Příloha ke studii Karla Řezníčka Trafalgarská epopej ze sborníku Bitva u Slavkova a válka roku 1805, vydaného při 200. výročí nakladatelstvím Akcent.
Mnozí z vás si jistě položí otázku proč desíti, když jich u Trafalgaru bojovalo jen devět (ba spíše jen osm), ale já jsem usoudil, že si všici z pohledu celé kampaně i dějinné spravedlnosti tento náš malý hold plným právem zaslouží! No, a pro pořádek na tomto místě raději podotknu, že tři zde uvedení Španělé „v originále“ nebyli nositeli titulů admirálů (Almirante), ale toliko ekvivalentů v Armadě (válečném loďstvu) těmto hodnostem odpovídajících. A tento exkurs do španělštiny jsem neučinil jen tak – dalším důvodem je ozřejmění onoho „Y“ ve jménech dvou z nich. Toto „přídavné jméno“ se odvozuje od matky (zejména u aristokracie), podle jejího rodného jména (byť zvláště u Graviny ona „Neapol“ svádí i k jiným výkladům), ale v praxi se užívá řídce a z mnoha příčin (např. „vztahů“, či společenské „nerovnosti“ obou rodin) nemuselo být připojeno vůbec. U Nelsona však mělo ono Y význam zcela jiný, hrdobecký a naprosto zcestný – symbolizovalo nelibost, že po Abúkiru od svého panovníka neobdržel odpovídající šlechtický predikát, vzdorně jej tedy přijal od krále neapolského.
B R I T O V É
NELSON (Y BRONTE), Horatio (29.IX.1758–21.X.1805)
Není zvykem začínat portrét legendy invektivou, ale fakta jsou taková, že nebýt Caldera, a muset Villeneuva zastavovat až Cornwallisova Channel Fleet, tak by Nelsonovu životní pouť nezavršily trafalgarské vavříny, ale neminul by jej vojenský soud. Nutno přiznat, že v jistém smyslu po zásluze, neb kam by vedlo, kdyby každý důstojník tak často beztrestně činil co si sám umanul!? Nelson byl nesporně jeden z nejlepších námořních velitelů všech dob, ale zároveň i dítě štěstěny, neb mnozí za výrazně méně stanuli před popravčí četou…
Horatio se narodil do početné rodiny anglikánského reverenda v Burnham-Thorpe v Norfolku Edmunda Nelsona. Nebýt matčina bratra kapitána Maurice Sucklinga, nejspíše by se nikdy tento neduživý chlapec námořním důstojníkem nestal, ale on si to umanul a strýc mu pomáhal, předpisy nepředpisy. K 1. lednu 1771 je tak Nelson zapsán rovnou jako podporučík (Midshipman, vyžadoval min. 18 let věku a 4 roky praxe) na Sucklingově řadové lodi Raisonnable. Protože z války se Španělskem o Falklandy sešlo, byl strýc přeložen na Triumph kotvící na řece Medway a Horatia vzal s sebou.
Nelson zůstával nominálně členem posádky Stucklingovy nové řadové lodi, ale strýc jej zbavil nudy rutinní služby v přístavu a Horatia „půjčoval“ na nejrůznější mise. V relativně útlém věku tak za sebou měl obchodní plavbu do Karibiku, mapování posunů mělčin v ústí Temže a strýc mu zajistil i účast na prvé britské arktické výpravě (1773). Na palubě fregaty Seahorse se vydal i do Indického oceánu, kde však vážně ochořel. Na palubě fregaty Dolphin se po 18 měsících, kdy navštívil přístavy africké, indické, perské i turecké, vrátil do vlasti, aby se zde zotavil.
Nelson zjistil, že strýc v mezidobí povýšil a byl na ještě vlivnějším postu inspektora. Na jeho doporučení se Horatio během rekonvalescence svědomitě připravoval na důstojnické zkoušky, které složil 9. dubna 1777. Doporučení byla skvělá, vědomosti i odsloužená léta hodnosti poručíka odpovídající, nebylo co řešit – komise však jaksi přehlédla věk, ale historie se pak už neptá proč… Sehnat odpovídající post na fregatě Lowestoffe plující na Jamaiku do západoindických (karibských) vod, kde bylo hlavní ohnisko bojů proti rebelujícím americkým koloniím, byla pro Nelsonova strýce již formalita, byť se tím Horatio dostal ze sféry jeho vlivu.
Mladý Nelson byl všestranně horlivý, schopný a navrch vysoce kultivovaný důstojník, a zde daleko od strýce si získal nového protektora, jím se stal velící admirál v oblasti Sir Peter Parker. Již v červnu 1779 se uvolní velitelský post na fregatě Hinchinbrok, jenž získá Nelson, včetně nezbytného kapitánského patentu, ačkoli věkem necelých 21 let znovu nesplňuje tabulkové předpoklady. Od okamžiku jeho získání ovšem začalo platit tzv. pořadí služebního stáří, a Nelsonův hodnostní vzestup se mohl rozběhnout, neb další povýšení již bylo jen otázkou času, a mohla mu zabránit jen smrt, degradace či odchod ze služby.
Na admirálskou hodnost si Horatio sice bude muset počkat skorem 18 let, ale získá ji v 38, tedy o plné desetiletí dříve než bylo obvyklé. Způsoby jakými Nelson získal v rozporu s řády uvedenou hodnost nezůstaly utajeny a Horatio měl i mnoho nepřátel. Spoustu dalších získal, tím, že jednal svéhlavě a mnohdy přímo v rozporu s rozkazy či instrukcemi. Jeho štěstím bylo, že zpravidla klady dosažené touto iniciativou převážily nad zápory a porušení subordinace nevedlo k fatálním následkům. V případě fiaska, jako při útoku na Tenerife, zaplatil vlastní krví a to nadřízené poněkud uchlácholilo.
Peripetie Nelsonovy kariéry i životního příběhu bude nutno zestručnit. V roce 1780 se účastní jako velitel námořních sil (vedle jeho fregaty Hinchinbroke to byly samé menší lodi) expedice k řece San Juan (hraniční řeka mezi dnešní Nikaraguou a Kostarikou). Proti rozkazům se vydá i proti jejímu proudu, což v oblasti plné infikovaných moskytů odnese podlomeným zdravím a musí se vrátit do Anglie. Již roku 1782 ale velí fregatě Albemarle a střeží konvoje, nejprve v evropských vodách, později navštíví i Quebec a New York. Podřízen admirálu Hoodovi je převelen zpět do Karibiku, ale válka přes výrazné Rodneyovo námořní vítězství u Les Saintes končí britskou porážkou.
Pominu milostný život Horatia (byť pro jeho jednání je „láska“ často velmi významný faktor) i pokusy o politické angažování se a přeskočím do období, kdy vypukla válka s Francií. Nelson je počátkem roku 1793 přeložen do Středomoří a v Hoodově eskadře obdrží velení řadové lodi Agamemnon, která dostala přezdívku „Nelson‘s Fauvorite“, neboť se stala nejoblíbenějším plavidlem celé jeho kariéry. S touto rychlou lodí se ocitá v Toulonu, ale již zakrátko je vyslán s kurýrní misí do Janova, Livorna a Neapole, kam se bude obzvláště často vracet. Následujícího roku se bojuje na Korsice, Nelson se účastní výsadku a obléhání pevnosti Calvi, kde jej v palbě odštěpek zasaženého kamenného náspu připraví o pravé oko.
Roku 1796 změněná politická situace nutí Admiralitu Korsiku i zbytek Středomoří vyklidit. Španělsko se stává spojencem Francie a když v únoru 1797 u portugalského mysu Sv. Vincence (São Vicente) dochází k bitvě mezi eskadrami admirálů Jervise a Cordovy, je Nelson již při tom. Jako velitel řadové lodi Capitain náhle vybočí z kýlové formace a přetne kurs španělské vlajkové lodi, což se ukáže jako rozhodující mezník bitvy v níž výrazně silnější protivník ztrácí 4 lodi a ustupuje do Cádizu. (Vzniká zde pojem „Nelsonův most“, čímž je chápáno dobytí dvou nepřátelských lodí, konkrétně druhé přes palubu první z nich).
Nelson se stává hrdinou, je mimořádně povýšen na kontradmirála a je pasován na rytíře Lázeňského řádu (Knight of the Bath). S jídlem roste chuť a Nelson v červenci téhož roku vede útok na přístav Santa Cruz na Tenerife v Kanárském souostroví. Zaútočil přestože si byl vědom, že ztratil moment překvapení a na místo zisku očekávaného zlata invazní oddíly utržily porážku, přičemž Nelson sám v boji ztrácí pravou paži. Na jaře roku 1798 se ovšem již zase hlásí do služby, a podivným způsobem je právě on vybrán, aby v čele průzkumné eskadry zamířil do Středomoří a zjistil co se to chystá v Toulonu. Bouře způsobí, že Nelson (s admirálskou vlajkou na lodi Vanguard) nejen nedokáže zabránit nepříteli ve vyplutí, ale ztratí s ním i kontakt, ovšem když protivníka konečně nalezne, je rozhodnut tvrdě se za své ponížení pomstít.
