V článku o Jominiho formacích a nasazení pěchoty je odstavec, který zopakujeme a rozvineme. Týká se smíšené sestavy pěchoty, a sice v úzce definované formě jednoho rozvinutého batalionu, který vede boj palbou, a dvou batalionů v útočných kolonách za jeho křídly (případně dokonce vyrovnané s tímto batalionem čelem na stejné linii), které následně napadají otřesného protivníka bodákovým útokem, ať už ofenzívní akcí, nebo v obraně protiútokem. Jde o klasickou a mnoha autory za typicky napoleonskou označovanou formaci pěchoty. Kde se vzala, byla skutečně nasazována, dokonce nasazena, a lze jí skutečně řadit, v této konkrétní formě, na úroveň linie a kolony jako formaci, která spojuje přednosti obou, tedy palebnou sílu i pružnost a sílu hluboké sestavy v bodákovém útoku?
Napřed tedy Jomini: „Nezávisle na obou výše zmíněných sestavách (tj. tenké sestavě, linii, a hluboké sestavě, útočné koloně)[1] existuje sestava smíšená, kterou Napoleon užil u Tagliamenta a Rusové u Jílového: jejich pluky o třech batalionech rozvinuly jeden v první linii a zformovaly oba zbývající v kolonách za vnějšími pelotony. Tato ordonance, která také patří mezi polohluboké sestavy, je vhodná pro přechod z obrany do útoku, protože v první linii rozvinuté jednotky odolávají dlouho vražednou palbou, která nepřítele vždy do jisté míry naruší; načež jednotky zformované v kolonách mohou vyrazit rozestupy a úspěšně se na něj vrhnout. Možná bychom mohli posílit výhody této formace umístěním obou křídelních batalionů na stejnou linii jako středový rozvinutý batalion tak, aby obě čelní divize těchto batalionů byly v linii. Byl by tak navíc půlbatalion na každý pluk na linii, což by z hlediska palby nebylo lhostejné; ale existovala by obava, že s čelními divizemi vedoucími palbu by byly oba bataliony v kolonách méně k dispozici. Každopádně existuje mnoho případů, kdy by taková sestava byla výhodná, a to stačí, abychom ji zde uvedli.„
K tomu jsme poznamenali, že: „Tyto smíšené sestavy jsou do jisté míry mýtem koaličních válek. Stejného a lepšího efektu lze dosáhnout kombinovaným úsilím dvou linií, resp. první linie a záloh, a mechanické sepětí tří batalionů žádnou výhodu nepřináší. Moderní autoři se nadto nechávají unést tím, že revoluční půlbrigády byly tvořeny jedním batalionem pravidelné armády a dvěma bataliony dobrovolníků, a dojmem, že manévr v koloně je snazší než manévr v linii, a že tedy královští vojáci, vycvičenější, vedli účinnou palbu, a následně odhodlaní, ale méně vycvičení dobrovolníci útočili na bodák. Postačí možná připomenout, že při sloučení pravidelné armády a jednotek národní gardy platila následující rovnice: 1 královský voják a 2 národní gardisté = 3 vojáci republiky. Všechny bataliony byly směsicí vojáků obojího původu ve stejném poměru, a všechny bataliony byly stejné. Přičemž manévr v koloně je „snazší“ v tom smyslu, že se lépe přizpůsobuje terénu a mění směr, ale zformovat a udržet kolonu ve tvaru bez výcviku samozřejmě nelze.“
Smíšené sestavě se věnuje již Guibert ve svém Essai général de tactique publikovaném na počátku 70. let 18. století, v díle, které Bonaparte prokazazelně studoval a vysoce jej hodnotil:
