Régiment de grenadiers à pied de la Garde Impériale

Pluk pěších granátníků vznikl 22. ledna přeznačením dosavadního sboru pěších granátníků Konsulární gardy (Corps des grenadiers à pied de la Garde Consulaire). Jeho dva bataliony byly základem gardové pěchoty od 28. listopadu 1799.

Garda Konsulů (Garde des Consuls – název „Konsulární garda“ se objevil až ve výnosu z 8. března 1802) vznikla 11. listopadu 1799 spojením Gardy Direktoria (Garde du Directoire) a Gardy Zákonodárného sboru (Garde du Corps législatif).

Garda Direktoria (dvou roty pěchoty, dvě jezdectva) byla založena 1. listopadu 1795, Garda Zákonodárného sboru byla batalionem Granátníků při Národním zastoupení (Grenadiers près la Représentation nationale), neboli Gardou Konventu (Garde de la Convention) – ke změně názvu došlo 22. července 1795. Základem této jednotky byly dvě roty tzv. Granátníků-četníků při Národním zastoupení (Grenadiers-gendarmes près la Représentation nationale) sloužící od 15. května 1791 jako ostraha Národního shromáždění a později Národního konventu. Od 10. května 1791 to pět dní byli tzv. Národní četníci – Gendarmes nationaux – rota postavená na základě reformované Gardy Národního shromáždění (Garde de l’Assemblée nationale), což byl od 20. června 1789 nový titul pro tradiční Gardu Proboštství paláce (Garde de la Prévôté de l’Hôtel) – strážní jednotku paláců a královských residencí, jejíž původ lze dohledat až v roce 1271.

Pluk pěších granátníků Císařské gardy dostal 15. dubna 1806 v souvislosti s vytvořením druhého pluku pořadové číslo 1 v rámci rozšířeného sboru pěších granátníků. Oba pluky byly sloučeny do jedniného 1. října 1808. Pořadové číslo 1 bylo znovu používáno od 13. září 1810, kdy se součástí Císařské gardy stal pod číslem 2 bývalý pluk pěších granátníků holandské královské gardy. V průběhu první restaurace se pluk stal součástí „Královského sboru Granátníků Francie“ (Corps Royal des Grenadiers de France), části granátníků bylo dovoleno doprovodit Císaře na ostrov Elbu. Pluk i celou Císařskou gardu obnovil dekret z 8. dubna 1815. Pluk byl definitivně rozpuštěn 11. září 1815.

Velitelé 1800-1815

Velitelské struktury Císařské gardy byly velice složité, tento elitní sbor měl vlastní systém hodností a funkcí, které se vzájemně prolínaly. Pro větší přehlednost uvedeme nejprve seznam velitelů sboru a (prvního) pluku pěších granátníků v letech 1800-1815 (celý sbor podléhal autoritě generálplukovníka (colonel général) pěších granátníků Císařské gardy, kterým byl maršál Davout):

– velitel gardové pěchoty 1800-1802 : Frère

– velitel sboru pěších granátníků 1802-1803 : Frère

– zástupce velitele sboru pěších granátníků 1802-1803 : Hulin

– velitel sboru pěších granátníků 1803-1807 : Hulin, colonel commandant

– velitel sboru pěších granátníků 1808-1812 (fakticky již od roku 1806) : Dorsenne, colonel commandant

– velitel sboru pěších granátníků 1812-1815 : Friant, colonel commandant

– zástupce velitele sboru pěších granátníků 1811-1815 : Roguet, colonel commandant en second

– velitel sboru pěších granátníků 1815 (po Waterloo) : Roguet, colonel commandant

– velitel pluku pěších granátníků 1804-1806 : Hulin, colonel commandant

– zástupce velitele pluku pěších granátníků 1804 : Higonet, major

– zástupce velitele pluku pěších granátníků 1805-1806 : Dorsenne, major a colonel-major*

– velitel 1. pluku pěších granátníků 1806-1808 : Dorsenne, colonel-major*

– velitel 1. pluku pěších granátníků 1807-1813 (do listopadu) a 1813-1814 (od prosince) : Michel, colonel-major*

– velitel 1. pluku pěších granátníků 1813 (listopad-prosinec) : Petit, major

– velitel 1. pluku pěších granátníků 1815 : Petit, colonel-major*

* colonel-major je někdy uváděn také jako major-colonel. Jedná se pravděpodobně o ekvivalent.

