Sedmnáctého března 1805 (26 ventôse, an XIII) přijal Napoléon Bonaparte v trůnním sále v Tuileries delegaci nejvýznamnějších lombardských zástupců, kteří se v Paříži shromáždili pod záminkou revize ústavy italské republiky.

Jejich skutečným cílem však byla proměna republiky v novou monarchii, jejíž korunu Napoléonovi nabídli. Císař přijal a byl ihned provolán italským králem.

Při této příležitosti byl vydán první Ústavní statut Italského království (Statut Constitutionnel), jehož český překlad přinášíme (František J. Holeček, O.M.):

Článek 1.  Císař Francouzů, Napoléon I., je italským králem.

Článek 2. Italská koruna je dědičná v jeho přímém a legitimním potomstvu, ať již vlastním, či adoptivním, z muže na muže, a s věčným vyloučením žen a jejich potomstva, aniž by se přitom jeho právo adopce mohlo rozšířit na jinou osobu, než na občana francouzského Císařství nebo Italského království.

Článek 3. Ve chvíli, kdy cizí armády vyklidí Neapolské království, Jónské ostrovy a ostrov Maltu, přenese císař Napoléon italskou dědičnou korunu na jedno ze svých legitimních dětí mužského pohlaví, ať již vlastní nebo adoptivní.

Článek 4. Počínaje touto dobou již italská koruna nebude moci být spojena s francouzskou korunou na jedné hlavě a nástupci Napoléona I. budou muset stále pobývat na území italské republiky.

Článek 5. V průběhu tohoto roku dá podle mínění Státní rady (Consulte d´État) a deputací voličských sborů císař Napoléon italské monarchii ústavy, založené na stejných základech, jaké má ústava francouzského Císařství, a na samotných principech zákonů, které již dal Itálii.