Vojáci 8. pluku řadové pěchoty francouzské armády C.E.N.S. si vyrobili výstroj a výzbroj 2. a 3. orlonoše, kteří fungovali v rámci stráže praporu a orla po aplikaci dekretu z 18. února 1808. Tímto článkem chceme jim a dalším zájemcům pomoci zorientovat se ve vývoji „garde du drapeau“ – stráže praporu francouzské pěchoty v letech 1791–1815.
Prapor nebo prapory nesené v rámci sestavy batalionu pěchoty plní především tři funkce. Jsou symbolem pluku a/nebo státu, jejich předepsané pohyby pomáhají batalionu udržet či zaujmout vyrovnání na určené linii, a konečně jsou také orientačním bodem pro velícího.
Stráž praporu byla složena z praporečníka či orlonoše a z určitého počtu poddůstojníků, kteří tvořili jeho doprovod. Celek byl uspořádán ve třech řadech a byl vždy součástí určené taktické podjednotky batalionu, aniž by přitom zvyšoval počet jejích zástupů (tzn. že počet obyčejných zástupů praporečnického pelotonu byl vždy o zástupy stráže praporu nižší). Stráž praporu nikdy ve formaci batalionu nepálila, při palbách se stahovala prvním řadem na úroveň třetího řadu batalionu. Všichni poddůstojníci nesli zbraň v pravé ruce jako seržanti.
Místo praporu či praporů v rámci sestavy batalionu předepisují ordonance a předpisy o výcviku a manévrech pěchoty (zabývat se budeme jen těmi z 1. června 1776, 20. května 1788, 1. srpna 1791) a dále některé organizační předpisy (zmíněný dekret z 18. února 1808 a dekret z 25. prosince 1811). Nejprve je však nezbytné říci úvodem několik slov k taktickému členění batalionu.
Batalion pěchoty je členěn do určitého počtu taktických podjednotek, jimiž jsou pelotony jako základní podjednotka batalionu, dále členěné do dvou sekcí, divize o dvou vedle sebe řazených pelotonech, a půlbatalion zahrnující všechny pelotony a divize pravého či levého křídla. Terminologie se v průběhu 18. století vyvíjela, ale princip zůstal stejný.
Administrativně byl batalion členěn do určitého počtu rot, kompanií. Tento počet byl pro určitá období následující (přibližný tabulkový stav rot uveden ve válečném stavu) :
1776-1784… 4 fyzilírské roty po cca 160 mužích a 6 důstojnících
1784-1791… 4 fyzilírské roty po cca 160 mužích a 6 důstojnících a granátnická rota u 1. batalionu pluku a myslivecká u 2. batalionu pluku, obě po cca 100 mužích a 6 důstojnících.
1791-1793… 8 fyzilírských rot po cca 80 mužích a 3 důstojnících a 1 granátnická rota v síle cca 60 mužů a 3 důstojníků.
1793-1805… stav fyzilírské roty 120 mužů a 3 důstojníci, stav granátnické roty 80 mužů a 3 důstojníci
1805-1808… 2. fyzilírská rota nahrazena rotou voltižérskou v síle 120 mužů a 3 důstojníků (u lehké pěchoty byly voltižérské roty vytvořeny o rok dříve)
1808-1815… 4 fyzilírské roty, granátnická a voltižérská rota, všechny po 137 mužích a 3 důstojnících.
Podle ordonance z 1. června 1776 byl každý batalion formován osmi fyzilírskými pelotony (pelotons), muži každé ze čtyř rot (compagnies) formovali jádro dvou pelotonů, tedy jedné divize (division). Dvě divize tvořily takzvaný půlřad (demi-rang), který bude od roku 1788 neoficiálně a od roku 1791 oficiálně nazýván půlbatalionem (demi-bataillon).
Peloton se členil do dvou sekcí (sections). Divize byly číslovány zprava doleva v rámci batalionu (tj. 1. a 2. pro pravý půlřad a 3. a 4. pro levý půlřad), pelotony a sekce byly číslovány v rámci své divize rovněž zprava doleva (tj. 1. a 2. peloton, 1., 2., 3. a 4. sekce).
Granátnická a myslivecká rota, jež byly nezávislými součástmi pluku, se stavěly coby granátnická a myslivecká divize na pravé křídlo 1. a na levé křídlo 2. batalionu, aniž by však byly součástí těchto batalionů.
