Páteční večer v řetězci akcí připomínajících bitvu u Slavkova patří tradičně od 60. let 20. století komornímu zapalování Jiříkovických ohňů na Žuráni. Toto setkání oživuje vzpomínku vypálených Jiříkovic a symbolizuje tragédii, kterou znamenala bitva pro obyvatelstvo obývající krajinu vybranou pro střetnutí. Pátečního večera dne 29. listopadu 2002 se poprvé setkala tichá skupina lidí také u kostela Sv. Jana Křtitele na slavkovském hřbitově. U vchodu do rodové hrobky Kouniců, zbudované pod tímto kostelem si přítomní připomněli, že válka v roce 1805 silně zasáhla i ostatní obyvatele českých zemí, z nichž mnozí byli oděni v uniformu jedné z armád, krvácejících na polích u Slavkova.
V roce 2004 ozdobil věnec a osvětlily pochodně místo posledního odpočinku Kouniců – pamětníku dějin, kdy českým králem byl habsburský císař – již potřetí a zástupci Klubů vojenské historie z Nového Jičína a Ostravy vysvětlili tuto novou tradici slovy:„V roce 1767 přiřkl los jednomu z pěších pluků habsburské armády kombinaci barev, která jeho vojáky odlišovala od všech ostatních až do zániku císařství v roce 1918. Jednalo se o krabí červeň výložek kabátců a bílé knoflíky. Shodou okolností v den narození Napoleona Bonaparte 15. srpna 1769, obdržel tento pluk identifikační číslo 20 a v roce 1785 se stal titulárním majitelem tohoto pluku třetirozený syn hybatele evropských dějin Václava Antonína knížete Kounice. Tímto synem byl polní podmaršál František Václav hrabě Kounic a podle vojenských tradic převzal pluk č. 20 jeho jméno do svého oficiálního označení.
František Václav Kounic se narodil v roce 1742 a na počátku Sedmileté války nastoupil jako dobrovolník ke kyrysnickému pluku Trautmannsdorf. V roce 1759 byl poručíkem, kterého si oblíbil polní maršál Daun a povýšil jej na svého křídelního pobočníka. V roce 1763 se Kounic již jako plukovník vyznamenal v bitvě u Torgavy. V roce 1773 byl povýšen na generálmajora, o deset let později na polního podmaršála a v roce 1794 na polního zbrojmistra (– což byla po polním maršálovi druhá nejvyšší vojenská hodnost). Z období válek proti revoluční Francii je jeho jméno spojováno především s obranou Charleroi v roce 1796. Ve válečném roce 1805 byl František Václav Kounic shodou okolností jmenován vojenským zemským velitelem Moravy, jehož povinností bylo obstarávat veškeré záležitosti týkající se pevností, vojenských posádek a špitálů, či zásobování armády v zemi. Ale již 4. ledna 1806 byl odeslán na odpočinek. Hrabě, jenž byl komturem vestfálské balie Řádu německých rytířů zemřel ve Vídni vysokém věku 83 let v roce 1825.
Dnes jsme se společně s muži v kabátcích s vyložením v barvě krabí červeni Kounicova pluku sešli u rodové hrobky Kouniců postavené v roce 1795. Ostatky vysokorozeného polního zbrojmistra Kounice v ní však uloženy nejsou, ty spočívají v jednom z vídeňských klášterů.
Postůjme přesto krátce u tohoto mementa mori s Kounicovským erbem a snažme se v něm spatřit symbol doby, kterou si každoročně na přelomu listopadu a prosince připomínáme. Vždyť kdo ví, že několik desítek kilometrů odtud je ve Vranově u Brna hrobka Liechtensteinů, ve které je pochován polní podmaršál Jan Josef kníže Liechtenstein, velící c. k. jezdectvu v bitvě u Slavkova, či že v Čechách skončily i ostatky Kounicova následovníka státního kancléře napoleonské epochy Metternicha?Snažme se zde spatřit symbol prolnutí událostí zapsaných ve všech evropských učebnicích dějepisu s drobným moravským městem Slavkovem. Vždyť zde leží mimo jiných ostatky hned několika mužů tyto události píšících. Spočívají zde Františkovi bratři kníže Arnošt Kryštof vyslanec v Neapolsku a kníže Dominik Ondřej II., vyslanec ve Španělsku a současně majitel zdejšího panství v roce 1805. Je zde uložena také rakev s Václavem Antonínem knížetem Kounicem, kterého v roce 1750 vyslala Marie Terezie jako diplomata na versailleský dvůr, aby dokázal po třech letech přimknout dosud znepřátelenou královskou Francii k protipruské koalici, později se stal dvorským a státním kancléřem habsburské monarchie a de facto jako její druhý muž po císaři ji ovlivňoval po 41 let. Připomeňme si také, že v době vypuknuvší války proti revoluční Francii v roce 1792 stál kníže Antonín kvůli smrtelné nemoci již mimo hlavní politické dění, avšak v zásadě byl proti této válce, vyžadoval řešení situace společnou akcí všech evropských velmocí a po neúspěšném ukončení prvního tažení naléhal na císaře Františka II., aby uzavřel s Francií mír a ve válečném dobrodružství nepokračoval.