Jakkoli nedokázal Francouzům zabránit v obsazení Malty, ani vylodění v Egyptě, u mysu Abúkir nedaleko ústí Nilu dokázal záhy na to zničit či zajmout podstatnou část eskadry nepřátelských bitevních lodí admirála Brueyse. Dosáhl toho odvážným večerním průnikem části lodí mezi protivníkova plavidla a břeh, čímž šokované Francouze dostal mezi dva ohně a bojem z blízka jejich lodi devastoval až do poddání se (pojem „Nelsonův dotek“). Vrátil tak Velké Británii a jejím spojencům kontrolu nad Středomořím, zbavil Bonapartovu Východní armádu spojení s Francií, a tím i celou Napoleonovu „orientální vizi“ fakticky dopředu odsoudil k neúspěchu.
Vítězný Nelson, záhy, žel pro admirálovu ješitnost toliko neoficiálně, titulovaný jako baron Nilský (baronem se stal oficiálně, ale Horatio právem očekával alespoň vikomta i příslušný predikát), odplouvá do Neapole a nastává asi nejkontroverznější období jeho života. Dva roky strávené na jihu Apeninského poloostrova jsou prošpikovány událostmi, jakož i činy, kdy výrazně překračoval své kompetence. Je mu přisuzován rozhodující podíl na iniciování katastrofálního neapolského tažení na Řím, jež vedlo k pádu krále a vzniku Parthenopské republiky, načež byl nucen evakuovat královskou rodinu na Sicílii. Nejčernější skvrnou na Nelsonově štítě je však jeho podíl na krvavých excesech následné obnovy starých pořádků, za což byl ovšem Ferdinandem IV. učiněn vévodou di Brontë (byť předtím Britové ostudným způsobem „preventivně“ zničili spojeneckou neapolskou eskadru).
Během této doby opakovaně odmítl splnit rozkaz nadřízeného (Keith), když se situace v západním Středomoří dramatizovala (1799), ale k Horatiovu štěstí k bitvě s francouzsko-španělskou eskadrou admirála Bruixe nedošlo a ani Minorka napadena nebyla. Hlavním posláním Nelsonovy eskadry bylo pokoření Malty, přičemž sem velící admirál vyplouval (s vlajkou na lodi Foudroyant) spíše jen tak na výlet a admiralitě začala docházet trpělivost. Přesto když Nelson nakonec složil velení, důvodem nebylo kárné řízení, ale touha doprovázet svou milenku Emmu Hamiltonovou (od roku 1787 byl ženat s Frances Nisbetovou) vracející se do vlasti, byť oficiálně maskovaná zdravotními důvody.
Keith se Nelsonovi pomstil, když také překročil své pravomoci a odepřel mu na cestu řadovou loď, což bylo min. v rozporu s tradicemi. To byl důvod pouti, kdy dotčený Horatio raději než volit jeho osoby nedůstojnou fregatu, na radu Emmy, rozhodl o komplikovanější trase vnitrozemím. Při „triumfální“ cestě z Livorna přes Florencii, Anconu, Terst, Vídeň, Drážďany a Hamburk, pobýval Nelson pár dní i v Praze. 6. listopadu 1800 se však do vlasti vracel prostou poštovní lodí, byť s důstojným názvem King George. Bylo to značné ponížení, přesto se dokázal oklepat a již zakrátko měl znovu vyplout a dokazovat platnost anglického hesla, že „v lásce a válce je vše dovoleno“…
Cílem britské expedice bylo Baltské moře, neboť tamní státy uzavřely pakt (tzv. Liga ozbrojené neutrality), zjevně namířený proti Londýnu, respektive některým praktikám Royal Navy. Byť prioritním cílem bylo Rusko, které změnilo politickou orientaci a tento pakt iniciovalo, v cestě stála Kodaň a dánské loďstvo v zádech představovalo určitou hrozbu. Dánové si nedělali o britské vojenské přítomnosti v jejich výsostných vodách žádné iluze, a zahájili palbu jako první. To je však jediné čím mohou Britové omlouvat bezprecedentní napadení neutrální země. Spojeneckou smlouvu vnucenou pod pohrůžkou zahájení palby by Kodaň stejně nemohla přijmout.
Nelson, který byl toliko zástupcem velícího admirála Hyde Parkera se rozhodl se svojí formací neprodleně zaútočit na dánské lodě na vnější rejdě. Útok se nevyvíjel dobře, Dánové se bili jako lvi a Parker signalizoval aby útok přerušil a stáhl se. Nelson, jenž přiložil dalekohled ke slepému oku, prohlásil, že žádný signál nevidí a pokračoval v boji, který s pomocí lsti, klamu i zavrženíhodného vydírání, dovedl k úspěšnému konci. Po tomto neslavném vítězství následovala již zcela neúspěšná mise do východního Baltu, kde se Rusy překvapit nepodařilo, a londýnská diplomacie musela Nelsonův nájezd dlouho vysvětlovat.
Navíc přišel amienský mír a svéhlavý admirál se přes všechnu oblibu u veřejnosti i námořníků stal politicky nepohodlným. Byl tedy povýšen na viceadmirála, stal se vytouženým vikomtem (bez predikátu), ale nebýt obnovení hrozby francouzské invaze, velení na moři by nejspíše již neobdržel (i kvůli zdravotním aspektům). Admiralita ovšem byla nucena své stanovisko revidovat a Nelson byl roku 1803 jmenován vrchním velitelem (Commander-in-Chief) středomořských sil, s jasným cílem, stůj co stůj zabránit aby se eskadra s Toulonu spojila a francouzskými atlantickými silami a došlo tak k ohrožení britských ostrovů.
Své poslání nesplnil beze zbytku, lze říci, že jej Villeneuve min. dvakráte přechytračil, leč přílišnou bázlivostí (či naopak horlivostí) v kritických chvílích Nelsonovi poskytl ideální příležitost k odplatě. Velikost trafalgarského vítězství byla ve své době nesouměřitelná, a jelikož jej vítězný rek navíc vykoupil vlastní krví (zdá se zřejmé, že chřadnoucí a slepnoucí Horatio, smrt na vrcholu slávy vědomě vyhledával), umně tak vstoupil do legend i jako mučedník. Ne náhodou byl pohřben v londýnské katedrále sv.Pavla (St Paul‘s Cathedral), po ceremoniálu, který by mu mohli závidět mnozí britští panovníci.
COLLINGWOOD, Cuthbert (26.IX.1750–7.III.1810)
Druhým mužem britské flotily a velitelem závětrné kolony byl rodák z anglického Newcastle-upon-Tyne Cuthbetr Collingwood, muž rovněž neurozený, který odešel na moře již v 11 letech roku 1761. Záhy byl učiněn Midshipmanem na fregatě Shannon, ale 1767 u důstojnických zkoušek nepřesvědčil a stal se tzv. Master‘s Mate, tj. čímsi jako věčným čekatelem. Vystřídal několik lodí, ale jeho prvním opravdovým křtem ohněm byla paradoxně až bitva u Bunker Hill (1775) na americkém kontinentě. Tohoto střetu nedaleko Bostonu se Collingwood zúčastnil jako příslušník námořní brigády a teprve odvaha v tomto boji prokázaná mu vynesla vytouženou prvou důstojnickou hodnost.
Jako poručík byl roku 1777 souzen pro jakési odepření poslušnosti představenému, ale verdikt zazněl mírný, toliko v podobě přeložení do Západní Indie. Zde v Karibiku se záhy seznámil s Nelsonem (na palubě Lowestoffe), s nímž se jeho cesty ještě mnohokrát protnuly. Jeho vztah k Horatiovi balancoval na hraně mezi osobním přátelstvím a žárlivou profesní rivalitou, ovšem nezpronevěřil se nikdy plné loajalitě vlasti a tedy i tomu, kdo, ač výrazně mladší, k jeho malé radosti byl před ním vždy o pověstný krok kupředu.
Roku 1779 Collingwood konečně dosáhl hodnosti Commander (ekviv. nadporučík, opravňující velet válečným lodím s výjimkou řadových a fregat, jíž Nelson přeskočil) a následujícího roku obdržel řádný kapitánský patent. V Nelsonově expedici proti San Juanu velel šalupě Badger, ale v okamžiku, kdy se Horatio vydal na člunech proti proudu řeky s invazními oddíly, převzal velení vlajkové fregaty Hinchinbroke. Jelikož se Nelson nebyl schopen vrátit na původní post byl to fakticky Collingwood, kdo dovedl trosky vítězné, ale epidemiemi zdecimované expedice zpět na Jamaiku.
Zde velení ovšem dlouho nepodržel a byl převelen na menší fregatu Pelican, ale paradoxně, ačkoli s ní roku 1781 ztroskotal, již o rok později stane na velitelském můstku malé řadové lodi Sampson. Později převzal větší Mediator, ale šlo převážně o rutinní službu na kotvách u Barbadosu a námořní boje se mu tedy vyhýbají. Roku 1786 se vrací do Evropy aby do Karibiku znovu vyplul až roku 1790 (s lodí Mermaid), kdy hrozil konflikt se Španěly. Válka se nekonala a Cuthbert se vrátil do vlasti založit rodinu, když pojal za choť vnučku admirála Roddama, svého někdejšího představeného, kdy byl tento toliko kapitánem lodi Lennox.
Když vypukla válka s Francií obdržel velení lodi Barfleur, nad níž ovšem vlála vlajka admirála Bowyera v jehož stínu poněkud uvízl. V gigantické námořní bitvě mezi Howem a Villaretem zvané „Slavný 1. květen“ (1794) je admirál Bowyer záhy vyřazen z boje a Collingwood dokazuje, že je svého postu na vlajkovém trojpalubníku právem hoden, přesto se na něj při udílení poct a odměn za vítězství poněkud zapomene. Tato křivda bude napravena až o pět let později a dotčený Collingwood požádá o přeložení ke Středomořské eskadře admirála Hooda. Je mu vyhověno a byť před Toulonem velí toliko sedmdesátičtyřdělové lodi Excellent, jistě svého rozhodnutí nelituje.