V tomto období již kapitáni nevlastnili jednotlivé roty, výjimkou byly první fyzilírské roty obou batalionů, z nichž u prvního byl jejím majitelem plukovník (compagnie colonelle), u druhého podplukovník (compagnie lieutenant-colonelle). A právě těmto rotám, respektive jimi formovaným divizím, pelotonům a sekcím byla tradičně a již dříve svěřena stráž praporu, garde du drapeau. Plukovnická rota byla zařazena coby 2. divize 1. batalionu a nesla bílý, tzv. plukovnický prapor (drapeau colonel), podplukovnická rota byla zařazena coby 3. divize 2. batalionu a nesla barevný, tzv. ordonanční prapor (drapeau d’ordonnance).
Stráž praporu byla tvořena důstojníkem v hodnosti praporečníka (porte-drapeau), jehož postavení odpovídalo poslednímu podporučíkovi pluku. Jeho doprovod tvořil jeden služebně nejstarší seržant a dva služebně nejstarší kaprálové každé ze čtyř fyzilírských rot, tj. dohromady 1 důstojník a 12 poddůstojníků. Seržant plukovnické či podplukovnické roty byl umístěn na místě šikovatele (serre-file), tj. dva kroky za zástupem praporečníka, praporečník stál v prvním řadu stráže praporu, a nalevo od něj pak byli tři seržanti, druhý a třetí řad tvořili kaprálové. V praxi se nezřídka praporečník stavěl do druhého zástupu zprava a měl tak napravo od sebe seržanta první divize.
Plukovníkům a podplukovníkům zakázala vlastnění rot ordonance z 26. září 1779. Na systému a umístění praporů to nic nezměnilo, jen se posunulo číslování rot, jež bylo dáno služebním stářím velících kapitánů.
Stráž praporu prvního batalionu byla umístěna na levém křídle 3. sekce 2. divize, stráž praporu druhého batalionu na pravém křídle 2. sekce 3. divize; tedy uprostřed určeného pelotonu a poblíž středu batalionu:
Toto datum nese provizorní instrukce týkající se manévrů a výcviku pěchoty, jež nebyla v armádě zavedena a zabývat se jí budeme jen pro zajímavost. Jednalo se o moderní předpis, který předznamenal příchod základního textu stanovujícího výcvik a manévry pěchoty z 1. srpna 1791, který platil po následujících 40 let.
První významnou změnou oproti platnému stavu předepsanému v roce 1776 bylo číslování pelotonů v rámci nikoli dané divize, ale celého batalionu, a to zprava od 1 do 8, a sekce byly očíslovány v rámci pelotonů jako první a druhá, což podtrhlo rostoucí význam pelotonů jako základních taktických podjednotek batalionu.
Stráž praporu měla být moudře složena z poddůstojníků nikoli na základě služebního stáří, ale podle schopnosti přesně a pravidelně pochodovat, neboť pohyb stráže praporu měl vliv na pohyb celého batalionu. Stále přitom šlo o poddůstojníky fyzilírských rot, neboť se počítalo s běžným detašováním elitních rot. Stráž měla být nadále tvořena jen třemi zástupy. Praporečník stál v prvním řadu uprostřed, po pravici i levici měl mít seržanta. Ve druhém řadu stál uprostřed kaprál, v prvním a třetím zástupu seržanti, třetí řad byl tvořen kaprály.
Stráž se oproti stavu z roku 1776 mírně posunula; v prvním batalionu měla stát na levém křídle 2. sekce 1. pelotonu 2. divize, neboli na levém křídle 3. pelotonu; ve druhém batalionu na levém křídle 2. sekce 1. pelotonu 3. divize, neboli na levém křídle 5. pelotonu; a tedy vždy uprostřed určené divize:
Předpis z 1. srpna 1791 je shrnutím dlouhého vývoje francouzské pěchotní taktiky 18. století, jež zejména ve druhé polovině století zaznamenala prudkou modernizaci v důsledku neblahých zkušeností sedmileté války a působení osvícených teoretiků taktiky jako byl plukovník hrabě de Guibert. Po celé století probíhal, nejen ve Francii, spor o to, zda je výhodnější hluboká, nebo tenká sestava, případně která je vhodnější pro přirozenost francouzského pěšáka. Tento spor byl veden často velice zarputile, nicméně nezvítězila v něm ani jedna, ani druhá strana.