Přestože v této hrobce jsou pochováni Kounicové hájící zájmy své vlasti na poli diplomatickém, představme si ji jako na pomyslné zrcadlo Hádova království, do nějž v roce 1805 odpochodovaly stovky mužů hájících tyto zájmy na poli válečném.
Na panství Dominika Ondřeje II. Kounice totiž připochodovali na začátku prosince i vojáci řadového pěšího pluku jeho bratra. Jednalo se o prapor fyzilírů v čele s majorem von Breszlernem. Tento prapor zařazený v brigádě generálmajora Rottermunda se zúčastnil bojů o Pratecké návrší. Dobová hlášení vypovídají, že „ačkoli se jeho mužstvo sestávalo ponejvíce z málo zkušených rekrutů, pochodoval 6. prapor řadového pěšího pluku Kaunitz č. 20 proti nepříteli chladnokrevně a nebojácně a i při ústupu na Vážany, po rozhodujícím francouzském protiútoku, se stále držel v nejlepším pořádku a udržoval pravidelnou palbu.“ Toto čestné hodnocení nadřízených zaplatil pluk Kaunitz kromě 252 zajatců také 13 padlými a 43 raněnými.
A jestliže podle slov iniciátora výstavby Mohyly míru prof. Slováka jsou pole kolem Slavkova „nesmírným hřbitovem, čtyři hodiny cesty dlouhým, dvě hodiny širokým, hřbitovem na němž odpočívají tisíce nebožtíků“, pak na nich dosud neexistuje pomníček, věnovaný těmto císařsko-královským vojákům.
A při této příležitosti si připomeňme, že nelze ztotožnit význam přídavného jména císařsko-královský se adjektivem rakouský, tedy pro většinu znamenající cizí, nás se nikterak netýkající. Schematismus, tedy jakýsi oficiální přehled o rakouské armádě vydaný pro rok 1805 připisuje ke Kounicovu 20. pluku přídomek slezský. Tento zemský přídomek zřetelně hlásá, že mladíci oblečení a mnohdy umírající v kabátci s vyložením v barvě krabí červeni pocházeli z opavského kraje. Po jejich boku bojovali ve Slavkovské bitvě nováčci pluku č. 29, odvedení z kraje brněnského, kteří umírali doslova na rodné hroudě, či vojáci pluku č. 1 sebraní v kraji olomouckém.Jen pro představu, v roce 1805 mělo habsburské císařství dohromady 64 řadových pěších pluků, z nichž 14 neslo zemský přídomek český, 8 moravský a 1 již zmíněný slezský. Tedy necelá třetina mužů oblékající a umírající kabátec rozhodujícího druhu vojska byla odvedena z území současné České republiky. A mohu Vás ujistit, že princip a průběh vojenských odvodů v roce 1805, prováděných podle konskripčních a odvodních předpisů z roku 1804 (odpůrcem zavedení jejichž principů byl kancléř Kounic) se již pramálo lišil od těch, které byly letos zrušeny. Odvedenci v roce 1805 však měli smůlu, že jejich země byla ve válečném stavu, a posuzující lékařské komise neměly prostor ke shovívavosti.
V současné době jsou nám vojáci bojující na počátku 19. století v armádě označované jako habsburská, císařsko-královská či rakouská cizí. Dvě staletí nových generací zpřetrhala náš vztah k nim. Přesto mnozí z nich byli našimi přímými předky.
Nahlédněme například do žatčanské kroniky k datu 30. listopadu 1805: “Večer překvapilo nás znenadání několik rakouských dragounů, jež doprovázelo několik kozáků. Hned zapomněli jsme na vše trápení a úzkosti, jakmile jsme bílou uniformu našich shlédli a svou mateřštinu, jíž nás důstojník oslovil, zaslechli, doufali jsme, že budeme již od nepřátel osvobozeni…“
V protokolu měnínské fary se zase k 2. prosinci téhož roku dočteme, že: „.stařičký duchovní správce svolal vesničany do kostela k modlitbě za zdar našich zbraní.“ A nad hrobem ve Valašském Meziříčí, kde je pochováno 1228 především rakouských vojáků zemřevších při tažení roku 1805, byl do pomníku z roku 1901 vytesán nápis, už raději latinský, který děkuje „patriae salutis fortissimi defensores – statečným obráncům blaha vlasti“.
A řečeno znovu slovy profesora Slováka: „Jejich hrobů nikdo nezdobí, jejich hrobů nikdo neosvětluje a na jejich hrobech se nikdo nemodlí…“ Postůjme krátce, ozdobme tedy a osvětleme toto symbolické místo a uvědomme si společně s vojáky nesoucími Kounicovo krabově červené vyložení širší souvislosti a poselství, které nám mohou předat tyto vzpomínkové dny.