„Rozvinuté bataliony je vhodné kombinovat v obecné dispozici s kolonami, ať k pochodu na stejné úrovni, a v souhře s nimi, nebo k jejich podpoře, anebo aby jimi byly podporovány… Existují útoky, kdy je vhodné mísit rozvinuté bataliony s kolonamy, aby pochodovaly společně a v souhře, kde úkolem rozvinutých batalionů je obemknout líce (bastionu) a kurtiny (courtines, zdi spojující bastiony) a přitahovat nebo umlčovat z nich vedenou palbu, zatímco kolony pochodují proti špičkám bastionu (saillant). Existuje také další útočná dispozice, při níž lze podporovat kolony rozvinutými bataliony, kde je úkolem kolon dobýt cíl útoku, a úkolem rozvinutých batalionů se na nich okamžitě poté postavit, aby je obsadily a bránili proti snahám, které by nepřítel mohl vyvinout ve snaze je dobýt zpět. A konečně existuje příležitost, kdy můžeme nechat proti nepříteli pochodovat první rozvinutou linii, kterou druhá podporuje v kolonách, atd.“
A Jean Colin píše, v Tactique et discipline dans les armées de la Révolution, že poprvé takovou smíšenou sestavu aplikoval právě až Bonaparte, a sice 16. března 1797, tedy v bitvě u Valvasone, známé také jako přechod Tagliamenta (passage du Tagliamento). A cituje Bonapartovo hlášení pro Direktorium: „Obě divize (Guieu a Bernadotte) zformovaly své granátnické bataliony (tj. detašováním a sloučením granátnických rot, pozn. překl.), seřadily se do bitevní sestavy (do linie, pozn. překl.), přičemž každá měla jednu půlbrigádu lehké pěchoty vpředu, podpořenou dvěma granátnickými bataliony, s boky krytými jezdectvem. Lehká pěchota rozvinula tirajéry… Přikázal jsem, aby každá půlbrigáda na křídlech svého 2. batalionu, svinula svůj 1. a 3. batalion do sevřené kolony.“
Bonaparte měl tuto formaci znovu nasadit při přechodu Soči. Colin cituje dějiny 12. půlbrigády: „Přijíždí vrchní generál a rozmísťuje své jednotky v následující sestavě: 12. půlbrigáda v karé bez týlu, tedy 2. batalion v bitevní sestavě, 1. a 3. v sevřených kolonách po divizích na křídlech 2. batalionu; 64. půlbrigáda v sevřených kolonách po divizích s pravým křídlem v čele; granátníci těchto dvou půlbrigád na levém křídle linie, v sevřených kolonách,… jeden batalion 21. lehké půlbrigády na čele každé z těchto kolon.“
Nejprve ke Guibertovi: z jeho idejí nevyplývá mechanické sepětí rozvinutých batalionů a batalionů v kolonách. Chce jen tolik, aby postupovaly na stejné úrovni a v souhře, ale to obecně platí i pro dvě linie pěchoty. Zabývá se v tomto ohledu především útokem proti opevnění; a jakmile hovoří o boji v otevřeném terénu, hovoří právě o dvou liniích, které se podporují; rozvinuté bataliony první linie vedou boj palbou, a bataliony druhé linie je mohou střídat, mohou projít jejich rozestupy a působit proti vybraným místům protivníkovy linie, nebo mohou tvořit zálohu, za níž může první linie ustoupit, atd. – podle situace, podle terénu, podle záměru.
Bonapartovy příklady od Tagliamenta a Soči jsou specifické. V relativně úzkém prostoru překonávají vodní překážku, přičemž se střetávají s nepřítelem, který je na druhém břehu opevněn. A nevíme, jak se měla sestava rozvinutého batalionu s kolonami na křídlech chovat v manévru, a jak se chovala. A spíše je na místě tuto sestavu vnímat i zde jako dvě linie, kde druhá postupuje, s ohledem na specifický úkol, velmi těsně za první linií. Poskytuje jí tím mj. účinnou ochranu proti obchvatu jezdectvem.
