Kdy se přesně zrodila roku 1789 trojbarevná kokarda? Je možné, že by se královy osobní barvy se staly národními barvami a dokonce symbolem Revoluce, zatímco národní barva se stala barvou královy strany? Bernard Coppens nám odhaluje „Tajemství kokardy“.

Gazette de Leyde přináší poprvé v čísle z 24. července 1789 informaci o revolučních událostech, ke kterým došlo v Paříži. Je možno si tam přečíst následující pasáž, vyňatou z listu, psaného „v pátek navečer, 17. července“: „Pan Bailly ukázal Jeho Veličenstvu královskou a měšťanskou kokardu, která spojuje modrou, bílou a červenou barvu: král svolil, aby byla připnuta na jeho klobouk a ukázal ji lidu“.

Toto svědectví zcela vyvrací legendu, podle níž spočíval původ trikolóry v gestu Ludvíka XVI., který si prý 17. července připnul na svou bílou kokardu modrou a červenou kokardu, kterou 13. července přijala pařížská měšťanská milice. Pokud jde o vysvětlení, jež se považovalo za vědečtější, podle nějž byla trojbarevná kokarda vymyšlena až na konci měsíce července Marie Josephem Paulem Yvesem Rochem Gilbertem Motierem, markýzem de La Fayette (1757-1834), není o něm třeba vůbec hovořit.

Řada dokumentů se zdá dokazovat, že trojbarevná kokarda byla skutečně nošena již před 17. červencem. Deníky dvou poslanců třetího stavu, Adriena Duquesnoy a J.-A. Creuzé-Latouche, dosvědčují její existenci již od středy 15. července. Knihkupec Hardy si v úterý 14. července zapsal do svého Deníku: „Začínají se měnit barvy kokardy, a to tak, že červená, modrá a bílá následuje po zelené“, což byla barva, kterou Pařížané přijali 12. července na znamení povstání, podníceného Camillem Desmoulinsem (1760-1794).

Výbor voličů (le comité des électeurs) zřídil výnosem z 13. července měšťanskou gardu neboli pařížskou milici, které byla současně určena dvoubarevná kokarda (modrá a červená). Výnos byl velmi omezující a vůbec neopravňoval kohokoli, aby ji nosil: „Protože je nezbytné, aby každý člen, který náleží k této pařížské milici, nosil rozlišovací znamení, byly všeobecným shromážděním přijaty barvy města; v důsledku toho bude každý nosit modrou a červenou kokardu. Každý člověk, který bude přistižen s touto kokardou, aniž by byl zaregistrován v některém z okrsků, bude vydán soudu stálého výboru (Comité permanent)“.

Toto nařízení se stalo nezbytným vzhledem k vlastnímu cíli zřízení měšťanské milice, odzbrojení obyvatelstva. Jednotnou modrou a červenou kokardu vskutku obdrželi jen občané, kteří měli stálé bydliště a byli známí.

Je tedy vidět, že třináctého souběžně existovaly dvě různé kokardy: kokarda měšťanské gardy, červená a modrá, a zelená kokarda, kterou nosili všichni ostatní občané. Jeden svědek, poslanec šlechty z Marseille, napsal odpoledne 13. července: „Odzbrojují darebáky, zatýkají ty, kdo mají kradené věci, ale je třeba mít na klobouku zelenou kokardu, aby člověk nebyl napaden“. Brzy však byla, jak víme, zelená kokarda zakázána, jakmile si uvědomili, že zelená barva byla stejně tak i barvou livreje hraběte z Artois.

Tehdy byla pařížským lidem vytvořena trojbarevná kokarda, která od té doby měla převzít ochrannou funkci zelené kokardy, s výjimkou vojáků, kteří si své barvy uchovali až do konce měsíce července. Kdy se tak přesně stalo? Registr korespondence Jeana Sylvaina Baillyho (1736-1793) obsahuje zásadní dokument: kopii listu z 28. března 1790, adresovaného pařížskému starostovi panem de Gouvion, který byl major général Národní gardy. Čte se v něm: „Tři barvy byly stanoveny na základě usnesení shromáždění voličů 14. a 15 /července/“.