Bernard-Georges-François Frère (1764-1826), chef de brigade commandant 3. ledna 1800, général de brigade commandant 13. září 1802 – 25. března 1803.

Jako dobrovolník zvolen kapitánem již v září 1791. Armée du Midi, Armée des Pyrénées (1792-1793). Šéfem batalionu 9. května 1793, služba v rámci 147. půlbrigády od září. Adjudant-général 1794-1796, šéf batalionu u 4. řadové půlbrigády (od 26. května 1796), první italské tažení. Šéfem brigády 8. září 1796. Šéf brigády – velitel pěchoty Gardy Konsulů od 3. ledna 1800. Brigádním generálem od 13. září 1802, zároveň velitelem pěších granátníků gardy – do 25. března 1803. Tažení 1805-1807. Divizním generálem 6. března 1808. Španělsko 1808 a dunajské tažení 1809, poté zpět ve Španělsku. Velitel 13. vojenské divize od února 1812, 16. vojenské divize od dubna 1815. Komandant Čestné legie (14. června 1804), hrabě císařství (18. března 1809).

Pierre-Augustin Hulin (1758-1841), chef de brigade commandant en second 15. září 1802, chef de brigade commandant 25. března 1803, général de brigade (colonel) commandant 29. srpna 1803 – 9. srpna 1807.

Voják pluku Champagne od roku 1771, Navarre od roku 1772, Gardes Suisses (1773-1776), Touraine (1777-1779), znovu Gardes Suisses (1779-1780). Dobrovolník ve službách Janovské republiky (1781-1785), dezertoval a vrátil se zpět do Švýcarské gardy. Rozhodující měrou přispěl k pádu Bastily. Kapitánem 14. batalionu lehké pěchoty (srpen 1791). 1793-1794 suspendován a zatčen, osvobozen v srpnu 1794. Pobočníkem generála Haquina (1795). Šéfem batalionu 7. května 1795, 15. srpna 1796 provizorně jmenován šéfem brigády, potvrzeno 16. června 1797, druhé italské tažení. Od 15. září 1802 velitelem pěších granátníků Konsulární gardy (do 25. března 1803 jako zástupce generála Frère). Brigádním generálem 29. srpna 1803. Předseda komise, jež odsoudila k smrti védodu d’Enghien. Velitelem obsazení Vídně v roce 1805 a Berlína v roce 1806. Divizním generálem 9. srpna 1807, současně velitel 1. vojenské divize a guvernér Paříže (do 31. března 1814). Zraněn generálem Maletem při jeho pokusu o převrat v roce 1812. Ve své funkci opět během Sta dní. Komandér řádu Železné koruny, vysoký důstojník Čestné legie (30. června 1811), hrabě císařství (26. dubna 1808).

Joseph Higonet (1771-1806), major 21. ledna 1804 – 19. října 1804.

Dobrovolník z roku 1792, armée des Alpes (1792-1793), obležení Toulonu. Kapitán 56. bitevní půlbrigády (duben 1794), posléze 85. řadové půlbrigády (červen 1796). První italské a egyptské tažení. Šéf batalionu 11. října 1800 (potvrzeno 5. července 1801). Ve štábu 18. vojenské divize (1802), poté 27. vojenské divize (od dubna 1803). Majorem pluku pěších granátníků (21. ledna 1804), plukovníkem 108. pluku řadové pěchoty (19. října 1804). Padl u Auerstaedu 14. října 1806. Rytíř (5. února 1804) a komandant (14. června 1804) Čestné legie.

Jean-Marie-Pierre-François Lepaige Doursenne, řečený Dorsenne (1773-1812), major 3. března 1805, colonel-major 18. října 1805, colonel-commandant 20. ledna 1808 – 5. května 1812.

Dobrovolník z roku 1791. Kapitánem 13. září 1792, armée du Nord (1792-1794), armée de Sambre-et-Meuse (1794-1796).První tažení v Itálii, po Tagliamentu jmenován generálem Bonapartem šéfem batalionu své 61. půlbrigády. Egyptské tažení, jmenován provizorně generálem Kléberem šéfem brigády, velitelem 61. půlbrigády, potvrzeno 5. července 1802. Major pluku pěších granátníků 3. března 1805, plukovníkem-majorem 18. října 1805. Brigádním generálem 25. prosince 1805 (stále ve funkci colonel-major). Od 9. listopadu 1806 velel granátnické brigádě namísto generála Hulina (ten byl velitelem Berlína). Velícím plukovníkem sboru pěších granátníků 20. ledna 1808. Vážně zraněn do hlavy u Esslingu. Divizním generálem 5. června 1809. Další služba ve Španělsku. 5. května 1812 ze zdravotních důvodů opustil službu a 24. července zemřel po trepanaci lebky, kterou si vynutilo staré zranění od Esslingu. Velitel proslulý svou výjimečnou chladnokrevnou odvahou a často přehnanou přísností, až krutostí. Vysoký důstojník Čestné legie (30. června 1811), hrabě císařství (od 10. března 1808).

