Poznámky:
1) Není tedy pravdou, jak píše kolega Kopecký na těchto www stránkách 28.10.03 – cituji: „V Brně vykonal mnoho, ale není po něm žádná památka“ – avšak následně svou úvahu napravuje: „P. Aloise Slováka připomínají nejen názvy ulic v Boskovicích, v Brně a ve Slavkově, ale i pamětní deska na jesuitském kostele v Brně, věnovaná absolventy 1. české reálky v Brně“
2) PRAŽÁK, František. Půl století – paměti. Praha 1946.
3) František Pražák – rodák chroustovický (1885-1947, Praha) byl celý život učitelem a během 1. světové války působil na několika brněnských školách. Zabýval se dějinami pedagogiky, pedopsychologie, psal o osobnostech naší kultury. Smýšlením sociální demokrat a přísný antiklerikál ocenil Slovákův charakter krásnými slovy. Jeho bratr PhDr. Albert Pražák (1880-1956) působil jako farář v Jenišovicích. V roce 1945 byl předsedou ČNR. Publikačně byl velmi činný.
Třičtvrtě století od úmrtí prof. P. Aloise Slováka
Ke Slovákovi se dnes hlásí mnoho obcí na bojišti i jinde a jeho jméno nesou některé ulice. Také instituce, školy i spolky si váží a připomínají Slovákovo dílo. Zdá se, že Slovákově památce je tedy učiněno zadost. 1) A tak jediným postesknutím může být, že město Boskovice nedokázalo ochránit původní hrob svého rodáka, tak jako ve Tvarožné zmizel hrob další osobnosti slavkovského bojiště pplk. Emila Kalába. Obé bylo napraveno až v devadesátých letech 20. století.
Dnes mi chybí jen zatím neobnovená pamětní kamennobronzová dvojdeska na jezuitském kostele v Brně a nikdy nerealizovaná připomínka Slovákova skromného bydliště na Obilním trhu č. 7 v Brně, kterou se zaobíral ve svých námětech ing. Jan Špatný.
Život a dílo P. Aloise Slováka je příznivcům slavkovského bojiště dostatečně a ve všech oblastech známo. K jubilejní vzpomínce jsem tedy vybral skoro neznámý text vzpomínky na P. Slováka, jak ji otiskl ve svých pamětech 2) František Pražák 3) více než čtvrt století po Slovákově smrti.
Z Obilního trhu, který byl později překřtěn na náměstí Hindenburgovo, vycházíval hned z počátku války ze svého skrovného bytu starý katecheta z reálky, páter Slovák, člověk skromný, zlatého srdce. Ten chodíval kázati do kostela jezovitů. Zdánlivě pasivní člověk se tu v podvečer rozohňoval, kázal obrozenecky, jakoby nějaký svobodný zednář, jeho srdce přetékalo vlastenectvím. Na jeho řeči chodila i nejlepší česká inteligence brněnská, často i Němci, stálo se i v chodbě i před kostelem, a když domluvil na den svatého Václava, lid počal zpívati hymnu tuto se zanícením v očích. Byla to nezapomenutelná manifestace. A když jsem již po převratu s páterem Slovákem navštívil Mohylu míru, která jeho přičiněním byla zbudována na bývalém bojišti u Práce, a vzpomenul jsem tehdy těch chvil, pohladil mi dobrý kněz tehdy ruku, jako tatínek.