V roce 1805 patřily do šlapanické farnosti obce Prace, Bedřichovice, Podolí, Jiříkovice, Ponětovice a Kobylnice.
Šlapanice s více než 900 obyvateli a 140 domy bylo postupně obsazeny spojenci a Francouzi. Před bitvou byly důležitou zásobovací základnou pro město Brno především chlebem a mlékem.
V neděli dne 17. listopadu večer sem dorazil na cestě od Pohořelic do Olomouce generál Kutuzov. Vyhnul se Brnu a usadil se zde se svými důstojníky.
Český překlad německého zápisu ze šlapanické farní kroniky ( Protocollum domesticum 1780 – 1895), která byla dříve uložená v muzeu ve Šlapanicích, nám na str. 153 – 159 přiblíží situaci ve Šlapanicích a okolí, od listopadu 1805 do října 1806:
„V roce 1805 rozpoutala se opět válka mezi Francií a Rakouskem, jemuž Rusko poslalo silné pomocné vojsko, které bylo přepravováno na vozovou přípřež a přicházelo se úže spojit s rakouskou armádou. Rozličné protivné události spojeneckých armád učinily Francouze opětnými vítězi a měly v důsledku všechny ony hrozné příhody, po nichž se v našem kraji udály. Spojená rusko-rakouská armáda se stáhla přes Rakousko na Moravu, ježto jim šli Francouzi v patách.
Dne 19. listopadu přišel hlavní jejich stan do Šlapanic. Velící kníže Jan Lichtenstein byl ubytován u mne, ale kancelář byla přeložena na scholasterii. Vojsko tábořilo kolem Šlapanic na polích; bez ohledu na to bylo městečko samo zcela naplněno Rusy, kteří vařili na všech náměstích a ve všech ulicích svoji kořist tu a tam ukradenou rozloženi kolem ohně. Mně uloupili 2 prasátka, která jsem právě chtěl dát porazit, a všechny kuřata stejně jako nějaké seno, slámu a dříví.
Říkalo se na začátku, že hlavní stav spojené rakousko-ruské armády zůstane ve Šlapanicích několik dnů, ale ještě v noci byl vydán rozkaz k odchodu, který se uskutečnil již před úsvitem a směřoval k Vyškovu. Následující den přišli již francouzské přední hlídky, kterými jsem byl obrán stejně silně, neboť většina u fary dostala pohov a žádala víno, jiní slezli z koně a přišli do spodního pokoje, požadovali peníze a prádlo a špatně se mnou zacházeli, nebylo-li žádané hned tu. Druhou noc poté vnikli tři bídníci do mého pokoje, nejprve mne prosili o košile, pak žádali boty, pak peníze, dokonce prohledali moje kalhoty a ukořistili ještě zbylou mi hotovost, kterou jsem vzal k sobě a považoval tak za bezpečnou. Následující den pak přišli 2 francouzští důstojníci ke mně, vypsali rekvizice za přítomnosti zdejšího rychtáře Matouše Halamudy pro 17. pluk, který sem měl dorazit, a to: 7 krav, několik ovcí, prasátek, hus, kuřat, vajec, sádla, 500 bochníků chleba, 1000 mázů vína, 2 sudy piva, několik věder pálenky, atd. To vše mělo být pohromadě ráno, ale dát se mohlo jen zčásti, zvláště pokud jde o žádané nápoje. Mezitím sem nepřišel řečený pluk, nýbrž byl přeložen do Podolí, a tak učiněné rekvizice tam musely být přepraveny. Ve Šlapanicích zůstalo asi 30 mužů jako stráž pro městečko, s oněmi dvěma důstojníky, jimž jsem nabídl byt u sebe, abych byl ušetřen kořistění a plenění. Přijali můj návrh s patrným uspokojením, byli den ode dne přívětivějšími a chovali se celou dobu výborně, poněvadž i ode mne zakoušeli veškeré zdvořilosti a dobře byli obsluhováni. Škoda, že se museli ode mne vystěhovat a ustoupit svému generálovi, který se později u mne ubytoval, maršálu Soultovi, v sobotu před první adventní nedělí, neboť s příchodem tohoto maršála