Televizní seriál NAPOLEON,
aneb co nás nejspíš čeká i v naší Tv

Ve druhém týdnu roku 2003 jsem náhodou zachytil na televizním kanálu ZDF 1. díl nejnovějšího francouzského televizního seriálu „Napoleon“. Zanechal ve mně tak silné dojmy, že jsem se o ně nejprve podělil mailem s přáteli. Leonid Křížek, který mezi ně patří, mě požádal, abych mail poněkud upravil do podoby recenze. Zatím ZDF odvysílala 2. díl, z nějž vznikl mail další a z nich obou pak následující nesouvislé řádky. Díl třetí ohlásila ZDF na sobotu 11.1.2003 ve 20.15 a pravděpodobně není ještě poslední, jeho posouzení však nechám na těch, kteří jej budou moci shlédnout. Pokud nebudete, musíte vydržet, až jej zařadí veřejnoprávní televize ČR (nebo vzhledem k obsahu spíše TV NOVA). Plakat netřeba, stačí že ve Francii plakal už renomovaný znalec Napoleona Jean Tulard. Scénář k filmu dodal neméně renomovaný francouzský spisovatel Max Gallo a jeho pětidílný román „Napoleon“ (ach, že nezůstal u „Andělské zátoky“ a „Noci dlouhých nožů“…).

Pokud jde o první díl (jehož první minuty mi unikly), mohli militaristé vidět skvělý útok na most u Arcole (podobal se závěru „Manželů z roku II.“, kde byl lepší…) a uronit kroupu nad umírajícím Muironem. V Egyptě se neválčilo, tam naši hoši došli husím pochodem (bylo jich asi 25) na dohled ke Gíze, kde je Bonaparte v roli turistického průvodce instruoval, že tohle jsou pyramidy a dívají se na ně… Měli kliku, ani jediný mameluk jim cestu nezkřížil. Pak maličký mor (nebojte, žádné drsné scény jako cholera v „Husaru na střeše“!) a šup zpět do Francie, hurá na 18. brumaire. Tam se v Oranžérii pokusí jeden zvrhlý senátor Bonaparta probodnout, quel malheur! Že to byl jen výmysl bratra Luciena? Co na tom!

Alpy a Marengo jsme vynechali, oblékli červený frak, ostříhali si vlasy, usmířili se s Josefínou, co nám vytrvale zahýbala s jedním dragounem, a vyjeli na bál kolem pekelného stroje, zapáleného s dojemným diletantstvím (kolečkový zámek jak z renesance, šňůra od doutnáku, vše podobné budícímu stroji z němých komedií s Benem Turpinem). Ohromné bum, naštěstí umřela jen malá holčička (což je pravda, kromě jiných obětí), co s ní náš generál o minutu předtím lidsky pohovořil (což pro změnu pravda není). Ležela něžně mrtvá a konzul se smutně díval. Divácké city reál neobtěžoval; neměla jako historická Marianne Peusol utrženou ruku a nebyla zohavená natolik, že Fouché několik dní pátral, kdo to vlastně je. A pak zlý Talleyrand (John Malkovich) a ještě zlejší Fouché (zhublý Gérard Depardieu) způsobí přivlečení prince d´Enghien, kterýžto s psíkem v náruči čelí popravčí četě, což je asi tak nejlepší scéna. Konec, pokračování příště.

Bonaparte (bohužel) není ani Abel Gance, ani Rod Steiger, ale jen sluha z „Návštěvníků“, v nichž byl jeho pán Jean Reno od několik tříd lepší. Ani za to nemůže, pro herecké výkony není ve scénáři mnoho místa a všichni tudíž hrají stejně. Takže jsem nakonec sledoval hlavně ženské. Josefína byla plnoštíhlá tmavovláska s uvadajícím poprsím, nádechem dusné erotiky a pikantními ďolíčky ve tvářích. Na Paulině se daly oči nechat, bohužel ukazovala jen tvář (to pro ty, co by čekali, že se objeví tak, jak ji vytesal do mramoru Canova). Hortenzie de Beauharnais, odmítající vzít si Ludvíka a toužící po nevlastním otci, ovšem byla krásná mladá dívka (ve filmu)…

Oblíbení militarističtí hrdinové nedostali mnoho šancí, objevil se tu (kromě Muirona) jen Joachim Murat ve fádní myslivecké uniformě, s tváří jak měsíček od Lady a s výkonem srovnatelným s Hawkinsovým Neyem v Bondarčukově „Waterloo“ (tedy bída).