Autoři předpisů z roku 1776 a zejména 1788 a 1791 si naopak vybrali z obou extrémních názorů to lepší a vhodně je zkombinovali, aniž by uživatelům předpisu vnucovali užití toho kterého konkrétního manévru v dané konkrétní situaci. Předpis z 1. srpna 1791 pak byl takřka mistrovským dílem, zcela jezdnoznačně popsal základní principy manévrů a předepsal způsob jejich provedení, přičemž nechal na velícím, aby si v konkrétní situaci zvolil takové řešení, které nejlépe odpovídalo jeho záměru. Početní kritici mu vyčítali zdlouhavé vysvětlování i těch pro bitevní pole nejméně užitečných manévrů, činili tak ovšem poněkud neprávem, neboť předpis je nijak nenutil jich v praxi užívat. Zapomínali také, že jde o předpis výcvikový, a že komplikované opravné prostředky vyrovnání a udržování směru, jež zdlouhavě a obsáhle popisuje, se týkají jen výcviku, vycvičený batalion se bez nich snadno obejde. Předpis prošel obdobím revolučních a napoleonských válek prakticky nezměněn, což prokazuje jeho mimořádnou užitečnost. Nahrazen bude až 4. března 1831, tedy bezmála po 40 letech.
To neznamená, že by byl zcela prostý opomenutí, nebo že by nebylo třeba upravit jeho určité kapitoly v závislosti na změně organizace batalionu pěchoty. Tyto změny však nebyly nikdy zásadní a nikdy se netýkaly principů manévrů. Několikrát bylo například potřeba upravit právě složení stráže praporu.
Batalion byl podle něj formován devíti pelotony, z nichž lichý byl granátnický, a podobně jako v předchozích letech byl i předpisem z roku 1791 z důvodu častého detašování od batalionu při popisu manévrů zanedbáván. Pelotony byly číslovány v rámci batalionu zprava doleva od 1 do 8, každý peloton tvořily dvě sekce (1. vpravo a 2. vlevo), dva pelotony tvořily divizi, jež byly číslovány v rámci batalionu zprava doleva od 1 do 4. Granátnický a první čtyři fyzilírské pelotony, tedy první dvě divize, tvořily pravý půlbatalion, ostatní levý. Předpisem z 1. ledna 1791 byly roty batalionu zdvojeny, a každá nadále tvořila jádro jednoho pelotonu.
Stráž praporu tvořilo devět poddůstojníků ve třech řadech. Praporečníkem byl plukovníkem vybraný seržant-major fyzilírů, přičemž důraz byl kladen na jeho schopnost přesně a pravidelně pochodovat. Stál uprostřed prvního řadu. Zbývající poddůstojníci byli kaprál-furýři fyzilírských rot, což se v praxi ukázalo být často nevhodné, protože tito rotní úředníci byli do svých funkcí jmenováni primárně pro jiné kvality než byla přesnost pochodu. Byli proto nepředpisově záhy nahrazováni u pluků seržanty a kaprály v nejrůznějším poměru.
Stráž praporu každého batalionu byla umístěna na levém křídle 2. sekce 4. pelotonu, tj. uprostřed batalionu. I v koloně po pelotonech a v koloně po divizích zůstala na křídle své podjednotky, jedině v útočné koloně, která se formovala na střed, pochodovala uprostřed čelní divize.
Tento stav platil teoreticky až do 18. února 1808. Jen fyzilírské roty byly dekretem z 22. listopadu 1793 nadále číslovány v rámci batalionu od 1 do 8, ovšem se zachováním rozmístění pelotonů v divizích podle služebního stáří kapitánů. Výnosem ze 13. března 1804 pro lehkou a dekretem z 19. září 1805 pro řadovou pěchotu byly v rámci batalionů ustaveny namísto 2. fyzilírské roty roty voltižérské, jejichž peloton se přesunul na levé křídlo a stal se součástí 4. divize, číslo 2 přitom z číslování fyzilírských rot zmizelo.
