Na stránkách Újezda jsme pak našli informace, jež naše zklamání jen podtrhly.
Ve zpravodaji Újezda u Brna z března 2009 pan starosta Hradil doslova píše: Naše město je již drahně let členem o. p. s. Austerlitz, kde jsou sdružena města a vesnice v lokalitě bitvy u Slavkova. Rok co rok bývá zvykem, že v čase vlastní bitvy se na tomto území pohybují vojáci v dobových uniformách. Je pár pietních obřadů, pár koncertů. Na zasedání vedení o. p. s. Austerlitz jsme se rozhodli vytvořit některé nové zvyky jako kupříkladu již podruhé se konaly závody do vrchu k Mohyle Míru. Dne 21. 9. 2008 jsem se rozhodli (sic) a také uspořádali závody veteránů právě okruhem bitvy u Slavkova. Vybrali jsme k tomuto firmu pana Aleše Gänsdorfera ze dvou důvodů: 1. Jeho firma se touto problematikou zaobírá. 2. Často v našem městě pobývá (ztratil zde své srdce).
Shrnutí významu, rozsahu a tradice zimních vzpomínkových akcí do pohybu vojáků v dobových uniformách na území bojiště a „pár pietních obřadů, pár koncertů", a snaha „nabídnout" motoristické závody do vrchu v jakési souvislosti s bitvou u Slavkova coby „nové zvyky" (zvyky aktivně vytvářené), je mírně řečeno zvláštní až absurdní. Jakou souvislost mají závody do vrchu s napoleonskou tradicí, historií bitvy či regionu?
Další rozčarování pak přišlo při čtení textu v sekci Historie města a podsekci Bitva u Slavkova:
V mírně zvlněné moravské krajině mezi Brnem a Slavkovem se utkaly 2. prosince 1805 dvě mohutné armády v bitvě, která až dosud neměla na našem území obdoby. Spojená rusko-rakouská armáda čítající zhruba 90 tisíc mužů se postavila armádě francouzského císaře Napoleona, která měla asi 75 tisíc vojáků. Než slunce zapadlo, leželo na bojišti 20 tisíc mrtvých a spousty raněných, z nichž mnozí ještě dlouho po bitvě na následky svých zranění umírali. Do historie vstoupila tato krvavá srážka jako "bitva tří císařů". Vítězem se stal francouzský císař Napoleon. Ruský car Alexandr I. a rakouský císař František I. utrpěli zdrcující porážku.
Jak vysvětlit, že méně početná Napoleonova armáda dokázala rozbít o tolik silnějšího protivníka? Tajemství úspěchu francouzských zbraní musíme hledat především v oblasti strategie a taktiky. Napoleonova armáda představovala vojenství nového typu, které se zrodilo z Velké francouzské revoluce. Francouzská revoluční armáda vznikla v okamžiku ohrožení revoluce armádami reakčních feudálních států, z lidového odporu proti vetřelcům, a tento spontánní nástup ozbrojeného národa na obranu vlasti vtiskl armádě její charakter. Prvořadým strategickým cílem bylo obsazení území protivníka a nikoli zničení jeho vojenské síly. Taktika francouzské armády dokázala divy. Vyváděla nepřítele z míry, překvapovala svou prudkostí, a dokázala ho tak porážet. Vojevůdce Napoleon, nadaný nevšedním talentem, uměl využívat nového způsobu boje a dal armádě novou pevnou organizaci. Souhrn všech těchto nových prvků přispěl rozhodující měrou také k francouzskému vítězství u Slavkova.
Na uctění památky padlých v této krvavé bitvě byl postaven památník Mohyla míru. Každoročně se sem první neděli v prosinci sjíždí mnoho lidí, aby tuto památku uctili. Jsou zde k vidění i vojáci v uniformách, kde stejnokroj odlišoval nejen jednotlivé armády, ale uvnitř armád i jednotlivé druhy zbraní a pluky.
Prvnímu odstavci není prakticky co vytknout, snad jen přemrštěný počet padlých, jenž na francouzské straně činil 1537 padlých a smrtelně raněných (2,12% celkového stavu), na rakouské je uváděno 1912 (okolo 12%), na ruské existují jen odhady, jež se pohybují mezi 20 a 25 tisíci padlých, raněných a zajatých, přičemž těch posledních bylo minimálně 10 tisíc; připustíme-li, že výrazně více bylo i na ruské straně raněných než padlých či smrtelně raněných, nutně se dostáváme k celkovému počtu přímých obětí bitvy pohybujícímu se mezi 8 a 15 tisíci (4-9%). Číslo 20 tisíc bylo nepochybně výrazně překročeno v důsledku úmrtí raněných, jimž nebyla poskytnuta adekvátní péče, a epidemií, jež po bitvě vypukly.