Máme-li stanovit ještě přesněji datum vzniku trojbarevné kokardy, je třeba obrátit pozornost k k jediným dvěma nalezeným textům, které rozlišují tři vzory kokardy. Prvním je list jistého obchodníka, jménem Failly, napsaný 23. července 1789: „Bylo usneseno (v pondělí třináctého) aby všichni ti, kdo jsou ozbrojeni a nekonají hlídky, byli odzbrojeni, a aby, jestliže neuvedou svůj městský okrsek, byli provizorně zavedeni do vězení. Zprvu byla dána jako propustka (passeport) zelená kokarda, ale navečer, když uvážili, že je to barva livreje hraběte z Artois, přijali červenou, modrou a bílou“.

Druhým textem je Quinzaine mémorable (Patnáct pamětihodných dní), kronika jistého Pařížana z období od 12. do 30. července, která byla publikována v prvních dnech srpna. Autor zapisuje ke 14. červenci, před osmou hodinou ranní: „Velcí i malí všeho stavu si připnuli na příkaz města modrou, červenou a bílou kokardu“.

Závěrem, k němuž docházíme na základě těchto dokumentů je, že se trojbarevná kokarda zrodila v noci z 13. na 14. červenec, v hodinu, jíž je těžké stanovit.. Jaké tajemství mohlo po dvě staletí proti sobě stavět dvě svrchu zmíněné téze, které se zjevně vzájemně popírají?

Na prvním místě je třeba vzít v úvahu zmatek, neoddělitelný od každého povstání:

„Nepořádek, rozruch, zmatek, nesnáze“ jsou slova, která se stále opakují na stránkách zápisů ze zasedání a rozhodnutí Všeobecného shromáždění pařížských voličů (l’Assemblée générale des électeurs de Paris), která probíhala v oněch horkých dnech. Po boku třech hlavních kokard nacházíme ve svědectvích velký počet variant kombinací barev: zeleno-bílé kokardy, modro-bílé kokardy, červeno-bílé kokardy a zeleno-červené kokardy byly, jak se zdá, nošeny v jistých městských okrscích.

Ba co víc: text výnosu, kterým byla zavedena trojbarevná kokarda, není znám. Tento výnos přesto existoval: zmiňuje ho Gouvion, zmiňuje ho Quinzaine mémorable, a jeden výnos Shromáždění zástupců Obce (l’Assemblée des représentants de la Commune) ze 4. října 1789 uvádí, že „předchozí výnosy, které jsou podle potřeby potvrzeny, budou nadále prováděny“, a „prohlašuje, že červená, modrá a bílá kokarda je jedinou, kterou mají občané nosit“.

Jestliže tento výnos, tak veliké důležitosti, nebyl zveřejněn v žádných novinách, ani, což je ještě více znepokojující skutečnost, v zápisech shromáždění voličů, je to proto, že se zde dotýkáme oblasti posvátného.

Krátce řečeno, trojbarevná kokarda se pro Francouze stala tím, co Brissotovy noviny nazývají 24. října „posvátným znamením našeho vykoupení“ (le signe sacré de notre rédemption). A ví se, že ve chvílích velkého mystického, náboženského a vlasteneckého vytržení není moudré se dotýkat posvátného charakteru symbolů, jak to konec konců zakusila králova tělesná garda (gardes du corps du roi) v říjnu 1789. Připomeňme si, že to byla „urážka národní kokardy“ („l’insulte faite a la cocarde nationale„), jež se stala záminkou k tažení Pařížanů na Versailles 5. října, jehož výsledkem byl návrat krále do Paříže a definitivní rozchod s monarchií, založenou na božském právu.

