Ještě v pátek večer, poté co ruská carská armáda upevnila své pozice v oblasti Tvarožné a zbudovala zde pod velením naprjadnika odřadu bugského kozáckého pluku Vondráčka centrální stáje, zastihnul rychlý francouzský předvoj v Brně v pevnosti Špilberk zadní voj stahujících se c. k. oddílů, které pevnost nevydaly lacino, ale byly nakonec tváří v tvář přesile nuceny kapitulovat. Jejich utrpení z porážky bylo zmírněno vlídným chováním francouzského velitele k zajatcům, kteří obdrželi dávky svařeného vína.
V důsledku několika zdržení, obtížného terénu a brzkého setmění obdrželi někteří velitelé se zpožděním dispozice pro následující den. Morálka mužstva však byla podle hlášení, které hlavní stan obdžel, dobrá a velitelé příkladně udržovali ve svých oddílech bojového ducha.
O 9 hodině ranní v sobotu 3. prosince se armády obou monarchů začaly za zvuku bubnů a svistu rákosek svých pedantských poddůstojníků připravovat a řadit k očekávaným přesunům.
Část sil vyrazila s pomocí brněnského městského trénu do obce Podolí, jehož překvapené obyvatelsktvo snad z obav o životy a majetek urychleně pozavíralo vrata, chlívky, kurníky i okenice, takže pochodující oddíly stěží spatřily živáčka. Z Podolí vyrazila kolona ostrým tempem, ale hned za vsí se rozhodl snad až příliš benevolentní velitel granátníků IR2, že dopřeje svým mužům čas na převlečení do svrchníků, nehledě na blížící se francouzskou kolonu. Naše kolona se poté natolik roztrhala, že se jejímu velitelu podařilo znovu ji zkonsolidovat až těsně před Tvarožnou, právě včas, aby se dokázala spojit s ruskými carskými oddíly kapitána Odstrčila a dalšími posilami.
Krátce po poledni se převážně rakouská Jirčíkova kolona začala řadit na „Prateckých výšinách“ do mohutné kolony, zatímco ruská kolona pod velením kapitána Odstrčila alias generála Przibyszewského, která ji následovala, provedla obrat o 180°a rozvinula se do bitevní formace proti "Sokolnicím" bráněným nepočetnými francouzskými oddíly. Okamžitě poté zahájila ruská kolona masivní útok a ves se zakrátko ocitla v plamenech. Mohutná palba ruských děl a ručních zbraní pěchoty donutila houževnatě se bránící Francouze ke stažení za vesnici. V jednom momentě pod ruský velitel ztratil koně, ale ihned mu přivedli nového.
Rakouská kolona s předvojem, tvořeným mysliveckým batalionem, mezitím očekávala rozkaz k postupu. Ten přišel v momentě, kdy se na obzoru při úpatí Santonu zjevily čelní jednotky francouzské divize Thiébault. Bohužel, stísněný nástupní prostor Jirčíkovy kolony zamezil efektivnímu nasazení početného dělostřelectva a vrchní velitel plukovník Fojtů tedy rozhodnul nasadit proti nepříteli, jehož postup hrozil vpádem do týla ruského spojence, myslivecký batalion. Jeho úkolem bylo získat především čas pro nástup a rozvinutí zbytku kolony do bitevní formace. Jako první se do boje s Thiébaultovými oddíly zapojily, poté co jim myslivci vyklidili prostor a stáhli s úpatí Santonu, aby kryli týl útočících Rusů, granátnické bataliony setníku Partyky a Luptáka a postup Francouzů se zastavil. Rozpoutala se prudká palba, během níž se na pravém křídle obou zmíněných batalionů rozvinuly další oddíly.
Navzdory odhodlanému odporu batalionu setníka Partyky se Francouzům podařilo dosáhnout průlomu našich pozic na levém křídle a toto donutit k ústupu, jelikož mu hrozilo obchvácení. Ústup tohoto křídla krylo hustou palbou naše dělostřelectvo, rozmístěné na vrcholu "Prateckých výšin". Před rychle postupujícími Francouzi se však nestačilo stáhnout a bylo umlčeno. Nic nepomohly ani odvážné výpady kozáckých pluků. Tváří v tvář nepříznivému vývoji na výšinách vydal vrchní velitel rozkaz ke stažení a narovnání celé fronty souběžně s údolím "Zlatého potoka" se "Sokolnicemi" za našimi zády. Ústup probíhal navzdory silné palbě a tlaku Francouzů, kteří se záhy octli ve výhodnější pozici, spořádaně, jen střed ztratil potřebnou soudržnost, neboť se musel vyhýbat hořícím troskám budov v "Sokolnicích".
