále již směr nemění – je to ovšem určitá možnost, kterou předepsané zásady umožňují, aniž by byla explicitně textem předpisu zmíněna.
A třetím postřehem pak je konstatování, že královská ordonance ze 4. března 1831, takto definitivní výcvikový předpis pro francouzskou pěchotu vyzbrojenou křesadlovými puškami s hladkým vývrtem hlavně (a de facto jen precizněji formulovaný předpis z roku 1791), přesně tento problém řeší, a tím ze středové kolony činí formaci plně využitelnou pro pohyb na bitevním poli: ustanovuje, navzdory způsobu formování, že při pochodu je považována za kolonu po divizích s pravým křídlem v čele a vedena z levého křídla podjednotek. Tím může provádět standardní změny směru manévrovacích kolon. Jestli k takovému řešení přistoupili velitelé již v průběhu koaličních válek? Stejně jako pro výše uvedenou alternativu změny směru na místě pro to nemáme žádný příklad. A budeme vděční za upozornění, narazí-li (narazil-li) vážený čtenář při svých jiných četbách na nějaký.
Článek 13 V. části Školy batalionu předpisu z 1. srpna 1791 působí jako svého druhu kompromis mezi zastánci tenké (hlavními autory předpisu) a hluboké sestavy (kteří záhadným způsobem stále ještě existovali, jak je vidět velmi dobře na příkladu barona de Jomini). Přitom se ovšem podařilo do značné míry jejich téma osekat tak, že bylo ve skutečnosti pro celý systém a taktiku pěchoty přínosem (ostatně pro rozpracování tématu středové kolony se vyslovil sám Guibert). Nejdůležitější vlastností předpisu z roku 1791 totiž je, že velitelům pěchoty neříká, kdy mohou nebo dokonce musejí ten či onen prvek použít (až na zcela zanedbatelné a v praxi zanedbávané výjimky). Nabízí penzum prostřeků, jejichž kombinaci ponechává zkušenostem, schopnostem, odhadu situace.
Téma uzavřeme citací odstavce, jehož autorem je markýz de Chambray, publikující dvě desítky let po napoleonských válkách: „Útočná kolona není nasazována tak často, jak bychom mysleli, a to z následujícího důvodu: pěchota, která postupuje po cestách a v určité vzdálenosti od nepřítele, pochoduje zpravidla bokem (tedy po zástupech, pozn. překl.); když jsme nepříteli již dostatečně blízko, aby bylo třeba se roztáhnout a zaujmout pozici, opouští cesty a formuje se po pelotonech (tj. do kolony, pozn. překl.); následně formujeme divize (tj. kolony po divizích, pozn. překl.), a svíráme se na rozchod sekce (protože kolony se čtvrtinovým rozchodem nebo kolony sevřené jsou nejpraktičtější pro koncentraci pěchoty ve výchozích pozicích, pozn. překl.); nakonec dáváme na rámě zbraň a vyrážíme zrychleným krokem, je-li to nezbytné (Napoleon nechával svou pěchotu manévrovat vždy zrychleným krokem, který je současně rychlý i přirozený a pěchotu méně unavuje, pozn. překl.)… Vidíme, že abychom mohli zformovat útočnou kolonu, bylo by třeba se napřed rozvinout.“
V tom má Chambray naprostou pravdu. Neexistuje způsob, jakým lze středovou kolonu zformovat jinak než svinutím rozvinutého batalionu na střed. A rozvinovat batalion mimo pozici pro vedení palby by bylo nesmyslné, nadto bychom získali kolonu, která může manévrovat v prostoru až podle zásad předepsaných v roce 1831. Běžná kolona po divizích (tedy nikoli formovaná za středem batalionu, ale za/před jednou z křídelních divizí), ať již v polovičním rozchodu, který umožňuje velmi snadnou formaci karé, nebo sevřená, která zase zabírá nejméně místa, je jako výchozí, vyčkávací a manévrovací formace mnohem vhodnější. Zaměřme ovšem svou pozornost na Chambrayho první větu: „Útočná kolona není nasazována tak často, jak bychom mysleli“ – tato věta neznamená, že by útočná kolona nebyla formována. Je to formace stvořená pro horkou bojovou situaci. Linie rozvinutých batalionů vede boj palbou, a velitel hodlá útočit, ať již chladnou zbraní nebo, mnohem častěji, posunout svou linii do bližší/vhodnější pozice pro vedení palby – středové kolony mohou v takovém okamžiku být velmi vhodným prostředkem, protože jsou snadno a rychle svinuté a opět rozvinuté.
Poznámka na závěr se týká napoleonského re-enactmentu. Abychom mohli u Slavkova nebo na jiných bojištích středovou kolonu formovat, potřebujeme své (početně nevyhnutelně dramaticky redukované) bataliony formovat minimálně v šesti pelotonech. Již více než dva roky se o to nejen u Slavkova snažíme. Středové útočné kolony jsou pro takové snahy nejen argumentem, ale také následně odměnou, protože napětí plynoucí z rychlosti a agresivity, která z tohoto pohybu sama od sebe prýští, jsou atraktivním zážitkem pro zúčastněné i přihlížející. A konec konců i pro protivníka.