Druhý odstavec je, mírně řečeno, povrchní parafrází marxistického pohledu na události přelomu 18. a 19. století a průběhu a výsledku bitvy u Slavkova se takové „vysvětlení" nemůže týkat. Pomineme-li úsměvný výraz „reakční feudální stát", jsou tvrzení o „lidovém odporu proti vetřelcům" a „spontánním nástupu ozbrojeného národa" nehodnotným ideologickým zkreslením úvodní fáze revolučních válek. Autor těchto řádek, resp. ten, kdo je z nějaké marxistické práce opsal, by jistě uměl vysvětlit, proč bylo již v roce 1793 třeba sáhnout k „rekvizicím dobrovolníků národní gardy", jak naložili dobrovolníci z roku 1791 se svým právem k 1. prosinci 1792 opustit své bataliony a jak hodnotili generálové velící armádám na hranicích vojenskou úroveň „doborovolnických" (rekvizičních) batalionů z roku 1793 (příliš časté jsou stesky, jako v případě gen. Chazota, hovoříci v tom smyslu, že tito vojáci byli o revoluci schopni velmi zuřivě hovořit, mnohem méně pak byli ochotni za ni také zuřivě nasazovat své životy). Jistě má také ponětí o tom, jakým problémem byla u těchto batalionů, jež nazývá „ozbrojeným národem", dezerce, jakým způsobem v jejich rámci fungovala disciplína. Totiž že dezerce byla značná a disciplína často zoufalá, že důstojníky se v těchto jednotkách stávali, díky revoluční volbě nadřízených podřízenými, často spíše všehoschopní manipulátoři, že jsou zaznamenány dokonce případy, kdy si bataliony odhlasovaly, že proti nepříteli táhnout jednoduše nebudou, apod.
Národní cítění, boj za svobodu a ideály revoluce, jak je který prostý „dobrovolník" (uvozovky proto, že služba v národní gardě patřila k občanským povinnostem a dobrovolníci byli z jejích řad pro službu proti vnějšímu nepříteli na základě dekretu Zákonodárného shromáždění z 12. července 1792 rekvírováni) dokázal vnímat, jistě svůj, a značný, vliv na průběh válečných operací a na formování ducha nové armády měly, leč neméně důležité, ba důležitější a zásadní věci, byly charakteru poněkud „přízemnějšího", a týkaly se principů vedení války, jež vyjádřili ve svých pracích již předrevoluční osvícenštní teoretikové.
Těmito slovy, například, odmítá propagandistický či později ideologický mýtus o „urputném zápalu zrozeném z revolučního nadšení" coby postihnutelném rozdílu mezi „starou a novou" válkou, starou a novou francouzskou armádou, Jean Colin ve své Education militaire de Napoléon: „Tito muži (vojáci od Rocroy a Fribourg, a Malplaquet a Denain), jež Francie posílala po stovkách tisíců na hranice byli ostatně často nováčky či milicionáři, povolaní náhle do války, kteří bez chleba a bez střevíců, oblečení do prosté plátěné haleny ustupovali od Prahy či útočili na Pierrelongue. Jsou to předchůdci národních dobrovolníků z roku 1791; jejich vnuci mohli o vlasti mluvit více; bránit ji lépe však nikdy!" Se znalostí základních principů nasazení jednotlivých zbraní je také velmi snadné prokázat, že královské, tedy „revolučním lidovým nadšením" ještě nepolíbené, naopak, „reakčně feudální", bataliony Rochambeauovy armády bojující na straně Američanů v jejich válce za nezávislost, nepředváděly na bojišti nic jiného, než co předváděly bataliony císařské pěchoty v prosinci 1805 u Slavkova, neprokazovaly ani méně odvahy, ani méně odhodlání, ani méně nadšení, ani žádné zvláštní prvky vojenského umění.
Svými tvrzeními, či spíše marxistickými frázemi, se, aniž by to patrně tušil, staví autor textu z internetových stránek na stanu vojensky naivních jakobínů, kteří se v Konventu vyslovovali pro zrušení pravidelné armády a její úplné nahrazení národní gardou. Naštěstí pro Francii převládl racionální pohled na věc a bataliony národní gardy byly sloučeny s pravidelnými, čímž vznikla nová armáda francouzské republiky, jíž rozhodně nelze v žádném případě nazývat „ozbrojeným národem", a tato armáda nevedla žádný „lidový odpor". Nová armáda republiky tak v rámci možností plynule navázala na předrevoluční tradice a zúročila to dobré, co přinesla revoluční z nouze ctnost. Nic méně, ale také nic více.