Zapřísáhl jsem se, že druhý díl sledovat nebudu, že půjdu raději, jak bývá ve středu mým zvykem, s kytarou do hospody. Leč hostinská onemocněla, hospoda byla zavřená a já neodolal. Dobře jsem učinil, dojmy z pokračování zastínily první část. Zde je stručné dějové schéma:

John Malkovich-Talleyrand kulhá po chodbách a přemlouvá Bonaparta, aby sáhl po koruně, což republikánský konzul nechce a nechce. Jenže, slabota, povolí; pak už chodí Talleyrand jen po chodbách a poslouchá u klíčových dírek, jak se v rodinném kruhu chystá posvěcení. Papež nejdřív šlápne do bláta a pak nám v Notre-Dame požehná, načež musí chudák David domalovat do obrazu císařovnu matku. Josefína nám už nezahýbá, zato my zahýbáme jí; v tomto případě stojí za dveřmi u klíčových dírek voyeur Depardieu-Fouché. Pak hurá do Boulogne, chystá se nám tu armáda na Angličany, alespoň mám ten dojem, nebo‘ z ní je vidět jen minipeloton vojáků, co právě popravuje zlé anglické špióny.

Čelem vzad, pochodujeme do Německa, protože nám Talleyrand stručně vysvětlil, co nám odtud hrozí. Modré uniformy zaplavují obrazovku, švenk,vida, jede něco bílého, vypadá to jako Kavalergardský pluk, asi naznačuje, že někde v dálce k nám míří stařík Kutuzov… Dáme Josefíně pusu na čelo, vezmeme ji s sebou do Štrasburku, pápá a hurá na Kaiserlicky .

Ulm jen letmo zmíníme a už stojíme před Austerlitzem, Muratovi vysvětlíme, jak je to geniálně jednoduché a čekáme, až vyjde ve vlahém podzimním dnu slunce. Berthier tu naštěstí vůbec není, to je dobře, co s náčelníkem štábu, jen by do toho zbytečně mluvil. Ouha, budeme útočit do hodně strmého kopce. Opřeme si na to dalekohled pobočníkovi o rameno a čekáme, až vyjde slunce. Dole v ďolíku je něco, co asi bude nepřítel, takže hurá vpřed a vzhůru do kopce. Jde to ztuha, stráň má sklon jako Říp, nepřítel se hne a trochu nás žene nazpátky. Kdopak to je? Bílou není vidět, asi Rusové… Jsou to Rusové! Vyběgáli iz mašíny času, trochu se spletli, na hlavách mají kivéry, co budou nosit až v roce 1812… A už běží nazpět. Velíme: „Soulte, teď ty!“ „Lannesi…!“ Chudák Lannes aby se roztrhl, je vedle Napoleona a aby teď pádil k Santonu?

Nu což, stejně máme vyhráno, projdeme bojiště, ke Spálenému mlýnu nepojedeme, co tam, co ve filmu s nějakým rakouským císařem, že?! Radši na nádvoří slavkovského zámku, svítí tam sluníčko, jen ten pacholek Talleyrand nám kazí radost z dobytých praporů, které nám vojáci házejí k nohám… Vyndá z kapsy moc pěknej hrníček, je na něm Marie-Louisa, nutí nám ji, chomout nám chce v zájmu monarchie navléknout, Josefínu vyhnat, holoubek! My ale Josefínu milujeme, s hrnkem třískneme o dláždění a je vymalováno. Ten se ale na to tváří, ďábel jeden kulhavej…

Hurá do Paříže, abychom milované Josefíně zase trochu zahnuli, projeli se v jízdárně na koni (jde nám to skvěle, jak mohou pamětníci tvrdit, že často padáme ze sedla!), zatímco nám Caulaincourt líčí, jak pruská královna obléká kalhoty, přehlíží pluky a chce je vést na Paříž. Et voila, jsme nad Jenou, nádherný slunečný den, viditelnost až do Salcburku, kdo to psal, že tu pro mlhu nebylo vidět na deset kroků? Stojíme na kopečku, dole v údolí jede bryčka, odkud se bere? Aha, to jsou Prajzové a v kočárku královna Louisa. Už utíká, nebo teprve povzbuzuje? Seběhneme z kopce, Prušáci utíkají do protisvahu, kočár uprostřed jede dál, ano, teď, teď, vážení přátelé, královna prchá a Prajzové se kácí jak obr Koloděj!!!