zmizel i klid, v němž jsem dosud žil se svými důstojníky. Měl totiž pobočníka, který se nemůže vyhnout zlobě. Tento chlap, který oznamoval maršála do bytu, poručil oběd pro 24 osob, prohledal pak všechny moje zásoby ve spíži, spočítal v horní kuchyňce ještě mé zbylé kapouny s náznakem, aby žádný z nich nebyl dán pryč, prohledal na půdě moje zásoby mouky, poručil péci bílý chléb a pak žádal ode mne všechny klíče. Od sklepa, od sýpky, spižírny, atd. a pak špatně se mnou nakládal, když jsem nemohl dát vše, co požadoval. Ten večer pozbyl jsem víno, nejen ještě zbylé v domácím sklepě, nýbrž i to, co jsem měl v mlýnském sklepě, takže mi nezůstala z 22 věder, jímž jsem byl zásoben před příchodem Francouzů, ani kapka navíc. Ve stejnou dobu bylo zčásti vylito, zčásti zpustošeno, v témže sklepě podolském, duchovnímu Janu Wibusovi, 15 věder a panu mlynářskému mistrovi 5 věder vína.
Příští den, 1. neděli adventní, byla ve Šlapanicích opravdová hrůza zpustošení. Vše bylo naplněno Francouzi, kteří strhávali střechy domů, rozbíjeli tam dveře a vrata, zde stoly a postele, almary vynášeli z domu, tam rozsekávali vozy, pluhy, brány a jinak vše, co bylo ze dřeva. I seno, slámu a oves nakládali na vozy, zatímco jiní plenili a páchali bůhví jaké neplechy a násilnosti. V mém dvoře nebylo vidět ani dveře ani vrata, kromě předních vrat u stodoly, z oplocené zahrádky v témže dvoře stálo jen několik sloupků a všechny v ní vysázené stromy byly jimi všude množstvím přivázaných koňů tak zničeny, že jsem je musel dát vykopat. Ve velké zahradě zůstaly sice stromy ušetřeny, leč tam nacházející se letohrádek byl úplně zničen.
Nato když 2. prosince 1805 probíhala slavná tak zvaná slavkovská bitva, po níž Francouzi opět potvrdili svoje vítězství pro sebe, asi 400 ruských zajatců bylo zavřeno ve zdejším kostele, pak byli ale přeloženi jak zranění Rusi, tak Francouzi, na scholasterii a na bývalý zámek. Brzy potom nastalo příměří a konečně tak toužebně žádoucí mír. Bez ohledu na to nás Francouzi navštívili ještě jednou a zabavovali hned to, hned ono, ale již ne s takovou nehorázností, a zase šli, když se jim řeklo nebojácně, že již není co dávat. 12. leden byl konečně šťastným dnem, kdy museli odpochodovat z Brna a z okolních krajin.
Vytrpěl jsem mnoho bídy a nouze se svým kooperátorem, panem Josefem Kotulanem, jenž byl u mne několik týdnů jako novokněz, a s mými ostatními domácími. Ačkoliv mi zůstalo moje zařízení, šaty, prádlo – vyjma několika košil a ubrousků, a moje postele, což jsem uchovával zčásti v kostele, zčásti zakopal na hřbitově, tak mohu počítat svou škodu, kterou jsem utrpěl za francouzské invaze, přece na 1000 zlatých denně. Jiní faráři, kteří uprchli, měli ještě větší škodu.
Také za přítomnosti a zvláště po odchodu Francouzů povstalo mnoho nemocí široko daleko v oněch místech; a já se svým kooperátorem jsem denně zaopatřoval 7-9-11 i 13 nervových horeček a od 1. listopadu 1805 do posledního října 1806 zemřelo jen v mé farnosti včetně dětí 345 lidí. Bůh chraň každou zemi před válkou a jejími neskonale smutnými následky!“
Z diplomové práce Hany Obenausové-Richterové „Francouzská okupace Moravy v roce 1809“ se dovídáme, že Protocollum domesticum 1780-1895 založil kněz Rudolf Dapery, působící v letech 1779-97 ve Šlapanicích. Samotné tyto zápisy pak sepsal jeho nástupce František Arnošt Franke 1797-1811. Kronika se nedochovala .