Jean-Etienne Michel (1772-1815), major 1. května 1806, colonel-major 16. února 1807 – 20. listopadu 1813 a 26. prosince 1813 – 1. července 1814.

Dobrovolník z roku 1791, podporučíkem u 96. pluku 12. ledna 1792. Armée du Rhin (1792-1793). V pruském zajetí (1793-1795). Šéf batalionu (1. října 1795), služba u 49. řadové půlbrigády (od dubna 1796), armée du Rhin (1796), armée d’Allemagne (1797). Irská expedice, zajat Angličany, vyměněn v prosinci 1798. Santo-Domingo (1801-1803), major 40. pluku 23. prosince 1803, plukovníkem stejného pluku 27. prosince 1805. Major (velitel druhého pluku) pěších granátníků (1. května 1806), plukovník-major (prvního pluku) 16. února 1807. Brigádním generálem 24. června 1811, divizním generálem 20. listopadu 1813. Velel mladé gardě při obraně Paříže v roce 1814. V průběhu Sta dní colonel en second 1. pluku pěších myslivců – padl u Waterloo. Komandant Čestné legie (6. dubna 1813), hrabě císařství (23. března 1814).

Jean-Martin Petit (1772-1856), major 20. listopadu 1813 – 26. prosince 1813 a 1. července 1814 – 1. dubna 1815, colonel-major 1. dubna 1815 – 11. září 1815.

Dobrovolník z roku 1792, armée du Nord (1792-1794). Důstojníkem od 4. dubna 1794, první tažení v Itálii. Služba ve štábních funkcích, egyptské tažení. Provizorní pobočník generála Frianta (1798-1802), provizorně jmenován šéfem batalionu (22. března 1801) – obojí potvrzeno na počátku roku 1802. Major 15. lehkého pluku (14. srpna 1806), tažení do Portugalska, tažení 1809. Služba ve Španělsku (1810-1813). Brigádním generálem 28. června 1813. Major 1. pluku pěších granátníků (20. listopadu 1813), adjudant-général Císařské gardy (26. prosince 1813). Velel jednokám během loučení ve Fontainebleau. Major královského sboru pěších granátníků, velitel 1. pluku pěších granátníků v průběhu Sta dní. Čestný titul generálporučíka (23. května 1825), zástupce velitele Invalidovny (7. října 1840). Baron císařství (15. srpna 1809), Velkokříž Čestné legie (15. srpna 1849).

François Roguet (1770-1846), colonel commandant en second 24. července 1811 – 29. června 1815, colonel commandant 29. června 1815 – 11. září 1815.

Voják pluku Guyenne od roku 1789, dobrovolník z roku 1791. Armée des Alpes (1792) a armée d’Italie (1793-1800), adjutant-majorem od 3. dubna 1793. Provizorně jmenován šéfem batalionu 33. řadové půlbrigády (25. prosince 1796), potvrzeno 3. února 1799. Jmenován šéfem brigády a velitelem 33. půlbrigády u Pastrenga 11. června 1799 (potvrzeno v květnu 1800). Druhé italské tažení. Brigádním generálem od 29. srpna 1803, tažení 1805-1807. Velitel pěchoty 1. vojenské divize (září 1807), španělské tažení (1808-1809), dunajské tažení 1809. Velitel brigády v Curialově divizi mladé gardy. Opět Španělsko (1810-1811). Divizním generálem a colonel commandant en second sboru pěších granátníků Císařské gardy (24. července 1811). Tažení 1812,  1813 a 1814. Ve funkci i v průběhu restaurace a Sta dní. Nahradil Frianta ve velení pěším granátníkům v červnu až září 1815. Velkokříž Čestné legie (21. března 1831), hrabě císařství (26. února 1814), řád Svatého Ludvíka (8. července 1814).

Tažení a bitvy 1800-1815

Pluk se zúčastnil všech významných bitev, ve kterých první konsul a císař velel osobně.