V Paříži se zatím tvrdě intrikuje. Fouché zjistil, že nám milenka porodila, zatepla to donese Talleyrandovi a zloduch jej pošle, a‘ nám to v Polsku vyřídí. Skvělá zpráva, můžeme mít děti! Josefína ne! Geniální intrika!!! Tu zprávu se dozvíme na zastávce před Varšavou, Fouché nás dohnal, nebo‘ nám se polámalo kolečko. Je léto, nádherný slunný den, ovečky se pasou kolem. Cože, že jsme jeli do Varšavy v prosinci, že mrzlo a lilo, že jsme zapadli do bláta a z porouchaného kočáru jsme přesedali rovnou na kůň, abychom neuvízli po kolena v bahně? Bože, ti historikové toho namluví…

I ve Varšavě je sluníčko, asi to ale přece jen není léto, ta blondýna, co nám ji Caulaincourt přivede, má kožíšek s kapuckou… Chceme ji, kdo to je, prý Walewská, nebo tak nějak, Caulaincourt nám ji najde… Nemusí, je ples (asi u Radziwillů?), přijde sama se starým chotěm, jako by tu ale ani nebyl. Jak je krásně vyzývavá. Tomu se říká vlastenecká sexualita! Že nechtěla, že ji nějaký Poniatowski hodně dlouho přemlouval, že nám neodpovídala na dopisy? Hloupost. Už je v budoáru, sama se nám svléká. Pozor, televizní hvězdička, víc než nahá ramena neukáže!

Hurá do práce, než vyjde sluníčko, už nám škrábe kdosi na dveře, že na nás táhnou Rusové, mrknem na mapu, Eylau se to jmenuje… A je tam sníh a nám to nejde, u kostelíku už nám ustřelili špičku, ještě že nechumelí jako ve skutečnosti, jinak bychom neviděli, že se Rusové derou k nám, k našemu hřbitůvku. Quelle audace! Pošleme Murata, a‘ nás nesežerou. Impozantní útok jezdectva, to určitě nacvičovala Selská jízda! Kolikrát jsem odprosil v duchu Bondarčuka, jehož Slavkovu a Borodinu jsem nemohl ve „Vojně a míru“ přijít na jméno… Ach jo, proč radši nekoupili úvodní scénu z poslední verze „Plukovníka Chaberta“ s Gérardem Depardieuem? Tam byl kyrysnický útok, až běhal mráz po zádech!!!

Nu vot, nejdřív padají Rusové, pak naši jezdci. Zatím vrhneme do útoku gardu, i když, jak se zdá, bodákový útok v koloně moc nenacvičovala. A hlavně, pořád nás trápí starost, kde se zatoulal Ney! Třikrát se na to ptáme. Nic. Pak je tu, na dohled od nás, v sedle, vševědoucně nás pozdraví, prsty u maršálského klobouku. Podle světla to stihl na oběd. Že byl daleko vlevo, kde honil Prajzy, co je ztratil, že dorazil někdy pozdě večer a sotva se objevil, už ho Rusové zahnali nazpět? Hloupost! Že tam byl nějaký Davout, co bychom bez něj byli biti jako žito? Taky hloupost!

Nu, moc jsme to nevyhráli, je to plichta, alespoň v tomhle scénář nelhal. Talleyrand s námi projíždí bojiště, kapesníček na ústech, chce se mu blinkat… Mně taky! Dává nám dobré rady, my nedbáme a komentátor nás varuje, že se nám to ve třetím díle nevyplatí. Od doby, co jsem viděl „Brancaleonovu armádu“, „Život Briana“ a „Svatý Grál“ od Monty Python´s, jsem tak skvělou parafrázi historie nespatřil! Že to Francouzi mysleli vážně? Že by to bylo pokračování „Muže se železnou maskou“, nebo „Patriota“? Je ne sais pas…

Váš

Jiří Kovařík

P.S.: Nedejte se mnou odradit, je to skvěle barevný!!!