Prvně se nepopiratelně zaskvěl roku 1797 v bitvě u mysu Sv. Vincence, kde následoval Nelsonova příkladu a se svou lodí rovněž vybočil z kýlové linie. Tím iniciativně zachránil situaci, strhl k manévru i další plavidla a vydatně tak přispěl k zajetí čtyř španělských plavidel. Vzhledem k maximálnímu efektu této svévolné iniciativy byl i on namísto potrestání velícím admirálem Jervisem navržen na zlatou medaili a mimořádné povýšení (odmítl dokud mu nebudou přiznány pocty za Barfleur). Zatímco Nelson povýšen byl a vyplul vstříc Nilské slávě, zůstal Collingwood před Cádizem jako prostý kapitán a plného zadostiučinění se mu dostalo až při návratu do vlasti v lednu 1799.
Vztyčil admirálskou vlajku nad lodí se symbolickým názvem Triumph a vrací se do Středomoří, aby zde velel malé eskadře (podřízené Keithovi) střežící Španěly v Cartageně. Po té co jádro nepřátelských sil s francouzskou pomocí přesto uniklo, a koncentrovalo se v Brestu, se mu dostává další satisfakce. Tou byla možnost vztyčit před tímto přístavem svou modrou vlajku právě nad trojpalubníkem Barfleur. Amienský mír způsobil, že k očekávanému gigantickému měření námořních sil v bretaňských vodách nedošlo a Cuthubert na svou hvězdnou hodinu bude muset dále čekat.
Po dvou mírových letech strávených v rodinném kruhu v Morpethu je Collingwood povolán do služby již jako viceadmirál (od 23. dubna 1804). Jeho nová bílá vlajka se zatřepetala nad trojpalubníkem Dreadnought a jeho působištěm se opět stal bretaňský Brest, respektive jeho blokáda. Situace se dramaticky změnila vstupem Španělska do války na sklonku roku, a když se objevila informace že Villeneuve pronikl Gibraltarem, byl Collingwood (s podřízenými loďmi) vyslán ke Cádizu aby zde zachraňoval situaci.
V trafalgarské kampani tak měl opět příležitost tahat za svého „iniciativního“ kamaráda horké kaštany z ohně. Účast v ní i bitvě samé je zbytečné rekapitulovat, vyjma, že po padlém Nelsonovi převzal velení, jež později po utichnutí palby nerozvážně přepustil Northeskovi. Počasí a poražený, leč stále nepoddajný, nepřítel nesnížili význam trafalgarského vítězství, ale Collingwooda zbavili podstatné části jeho lesku a nastolovaly spousty otázek co vše by bylo jinak, kdyby Nelson nezemřel. Pocty se přesto jen hrnuly a asi nejvýznamnější pro něj bylo povýšení na barona (of Coldburne and Hethpoole in Northumberland) a doživotní renta 2000 liber ročně pro jeho rodinu.
Další významnou poctou bylo, že obdržel vrchní velení (C-in-C) Středomořské flotile. Dějinná paralela se opakovala, když mj. počátkem roku 1806 pomáhal evakuovat z Neapole na Sicílii Bourbonský královský pár, byť se zde zdaleka tak osobně neexponoval. Ve Středomoří zdaleka nevládl takový poklid jak se to mnohdy z povrchní literatury jeví, ale Collingwoodovi, jehož dílčí eskadry se potýkaly s Francouzi od Gibraltaru po Jadran, nebylo souzeno dožít se oslnivého individuálního úspěchu v podobě vítězství ve velké námořní bitvě. Pravda nepřítel mu neposkytl mnoho příležitostí, ale nějaké přeci jen byly.
Tu největší Collingwoodovi poskytl admirál Ganteaume jež vyvedl roku 1808 z Toulonu velikou bitevně-transportní formaci a bez větších překážek doplul na Korfu a zpět, po té co úspěšně zásobil zdejší posádku (C-in-C právě meškal na Sicílii). Podobný konvoj následujícího roku pronikl i do Barcelony, ale Francouzi Britům znovu beztrestně unikli. Počátkem roku 1810 byl Collingwood ze zdravotních důvodů nucen předat velení admirálu Charlesi Cottonovi, ale spatřit znovu vlast a rodinu mu již souzeno nebylo. Ani jeho tělo nespočinulo v moři, jak by se na námořníka zesnulého na palubě lodi (Ville de Paris) slušelo, ale ve stejné londýnské katedrále jako ostatky Nelsonovy, byť v poněkud skromnějším katafalku…
NORTHESK, William CARNEGIE, 7th Earl of (1756–30.V.1831)
Třetím britským admirálem u Trafalgaru byl naopak příslušník staré aristokratické rodiny, který ovšem jako druhorozený syn 6. hraběte z Northesku zdědil titul jen dík předčasnému úmrtí svého staršího bratra. Proto v počátcích své kariéry figuruje toliko jako Carnegie, a toto označení mu v mnoha pramenech vydrželo po celé revoluční období, jakkoli hraběcí titul po otci zdědil již roku 1792. Jakkoli aristokrat rodem postupoval hierarchií jen zvolna, v souladu s paragrafy, což o mnohém svědčí v kladném i záporném slova smyslu.
Na loď prvně vstoupil v 15 letech roku 1771, a poručické zkoušky složil až o šest let později. V této hodnosti sloužil na Rossově lodi Royal George a o dva roky později se podílel na zajetí Caracanova konvoje u mysu Finisterre a potření doprovodných lodí Dona Juana de Langara. S lodí Apollo prorazil následujícího roku (1780) blokádou Gibraltaru a získal místo na Rodneyho vlajkové lodi Sandwich. Podílel se tak svou troškou jak na opětovného vítězstvích nad Langarovými Španěly u Sv. Vincenta, tak jejich de Guichenových francouzských spojencích, pokoušejících se blokádu Gibraltaru obnovit (vše 1780).
Roku 1781 již jako commander velí své první lodi (briga St. Eustathius), ale na řádný kapitánský patent si musí ještě rok počkat. Roku 1890, při diplomatické krizi se Španělskem, již velí fregatě Heroine, ale na řadovou loď si počká až do roku 1796. Jeho Monmouth je součástí Duncanovy North Sea Fleet, a služba v Severním moři je velice monotónní. Snad i to bylo příčinou proč byla ohniskem rozsáhlé námořnické rebelie (1797 – Mutiny of the Nore), jejíž obětí se stal i on sám. Je zajat vzbouřenci a držen v Sandwichi, a to tak dlouho, že Carnegieova loď se s de Winterovými Holanďany u Camperdownu bije bez svého nominálního velitele.
Přesto byl Northeskův postoj ke vzbouřencům mnohem tolerantnější (např. ve srovnání s Nelsonem), než krále a vlády, a hlavně odsuzoval porušení slibu amnestie, pročež se ocitá i v nepřízni Admirality. Roku 1800 je vzat na milost a je mu svěřen trojpalubník Prince v rámci domovské Channel Fleet. Po vypuknutí války přechází na loď Britannia a křižuje s Cornwallisem před Brestem, a to až do jara 1805. V důsledku Villeneuveova úniku a Nelsonova odplutí je převelen aby s malým oddílem posílil síly blokující španělské přístavy. To již má od dubna 1804 právo užívat modrou admirálskou vlajku.
Teoreticky se měl hlásit Siru Calderovi, jež střežil Ferrol a La Coruñu, kde byla v daném okamžiku mnohem větší koncentrace nepřátelských plavidel, než v Cádizu, který střežil Collingwood, ale on se rozhodl jinak. Byla to závažná chyba, posílen Northeskovým oddílem mohl Calder svou bitvu s Villeneuvem vybojovat mnohem razantněji a připsat si nepopiratelné vítězství. Nelson o Northeskovi patrně také neměl valné mínění, neboť původně předpokládal, že jeho oddíl zůstane v záloze a zasáhne do boje podle akutní potřeby. Později požádal aby byl Northesk nahrazen Duckworthem, ale jelikož tento nepřiplul včas, své rozhodnutí zrevidoval a William Carnegie byl zařazen do Nelsonovy kolony, zatímco většinu jeho lodí podřídil Collingwoodovi.
Bylo by křivdou upírat Northeskovi osobní statečnost a rozhodnost v boji, ovšem jako velitel se ocital spíše ve vleku událostí, nežli by je spoluurčoval. Demonstroval to zejména po té co převzal dohled nad ztichlým bojištěm a události se mu zcela vymkly. Za svou účast v bitvě byl povýšen na rytíře, obdržel poděkování obou komor parlamentu i města Londýna, zlatou medaili, čestnou šavli i další pocty, ale to bylo vše. Dík zavedeným zvyklostem postupoval sice v hodnostech (1808 viceadmirál, 1814 admirál, 1821 velkoadmirál – Admiral of the Fleet), ale odpovídající velení na moři již nedostal.
Teprve na stará kolena pak obdržel prestižní post C-in-C v Plymouthu (1827-30), ale to byla funkce spíše administrativní. Zemřel v 75 letech na londýnské Piccadilly a 9. června 1831 byl i on pohřben ve Svatopeterské katedrále ve společnosti Nelsona a Collingwooda.
