Historik doby Konzulátu a prvního Císařství, prof. Thierry Lentz, vydal roku 2002 dvě zásadní díla: Slovník Napoléonových ministrů a Velký konzulát 1799-1804. V obou těchto dílech hraje klíčovou roli Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord (1754-1838). Byl po plných sedm let a osm měsíců ministrem zahraničí, což ho staví na osmé místo dobové „ministerské dlouhověkosti“ – prvními byli ministr financí Martin-Michel-Charles Gaudin (1756-1841) a státní sekretář a ministr zahraničí Hugues-Bernard Maret (1763-1839). Povšimli jsme si, že Thierry Lentz přikročil ve své práci o dějinách Konzulátu ke skutečné rehabilitaci Talleyrandovy role a položili jsme mu několik otázek:

Proč poskytujete ve své knize o Konzulátu Talleyrandovi tak široký prostor?

Protože si ho zasloužil. Nezapomínejme, že Talleyrand od roku 1797 na generála Bonaparta vsadil. Psal si s ním během italského tažení a přijal ho po návratu z kongresu v Rastadtu. Nepochybně si od té chvíle řekl, že tenhle mladý člověk má budoucnost. Vůbec už nezapomínejme, že Talleyrand byl prvním, kdo navrhnul výpravu do Egypta a v tomto směru se setkal s Bonapartovým východním „pokušením“. Jakmile byly tyto vztahy spředeny, i přesto, že se uvolnily vzhledem ke vzdálenosti, když Bonaparte válčil v zemi faraonů, a i přesto, že Talleyrand nedodržel svůj slib, že se odebere do Konstantinopole, aby tam vysvětlil, že Francie nevede válku s osmanskou Portou, ale jen s mameluky, se přirozeně obnovily, když se Napoléon vrátil z Egypta.

Byl Talleyrand jedním z Bonapartových „kompliců“ při brumairovém převratu?

To lze stěží popírat. Talleyrand byl jedním z tajných vyjednávačů vzájemného přiblížení Bonaparta a Emmanuela-Josepha Sieyese (1748-1836). Podporoval státní převrat ze všech svých sil a díky svým sítím vztahů a své politické inteligenci byl jedním z jeho velkých aktérů. Bonaparte si velmi rychle uvědomil, že je taková osobnost pro něj nezbytná. Bylo třeba uzavřít mír. Talleyrand byl velký rozumný diplomat, na hony vzdálený doktrinářům bezuzdné revoluce. Téměř přirozeně znovu převzal svůj portfej ministra zahraničí.

Co přinesl zahraniční politice Francie?

Svou zkušenost a svou vizi Evropy. Z jeho hlediska bylo třeba se vrátit ke klasičtější diplomacii, odpoutané od filozofických aspektů. Bylo třeba znovu jednat na úrovni velmocí a už se nepokoušet vnutit Evropě revoluční ideje. Velmi rychle přesvědčil Bonaparta o správnosti svých náhledů. Vděčíme mu za velké mírové smlouvy, za to, že Francie ovládla s reorganizací Německa a Itálie západní Evropu, za neutralitu Pruska a za spojenectví se Španělskem. Krátce řečeno je to dílo, jež opravňuje aby se toto období nazývalo „Velký“ konzulát.

Dopustil se chyb?

Jistě ano, ale o mnoho méně důležitých, než úspěchy režimu. V první řadě bych mezi těmito omyly zmínil koloniální politiku která se financovala s příliš halasným nezdarem. Talleyrand byl mezi těmi, kdo Bonaparta tlačili k tomu, aby v zámořských územích obnovil politiku Starého režimu. První konzul se v této otázce vůbec nevyznal. Lidé jako Talleyrand nebo François de Barbé-Marbois (1745-1837) prosadili v jeho nejbližším okruhu „koloniální lobby“. V jiném případě jeho postoje neslavily úspěch v jednáních o konkordát. Byl vyjednávači postaven stranou, protože se do toho příliš osobně pletl a papežská kurie mu vytýkala Civilní konstituci kléru.