Stejně jako nebylo vhodné, aby součástí stráže praporu byl granátnický poddůstojník, nebylo vhodné, aby jím byl poddůstojník voltižérský (přičemž ovšem výjimka potvrzuje pravidlo a u některých pluků to tak bylo). Tím spíše proto byly stráže praporu složeny z různého počtu seržantů a kaprálů, vždy však byl praporečníkem seržant-major a stráž byla vždy formována ve třech řadech a třech zástupech, a nezměnilo se ani její umístění v rámci batalionu.
18. únor 1808
Dekret z 18. února 1808 velmi významně změnil organizaci pluků řadové i lehké pěchoty. Ty měly nadále 5 batalionů, z nichž jeden byl doplňovací o 4 fyzilírských rotách, a čtyři válečné o 4 fyzilírských, granátnické a voltižérské rotě. Každá rota formovala i nadále jeden peloton, fyzilírské roty tvořily v rámci batalionu dvě divize, granátnický peloton byl na pravém křídle, voltižérský na levém.
Dekret také ponechal každému pluku jen jednu orlici s praporem 1. batalionu. Ani ta však nebyla nadále nesena v rámci sestavy žádného batalionu. V jejich mechanické funkci nahradily orlice a prapory tzv. batalionní praporky (fanions de bataillon) nesené poddůstojníkem, zpravidla seržantem. Pro zachování funkce stráže praporu definované předpisem z 1. srpna 1791 měl i tento batalionní praporek vlastní „stráž“ složenou z poddůstojníků. Tato stráž byla umístěna na levém křídle 2. sekce 3. pelotonu, neboli 2. fyzilírského, a tvořili ji, kromě seržanta či seržant-majora nesoucího praporek, 4 seržanti a 4 kaprál-furýři fyzilírských rot, přičemž v prvním řadu měli stát ti, kteří nejlépe pochodovali.
Ona jediná orlice, jež pluku spolu s praporem 1. batalionu oficiálně zůstala, byla nesena důstojníkem plukovního štábu v hodnosti podporučíka či poručíka a ve funkci 1. orlonoše (1er porte-aigle). Po bocích mu stáli dva seržanti s žoldem seržant-majorů, 2. a 3. orlonoš. Podle dekretu z 18. února 1808 se měla orlice zdržovat tam, kde byla soustředěna většina válečných batalionů, bez bližšího upřesnění. V praxi tato trojice tvořila první řad stráže praporu 1. batalionu pluku, doplněný o šest fyzilírských poddůstojníků, což bylo následně potvrzeno zmíněným dekretem z 25. prosince 1811.
První orlonoš musel mít 10 let aktivní služby, nebo absolvovat čtyři tažení (Ulm, Austerlitz, Jena a Friedland). Druhý a třetí byli vybráni mezi statečnými vojáky, jimž negramotnost bránila v povýšení, a s alespoň 10 odslouženými roky. Všechny orlonoše jmenoval a odvolával císař osobně.
1. orlonoš nosil uniformu štábního důstojníka, druhý a třetí měli mít hodnostní označení seržanta a „na obou pažích čtyři červené proužky“, což se až do upřesnění ministrem válečné administrativy z 18. března 1811 vykládalo buď špatně jako 4 proužky na každé paži, nebo správně jako 2 proužky na každé paži. Podle předpisu z 19. ledna 1812, který zaváděl pro celou pěchotu nové uniformy, pak měli 2. a 3. orlonoš nést hodnostní označení seržant-majorů, a kromě toho 4 zlaté služenní proužky na pravé paži.
Výzbroj 2. a 3. orlonoše byla stanovena dekretem z 28. června 1809 a měla sestávat z esponotonu ve formě kopí, na němž byl připevněn červený praporek pro 2. a bílý praporek pro 3. orlonoše; a dvou pistolí. Protože dekrety zpravidla reagovaly na zaběhnutou praxi, kterou zaváděly pro všechny pluky a určovaly jim přesnější pravidla, lze předpokládat, že se taková výzbroj objevovala již před vydáním dekretu. Podobné je to i se zavedením partyzány (partuisane) dekretem z 12. února 1812. Podle dekretu z 23. srpna 1809 byla pokrývkou hlavy 2. a 3. orlonoše medvědice s bílým pletencem, podle dekretu z 12. února 1812 pak přilba à la Minerve podobná té, jakou nosili jízdní karabiníci, přičemž její hřeben byl v praxi zpravidla nahrazován červenou housenkou.