CALDER, Sir Robert (2.VII.1745–31.VIII.1818)
Robert Calder, jenž spatřil světlo světa ve skotském Eldinu (Morayshire), byl rovněž druhorozeným synem z aristokratické rodiny, ovšem hierarchicky mnohem níže situované. Jeho vztahy s Nelsonem (i Collingwoodem) lze charakterizovat jako antipatii, až nepřátelství. Kořeny lze hledat v bitvě u mysu Sv. Vincence, kde Jervisovi mezi svědky připomněl, že k odměně navržení kapitáni jednali zjevně v rozporu s rozkazy. Jervis jej tehdy odbyl, že jemu by podobné porušení subordinace rovněž prominul, ovšem tím kdo mu tuto poznámku nedokázal nikdy odpustit byl Nelson…
Calder vstoupil do námořnictva jako čtrnáctiletý, a i on byl zapsán rovnou jako Midshipman, ale jeho služební postup byl relativně pomalý. Na poručické distinkce si počkal do 21 let věku, kdy mu je udělil v rámci své kompetence kapitán Falkner, velitel fregaty Essex. Na vlastní kapitánský patent si však musel počkat ještě další desetiletí, neb vlivní přátelé na potřebných postech byli více než urozený původ a tyto ambiciózní Calder nejspíše postrádal. Roku 1782 ve svých 37 letech stále velel toliko fregatě Diana, podřízené kontradmirálu Kempenfeltovi, ale právě s ní na sebe dokázal prvně významněji upozornit.
V době kdy admirál Rodney dobýval skvělé vítězství nad de Grassem, jiná formace pod velením Sira Charlese Hardyho před Francouzi hanebně ustupovala. Calder velící signalizační (repeating) fregatě, sice Kempenfeltovi rozkaz k ústupu tlumočil, ale sám v hrdém vzdoru zamířil vstříc nepříteli, rozhodnut vypálit alespoň několik ran, nežli připustit stažení se bez jediného výstřelu. Snad očekával, že Kempenfelt velící zadnímu voji výzvu přijme a podpoří jej, ovšem kontradmirál se zdráhal vzepřít rozkazům viceadmirála a povolal horkokrevného kapitána zpět. Jeho námořníci alespoň zakryli hlavu figuríny krále Jiřího III., aby hanebnému ústupu bez boje nemusela přihlížet…
Calder svou akcí sice dokázal vystoupit z anonymity, ale vyšší funkci než komodora (commodore, nejde o hodnostní stupeň, ale spíše okamžik, kdy kapitán obdrží pravomoc velet skupině lodí, bez ohledu na služební stáří ostatních hodnostně sobě rovných důstojníků) nezískal. Po vypuknutí války s Francií však velel již trojpalubníku Victory, v rámci Hoodovy Středomořské flotily. A právě nad Calderovou lodí vztyčil vlajku viceadmirál Jervis, jež po Hoodově odplutí do vlasti převzal vrchní velení (C-in-C).
Za bravurní velení vlajkové lodi v bitvě u Sv. Vincenta je pasován na rytíře a povýšen na baroneta. S platností od 14. února 1799 získal právo vztyčovat modrou vlajku a obdržel velení malé eskadře, jež si hrála na honěnou s plavidly admirála Ganteaumea, který se zoufale snažil zásobit Východní armádu odříznutou v Egyptě. Toto soupeření skončilo oboustranně bezvýsledně, ale když byl po krátkém míru Calder opět povolán do služby, měl již právo užívat bílou vlajku viceadmirála.
Vztyčil ji nad trojpalubníkem Prince of Wales a se svými plavidly dostal za úkol střežit Biskajský záliv, zvláště pak francouzskou bitevní eskadru v Rochefortu. Vývoj událostí a zvláště vstup Španělska do války vedly k jeho přeložení před Ferrol a La Coruñu. Po informaci, že se Villeneuve vrací do evropských vod, prokázal větší strategický rozhled než Nelson, když dokázal poměrně přesně odhadnout trasu jíž spojená francouzsko-španělská eskadra popluje. V následném střetu nebyl zbabělý, jak mu bylo vyčítáno, ale prokázal značnou taktickou vyzrálost, jíž upřednostnil, před zničujícím soubojem za každou cenu.
Veřejné mínění (mj. i popichováno Nelsonem) však bylo jiného názoru a Calder sám byl nucen iniciovat zasedání vojenského tribunálu, aby se očistil. Ke své smůle, v přesvědčení, že Villeneuve Cádiz již neopustí, odplul do Anglie nedlouho před osudovým vyplutím Kombinované flotily. Admiralita Caldera sice posléze očistila, ale vše se již dělo ve stínu Nelsonova trafalgarského triumfu, vedle nichž zajetí dvou lodí a toliko sledování protivníka, při obdobném poměru sil vyznělo poněkud tristně. Oceněno tak bylo především, že dokázal být ve správnou chvíli na správném místě.
Vše se však navíc velice vleklo a duševní trauma se podepisovalo na Calderově rychlém chřadnutí. Na moře se již nevrátil a teprve roku 1810 se mu dostalo jisté satisfakce v podobě červené admirálské vlajky (Nelson ani Collingwood se jí nedožili) a zejména prestižního velení (C-in-C) v Plymouthu. Po třech letech ovšem musel požádat o zproštění služby a když o pět let později ve věku 74 let takřka zapomenut umíral, o posledním odpočinku v kryptě Svatopeterské katedrály si pochopitelně nemohl nechat ani snít…
F R A N C O U Z I
VILLENEUVE, Pierre-Charles-Jean-Baptiste-Sylvestre de (31.XII.1763–22.IV.1806)
Velitel spojeneckého, či přesněji Kombinovaného loďstva (L‘armée navale combiné de France et d‘Espagne) se narodil ve Valensole v departmentu Basses-Alpes, ale přestože tedy pocházel z relativně hlubokého vnitrozemí, rozhodně nebyl špatným námořníkem. Nechyběla mu ani osobní statečnost, ovšem svazovala ho přemíra zodpovědnosti a vědomí, že se francouzské loďstvo s britským ve většině ohledů nemůže měřit jako rovný s rovným. Nebylo to v počtu a kvalitě lodí, ale zatímco britští důstojníci sbírali zkušenosti v námořní praxi, francouzští ve studovnách, a nejinak to bylo s posádkami, které dík blokádě již řadu let většinu výcviku prodělávaly na kotvách v přístavech.
Villeneuve, příslušník drobné venkovské šlechty, se stal námořním aspirantem již krátce po dosažení 14 let věku a poté po dovršení 15 roku se v lednu 1779 nalodil na fregatu Flore, aby zamířil do amerických vod, kde tehdy francouzské královské loďstvo zápolilo s britským, přičemž mu tehdy představovalo rovnocenného soupeře. V letech 1779-81 sbíral zkušenosti na palubách řadových lodí Montréal, Hardi a posléze Marseillais v rámci eskadry admirála de Grasse, od května 1781 již jako podporučík (Souslieutenant, v revolučně-císařském období pak Enseigne). Již předtím však měl za sebou křest ohněm v prvé jarní bitvě u Chesapeake pod Destouchesem.
S de Grassem vybojoval pak i druhou zářijovou bitvu u Chesapeake, jež vedla ke kapitulaci Yorktownu. Na moři však dobojováno nebylo, a Villneuve se roku 1782 nejprve účastní dobytí Trinidadu a pak v rychlém sledu bitev u Saint-Christophe (u Nevisu) a Les Saintes (u Guadeloupe). V prvé byl de Grasse ještě úspěšný, ale v druhé byl francouzský admirál Rodneym poražen a zajat. Villeneuve se vyznamenal v prvém boji a v druhém alespoň unikl zajetí a do konce války tak mohl ještě vyzkoušet paluby řadových lodí Destin a Blonde.
V květnu 1786 získává řádný důstojnický patent (lieutenant de vaisseau) a slouží v odpovídajících funkcích na palubách lodí Alceste, Badine a Tonnant. Na posledně jmenované dokonce převzal velení po té co v únoru 1793 získal odpovídající hodnost capitaine de vaisseau. Ovšem Villeneuveova radost trvala jen krátce a vzmáhající se vlna revolučního teroru jej záhy na to nutí na tento post nejen rezignovat, ale stáhnout se zcela do ústraní. Včasný odchod z Toulonu je pro něj nepochybně štěstím, neboť se nijak nezapletl v bouřlivých letních událostech v tomto městě, jež vedly k jeho obsazení koaličními vojsky.
Villeneuve bez ohledu na režim zůstává věren Francii a v květnu 1795 se vrací do služby. Plavbyschopných lodí bylo málo, načež se přechodně stává generálmajorem námořní pěchoty, v srpnu však již přebírá řadovou loď Peuple-Souverain. V březnu 1796 se stává chef de division, odpovídající hodnosti „šéfa eskadry“ či funkci komodora a v září téhož roku se stává kontradmirálem. Koncem roku se přesunuje do Lorientu, odkud má vyplout s jednou divizí v rámci expedice do Irska, z jejíhož provedení v plném rozsahu však posléze sejde.
Villeneuve je povolán nazpět do Toulonu, a osud mu předurčil zúčastnit se Bonapartovy orientální výpravy. Kontradmirál vztyčuje svou vlajku nad osmdesátidělovou Guillaume-Tell a ujímá se velení jedné z divizí Brueysovy bitevní eskadry. V bitvě u Abúkiru velí zadnímu voji a dík nepříznivému větru a neúplným posádkám v podstatě může jen trpně přihlížet zkáze zbytku flotily (sehraje zde tak trochu Dumanoirovu úlohu u Trafalgaru). Pokusil se zachránit alespoň svou divizi, ale nezdařilo se zcela a zkáze v tragickém střetu nedaleko ústí Nilu unikly pouze dvě řadové lodi a dvě fregaty.