Nebyl jen diplomatem?

To, co budí pozornost, je skutečná spolupráce na všech tématech, která Talleyrand u Bonaparta rozvíjel. Radí mu, často velmi dobře. Pomáhá mu při neutralizaci parlamentních pozic v Tribunátu. Tlačí ho k vyhlášení císařství. A samozřejmě hraje nezanedbatelnou roli ve chvíli aféry Louise-Antoina-Henriho de Bourbon, vévody z Enghien (1772-1804).

Jaký je váš názor na Talleyrandovu roli v případu vévody z Enghien?

Myslím, že jestliže se postavíme do dobového prostředí a vezmeme-li přitom v úvahu Bonapartovy cíle, případ vévody z Enghien není „zločinem“ ve vlastním slova smyslu. Je to politický akt. Má význam nenávratného odvratu od kontrarevoluce. Budeme-li cyničtí, musíme říci, že Bonaparte tím „musel“ projít, aby zamířil k císařství. Talleyrand to nepochybně pochopil, i když později svou účast popřel. Dodávám, že případ Enghien zakrývá jiný případ, stejně důležitý a souběžný: odsouzení a odstavení divizního generála Jeana-Victora Moreaua (1763-1813).

A nakonec, hodnotíte Talleyrandovu činnost za Konzulátu v jejím celku spíše pozitivně?

O tom nemůže být pochyb. Talleyrand patří k tomu, co nazývám „konzulským týmem“, k téhle malé skupině lidí, kteří mu sloužili, kteří mu pomáhali, radili mu a umožnili mu uskutečnit jeho osud. Na konci mé knihy, to znamená ve chvíli vyhlášení císařství, je Talleyrand základní politickou osobností režimu, který je stále ještě jen přednapoléonský.

Thierry Lentz se narodil roku 1959 v Metách (Metz, Moselle), vydal následující díla: Moselsko a Napoléon (La Moselle et Napoléon, nakl. Serpenoise, 1986); Roederer (nakl. Serpenoise, 1990); Savary, fanatický přívrženec Napoléona (Savary, le séide de Napoléon, nakl. Serpenoise, 1993, dílo bylo oceněno Perretovou cenou francouzského Institutu); Napoléon III (Presses universitaires de France, řada „Que sais-je ?„, 1993);  Osmnáctý brumaire. Státní převrat Napoléona Bonaparta (Le 18-Brumaire. Les coups d’Etat de Napoléon Bonaparte, nakl. Picollec, 1997), dílo bylo oceněno Velkou cenou Fondation Napoléon); Abecedář Napoléona a Císařství (ABCdaire de Napoléon et de l’Empire, nakl. Flammarion, 1998, ve spolupráci s dalšími autory); Napoléon, „má ctižádost byla veliká“ (Napoléon.“Mon ambition était grande“, nakl. Gallimard, 1999, přeloženo do italštiny a dokonce i do japonštiny). Spolupracoval na Slovníku druhého Císařství (Dictionnaire du Second Empire) a na Napoléonském slovníku (Dictionnaire Napoléon). Nejnověji vydal Slovník Napoléonových ministrů (Dictionnaire des Ministres de Napoléon, s předmluvou Jeana Tularda, nakl. Christian-Jas, 1999), Velký konzulát 1799-1804 (Le Grand Consulat (1799-1804), nakl. Fayard, 1999) a první díl Velkých dějin Prvního císařství, Napoléon a dobytí Evropy 1804-1810 (Napoléon et la conquete de l´Europe, = Nouvelle histoire du Premier Empire, t. I.)nakl. Fayard, 2002).

Rozhovor s ředitelem Fondation Napoléon, prof. Thierry Lentzem, přeložil do češtiny František J. Holeček, O.M.