Ovšem kde dále jsou tyto sestavy nasazeny? Nevíme. A je třeba od sebe odlišit smíšenou sestavu ve smyslu kombinace manévru a akce batalionů pěchoty v různých formacích; a tuto úzce definovanou formaci rozvinutého batalionu s kolonami na křídlech. Je ostatně teoreticky možná jen pro půlbrigády nebo pluky o třech batalionech, a vzhledem ke schopnosti sevřených nebo středových kolon se velmi rychle rozvinout a naopak svinout, poskytuje jakousi výhodu jen tam, kde pro toto rozvinutí není prostor (typicky právě při přechodu řeky nebo útoku proti bastionům).
Typickou smíšenou sestavou pro období koaličních válek není tato formace, ale mnohem pružnější sestava několika (dvou až tří) různě silných linií batalionů v kolonách, z nichž kterékoli lze ve vhodné pozici a okamžiku rozvinout, případně formovat karé, a které prostým odstupňovaným vypochodováním mohou zaujmout stupňovitou nebo šachovnicovitou sestavu.
Alombert a Colin v pátém díle svého díla La Campagne de 1805 en Allemagne v kapitole XV popisují vývoj Napoleonova záměru pro „útok“ proti Prateckým výšinám (Michel de Lombarès teorii o „útoku“ vyvrací až o čtyři desetiletí později). V týdnu před bitvou u Slavkova se velmi podrobně zabýval otázkou, v jaké formaci bude jeho pěchota v blížící se bitvě nastupovat. V rozkaze z 26. listopadu nařizuje:
„Každá brigáda s prvním plukem v bitevní sestavě, druhý pluk v sevřených kolonách po divizích. První batalion na pravém křídle a za 1. batalionem 1. pluku, 2. batalion na levém křídle a za 2. batalionem. Dělostřelectvo v rozestupy mezi oběma bataliony, které jsou v bitevní sestavě, a několik kusů na pravém a na levém křídle.
Má-li divize 5. pluk, bude tento v záloze sto kroků vzadu; eskadrona nebo alespoň divize (dva pelotony, pozn. překl.) jezdectva za každou brigádou, aby mohla projet rozestupy, pronásledovat nepřítele, pokud by byl rozražen, nebo čelit kozákům.
V této bitevní sestavě bude mít možnost odpovědět nepříteli palbou linie, a postavit již zfromované sevřené kolony proti jeho.“
Tento, zajímavý a zvláštní, rozkaz nebyl proveden, a nepochybně narazil na kritiku (jistě formou odpovídající tomu, že šlo o Napoleonův rozkaz) zkušených generálů pěchoty. Jeho problémem bylo už to, že v divizích, které měly pátý pluk, byl tento plukem lehké pěchoty – a bylo by vskutku zvláštní právě lehkou pěchotu držet v záloze. Lehká pěchota formuje předvoj.
Prvního prosince pak maršál Soult určuje pro své divize jinou smíšenou sestavu:
Divize Vandamme
„Lehká pěchota se bude držet sto kroků před oběma řadovými brigádami. Jedna brigáda bude v bitevní sestavě a druhá v kolonách po batalionech[2] ve druhé linii, ve směru rozestupů batalionů první linie; dělostřelectvo před brigádami, připraveno vést palbu.“
Divize Legrand
„Lehká pěchota v bitevní sestavě, a obě řadové brigády v kolonách po stranách; dělostřelectvo tak, aby mohlo vést palbu, bude-li proti vám postupovat nepřítel.“
Divize Saint-Hilaire
„Lehká pěchota v bitevní sestavě, a obě řadové brigády na pravém a levém křídle lehké pěchoty, v kolonách po divizích s rozchodem pelotonu.“
Nic z toho není onou „klasickou smíšenou sestavou“ tří batalionů, a to nejen proto, že všechny pluky Soultova sboru mají po dvou batalionech. Jde o první, druhou a případně třetí linii pěchoty, v různých formacích. A především: jde o teorii. Ve skutečnosti se totiž pro manévr proti Prateckým výšinám formují Saint-Hilairova a Vandammova divize „ve třech liniích, v útočných kolonách.“ Kde v první linii postupuje pluk lehké pěchoty, ve druhé linii první bataliony řadových pluků, druhá brigáda vpravo, třetí brigáda vlevo, a ve třetí linii druhé bataliony. Nenechme se zmást výrazem útočná kolona: nešlo o středové kolony, které jako útočné označuje předpis z 1. srpna 1791, ale o kolony po divizích s rozchodem pelotonu a pravým křídlem v čele. V Soultově hlášení po bitvě je to níže potvrzeno – účelem polovičního rozchodu byla samozřejmě schopnost rychle formovat karé. A také schopnost měnit bez problémů a podle potřeby směr pochodu.