Dekret z 25. prosince 1811 stanovoval, že orlice bude nesena u prvního batalionu, 2. batalion měl nést bílý, třetí batalion červený, 3. batalion modrý, 5. (5. válečný neboli 6. batalion pluku) zelený a 6. (neboli 7.) žlutý batalionní praporek.
Základní prameny:
- ordonance z 1. června 1776, 20. května 1788 a předpis z 1. srpna 1791, dekret z 18. února 1808
- Charrié, Drapeaux et étendards du Roi.
- Charrié, Drapeaux et étendards de la Révolution et de l’Empire.
- Pigeard, La garde du drapeau sous le premier empire, in: Tradition 59.
Jak nést prapor v rámci jednotky re-enactmentu? Otázka, kterou by si měli dnešní vojáci položit a zamyslet se nad ní, než s sebou prapor na akci vezmou a než se rozhodnou, jak a kde jej ponesou.
Pokud je jednotka zmenšeným batalionem, je to snadné. Stačí se řídit principy předpisu z 1. srpna 1791 a stráž praporu, která bude zahrnuta v počtu zástupů své sekce, postavit na levé křídlo pravého půlbatalionu, přičemž zástupy této stráže nesmějí být nekompletní a vojáci této stráže by neměli střílet, současně by měli, bez ohledu na hodnost, nést pušky v pravé ruce jako seržanti. Stráž by se měla při palbách prvním řadem stahovat na úroveň posledního (druhého či třetího) řadu batalionu. Alternativou je výměna prvního a druhého řadu stráže praporu, nebo přechod praporečníka do posledního řadu, přičemž přední řady mohou vést palbu, je-li to pro celkový nedostatek pušek vhodné. Takto nesený prapor je za všech okolností součástí své sekce, a to v jakékoli sestavě. Výjimkou je karé, kdy je vhodné praporečníka stáhnout dovnitř.
Pokud je jednotka samostatným pelotonem, nebo divizí, pak lze prapor nejlépe nést tak, jako by se jednalo o podjednotku batalionu, tj. opět na levém křídle pelotonu (v rámci divize prvního), a to v rámci výše popsané stráže praporu a s dodržením stejných pravidel. Alternativou je umístit v rámci samostaného pelotonu stráž praporu na levé křídlo první sekce, čímž se dostane doprostřed sestavy, což na laika nepůsobí tak zvláštně, byť to není zcela přesné.
Pokud se peloton nečlení na sekce, pak by prapor měl být nesen ve druhém zástupu zleva.
Toto umístění praporu by mělo zůstat za všech okolností neměnné. Často je vidět při defilé, kterak jednotky pochodují s praporem v čele v domnění, že to je pro něj vhodné čestné místo. Pořadí při defilé je přitom přesně stanoveno. Defilé otevírá vrchní velitel a jeho štáb následovaný sapéry prvního batalionu, tambor-majorem, bubeníky řízenými kaprál-tamborem, následuje plukovní hudba s kapelníkem, teprve za hudbou jede plukovník doprovázený šéfem prvního batalionu a pochodují bataliony, prapory na svém místě. I v redukovaném počtu re-enactmentu nikomu nic nebrání držet se těchto zásad, ať už nemáme sapéry, tambor-majora, nebo ať máme třeba jen jednoho bubeníka, stále lze dodržet určené pořadí. Defiluje se pochopitelně v koloně po divizích, pelotonech či sekcích, podle prostoru. Nikdy bočním pochodem, což je další neblahý a velmi častý jev re-enactmentu.
Pokud jde o zmíněnou stráž praporu 8. regimentu, která postaví 1., 2. a 3. orlonoše podle stavu z let 1808-1815, ty lze vhodně představit na kterékoli akci vztažené k období 1808-1815, a dále na kterékoli propagační či výcvikové akci re-enactmentu, a to bez obav i v kombinaci s fyzilíry v kloboukách. Bylo by to naopak poněkud nevhodné v případě akcí vztažných k dřívějšímu období, leda by se celá jednotka rozhodla pro pozdější ústroj (čáky na Slavkov, apod.). Jedná se samozřejmě pouze o mé skromné doporučení.