V uplynulém roce probleskovaly nejprve ve francouzském tisku, pak na webech a nakonec i v českých sdělovacích prostředcích informace o dokončení francouzského čtyřdílného hraného televizního seriálu s prostým názvem „Napoleon“. Vědělo se, že film natočil Yves Simoneau podle stejnojmenného pětidílného (u nás nepřeloženého) románu renomovaného francouzského romanopisce a autora literatury faktu Maxe Galla (např. „Andělská zátoka“, „Noc dlouhých nožů“), podle nějž napsal scénář Didier Decoin. Obsazení hlavní role vzbuzovalo jisté rozpaky; roli Napoleona Bonaparta ztvárnil Christian Clavier, kterého čeští diváci znají nejspíše jako sluhu z dvojrole komedie „Návštěvníci“, v níž hrál Jean Reno hlavní roli středověkého rytíře, vrženého do současnosti. Další obsazení ovšem bylo hvězdné, John Malkovich jako Talleyrand, Gérard Depardieu jako Fouché, Isabella Rossellini v roli Josefíny, Anouk Aimée coby císařovna-matka… Zvědavost stoupala spolu s nadějí, že Francouzi natočí něco alespoň srovnatelného s přes třicet let starým Bondarčukovým a de Laurentisovým filmem „Waterloo“, v němž si Napoleona zahrál Rod Steiger, Ludvíka XVIII. Orson Wells, Wellingtona Christopher Plummer a Blüchera Sergej Bondarčuk.

Na počátku tohoto roku jsme si mohli v našem tisku přečíst, že seriál zakoupila Česká televize, a ti z nás, kteří mají v paměti francouzské historické televizní filmy jako „Francouzská revoluce“, „Richelieu“, či „Mazarin“, věřili, že Francouzi odvedou práci na podobné úrovni. Ze země galského kohouta sice tou dobou přicházely rozporuplné ohlasy, seriál odmítl jako historicky naprosto nevěrohodný kupříkladu odmítl renomovaný francouzský napoleonolog Jean Tulard, zvědavost tím ale nepoklesla. Webové stránky zatím představovaly dílo i hlavní aktéry, přinášely obrázky a zveřejňovaly ukázky ze scénáře (na adrese www.francetv.fr/france2/emissions/napoleon/pop.htm).

Pak přišlo, alespoň pro mne, rozuzlení. Zahraniční televize byly rychlejší než ČT a dík kanálu ZDF jsem měl v lednu tohoto roku příležitost vidět celý seriál (kromě první čtvrthodiny) v německém dabingu celý. Moje radost se však změnila po prvních minutách v rozpaky, pak ve zklamání a nakonec v sebetrýzeň, s níž jsem, řečeno slovy Járy Cimrmanna, čekal, zda bude další část stejně slabá jako předchozí.
Všechny čtyři díly mají k historické věrnosti velmi daleko. Jsou natočeny ve stylu televizních romancí o císařovně Sissi, či manželkách dynastie Kennedyů, které se na obrazovkách objevují už dlouho a jejichž počet neustále roste. „Napoleon“ se tak zvrhává v melodram, v němž jde ponejvíce o Bonapartův citově milostný život (či spíše pletky mnohoúhelníku Josefína, její milenci, císařovy milenky Denuellová a Walewská, Marie-Louisa, atd.) a neustálý boj s intrikami zloduchů Talleyranda nebo Fouchého. To vše se mění v jednotvárné klišé, podle nějž nás zpravidla do děje a do složitostí na maximum zjednodušené vojensko-politické situace zasvěcují dialogy Napoleona s některou z představitelek ženských rolí. Zbytek pak objasní monology před mužskou částí osazenstva, většinou před vrchním štolbou Caulaincourtem, Joachimem Muratem, Talleyrandem a Fouchém. Tažení kamkoliv supluje zpravidla jednotvárná statická mapa, po níž projede šipka, která se zastaví na místě bitvy, jíž scénárista pokládal za rozhodující. Mapa se občas prolne s kratičkým záběrem pochodujících vojáků, bitvu pak představují velice úsporné záběry, z nichž je laickému (a mnohdy i zasvěcenému) divákovi jasné maximálně to, že na sebe útočí dvě hrstky v odlišných uniformách. Leč buďme, pokud jde o některé scény a pasáže, konkrétní.