Jednotlivé brigády divize ani nevypochodovaly současně, ale stupňovitě. Mohly se kdykoli a v libovolném směru rozvinout, nebo zformovat karé, nebo změnit směr, podpořit se, mohly kdykoli a všemi dostupnými prostředky reagovat na jakoukoli situaci. Jednoduše, bez komplikací, bez nedorozumění, standardně, s plným respektem vůči předepsaným zásadám. A v důsledku plně úspěšně.
Toto jsou napoleonské bitevní sestavy. Linie batalionů v kolonách s lehkou pěchotou v čele. Kdykoli jsou nasazené, fungují. Kdykoli Napoleon nebo jeho generálové vymýšlejí složité kombinace, ztrácí jejich pěchota pružnost, jejich podřízení iniciativu a schopnost reagovat na situaci, využívat terénu. Ale kromě krátkého období v roce 1797 neznáme případ nasazení diskutované smíšené sestavy tří batalionů, a v případě, který známe, neznáme podrobnosti – zejména odpověď na otázku, v jakém okamžiku se tato formace řízeně rozpadá, v jakém okamžiku jsou kolony pověřeny úkolem, pro který byla formace nařízena.
Závěrem se můžeme podívat také na to, co o této smíšené sestavě soudí britský vojenský historik Paddy Griffith ve svém The Art of War of Revolutionary France 1789-1802. V kapitole Battles a podkapitole Assaults říká: „Veškeré úvahy o bonapartistické verzi smíšené sestavy jsou komplikované tím, že implikují nasazení jediné linie batalionů, zatímco ve skutečnosti většina taktických koncepcí musí zahrnovat dvě nebo více linií. Jak je tato smíšená sestava zpravidla definována, má jen tři bataliony postavené jeden vedle druhého, s předpokladem, že jsou všechny vždy automaticky v ideální formaci, bez ohledu na to, jestli se půlbrigáda pohybuje vpřed, vzad, do stran, nebo stojí a vede palbu. To je zřetelně nesmysl zrozený jen a pouze z dogmatické dohody, protože v praxi by si každý velite pluku jistě přál, aby všechny jeho jednotky, které jsou na stejné linii a ve stejném terénu, provádějící jakýkoli úkol, byly ve stejné formaci, ale chtěl by také mít druhou linii v jiné formaci, která bude mít jinou funkci – podpůrnou. Také by si jistě přál vrhnout před první linii tirajéry, aby tak měl pod svým řízením tři taktické úrovně. Tirajéři by bitvu začali; první linie by ji rozvinula, a druhá linie by dosáhla rozhodnutí. Nic z toho nebylo v roce 1796 nové, a můžeme směle odmítnout velmi umělou ideu jakési speciální smíšené sestavy jako spíše projev bonapartistické ješitnosti, která nemá skutečný základ než v tom, co již dávno existovalo nejméně od experimentálních manévrů v táboře Vaussieux v roce 1778.“
V tabulce 26 pak Paddy Griffith ukazuje dvě varianty smíšené sestavy. Jednak onu „bonapartistickou“, od Tagliamenta, klasickou (ovšem v Jominim navržené úpravě a kolonami, které stojí čelem na stejné linii jako rozvinutý batalion), a jednak tu skutečnou, běžnou smíšenou sestavu: tři linie – tirajéry v první, rozvinutou pěchotu ve druhé, a pěchotu v kolonách ve třetí.