Villeneuve se svou vlajkovou lodí a oběma fregatami uchýlil na Maltu (Genereux zamířil na Korfu) a aktivně se jako velitel námořních sil podílel na obraně ostrova proti jeho britsko-portugalsko-neapolským obléhatelům. Když již bylo takřka jisté, že kapitulaci LaValletty nelze odvrátil, pokusil se zachránit svoji loď i část posádky a probít se z obklíčení. Pokus se nezdařil Villeneuve se 3. září 1800 ocitl v britském zajetí (u Finisterre muselo být frustrující hledět na svou bývalou loď, jak pluje pod nepřátelskou vlajkou a se jménem Malta, přičemž u Trafalgaru se vše opakovalo s lodí Tonnant, byť zde již s výrazně větším časovým odstupem).
Z paluby lodi Berwick velel v rámci expedice na Santo Domingo skupině lodí mířící k východní části ostrova. Při operacích v Karibiku přechází na palubu lodi Jemappes a s ní se dokáže probít nazpět do vlasti, jmenovitě Rochefortu. Po Magonově odchodu oficiálně přebírá v červnu 1804 i velení přístavu, ač v případě lodí soustředěných u Ile d‘Aix vrchní komando, jako služebně starší, fakticky převzal již mnohem dříve. Takřka souběžně s tím je povýšen na viceadmirála a pověřen úkoly jednoho z podružných velitelů chystané invaze. Ovšem osud se s ním chystal zahrát šalebnou hru.
Náhlé úmrtí admirála LaTouche-Trévilla, jež měl být vrchním velitelem zamýšlené velké francouzské bitevní flotily, 6. července 1804 v Toulonu, vedlo k povolání Villeneuva do Paříže, kde obdržel pověření převzít Středomořskou eskadru. S touto se měl probít Gibraltarem a v Karibiku se spojit s brestskou eskadrou a ostatními dílčími atlantickými divizemi, přičemž zde vrchní velení měl převzít Ganteaume. Vstup Španělska do války pak hypoteticky umožňoval velkolepý plán, kdy spojenci mohli soustředit až osm desítek řadových lodí a s nimi smést jakoukoli britskou eskadru.
Ovšem to byla teorie hlásaná z Paříže, v praxi nepřízeň větrů, špatná připravenost i koordinovatelnost grandiosní operace vedly k tomu, že vše dopadlo tak, jak to dopadlo. Nešťastný Villeneuve byl u Trafalgaru zajat spolu se svou vlajkovou lodí Bucentaure a dopraven do Anglie, kde s ním vítězové jednali se všemi ohledy. Evidentně zlomeného muže poměrně záhy propustili a poražený admirál vystoupil 11. dubna 1806 z britské poštovně-parlamentářské lodi Union na francouzskou půdu v Morlaix a o týden později přijel do Rennes.
Co se zde, v něm či kolem něj, odehrávalo si vzal admirál do hrobu. Po pěti dnech pobytu byl nalezen v hotelovém pokoji bez známek života. Dopis na rozloučenou ženě svědčil o sebevraždě, ale 6 řezných ran a jejich charakter připouštělo i násilnou smrt. Oficiální verze zněla, že tváří v tvář neradostné vizi, že se má zodpovídat před císařem, dává přednost dobrovolné smrti, než životu v nemilosti, přičemž prosil, aby bylo dobře postaráno o jeho blízké. Jméno admirála Villeneuvea je přes trafalgarskou porážku uvedeno na čestném místě na východní straně l‘Arc de Triomphe de l‘Etoile, Vítězného oblouku.
DUMANOIR LE PELLEY, Pierre-Etienne-René-Marie (2.VIII.1770–7.VII.1829)
Druhý muž francouzské eskadry, jehož role v trafalgarské bitvě je poněkud kontraverzní, spatřil prvně světlo světa v městečku Granville v normandském departmentu Manche (některé prameny řadí křestní jména P-R-M-E). Třebaže byl synovcem slavného korzárského velitele a později admirála Plévilla Le Pelleye, prodíral se námořní hierarchií jen zvolna. Poprvé vyplul na moře v 17 letech jako élève de port na palubě lodi Lionne, později přešel na fluitu Seine a sloužíc v Západní Indii (St.-Domingue) v 18 konečně nalezl uspokojivou loď – fregatu Mignonne, na jejíž palubě se v květnu 1789 dočkal i prvních důstojnických prýmek.
Jako sous-lieutenant změnil Dumanoir počátkem podzimu 1790 znovu loď, ale na fregatě Pomone vydržel pouhé dva měsíce, aby pak v listopadu s další fregatou Néréide zamířil do Středomoří, kde půl roku křižoval kolem afrického pobřeží stíhajíc berberské piráty. Další LePelleyovou misí byla v srpnu 1791 plavba s řadovou lodí Dromedaire do Cayenne, a zde v tzv. Francouzské Guayaně se zdržel až do března 1793. Po návratu do vlasti jej k 10. červenci čekala nejen již vskutku úctyhodná důstojnická hodnost lieutenant de vaisseau, ale i čestné místo na trojpalubníku Sans-Culotte (ex. Dauphin-Royal, později Orient).
Po nástupu Pierra Martina do čela středomořské eskadry zaujal místo pobočníka v admirálově štábu a spolu s ním se účastnil i prvého z jeho dvou střetů s admirálem Hothamem (poblíž Janova). Ke 4. květnu 1795 obdržel hodnost capitaine de vaisseau a nádavkem velení na ukořistěné řadové lodi Berwick. Následně přešel pod velení admirála Richeryho s nímž nejprve v říjnu 1795 vyplul na komerční lov do východního Středomoří a pak roku následujícího k břehům Severní Ameriky. V prosinci byl převelen na palubu řadové lodi Révolution a spolu s admirálem Bouvetem se účastní operací namířených proti Irsku.
Přestože tato kampaň skončila fiaskem, Dumanoir se vyznamenal při záchraně tonoucí lodi Scevola a byl 19. června 1797 povýšen na chef de division. Z tohoto titulu měl přenést svou vlajku na fregatu Fraternité, a jako velitel lehké divize vyplout k St.-Domingue. Již počátkem roku 1798 je ovšem zpátky ve vlasti, neb je jmenován asistentem pobřežního inspektora (adjoint à l‘inspecteur général des côtes) s působností od Cherburgu po Antverpy. I zde v této administrativní funkci dlouho nesetrvá a využije prví příležitosti k přeložení ze severní Francie do jižní, aby se zde podílel na přípravách Bonapartovy východní expedice, jíž se následně i zúčastní.
Dumanoira bychom však marně hledali na palubách plavidel Brueysovy bitevní eskadry, přestože i on velel řadové lodi. Nejen to, s vlajkou vztyčenou nad drobnějším dvoupalubníkem Dubois byl chef de division jmenován velitelem přímé eskorty transportního konvoje přepravujícího Bonapartovu armádu. V době, kdy Nelson decimoval u Abúkiru Brueysovy lodi stál Dumanoirův Dubois s ostatními eskortními a transportními plavidly v relativním bezpečí egyptské Alexandrie. Po zkáze bitevní eskadry však jako hodnostně nejvyšší zbylý francouzský důstojník nepřevzal vrchní velení zablokovaných námořních sil, nýbrž byl přeskočen přeživším Brueysovým náčelníkem štábu, jehož Bonaparte provizorně povýšil na kontradmirála.
Tímto rychlokvašeným vrchním velitelem nebyl nikdo jiný než Honoré Ganteaume, jež s omezenými silami dělal co mohl. I Dumanoir opustil palubu řadové lodi a z paluby fregaty Carrère velel lehké divizi (operující z Port-Vieux?), podporující pozemní armádu seč bylo v možnostech silně redukovaných námořních sil. Pak se však spolu s Ganteaumem ujal úkolu, jež měl změnit osud Evropy – evakuace velícího generála a jeho nejbližších z Egypta. Zatímco Bonaparte plul na Ganteaumově fregatě Murion, Dumanoirova Carrère se měla event. obětovat v boji. Nakonec to nebylo třeba a obě lodi po 6 týdnech na moři v říjnu 1799 šťastně přistály ve Fréjus.
Již k 27. listopadu 1799 obdržel hodnost kontradmirála i Le Pelley, ovšem zatímco Ganteaume se pokoušel zásobovat Východní armádu, Dumanoir byl přeložen do Rochefortu. Se zdejší divizí vyplul na moře a přesunuvše svou operační základnu do Cádizu obtěžoval britské síly operující v oblasti Gibraltaru. Přestože je udáváno, že jeho admirálská vlajka v tomto období vlála na lodích Formidable a Marengo, nezúčastnil se ani jednoho měření sil mezi admirály Durand-Linoisem a Saumarezem u Algecirasu, ačkoli vyjmenované koráby na obou střetech účastny byly (?).
S řadovou lodí Formidable je Dumanoirův osud provázán minimálně od roku 1802, kdy se Le Pelley vrací do Toulonu, aby odtud vyplul vstříc západoindickému St.-Domingue. Dumanoirova divize zamířila na sever ostrova k Cap-Français (dnes Cap-Haïtien), kde jako velitel zdejšího přístavu působil do počátku roku 1803. Odplul odtud v únoru a stihl se tak vrátit na mateřskou základnu ještě obnovením války s Velkou Británií. V Toulonu se stává zástupcem admirála Latouche-Trévilla a po jeho náhlém úmrtí v srpnu 1804 očekával, že převezme vrchní velení Středomořské eskadry.