V prvním díle je dominantní bitvou Arcole. Útok přes pověstný most poněkud připomíná závěr filmu „Manželé z roku II.“, v němž byla obdobná scéna lepší… Arcolský most vede z lesa do lesa, do Bonapartovy náruče na něm klesne Muiron (Guillaume Depardieu) a je po útoku… V egyptském tažení se neválčí, jen postupuje husím pochodem po písečných dunách za generálem na velbloudu ke Gíze, kde Bonaparte pětadvacítce statistů v modrých uniformách sdělí, že toto jsou pyramidy staré čtyřicet století a dívají se na ně… Pak následuje maličký mor v Jaffě (žádné drsné scény jako cholera v „Husaru na střeše“) a vzápětí už je Bonaparte zpět ve Francii, kde začne (poté, co odpustí Josefíně, že jej podváděla) chystat převrat 18. brumairu. Převrat sám má nádech jarmarečního dramatu, v němž Bonaparte hraje roli Caesara a jakýsi senátor, jenž vytáhne zpod tógy dýku a chce Bonaparta probodnout, úlohu Bruta! Lucien Bonaparte (Yves Jacques) mu dýku vyrve, ukáže zbraň i krev na Bonapartově oděvu Muratovým granátníkům, kteří pak vpadnou s bodáky do jednacího sálu. Ve skutečnosti šlo spíše o dobře sehranou komedii. Dýku nikdo netasil, krev na Bonapartově tváři pocházela z akné, kterou si navýsost nervózní generál rozdrásal, a Lucien si celý pokus o atentát před Oranžérií vymyslel, aby dodal ozbrojenému zásahu punc oprávněnosti! Co na tom!

Rázem je v seriálu z generála v modrém fraku a s dlouhými vlasy konzul v červeném fraku s krátkými vlasy. Přechod Alp a bitva u Marenga se nekonají, jeden z aktérů se o tom jen zmíní, načež následuje melodramaticky ztvárněná historka se spiknutím a pekelným strojem. Přichází odveta (zorganizovaná zloduchy Talleyrandem a Fouchém), únos prince d´Enghien zpoza francouzských hranic a jeho poprava v příkopu Vincennes.

Druhý díl zahrnul období podstatně kratší, čas od Bonapartovy přeměny v císaře Napoleona po závěr polského tažení roku 1807. Korunovace v Notre-Dame ještě jakžtakž ujede, přípravy Pobřežní oceánské armády na invazi do Anglie se však ztenčí na Napoleonovu vyjížďku v doprovodu Joachima Murata (Claudio Amendola) po pobřeží, kde pod útesem minipeloton francouzských pěšáků popravuje anglické špióny. Následuje loučení s Josefínou a šipka jede přes půl Evropy od Boulogne do Ulmu, zastaví se však až u Slavkova. Na pár vteřin ji vystřídají pochodující Francouzi, prostřídaní kratičkým závěrem jezdců v bílém, podle přileb snad Kavalergardského pluku.

Celý geniální plán slavkovské bitvy vysvětlí Napoleon za pár vteřin všudypřítomnému Muratovi, který supluje většinu ostatních maršálů. Pak vyjde zpoza mraků slunce. Zdá se být vlahý podzim, ne začátek prosince 1805. Slunce odhalí změť čehosi pochodujícího dole v úvoze, císař si opře dalekohled Caulaincourtovi (Heino Ferch) o rameno a my spolu s ním sledujeme bitvu Tří císařů. Francouzi se ženou do velmi příkrého kopce, proti nim vyrazí Rusové (identifikovatelní podle praporů a čák typu kiver, která nosili až o sedm let později…). Císař velí „Soulte, teď ty!“ „Lannesi…!“ Chudák Lannes aby se roztrhl, je vedle Napoleona a musí pádit až k Santonu…?