K tomu dodejme, co jsme panu baronovi Jominimu opomněli vyčíst ve svém prvním přísném článku, a co zde uniklo i britskému historikovi: nejen že Jominiho motivací pro postavení kolon vedle rozvinutého batalionu je, aby mohly čelní divize kolon vést palbu, což je v principu nesmyslné, protože chceme-li vést palbu, pak jednoduše bataliony rozviňme do bitevní sestavy, ale především zde dostáváme velitele půlbrigády/pluku a batalionů do neřešitelné situace při společném manévru.
Jsou-li totiž kolony za křídly rozvinutého batalionu, mohou svůj pochod jeho změnám směru přizpůsobit. Obtížně, zejména pro vnitřní kolonu (kolonu na středu opisované kružnice), protože zde kombinujeme zásady pochodu v bitevní sestavě a v koloně, ale lze to, a zejména při nepatrných změnách směru.
Ovšem když tyto kolony vysuneme na linii a postavíme vedle křídel rozvinutého batalionu, pak by musela vnitřní kolona při změně směru současně s vlastním zatočením také couvat – protože rozvinutý batalion se bude otáčet kolem svého křídla. Leda by tedy autor ideje důstojníkům popsal, jak to mají provést jinak. Principy manévrů pěchoty, jak se vyvinuly v průběhu 2. poloviny 18. století, jim žádný prostředek nenabízejí. Například by bylo možné pro účely obratu přičíst čelní divize k rozvinutému batalionu, ovšem pak by musely být s rozvinutým batalionem vyrovnány a v sevřeny na dotyk loktů. A to už je opravdu velice divoké. Anebo tedy měnit směr taková formace nemá. Také odpověď. Tím neužitečnější ovšem je; a tím užitečnější je racionální přístup: dvě nebo tři linie pěchoty zformované podle situace, kterou určuje 1) záměr velitele, 2) terén.
[1] Pro jistotu uvedeme výslovně, jak je třeba rozumět používané terminologii: tenká sestava (ordre mince) znamená linii ve třech nebo dvou řadech, jejíž vlastností je, že mohou pálit všechny pušky. Slovo linie (ligne) samo o sobě neznamená (vždy) tenkou sestavu, protože může jít o linii kolon, určenou pro rozvinutí, anebo také ne. Kromě toho slovo linie znamená také „sled“, první, druhá, třetí linie armády. Předpisy používají pro význam linie ve smyslu tenké sestavy výraz „bitevní sestava“ (ordre de bataille) – tento výraz ovšem podle kontextu může také označovat libovolnou sestavu armády nebo její části pro bitvu. Hluboká sestava (ordre profond) je synonymem pro kolonu (colonne), která může nabývat nejrůznějších forem – pro jednoduchost můžeme stanovit, že sestava je hluboká vždy, má-li na čele méně než polovinu zbraní (tedy třetinu a méně) – protože neexistují kolony o dvou podjednotkách a protože dve linie armády (sboru, divize, brigády, pluku) nejsou kolonou. Smíšená sestava (ordre mixte) je pak obecně libovolnou kombinací batalionů v tenké a hluboké sestavě. V tomto článku nám pak specificky jde o formaci rozvinutého batalionu, za jehož křídly (případně na jehož křídlech) stojí dva bataliony v kolonách.
[2] „…en colonnes par bataillons“ – tím nejsou myšleny kolony v šíři rozvinutých batalionů podle vzoru colonne par section, colonne par peloton, colonne par division, jak je vidíme u Waterloo, ale jednoduše batalionní kolony, kolony jednotlivých batalionů.