Se značnou nelibostí musel přijmout, když byl v listopadu 1804 vystřídán Villeneuvem a další hořkou pilulku musel spolknout když jej tento u Antil podřídil ještě i Španělu Gravinovi. Zda je ovšem jeho poněkud alibistické chování u Trafalgaru možno vysvětlovat jen uraženou ješitností je sporné. Se čtyřmi loděmi, které ve všeobecném chaosu a anarchii zůstaly poslušny jeho rozkazů se do bitvy zapojil jen vlažně a následně se z boje vyvázal a unikl na širé moře. Pokusil se samostatně splnit cíl mise, tedy návrat do Středomoří, ale v Gibraltarské úžině tváří v tvář Louisovým lodím ztratil odvahu a obrátil své koráby nazpět.
Nedostatek zásob jej nutil vyhledat útočiště v některém ze španělských přístavů a před Ferrolem navázal znovu kontakt s nepřítelem. Tohoto již nedokázal setřást a 4. listopadu byly všechny jeho lodi postupně přemoženy u mysu Vilán (fr. Villano). Dumanoir byl v boji zraněn a do 4. července 1806 zůstal britským zajatcem. Po návratu do vlasti se ocitl v hluboké nemilosti a plných pět let zůstával bez jakéhokoli zařazení. Během této doby byl Le Pelley vyšetřován a roku 1809 byl za své počínání ostře pokárán a pensionován, ale Dumanoir se odvolal k vyšší instanci námořního válečnému soudu (conseil de la guerre maritime), který jej následně zprostil viny.
Zařazení po jeho aktivizování však naznačuje, že na něm nemilost přeci jen ulpěla. Baltský Gdaňsk a velení zdejší námořní divizi rozhodně nepatřilo mezi prestižní posty. Válečné lodi do velikosti korvety se daly spočítat na prstech a pár děly ozbrojených kocábek neskýtalo velký bojový potenciál. Přesto Dumanoir dokázal vytěžit z minima maximum a roku 1812 úspěšně organizoval zásobovací konvoje z ústí Visly do Královce a roku 1813 se se svými námořníky významně podílel na dlouho úspěšné obraně obleženého Gdaňsku. Přesto se po Rappově kapitulaci opětnému zajetí nevyhnul a putoval s ostatními prominenty až do ukrajinského Kyjeva.
Do vlasti se vrátil počátkem července 1814 a již koncem tohoto měsíce (29.7.) byl pasován na rytíře sv. Ludvíka a převelen nazpět do Toulonu. Jako velitel jedné zdejší námořní divize byl počátkem roku 1815 pověřen dopravit do Istanbulu (Konstantinopole) markýze de Riviere, franc. velvyslance, čímž se vyhnul jakékoli formě kompromitace v období Sta dnů. Na sklonku roku 1815 zvítězil ve volbách v rodném departmentu Manche a poslanecký mandát v zákonodárném sboru si podržel až do roku 1822.
V mezidobí se nejspíše dále hřál v přízni mocných. K 24. dubnu 1817 je jmenován „velkodůstojníkem“ Čestné legie (Grand officier de la Légion d‘honneur), 27. ledna 1819 je povýšen na viceadmirála a 23. srpna 1820 se stává komandérem sv. Ludvíka (Cammandeur de Saint-Louis). O posledních létech jeho života jsem nezjistil více, než že žil v Paříži a zde i zemřel. Stalo se tak náhle v noci z 6. na 7. července 1829 a osudným mu byl nejspíše infarkt…
MAGON DE MÉDINE, Charles-René (12.XI.1763–21.X.1805)
Třetím francouzským admirálem na bojišti byl pařížský rodák Charles-René Magon de Médine de Clós-Doré, jenž zde bojoval i nelezl smrt na palubě lodi Algésiras. Ve svých bezmála dvaačtyřiceti měl za sebou již dlouholetou službu u maríny, byť i díky svému aristokratickému původu začínal jako kadet nejprve u gardové námořní pěchoty. Na palubě vlajkové lodi hrběte d‘Orvilliers (Bretagne) se zúčastnil již bitvy u Quessantu (Ushant – 1778).
Následně vystřídal řadu palub dalších řadových lodí a v oblasti Karibiku prodělal spousty dalších námořních bojů v letech 1780 až 1782, načež 19. dubna v důsledku de Grassovy porážky u Les Saintes u Guadeloupe upadl s lodí Caton do britského zajetí. Snad tehdy někdy dospěl k osudovému rozhodnutí, že dá raději přednost kariéře v námořnictvu, aby dosáhl postu velitele lodi a nemusel již nikdy trpně přihlížet spouštění vlajky…
Znamenalo to začít prakticky od piky, ale Magon byl odhodlán ve svém úmyslu vytrvat. Po řadové službě důstojnického čekatele na palubě řadové lodi Marseilles (1783), nastoupil již jako důstojník na fregatu Sémillante, aby krůček po krůčku stoupal ke kapitánské funkci. Odpovídající hodnosti lieutenant de vaisseau se dočkal v květnu 1786 a v říjnu získal velení na fluitě Amphitrite. Přes post 1. důstojníka na fregatě Dryade obdržel roku 1789 velení na korvetě Minerve. Ač šlechtic přijal trikolóru příznivě, a působíc nyní primárně v Indickém oceánu daleko od excesů republiky, zůstal věren své vlasti, ačkoli se i on, na od Paříže zdánlivě tolik vzdáleném, Ile de France roku 1793 nakrátko ocitl ve vazbě.
Následoval vzestup, když byl jmenován guvernérovým sekretářem pro námořní záležitosti a 23. ledna 1795 se dočkal hodnosti capitaine de vaisseau, opravňující již k velení řadové lodi. Krátce na to obdržel velení fregatě Prudente, a stal se zástupcem kontradmirála Serceye, velícího zdejší námořní divizi (mj. s ní podstoupil úspěšný souboj s dvěma britskými řadovými loděmi). Po krátkém velení fregatě Seine, přešel počátkem roku 1798 na palubu lodi Veru, a byl pověřen úkolem, aby se pospolu s fregatou Régénérée probil do některého z přístavů mateřské země, což se mu na jaře téhož roku v Nantes i zdařilo.
V září 1799 je povýšen do hodnosti chef de division a jmenován velitelem v Port-Malo. Zakrátko byl ale povolán do Paříže, aby pomohl s reorganizací námořnictva, ale Mahon toužil vrátit se zpět na moře. Počátkem roku 1801 se dočkal svého snu a dostal kapitánský patent na osmdesátidělové řadové lodi Jemappes, aby však nakonec vyplul na moře na palubě sedmdesátičtyřdělové Mont-Blanc, ovšem nyní již jako velitel jedné z divizí dopravující invazní síly na Saint-Domingue.
Po úspěšném návratu do vlasti obdržel (zpětně k 16. březnu 1802) hodnost kontradmirála a velitele rochefortské námořní základny. Roku 1804 byl převelen do Boulogne, kde sice od císaře obdržel řád komandéra Čestné legie, ale chystané invaze se zde nedočkal. Obdržel od Napoleona nové instrukce pro Kombinovanou flotilu, vrátil se do Rochefortu, a ač zde v té chvíli nalezl toliko dvě řadové lodi způsobilé k vyplutí, vyrazil s nimi a jednou fregatou na moře, aby se osudově připojil k Villeneuveově silám…
Š P A N Ě L É
GRAVINA Y NÁPOLI, Frederico Carlos de (1756-9.III.1806)
Vrchní velitel královského válečného loďstva (Real Armada) se narodil v Palermu, jako příslušník staré sicilské šlechtické rodiny tradičně spojené se španělskou monarchií, jíž zůstal věren i on, ač jeho rodný ostrov připadl neapolskému králi. Ostatně, chtěl-li být slavným námořníkem, pak španělské námořnictvo přes veškerou svou slabost, jíž si byl bolestně vědom, nabízelo větší perspektivu, nežli flota neapolská (k roku 1790 117 řadových lodí a fregat oproti 14). Jakkoli Gravina dosáhl nejvyšších postů byl příliš bezmocný, než aby jakýkoli z neduhů tížících loďstvo krále Karla IV. dokázal významěji positivně ovlivnit.
Službu v námořnictvu zahájil, po dostudování námořní akademie v Cartageně, roku 1775 na palubě fregaty Clara a již následujícího roku se jako dvacetiletý podílel na americké trestné výpravě proti Portugalcům a dobytí ostrova Santa Catalina. Přestože Clara počátkem roku 1777 v ústí Río de la Plata ztroskotá, Gravina se vrací do vlasti už jako důstojník na palubě řadové lodi San Dámasco. Obléhání Brity drženého Gibraltaru roku 1779 se již účastní jako velitel šebeky San Luis, ale požár který se rozšířil po palubách řady španělských lodí účinky blokády zlomil.
Méně štěstí měli Britové při obraně Menorky (1881-82) na němž se Gravina podílí jako velitel oddílu plovoucích baterií, jimž velí z paluby korvety San Cristóbal. Po úspěšném ovládnutí ostrova se jako 2. důstojník na palubě Cordóvovy vlajkové lodi Santísima Trinidad podílí na opětovném pokusu o znovudobytí Gibraltaru. Ten je fakticky ukončen španělsko-francouzskou taktickou porážkou u severoafrického mysu Spartel (šp. Espartel), v boji, jehož se zúčastnilo o 20 řadových lodí více než Trafalgaru. Ač ani jediný ze zúčastněných korábů nebyl potopen či zajat, Howe splnil strategický cíl umožnit střeženému konvoji zásobit britskou posádku.