Výnos, který ukládal občanům nošení trojbarevné kokardy, který pochází, jak jsme viděli, z noci z 13. na 14. července 1789, byl nutně podepsán předsedou stálého výboru, staršího kupeckého cechu (prévôt de marchands) Jacquese de Flesselles (1721-1789), v němž všichni Pařížané viděli nejodpornějšího zrádce, jakmile se rozšířila hned po dobytí Bastily zvěst, že v kapsách zavražděného guvernéra pevnosti, Bernarda René Jourdana, markýze de Launay (1740-1789), byl nalezen list, psaný Flessellesovou rukou, v němž stálo: „Bavím Pařížany kokardami a sliby, držte se dobře až do večera a dostanete posily“.

Ať již tento list existoval či nikoli, jeho rozšiřovaný obsah a skutečnost, že Flessellesovi přinesl okamžitou smrt ukazují, že Flesselles hrál rozhodující roli při výběru nového znamení. Bylo možno pod textem, který ustavoval kokardu, textem, který byl plný emotivního náboje, jaký si dnes dovedeme jen slabě představit, jméno, jež budilo takovou hrůzu?

Na posledním místě je třeba prozkoumat, z jakého důvodu byla bílá barva městem Paříží přidána k modré a červené? Nejběžnějším vysvětlením bývá, že bílá byla barvou krále. Toto tvrzení, žel, má tu chybu, že se opírá o anachronismus.

Vezměme do rukou klasické Pojednání o národních znameních (Traité des marques nationales) Benetona de Morange, vydané roku 1739. Čteme v něm rozpravu o barvách, jež tvoří královský livrej, jež končí takto: „Ukázal jsem, že tyto tři barvy byly následně barvami, které vyznačovaly Francouze: to znamená modrá za prvních dvou pokolení našich králů; červená za třetího pokolení až do Karla VI., a bílá od Karla VII. až do současnosti. Tak, aby byl pro naše krále vytvořen livrej, který by byl schopen poukázat na starobylost monarchie, bylo třeba jen spojit barvy, jež ji v různých dobách označovaly“.

V dlouhém výkladu se v tomto díle dokazuje, že národní barvou Francouzů je nyní bílá, zatímco osobními barvami krále byla bílá, modrá a červená.

Kokarda, kterou dal Flesselles Pařížanům 14. července, je tedy v královských barvách (byla to ostatně kokarda, nazývaná v Gazette de Leyde „královská a měšťanská“).

Je třeba se shodnout, že to byl vynikající symbol, protože tím, že spojil tři barvy, jež postupně charakterizovaly francouzský národ, vyjadřoval současně jednotu tří stavů přítomností třech barev, jednotu Paříže a jednotu národa, a jednotu Francouzů se svým panovníkem, což byla politická doktrína, která byla tehdy nadšeně a téměř bez rozdílu přijímána. Nebylo možno nalézt něco lepšího!

To je to, co vysvětluje, že Ludvík XVI., který evidentně velmi dobře věděl, že na ní jsou jeho barvy, přijal tak milostivě novou kokardu. Zatímco Ludvík XVIII., když mu roku 1814 navrhovali, aby zachoval trojbarevný prapor, odpověděl: „Vůbec nechci urazit Francii tím, že bych jí vnutil své barvy. Zaveďme znovu bílý prapor, který je její“.

Za Karla VII. byli Francouzi donuceni opustit červenou a přijmout bílou barvu, zatímco Angličané opustili bílou a přijali červenou barvu, aby manifestovali nároky svého krále na francouzskou korunu. Roku 1789 přineslo odmítnutí těch, kdo lpěli na Starém režimu, nosit barvy, které sice náležely králi, ale byly přijaty jejich protivníky, rychlý symbolický obrat: královy osobní barvy se staly národními barvami a dokonce symbolem Revoluce, zatímco národní barva se stala barvou královy strany. Byl to jeden z nejpřekvapivějších a nejméně známých paradoxů této epochy otřesů.

Z původního francouzského textu Le Mystère de la Cocarde Bernarda Coppense, přeložil do češtiny František J. Holeček, O.M.