Po bitvě u Slavkova neuplynul ani rok a v Evropě vypukl další válečný konflikt. Pruské království, jež dosud stálo poněkud stranou mocenských střetů, vypovědělo válku Francii a podobně jako Rakousko v roce 1805, i nyní Prusko podcenilo sílu Napoleonových armád. Bylo poraženo v bitvách u Jeny a Auerstädtu v říjnu 1806, ztratilo své hlavní město, pokračovalo však v odporu – na cestě byly ruské posily. Rusko po slavkovské porážce na rozdíl od Rakouska s Francií mír neuzavřelo. Koncem roku 1806 se obě mocnosti opět střetly – dějištěm válečných operací bylo polské území rozdělené před lety mezi hlavní aktéry těchto válek – s výjimkou Francie, jež se tak zcela přirozeně stala pro místní obyvatele i politickou reprezentaci spojencem.
Právě počátek polského tažení let 1806 a 1807 má za cíl připomenout akce Pultusk 2006, která bude první z řady akcí završených připomenutím tzv. tylžského míru v létě roku 2007. Teprve zde skončila v roce 1807 válka mezi Francií a Ruskem, jejímž prvním dějstvím bylo slavkovské tažení.
Samotná bitva u Pultusku, jež se odehrála 26. prosince 1806, nepatří mezi rozhodující generální bitvy napoleonských válek. Na francouzské straně se jí zúčastnil 5. armádní sbor maršála Lannesa a Gudinova divize (pod velením generála Daultanna) ze 3. sboru maršála Davouta, celkem na 26 000 mužů. Tyto nevelké síly postupovaly coby boční zajištění Grande Armée na jejím krajním pravém křídle a rozhodně se podle Napoleonova záměru neměly střetnout s hlavními silami nepřítele. Úkolem maršála Lannesa bylo obsadit město Pultusk a zdejší most přes řeku Narew. Jádro francouzských sil postupovalo na Golymin.
Ruská armáda v síle kolem 40 000 mužů a disponující 120 děly pod velením generála Bennigsena však stála právě u Pultusku, aniž by o tom měli Francouzi tušení. Generál Bennigsen hodlal s nepřítelem u Pultusku svést rozhodující bitvu a rozmístil své divize do dvou linií jihozápadně od města.
Ani jeden z protivníků si nebyl jist, jaké síly proti sobě má. Maršál Lannes Rusy podcenil a vrhl své dvě divize bez váhání do prudkého útoku. Generál Bennigsen díky kozáckému průzkumu věděl, že proti němu stojí zatím jen jeden sbor, jednal však opatrně, neboť dobře věděl, že francouzské sbory postupovaly vždy v úzké spolupráci a byly schopné se účinně v rozhodujících momentech střetnutí podporovat.
Francouzské útoky a ruské protiútoky probíhaly v moři bahna a pod přívaly prosincového sněhu. Lannes postupně zjistil, že stojí proti dvojnásobně silnému nepříteli a musel zapojit do boje vše, co s sebou k Pultusku přivedl. Zuřivý boj trval několik hodin, Francouzům se nedařilo dobyté pozice udržet a síly jim ubývaly. Jejich velkou nevýhodou byl nedostatek dělostřelectva, jež postupovalo po polských blátivých cestách jen pomalu a největšími obtížemi. Ruská linie byla naopak vystužena několika mocnými bateriemi. Lannesovi reálně hrozila nezbytnost vydat rozkaz k ústupu a stát se prvním z maršálů, kteří by neuspěli v otevřené bitvě s nepřítelem.
Naštěstí pro Francouze dorazil na bojiště v rozhodující chvíli generál Daultanne s Gudinovou pěší divizí a bez váhání se vrhl do ruského pravého boku. Lannes obnovil tlak i ve svém směru, ruská armáda však odolala a bitva kolem osmé hodiny večerní utichla. Bennigsen v obavě, že francouzské posily jsou výrazně silnější a že s vyčerpanou armádou jim nebude sto ráno čelit, vydal rozkaz k ústupu a nechal zničit most přes Narew, načež Francouzi obsadili město.
Francouzi přišli podle různých pramenů o 2000-8000 padlých, raněných a zajatých, Rusové pak o 3000-5000. Z taktického hlediska byl vítězem bitvy pravděpodobně Bennigsen, který se ubránil francouzskému útoku. Bojoval v nevhodné pozici s mostem v zádech a jen své značné početní převaze vděčil za to, že jeho armáda nebyla zničena. Lannes, kterého na poslední chvíli od porážky uchránil generál Daultanne, si připsal významné strategické vítězství. Prokázal značnou odvahu, ale také neopatrnost, nicméně podařilo se mu s polovičními silami donutit hlavní ruské síly k ústupu.
Bitva u Pultusku je pozoruhodná. Ne snad pro nějaký zajímavý taktický manévr, pro předem promyšlený plán, jako například Slavkov, ale kvůli mimořádně nepříznivým přírodním podmínkám, houževnatosti na obou stranách, nejistotě i chybám obou vrchních velitelů, z nichž jeden měl více štěstí.
Tažení Pultuskem ani zdaleka neskončilo. Ve stejný den se bojovalo také u Golyminu, asi 25 km na severozápad od Pultusku. Rusové byli nuceni ustoupit. Ke generální bitvě došlo až 8. února 1807 u Preussich-Eylau. Ani v této bitvě, jedné z nejkrvavějších bitev napoleonských válek, nedošlo k rozhodnutí. Tažení ve Východním Prusku pokračovalo až do léta, kdy se Bennigsen v čele 84 000 mužů utkal s Napoleonem a jeho Grande Armée v síle 76 800 vojáků. Rusové bojovali u Friedlandu opět s řekou v zádech a nyní neměli dvojnásobnou převahu jako u Pultusku. Francouzské vítězství bylo jednoznačné a definitivní. Následovaly mírové rozhovory a podpis mírové smlouvy v Tylži, jíž se Rusko stalo na několik let francouzským spojencem. Tomuto spojenectví zlomí vaz kontinentální blokáda, jež rozhodně nebyla v zájmu ruského obchodu a Francie ji nedokázala kompenzovat dovozem ruského zboží.
Významným výsledkem tažení bylo vytvoření Varšavského velkovévodství, čímž bylo do určité míry obnoveno trojím dělením zaniklé Polsko. Plnou samostatnost Napoleon Polákům však dát nechtěl a nemohl, především s ohledem na potřebu dobrých vztahů s Ruskem.