Kutuzov ani císařové Alexandr a František se na obrazovce neobjeví, následuje kratičká krajina po bitvě a prosluněné nádvoří slavkovského zámku, kde se odevzdávají dobyté trofeje. Scéna, která se tu odehraje, je k popukání. V podloubí slavkovského zámku přistupuje k císaři kulhavý ďábel Talleyrand a dohazuje (s předstihem pěti let) Napoleonovi mladičkou arcivévodkyni Marii-Louisu. Dokonce mu ukáže její portrét na hrnečku, který pohotově vyloví z kapsy, a přemlouvá k rozvodu s Josefínou! Napoleon Josefínu ale miluje a udeří před Talleyrandovým zděšeným zrakem hrnečkem o dlažbu…

Po návratu do Paříže shrne vrchní štolba Caulaincourt (rovněž všudypřítomný) Napoleonovi v jízdárně pruskou problematiku, zejména to, že pruská královna Louisa je válečný štváč v kalhotách, který chce vést pruské pluky osobně na Paříž. Šipka nás dovede z Francie k Jeně, je krásný slunečný den (ve skutečnosti nebylo pro mlhu po většinu dopoledne vidět na deset kroků), na kopci stojí Napoleon, dole pod kopcem jede otevřený kočár a v něm nějaká žena, asi ona pruská královna, na protější stráni se šikují vojáci v trojrohých kloboucích. Opět následuje francouzský útok z kopce, kočár na poslední chvíli ujíždí, Prusové prchají do kopce protisvahu, žene je něco pěchoty a pár kyrysníků s husary či jízdními myslivci, což je celá bitva u Jeny. Vzápětí už vytáhne Napoleon do bývalého Polska.

V Paříži se zatím tvrdě intrikuje. Fouché zjistil, že milenka porodila císaři děcko a Talleyrand jej pošle, aby to Napoleonovi vyřídil. Je to skvělá zpráva, císař může mít děti, Josefína ne! Geniální intrika!!! Tu zprávu se Napoleon dozví na zastávce před Varšavou, kde se mu polámal kočár. Je léto, nádherný slunný den, kolem se pasou ovečky. Že jel Napoleon do Varšavy v prosinci, že mrzlo a lilo, že kočár zapadl do bláta a císař z něj přesedal rovnou na kůň, aby neuvízl po kolena v bahně? Bože, ti historikové toho namluví…

Ponechme stranou milostnou pasáž s Marií Walewskou (Alexandra Maria Lara), z jejíhož lože vyrazíme za svítání rovnou na Rusy k Jílovému. Kolem rozstříleného kostelíku leží trochu sněhu, leč obloha je jasná a nehrozí žádná vánice, která by oslepila Augereauův sbor. Asi proto tu žádný Augereau není a Rusové se rovnou derou ke hřbitovu. Quelle audace! Císař posílá Murata, který dává povel jezdectvu. Je to veselý útok, určitě jej nacvičovala Selská jízda! Kolikrát jsem odprosil v duchu Bondarčuka, jehož Slavkovu a Borodinu jsem nemohl ve „Vojně a míru“ přijít na jméno… A vzpomínal na úvodní scénu z poslední verze „Plukovníka Chaberta“ s Gérardem Depardieuem, kde byl kyrysnický útok, až šel po zádech mráz!