Pařížský mír ukončil boje v Evropě i Americe, ne tak ve Středomoří. Španělsko bylo v permanentním konfliktu s marockým sultánem, jenž dlel v bezpečí hlubokého vnitrozemí, ovšem ne tak jeho vazal a spojenec alžírský bej. Právě ten se nyní stal cílem trestné výpravy, jejíhož počátku (1783) se Gravina účastnil jako velitel fregaty Juno (roku 1784 velel z paluby šebeky Catalán divizi dislokované právě v okupovaném Alžíru), a podílel se i na neslavném konci expedice v podobě evakuace z Oránu (1791), to však již stanul na velitelském můstku řadové lodi Santa Pola, v rámci eskadry markýze (marqués) del Socorro.
V mezidobí však Gravina absolvoval řadu misí, z nich vyjmenuji jen orientální expedici eskadry Juana de Lángara y Ilevó do Konstantinopole a řady dalších osmanských přístavů (1788). Té se zúčastnil jako velitel fregaty Rosa, ale vliv istanbulského chalífy a Vysoké Porty na události v severní Africe v Madridu nejspíše přecenili. Následujícího jara Gravina zamířil v individuální misi na opačnou světovou stranu, kdy fregatu Paz dovedl do kolumbijské (tehdy novogranadské) Cartageny, odtud zamířil do mexického (novošpanělského) Veracruzu a dále přes Kubu se úspěšně po skorem roční plavbě vrátil nazpět do Cádizu.
V bouřlivé době vypuknutí velké francouzské revoluce, je povýšen na komodora, či přesněji „šéfa eskadry” (jefe de escuadra), a pověřen diplomatickým posláním ve Velké Británii. Cílem tajné mise na níž odplul na palubě britské fregaty Juno bylo sladění operací Armady s Royal Navy v očekávaném konfliktu s republikánskou Francií. Operací u pobřeží Katalánska a Provance, včetně účasti na obsazení Toulonu (1793) se Gravina účastní již jako velitel jedné z Lángarových divizí na trojpalubníku San Hermenegildo.
Akt jímž roku 1796 Španělsko mění své politické priority a jako spojenec Francie vyhlašuje válku Velké Británii, naplňuje Gravinu obavami. Již roku 1792 na Junu a v Plymouthu si boletně uvědomoval propastný rozdíl mezi vycvičeností britských a španělských posádek (podstatná část lodníků byla tvořena vnitrozemskými venkovany, kteří přijali službu u válečného loďstva, jako určitou formu „alternativního trestu” na místo tuhého žaláře). Pochopil i hendikep působený zastaralým odpalovacím systémem děl na lodích Armady, jakož i závažný nedostatek, který znamenalo ignorování nutnosti doplnění, již tak slabší výzbroje španělských plavidel, palubními karonádami.
Bitva u Sv. Vincence (1797) v níž byla Cordóvova cádizská eskadra Brity přes svou takřka dvounásobnou převahu poražena, Gravinovy obavy jen zvýraznila (sám patřil toho času do cartagenské), ale žel do bitvy u Trafalgaru k nápravě nedostatků nedojde a Španělé je zde zaplatí ještě dráže. V té době je již Gravina sám kontradmirálem, či přesněji „generálporučíkem“ (Teniente general de la Real Armada), neb španělská terminologie u válečné maríny té doby byla vskutku spíše armádní.
Roku 1799 stojí již Gravina v čele španělské cartagenské eskadry a připojuje se k Mazarredově cádizské, jež pronikla Gibraltarem a spolu s Bruixem a jeho Francouzi se probíjejí do Atlantiku a pospolu šťastně doplouvají do Brestu. Cílem koncentrování těchto ohromných námořních sil se stává chystaná invaze do Velké Británie, ale k té již nedojde a Gravinovy lodi (v tom okamžiku je admirál už i druhým mužem celé španělské flotily) se roku 1802 pokojně vrací do Cartageny.
Nepodařilo se mi ze španělských pramenů doložit, jeho údajný podíl na operacích proti povstalcům na Santo Domingu, ani jeho post ambasadora v Paříži a účast na Napoleonově korunovaci. Co doloženo mám, je že při znovuvypuknutí konfliktu s Velkou Británii na sklonku roku 1804 je Gravina již viceadmirálem, či chcete-li „kapitángenerálem“ (Capitán general de la Real Armada) a jeho působištěm se stává nejvýznamnější španělská námořní základna v Cádizu. Z tohoto titulu obdržel poté instrukce spolupracovat v maximální možné míře s Francouzi, a následně bral podíl na Villeneuveově karibské misi, bitvě u mysu Finisterre a konečně i na boji u Trafalgaru.
Tato bitva byla Gravinovi osudnou hned v několika ohledech. Především utrpěl velmi vážné poranění pravé ruky, jež posléze vedlo k její amputaci. Toto zranění samo o sobě snad nemuselo býti smrtelné, ale slábnoucí tělo španělského granda přesto podléhalo. Příčinou byla především admirálova mysl, jež nemohla snést nejen fyzické zmrzačení, ale především hanu, jenž zde na španělských zbraních ulpěla, a za níž cítil svou spoluodpovědnost. Don Frederico Carlos de Gravina y Nápoli, zemřel v Cádizu jako zcela zlomený muž ve věku nedožitých 50 let…
ÁLAVA Y NAVARETTE, Ignacio María de (1750-24.V.1817)
Tento rodák z vnitrozemské Vitorie pocházel z dobře situované aristokratické rodiny, ale nebyl synem markýze, tak jako jeho trafalgarský představený Don Frederico. Snad i proto nezískal Álava žádné teoretické námořní vzdělání a jeho hodnostní vzestup byl mnohem pomalejší a o jeho mládí mnoho známo není. Co víme je toliko to, že do námořnictva vstoupil v 16 letech roku 1766 a první zkušenosti získával na palubách lodí stíhající berberské piráty, jakož i ostatní maurská plavidla, čímž ve Středomoří jaksi ze sportu či sentimentu stoupenci kříže i půlměsíce navazovali na tradice z období reconquisty a křížových výprav.
První konkrétní informace o Álavovi pochází z roku 1780, kdy při obležení Gibraltaru velel jedné ze skupin dělových člunů a plovoucích baterií připlouvajících bombardovat Brity od nedalekého kotviště v Algeciras. Roku 1781 přebírá velení šebeky San Luis, čímž se jeho osudy asi poprvé doložitelně prolínají s Gravinovými (a připomíná peripetie Nelsona s Collingwoodem). I Álavovi připisována účast na námořní bitvě u mysu Spartel, ale s jakou lodí a v jaké hodnosti se mi zjistit nepodařilo. Za odvahu a iniciativu v této bitvě prokázanou je nicméně Álava povýšen na námořního kapitána (capitán de navío), a je mu svěřeno velení fregaty Sabina.
Následující Álavovou poctou je roku 1787 post „generálmajora“ (mayor general de la escuadra, nevím kam toto hodnostně zařadit, a tak usuzuji dle praxe v armádě toliko na funkci) v rámci eskadry markýze de Lángara. Stejný post zastává i o tři roky později, když Socorrova eskadra pluje do Livorna jako čestný průvod vévody z Parmy, bratrance španělského krále. Jako velitel lodě San Francisco de Paula přispěchal na pomoc Lángarově eskadře okupující Toulon, čímž se i on zapojil do operací proti Francouzům ve Středomoří (1793-1794), a v důsledku čehož byl povýšen na velitele eskadry (jefe de escuadra).
V období, kdy Španělsko počalo chystat na změnu aliancí, byl Álava pověřen velením eskadry jejímž cílem bylo obeplout půl světa, respektive dosáhnout Filipín. V Manile měl reorganizovat námořní (i pozemní) síly určené k obraně souostroví proti očekávané britské odvetě a patrně uspěl, neboť Filipíny napadeny nebyly, naopak spíše Španělé citelně útočili na zdejší obchodní zájmy ostrovní říše. Po nastolení míru v roce 1803 se Álava vrátil do Cádizu, přičemž již během zpáteční plavby se na Kanárských ostrovech dozvěděl, že byl v mezidobí povýšen na generálporučíka (teniente general), tj. kontradmirála.
15. února 1805 byl Álava jmenován zástupcem velitele (sekundo jefe) cádizské eskadry a po odplutí Graviny za Villeneuvem na Martinik zůstal ve velení sil, které pro nedostatečnou připravenost k akci setrvaly v přístavu. Na palubě trojpalubníku Santa Ana se následně dostal do epicentra bitvy u Trafalgaru, jeho loď posléze podlehla Collingwoodovu Royal Sovereign, a španělský kontradmirál z boje vyšel vážně zraněný. Britská hlášení jej vedla dokonce jako latentně mrtvého, a z tohoto důvodu nebylo lpěno na tom, aby byl tento prominentní zajatec přepraven na britskou loď.
V důsledku Cosmao-Kerjulienova protiútoku se Santa Ana ocitla nazpět ve španělských rukou, a Álava se v Cádizu ze svých poranění takřka zázračně zotavil. Po Gravinově smrti zůstal ve velení eskadry až do roku 1808, kdy v důsledku bouřlivých událostí odjel do centra revolučního dění v Seville. Připojil se k národnímu hnutí odporu a zakrátko se vrátil do Cádizu, ale kapitulaci francouzských lodí uvízlých zde po trafalgarské bitvě již osobně nestihl. V r. 1810 pak Evropu znovu opouští, když dostal na starost velení námořní základny v Havaně.