Je otázkou, je-li prezentace bitvy u Slavkova na stránkách města Újezda u Brna místem, kde je třeba uvádět jeden z řady pohledů na vývoj francouzské armády na přelomu 18. a 19. století, a to pohled ideologický a obsahově zcela pomýlený. Uvedený nadto slibnou větou o strategii a taktice, jíž se však následující text nevěnuje ani jedinou slabikou, s výjimkou věty „Prvořadým strategickým cílem bylo obsazení území protivníka a nikoli zničení jeho vojenské síly." Jistě lze považovat za překlep, že prvním principem Napoleonovy strategie generální bitvy byl přesný opak uvedeného, NEbylo cílem obsazení území, BYLO cílem zničení vojenské síly protivníka. Je však poněkud trapné, že k takovému překlepu dojde v tom nejdůležitějším místě celého odstavce.
Je-li úvod odstavce idelologickým blábolem, jímž autor prokazuje, že nemá nejmenší ponětí o tom, v jakých podmínkách probíhaly revoluční války, a jaký byl stav francouzské armády v roce 1805 a z čeho čerpala základní principy svého moderního nasazení, následuje-li předěl obsahující nešťastný překlep, který obrací základní prvek Napoleonovy válečné doktríny naruby, je poslední část odstavce jen smysluprázdným plácáním. Věty „francouzská taktika dokázala divy" a „vyváděla nepřítele z míry" jsou jen známkou toho, že jejich autor neví o vojenství počátku 19. století prakticky nic, zato má potřebu toto nic sdělit. Dozvídáme se, že „souhrn těchto nových prvků přispěl rozhodující měrou také k francouzskému vítězství u Slavkova", dokonce „rozhodujcí měrou". O situaci Velké armády na Moravě koncem listopadu 1805, o situaci koaličních armád u Olomouce, o celkové strategické situaci, o okolnostech, jež bitvě předcházely a samozřejmě o jejím průběhu se však nedozvídáme vůbec nic. Vedle „lidového odporu" a „vyvádění nepřítele z míry" jde pochopitelně o nicotnosti, jež nestojí za řeč.
K poslednímu odstavci lze říci snad to, že pietní akty na Mohyle míru neprobíhají „první neděli v prosinci", ale vždy o víkendu nejbližšímu výročí bitvy, tedy často v listopadu, a že druhy zbraní a pluky se uniformou odlišují v každé armádě a v každé době, že taková věta charakteristice pietních aktů či smyslu Mohyly míry jaksi nic nepřináší, a jen podtrhuje zoufalou neschopnost autora uchopit téma seriozně a smysluplně.
Text je ilustrován Gérardovým Austerlitzem, který je naskenován z knihy prof. Uhlíře Slunce nad Slavkovem, ač se nabízí možnost využít nepřeberné množství zdrojů, kde tento obraz není v půli rozdělen mezi dvě stránky, což je jistě spíše otázkou estetickou a snad také otázkou jisté píle a snahy o prezentaci této historické události způsobem odpovídajícím jejímu významu. Zajímavější je popisek… „Z knihy Slunce nad Slavkovem. Malba osobního francouzského Napoleonova malíře, který maloval výjevy z bitev u Slavkova." François Gérard nebyl žádným Napoleonovým „osobním malířem", je snad dostatečně významným neoklasicistním malířem a dvorním portrétistou napoleonské epochy, aby jeho jméno v popisce tohoto nejznámějšího výjevu z bitvy u Slavkova zaznělo. Zapadá do celkové úrovně textu, že popisek obsahuje dva další překlepy, jež návštěvníkovi stránek sdělují, že Gérard měl malovat „výjevy z bitev u Slavkova", tedy že existuje nejen více Gérardových obrazů bitvy, ale že u Slavkova bylo dokonce bitev několik, a ze všech tento Napoleonův „osobní malíř" maloval „výjevy".
—
Ne-li internetové stránky města, ne-li aktivity rozvíjené obecně prospěšnou společností Mohyla míru – Austerlitz, pak kaple Sv. Antonína a její okolí si jistě zaslouží poněkud serioznější přístup.