Opět následuje zmatek, padají ruští i francouzští jezdci, garda postupuje vpřed v koloně, kterou moc nenacvičovala, císaře trápí hlavně starost, kde se toulá maršál Ney. Třikrát se na to ptá, asi proto, aby i slabomyslný divák pochopil, že je to důležité! Pak se Ney (Alain Doutey) objeví na dohled od Napoleona, na koni a s prsty u maršálského klobouku císaře pozdraví. Podle světla to stihl na oběd. Že byl daleko vlevo, kde honil Lestocqovy Prusy, kteří se mu ztratili, že dorazil někdy pozdě večer a sotva se objevil, už ho Rusové zahnali nazpět? Hloupost! Že tam byl nějaký Davout, bez něhož by byl Napoleon bit jak žito? Taky hloupost!

Bitva skončila, Napoleon projíždí bojiště pokryté padlými, provází jej Talleyrand na koni, panu ministrovi je nevolno a tiskne si na ústa krajkový kapesníček. Stejně špatně od žaludku je z práce scénáristy i tomu, kdo o bitvě u Jílového něco málo ví.

Druhý díl naštěstí končí a začíná třetí, který zahrnuje období od Tylže po návrat z ruského tažení, tj. od léta 1807 do konce roku 1812. Němen s prámem uprostřed připomíná rybník ve Stromovce, ruský imperátor Alexandr (Toby Stephens), proslulý charmeur, vypadá jako poněkud klackovitý postpubescent. 

Události ve Španělsku, které nedlouho po Tylži následovaly, divákovi vysvětlí selanka mezi Napoleonem a Josefínou někde na hranicích u Bayonne, v níž se citové scény jak z Harlekýnek mísí s politickými úvahami. Že je Španělsko prohnilé, v tom nás utvrdí Napoleonův oběd s degenerovaným králem Karlem a ještě degenerovanějším infantem Ferdinandem Asturským. O španělské guerille se dozvíme ze scény, v níž zuřiví venkované povraždí pár modrých pěšáků. Murat za to vjede do vesnice a rozseká, co mu přijde pod ruku. O Dos de Mayo, madridském povstání 2. května, nás opět informuje všudypřítomný Caulaincourt. Letmo se dozvíme o jmenování Josefa Bonaparta španělským králem a poté o jeho útěku z Madridu. V Erfurtu se na Napoleona rozhněvá ruský imperátor a císař vyráží do Španěl; scéna bojiště, plného zmrzačených Francouzů, má asi dokreslit, že za Pyrenejemi nešlo vše podle francouzských představ. Je to „ilustrativní doprovod“, který v nejmenším nesouvisí s Burgosem, Somosierrou, Zaragozou, Madridem ani „honem na Angličany“ směrem na La Corunnu.

Mimo Španělsko zatím zbrojí vídeňský dvůr (jejž nevidíme) a intrikuje, Karolina Bonapartová-Muratová (Marie Bäumer), která by chtěla dostat chotě na trůn, pokud by Napoleon ve Španělsku zahynul. Murat běsní, že nedostal španělský trůn, ale jen neapolský (přičemž se pohybuje soustavně v Paříži), císař se však rychle vrátí, obviní ze všeho Josefínu, kterou probudí, načež ji odprosí a chystá se na tažení do Německa…
Šipkou po mapě opět projedeme Evropou za Vídeň, kde následuje cosi, čemu jsem nemohl nějakou dobu vůbec uvěřit. Představte si bitvu ve stylu „boj o lesní paseku“. Asi padesátka chlapů, půl v modrém, půl v bílém, postupuje z jednoho konce na druhý, mezi nimi přejíždějí na koni Napoleon a Lannes (Sebastian Koch), občas někdo přeběhne po lávce přes říčku širokou jako Botič, jeden zlý rakouský granátník si vezme na mušku císaře a trefí jej do nohy, granát pak srazí Napoleona z koně, to snad, aby i tupec pochopil, že se bitva nedaří. Ustupuje se (nebo postupuje?) po pontonech přes vodní tok zvící Berounky v době sucha, k nimž náhle připlouvá (za zděšeného řevu a Napoleonova nevěřícného výrazu) hořící plovoucí mlýn, který vypadá jak planoucí ledoborec Krasin a udělá tutéž práci. Pak najednou Napoleon vidí ležícího Lannese, baron Larrey mu bude amputovat nohu, opět dojemný dialog, a po něm scéna jak Lannes umírá Napoleonovi v náruči (v Marbotově, scénárista byl tentokrát puntičkář). Prohraná bitva se jmenuje (nemýlím se, natolik německy umím) nikoliv Aspern, či Essling, ale WAGRAM!!! Ano, čtete dobře!