Závěr napoleonských válek tak zažívá z odstupu, jako provizorní „generální kapitán“ kubánského departmentu a faktický viceadmirál a velitel všech španělských námořních sil v Karibiku. Po Napoleonově pádu a obnově legitimní monarchie roku 1814 se vrací do Cádizu a je povolán do Nejvyšší Rady Admirality (Consejo Supremo del Almirantazgo). Ovšem až teprve 24. února 1817 byl Álava i králem oficiálně potvrzen v hodnosti viceadmirála, ovšem stává se tak pouhého čtvrt roku před jeho úmrtím v Chiclaně (patrně de la Frontera u Cádizu).
Álava zemřel poměrně náhle, do značné míry snad i v důsledku zcela nedoléčených trafalgarských zranění, pročež se očekávaného postu velkoadmirála námořních sil (Almirante Supremo de la Real Armada) nedočkal. Až do roku 1843 však žil a významně se politicky angažoval jiný Álava, Ignaciův synovec Miguel Ricardo (nar. 1771), s nímž je často zaměňován. Žel, toto se stalo i mě, ovšem nikoli jen prostou shodou jmen. Tento španělský grand a Wellingtonův spolubojovník se bil u Trafalgaru rovněž, ovšem ještě toliko jako jeden z množiny důstojníků na strýcově lodi…
CISNEROS (DE LA TORRE), Baltasar Hidalgo de (1758-9.VI.1829)
Třetí ze španělských admirálů postrádal v počátcích kariéry odpovídající šlechtický původ, a byť byl synem námořního důstojníka, může nám být dokladem, že i ve Španělsku to relativně prostý člověk mohl dotáhnout k metám nejvyšším. Nicméně v okamžiku, kdy u Trafalgaru velel největšímu bitevnímu kolosu své doby, fakticky ještě ani admirálem nebyl, respektive tuto hodnost mu Gravina v rámci své pravomoci toliko propůjčil a o jejím stvrzení králem se Don Baltasar dozvěděl až po návratu ze zajetí.
Cisneros, byl rodák z Cartageny, jež do námořnictva vstoupil roku 1770 v necelých 13 letech. Byl mezi Španěly opravdovým mořským vlkem, neboť šel fakticky z paluby na palubu a zúčastnil se bezpočtu plaveb mezi Pyrenejským poloostrovem a Latinskou Amerikou. Ke zlomu došlo roku 1778, kdy se sám stává velitelem šebeky a jeho primární operační oblastí Středomoří s cílem zajímání arabsko-berberských plavidel. Jejich počty na jeho kontě utěšeně narůstaly a Cisneros dlouho zůstával věren své oblíbené šebece, ačkoli mu nabízeli v hierarchii válečných plavidel mnohem výše stojící fregatu.
V tomto období se podílel na operacích proti Alžíru, zásoboval protivníkem obleženou Melillu, ale mezi jeho aktivitami je k roku 1779 udávána i účast na plavbě eskadry Luise de Cordóvy do kanálu LaManche (jíž se ovšem žádná šebeka nezúčastnila, toliko 17 řadových lodí…). I ve střetech s kvalitativně novým protivníkem v podobě Royal Navy zůstával Cisneros věren šebece a slavil řadu triumfů. Snad za naivní domnění, že mají přes sebou snadnou kořist, zaplatila roku 1780 zajetím při setkání s lodí Flecha britská korzárská plavidla Rodney a Nimbre, a roku následujícího připojil Cisneros se svou „Šipkou“ další 4 obdobné úspěchy.
Obléhání Gibraltaru roku 1782 se sice účastní již jako velitel fregaty Santa Bárbara, ale o rok později při expedici proti Alžíru a tradičnímu severoafrickému protivníku již opět operuje s šebekou Mallorquín. Ovšem nechtěl-li stát v cestě svému vlastnímu vzestupu, musel chtě nechtě přejít na palubu „bitevního plavidla“ a v počátku konfliktu s revoluční Francií se proto pohybuje již na palubách řadových lodí. Měl se v tomto období podílet i na obsazení Toulonu, ale jelikož žel nefiguruje mezi veliteli, nejsem schopen určit s kterou lodí konkrétně.
Další hvězdný okamžik Cisnerosova života však nadchází až po opětné změně aliance. Britské vítězství u Sv. Vincence je jeho zásluhou poněkud zkaleno, když jako velitel lodi San Pablo, přispěchá na pomoc Cordovově vlajkové lodi Santísima Trinidad, vyseká ji z nepřátelského sevření a zabrání tak jejímu, a potažmo tedy i admirálovu, zajetí. Odměnou je mu povýšení na „šéfa eskadry“ (jefe de escuadra) a velitelský můstek na palubě trojpalubníku Santa Ana. Pro podnikavého Cisnerose to však byl takřka trest, neboť zbytek války strávil v „zajetí“ cádizské zátoky.
Znovuvypuknutí nepřátelství mezi Španělskem a Velkou Británií zastihuje Cisnerose v rodném městě Cartageně, jako velitele tamní loděnice (siendo general del arsenal de Cartagena). Jakmile Villeneuve proplul Gibraltarem, pochopil Don Baltasar, že cartagenské lodi v nadcházejících událostech zůstanou mimo hru a požádal o přeložení do Ferrolu. Bylo mu vyhověno, a zde v Galícii přebírá velení dosavadní Gravinovy lodi Neptuno, leč s kombinovanou eskadrou ke své lítosti posléze zamířil na jih k Cádizu, nikoli na sever vstříc cílu mise v kanálu LaManche.
Takřka v předvečer trafalgarské bitvy je Cisneros Gravinou provizorně povýšen na „generálporučíka“ (teniente general), přičemž si troufám spekulovat, že nejspíše především proto, aby i Santísima Trinidad, největší bitevní kolos své doby, nesl v předpokládaném boji admirálskou vlajku. Tento na Kubě mimo jakékoli třídy postavený čtyřpalubník (tedy takřka) disponoval obrovskou palebnou silou, ale vykazoval špatné plavební vlastnosti a po té co především díky jim Luis de Cordóva u Sv. Vincenta málem padl do zajetí, ocitl se mezi admirály ve značné nemilosti.
Cisneros, ač jeho naturelu odpovídaly malé a rychlé lodi, Gravinovu výzvu přijal, leč přes heroický odpor posádky jeho „Nejsvětější trojice” za to u Trafalgaru zaplatil zajetím. Statečný Don Baltasar byl v zuřivém boji rovněž vážně raněn a tak je Brity takřka pár dní po bitvě v Gibraltaru propuštěn a předán Španělům. Vrací se do Cartageny, kde je již 7. listopadu potvrzen na svém původním postu, navrch v králem stvrzené hodnosti kontradmirála (teniente general).
Po bouřlivých květnových dnech roku 1808 odeslal většinu cartagenských lodí s admirálem Valdesem (rovněž veteránem od Trafalgaru) na Menorcu, zatímco Cisneros sám byl místní juntou pověřen velením obrany základny a tím i zbylých námořních sil. Po počátečních úspěších Španělů Madrid padl a bylo zřejmé, že ani cartagenský přístav Francouzům neodolá, což se posléze i stalo. To však již byl Cisneros pověřen „ústřední juntou“ novým úkolem v Latinské Americe, kde události v metropoli posílily odstředivé tendence zdejších kolonií.
V březnu 1809 obdržel ze Sevilly (prov. hl. města) pověření ujmout se úřadu místokrále na Río de la Plata. Na konci června převzal kontrolu nad Montevideem, na sklonku srpna se usadil ve vzpurném Buenos Aires a před závěrem roku již úspěšně potlačoval i rebelii v dalekém La Pazu. Byl schopným správcem, ale independisté z Buenos Aires (jež mj. vzpomínali na svůj triumf nad Brity z roku 1807) vycítili Cisnerosovu vojenskou slabost a signálem k revoltě jim byla zpráva o pádu Sevilly do francouzských rukou. Zpochybnili jí místokrálovu legitimitu, Dona Baltasara internovali a posléze rapatriovali do vlasti…
Po návratu do Cádizu počátkem roku 1812 byla vojenská situace „legitimního“ španělského odboje špatná a nejvyšší juntou v zemi byla právě cádizská. Přes tristní závěr Cisnerosova místokralování, byl Don Baltasar okamžitě kooptován do tzv. regentské rady. Nestál však o „vládní posty“, a tak na místo ministra námořnictva (ministro de Marina) dal přednost propůjčenému titulu viceadmirála a funkci velitele cádizské námořní základny (capitán general del Departamento de Cádiz), jíž zastával až do konce napoleonských válek.
Na rozdíl od Álavů, kteří se ke králi Ferdinadu (Fernando) VII. stavěli přinejlepším rezervovaně, patřil Cisneros k jeho oddaným stoupencům. Odměnou mu byl titul markýze de la Torre (možná byl inspirován jménem po matce, neb je uváděn, též jako „y Delatorre“), a od roku 1818 hodnost velkoadmirála i odpovídající ministerský post. O pěti letech se však s vysoké politiky stahuje a spokojuje se s postem „generálního kapitána cartagenského departmentu“ v kteréžto funkci ve svém rodném městě počátkem léta 1829 i umírá.
Karel Řezníček