Oddíly kapitána Odstrčila mezitím silně tiskly oddíly francouzské brigády Merle za "Sokolnicemi", leč ta vzdorovala s obdivuhodnou a místy až nadliskou houževnatostí. Francouzi, dobře krytí mezi ploty, stodolami a provizorními překážkami působily carským oddílům nemalé ztráty. Ty si přesto neúnavně pokračovaly v náporu na nepřátelské pozice, ale nakonec i ony začaly slábnout. Vrchní velitel poté nařídil kapitánu zahájit stahování směrem "Měnínu". Ruský ústup byl velmi spořádaný a zadní voj kolony nedovolil nepříteli žádnou ofenzivní akci.
Naše oddíly pod "Prateckými výšinami" se však v té době dostaly pod těžký tlak z vrcholu útočících Francouzů Thiébaultovy brigády. Střed, zatlačen do ruin vsi, se prakticky rozpadnul, prořídlé levé křídlo vzdorovalo přesile včetně gardových jednotek, jen křídlo pravé mělo dostatek prostoru a sil, aby se rozvinulo ke krytí ústupové cesty. V této těžké chvíli nařídil vrchní velitel ústup rovněž Jirčíkově koloně. Naneštěstí tento rozkaz nedorazil včas k jednotkám na levém křídle, které místy izolovaně pokračovaly v boji, ačkoli jejich situace byla beznadějná. Zbytek armády se organizovaně stáhnul směrem na "Měnín".
Navzdory nezměrnému úsilí, vytrvalosti a odhodlání našich oddílů, nesvítila toho odpoledne naše šťastná hvězda, neboť osud (a dějiny) tomu tak chtěly. Můžeme jen hořce litovat nešťastného souběhu okolností před 201. lety…
Císařsko-královské a ruské carské oddíly v čele s vrchním velitelem a jeho suitou opustily bojiště po vykonání slavnostního defilé.
Navečer po bitvě se jednotky, doplňované na území království uherského, vydaly do Telnice, kde byl vztyčen tradiční sedmihradský památník vojákům uherských pluků padlým v boji o Telnici 2. prosince 1805. Jiná část armády odjela do nedalekých Šlapanic, kde si po pochodu mezi davy nadšeného místního obyvatelstva, vychutnala pohostinnost tohoto města.
V neděli ráno o deváté hodině ranní armáda nastoupila k přesunu na skutečné Pratecké návrší k tradičnímu pietnímu aktu u Mohyly míru. Na nástupu pozdravil obě armády starosta Slatiny pan Jiří Navrátil a jednotky mu vzdaly čest za laskavé poskytnutí nadmíru vyhovujících kvartýrů. Armády se poté opět městskými povozy přepravily do Kobylnice odkud zahájily pochod k Mohyle míru. Dosud nepotvrzená zpráva, doručená hlavnímu stanu dva dny po bitvě, hovoří o tom, že granátníci IR20 se pokusili zaskočit izolovaný dělostřelecký odřad dvou franouzských dělostřeleckých pluků. Během přepadu se granátníkům údajně téměř podařilo připravit zaskočené Francouze o prapory a orlice. Dříve než mohl velitel granátníků svůj smělý plán korunovat úspěchem, obdržel naléhavý rozkaz k postupu jiným směrem a francouzské trofeje, nehledě na dělostřelce samotné, tak (protentokrát) unikly.
Samotný pietní akt u památníku na vrcholu návrší proběhnul klidně a důstojně. Hlavní účel tohoto setkání – věnování chvíle zamyšlení a vzpomínce obětem slavkovské bitvy a válek obecn – byl s pokorou naplněn. V rámci pietního aktu byli
také čtyři vojáci C.E.N.S., nejdéle sloužící v řadách francouzské (fyzilír Řeha od 8. řadového pluku), rakouské (granátníci
Kopecký a Borovička) a ruské armády (kapitán Odstrčil), odměněni pamětní medailí Projektu Austerlitz 2005.
Po skončení pietního aktu proběhla slavnostní ceremonie francouzské armády C.E.N.S., během níž převzal z rukou vrchního francouzského velitele plukovníka Vystrčila hvězdu důstojníka Čestné legie C.E.N.S. k. k. Oberst Libor Fojtů. Oberst Fojtů je tak prvním cizím držitelem a také šéfem 2. kohorty této legie. Vyznamnání byli i dalších 5 příslušníků francouzské armády C.E.N.S.
Po návratu z Mohyly míru jednotky obdržely z válečné pokladny svůj žold a spokojeně se rozjely do svých mírových posádek.
Bitva, ačkoli dosud převládají pozitivní ohlasy, odhalila řadu věcí ve fungování spojeneckých armád, které vyžadují okamžitá řešení. Štáby obou armád jistě využijí příchodu zimy a přerušení bojů k naplánovaní a provedení potřebných reforem.
Es leben unseren Monarchen!
k. k. Hauptmann
des General-Quartiers