Zanedlouho se Napoleon rozvádí s Josefínou a bere si Marii-Louisu (Mavie Hörbiger). Scénárista se nám snaží vnutit představu, že k sňatku s rakouskou arcivévodkyní došlo proto, aby císař napravil nepovedený výsledek onoho filmového kočkopsa jménem Aspern-Wagram.
Asi nejpravdivější je scéna narození budoucího krále Římského a Orlíka; o porodu se dozvíme víc než o celé válce. Dr. Corvisart (Sylvain Corthay) sice ve skutečnosti Marii-Louisu nerodil, ale byl u toho a novorozence, který vypadal jako mrtvý, skutečně k životu přivedl. Alespoň že tak…

Po sladkobolné scéně v Malmaisonu, kde se ptá Napoleon excísařovny Josefíny na to, zdali má válčit s Ruskem (od čehož ona jej zrazuje a s přehledem Carla von Clausewitz vysvětluje, proč tam nemá táhnout) následuje tažení do Ruska, které je vrcholem nehoráznosti. Šipka nás opět dovede až před Moskvu (Borodino tu není), z Poklonné hory si ji prohlédneme a divíme se, jak je liduprázdná. Vjedeme na koni do patra paláce v Kremlu, necháme si vedle carské postele postavit své polní lůžko, na němž nás v noci vzbudí (další všudypřítomný) mameluk Roustam Raza (Jacky Nercessian). Ten rozhrne závěs a my vidíme, že je Moskva v jednom plameni! Hop, Napoleon je ve vteřině zpět v Paříži a přemýšlí, zdali mu Rakousko pomůže napravit porážku v Rusku! Zděšeně zíráte, že takto končí 3. díl!

Ústup z Ruska dožene začátek 4. dílu. V nočních můrách, které se vloudí do prachových peřin císařské postele v Tuileriích, Napoleon vidí hrůzy kozáckých útoků a ruské zimy. Než dojde k záběrům, které by se alespoň trochu podobaly Bondarčukově „Vojně a míru“, nebo pasáži ze „Soupeřů“ Ridley Scotta, vzbudí utrápeného hlavního hrdinu Marie-Louisa.

Po dramaturgické stránce by mohl být závěrečný díl nejméně hrozný z celé čtveřice; dějově je poměrně sevřený (zahrnuje období od jara 1813 do Napoleonovy smrti) a na laického diváka, který zapomněl to málo, co mu vlili do hlavy ve školních škamnech, působí nejdramatičtěji. Ano, jsou tu scény, s nimiž bych hluboce nesouhlasil. V kampani 1814 odmítá jedna francouzská selka dát Napoleonovi trochu mléka, a když se jeho inkognito prozradí, chce jej probodnout vidlemi; ve válkách padli její dva synové. Je to hodně netypická situace, neznám podobnou reálnou historiku, leč budiž, scénárista chtěl asi ilustrovat vyčerpanost Francie a obrovské oběti, které v napoleonských válkách přinesla. Nechci znovu rozvádět, že bitvy vypadají jak boj o lesní paseku a terén je u všech stejný. Nezlobil bych se ani na detaily, jakými je nepředpisové vytváření karé staré gardy kolem Napoleona u Waterloo (britské je naopak docela povedené, i když nedosahuje kvalit karé ruského v skvělém polském „Panu Tadeášovi“). Minimalizoval bych výtky, odpustil bych mnoho, netrápil bych se nad náznakovým bojem o statek (asi Haye-Sainte), ani nad směšným útokem jezdectva, i tak se ale v posledním dílu objevily věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Zde je jejich neúplný výčet:

-vyslanec Metternich vyhlásí Napoleonovi jménem rakouského císaře válku hned na jaře 1813 a na nějaký Pražský kongres nečeká…
-Lützen, Budyšín a další bitvy jarní fáze tažení nejsou ani zmíněny, válečný rok 1813 naznačuje pouze scéna boje na řece (říčce), v níž jsou kromě Francouzů vidět rakouští granátníci a rakouské i ruské prapory. Z výbuchu dřevěného mostu, po němž Francouzi přecházejí, lze soudit, že řeka má být Elstera a boj představuje závěrečnou fázi bitvy u Lipska.
-k abdikaci na jaře 1814 přemluví (bez velké námahy) Napoleona vrchní štolba Caulaincourt, k žádné bouřlivé scéně mezi maršály a císařem tudíž nedojde…
-v období 1. restaurace (tj. v době, kdy, kdy je Napoleon v exilu na Elbě a Francii vládně Ludvík XVIII.) se Talleyrand neustále pohybuje kolem krále v Paříži; ve skutečnosti byl na Vídeňském kongresu.
-při Napoleonově triumfálním návratu z Elby se uplatnilo klišé, kritizované už v Bondarčukově „Waterloo“ před třiceti lety: v soutěsce Laffrey zastoupí cestu Napoleonovi jako první rovnou maršál Ney.
-do Tuilerií, z nichž Napoleon opět vládne, přijde neapolského trůnu zbavený maršál Murat a nabízí Napoleonovi svoje služby. Ve skutečnosti zůstal z císařova rozkazu na jihu Francie; Napoleon jej odmítl jako zrádce a nevděčníka vůbec spatřit.
-maršál Ney, ve skutečnosti zhruba stejně starý jako Napoleon a nazrzlý, je ztělesněn jako šedovlasý a značně starý; kdyby měl knír, mohl by hrát bez problémů o téměř třicet let staršího sedmdesátníka Blüchera.
-generál Cambronne (Serge Dupire) neklesne ve čtverci s legendárním (byť sporným) vzdorovitým výkřikem, vrhne se na bodák s gardou proti Britům…

Po Waterloo vám už zbývá jen dotrpět čtvrthodinku na cestě Paříž – ostrov Aix – ostrov Svaté Heleny, absolvovat monolog, v němž císař před anglickou dívenkou shrnuje své dílo, úděl i odkaz, nechat jej tiše skonat a potěšit se pohledem na červený mramor v kapli Invalidovny. Je dokonáno, přičemž velkého muže tentokrát nezahubil arzén, ale francouzská televize.

Bídné zboží za osmdesát milionů eur! Zbytečné hvězdy v hlavních rolích, neboť scénář nedává k hereckému výkonu sebemenší prostor! Spolu s Poeovým Havranem by mělo být nad tímto paskvilem zvoláno: Never more! Hlavně ať se mi nikdo nepokouší přesvědčovat, že i nepovedený kýč má svůj klad, že probudí v širší veřejnosti o Napoleona zájem! Stejně tak by mohl tvrdit, že „Esmeralda“ vzbudila zájem o jihoamerickou literaturu…

P.S.: Korunu seriálu nasadil německý překlad (alespoň doufám, že to ve francouzském originálu není a v českém nebude!!!). Na počátku bitvy u Waterloo, poté, co šipka projede mapou z Paříže až k této belgické lokalitě, se objeví přes první záběr budoucího bojiště veliké datum „18. April 1815“. Takže Němci, Rakušané a všichni, kdo ZDF sledovali (nebo si dokonce koupili po každém dílu inzerované DVD), teď vědí, že k bitvě u Waterloo nedošlo 18. června, ale o dva měsíce dřív, 18. dubna! To bude práce, tolik knih a učebnic přepsat…