Jeden z Dietrichsteinů se úspěšným způsobem zapsal do historie válek proti revoluční Francii. V průběhu akce Mikulov 2007 jeho účast v tomto konfliktu připomeneme.

Franz Seraph Joseph Carl Johann Nepomuc Quirin, VIII. kníže von Dietrichstein zu Nikolsburg, hrabě von Proskau-Leslie (*Wien 28. 4. 1767 – †Wien 10. 7. 1854)

Nejstarší syn knížete Karla Johanna Baptista Waltera Franz se v raném věku rozhodnul pro vojenskou dráhu, konkrétně v řadách Ženijního sboru (Geniecorps), do nějž vstoupil coby nadporučík ve věku 20 let. V březnu 1788 byl povýšen na setníka a povolán do generálního štábu. Při obléhání Berbiru následujícího roku si svým úspěšným působením vysloužil pozor-nost polního maršála Laudona, jenž jej ve svých hlášeních opakovaně zmiňoval mezi nejlépe hodnocenými důstojníky. V září 1789 obdržel dekret majora a následně byl jmenován poboč-níkem Alberta vévody sasko-těšínského. Již příštího roku se však vrátil zpět k Ženijnímu sbo-ru, kde mohl opět v praxi uplatnit své rozsáhlé teoretické znalosti. Při útoku na velký horn-werk pevnosti Valenciennes 25. července 1793 se z vlastní iniciativy postavil do čela útočné kolony a byl mezi prvními, kdo překonali tuto urputně bráněnou část opevnění. Poté obdržel od vévody z Yorku rozkaz podniknout všechna nezbytná opatření k uhájení získaných pozic. Dietrichstein podniknul velmi efektivní kroky, které nakonec podstatnou mírou přispěly k rychlé kapitulaci pevnosti (28. července). Polní maršál princ sasko-koburský ocenil výkon mladého knížete uznalou pochvalou a doporučil jej k obzvláštní přízni císaře, které se mu dostalo v podobě udělení rytířského kříže Marie Terezie. Navíc se mu dostalo cti osobně do-ručit zprávu o pádu Valenciennes k císařskému dvoru, dlícímu tou dobou při hlavní armádě. Poté bojoval u pevností Le Quesnoi, Maubeuge i na dalších místech.

V roce 1796 postoupil na generálmajora a zároveň s tím přesedlal na dráhu státníka – nejprve byl jmenován vyslancem u dvorů v Berlíně a později v Petrohradě. Tyto posty zastával několik let, zcela v duchu poli-tiky tehdejšího ministra zahraničí svobodného pána Thuguta. V tomto období se rozhodnul pro sňatek s Alexandrinou kněžnou Šuvalovovou (*19. 12. 1775 – †10. 11. 1845), který se uskutečnil 16. 7. 1797 v Pavlovsku u Petrohradu. V roce 1800 se vrátil do řad armády a zú-častnil se tažení v Německu. V jeho průběhu byl polním zbrojmistrem Krayem 15. července vyslán coby pověřenec k uzavření parsdorfské dohody o podmínkách příměří s francouzským generálem Lahoriem (1). Když v roce 1801 nahradil Thuguta ve funkci státního kancléře hrabě Cobenzl, byl Dietrichsteinovi nabídnut post ministra zahraničí. Ten však odmítnul, rozhodnul se pro odchod ze státních služeb a zcela se stáhnul z veřejného života. V roce 1809 se opět stal vrchním hofmistrem arcivévody Františka d’Este v Haliči a později – až do uzavření Ví-deňského míru – působil v této provincii jako dvorský komisař. Později žil několik let v Anglii.

Kníže se až do konce svého života živě zajímal o vědu a umění. V roce 1850 mu byl radou města Vídně jednomyslně propůjčen diplom čestného občana (25. ledna). V diplomu je nazýván „otcem a největším dobrodincem nouzí trpícího obyvatelstva Vídně“ – na podporu potřebných poskytoval svou rentu rytíře Řádu Marie Terezie. V duchu ustanovení závěti byly jeho tělesné ostatky uloženy na všeobecném hřbitově sv. Marxe.

Podobu knížete Franze Josefa dnes zachycuje socha, umístěná na nádvoří dietrichsteinské hrobky v Mikulově

(1) Victor-Claude-Alexandre Fanneau de Lahorie (*1766 Javron – † 1812 Paříž [popraven 28. října]). Dobrovolník 1793, po čtyřech měsících služby podporučík 37. pluku, v září 1793 provizorní adjunkt, v červnu 1796 adjunkt, v srpnu šéf batalionu, 1799 adjudant-général šéf brigády, 1799 Italská armáda, 1800–1801 Rýnská, zde jako Mo-reauův náčelník štábu. 1800 brigádní generál, 1801vyřazen z aktivní služby, 1803 výslužba. Po procesu s Mo-reauem odjel z Francie, vrátil se 1808, 1810 zatčen a uvězněn, osvobozen Maletem a jmenován policejním pre-fektem. Popraven 1812 za účast na spiknutí proti Napoléonovi I.