Některé stati týkající se roku 1805 uveřejnil místní kulturní a vlastivědný, dobrovolný pracovník p. Ot. Horáček ve farním časopise „Okénko“ roč. VII., č. 11, říjen 1995 ,str. 5. Dle sdělení Josefa Kopeckého z prosince 1995, jsou zde však dvě kopie originálního zápisu a to:
– podpis P. Františka Arnošta Frankeho
– část zápisu v první památné knize kostela a farnosti šlapanické str. 153-7 (Protocollum domesticum exclesia et parochia Schlapanicesi ab 1780-1895.
Před bitvou se ve městě ubytovalo na 20 000 francouzských vojáků a v okolí zámku se rozložilo francouzské dělostřelectvo.
Byla zde i těžká jezdecká divize (kyrysníci) Etienne Nansoutyho, která byla součástí jezdecké zálohy maršála Joachima Murata.
Maršál Soult se svým štábem se ubytoval v nynější budově městského muzea, jak dodnes připomíná pamětní bronzová deska.
Zámek č. 40, postavený r. 1750 v barokním slohu, má dnes jinou fasádu, zmizel bohatý vstupní portál, okna se štukovanými frontony, reprezentativní sál v 1. poschodí. Stavebníkem zámku byl baron a pozdější hrabě Kryštof Blumegen, zemský moravský hejtman. Ve Šlapanicích byl držitelem schwaldbefeldského dvora. Byl bratrem kancléře a nejvyššího komořího (od r. 1753) Jindřicha Blumegena a oba bratři byli Josefem II. propuštěni ze státních služeb v roce 1784.
Zámek byl zabrán 19. Listopadu 1805 nejprve rakousko-ruským jezdectvem 5. smíšené kolony, které velel Jan Josef, kníže z Liechtensteina (1760-1836), císařský podmaršálek, jehož kancelář byla ve scholasterii (č. 103 až 104).
Významnou roli sehráli i budova scholasterie. Postavena byla v r. 1784 a obnovena 1790 po ohni, při kterém shořelo 83 domů i se školou, zčásti si zachovala původní vzhled. Byla v ní kdysi správa tzv. horního dvora, fara a sloužila dalším účelům. Budova je v jádru renesanční a připomíná se již po r. 1534. Je v ní zachován mázhaus klenuté místnosti a v přízemí. Jejím stavebníkem byla olomoucká kapitula. Po 19. Listopadu 1805 zde sídlil polní maršálek Jan Josef kníže z Liechtensteina. V průběhu bitvy i krátce po ní byla scholasterie obsazena Francouzi pravděpodobně jako správní středisko.
Silná záloha staré vyškolené gardy a granátníků Oudinotových se 40 děly zaujala své místo na návrší severozápadně od Šlapanic.
Francouzský tábor byl v místě nynějšího hřbitova, zřízeného v r. 1832.
Ve Šlapanicích zůstalo po bitvě v kostele krátce uvězněno 400 zajatých Rusů. Ošetřovna byla v sakristii. Ranění Francouzi i Rusové byli uloženi ve scholasterii a v zámku.
Ve městě byla polní nemocnice spolu s chirurgickou ambulancí.. Pro tuto byl těsně před bitvou vybrán, šéfem napoleonské zdravotnické služby baronem Percy Larreyem, zámek a to včetně operačního sálu. Její vybavení bylo nevalné, chyběly desinfekční prostředky, obvazový materiál a nebyla dodržována základní hygiena. Proto se také rozšířila epidemie horké nemoci.
První raněné sváželi již 2. prosince a následující den zde bylo již 190 těžce raněných. Byl zde ošetřen i 41letý francouzský generál Roger Jean Valhubert, velitel 3. pěší brigády 2. divize. Výbuch muničního vozu na olomoucké silnici v blízkosti Santonu mu utrhl nohu. Ačkoliv si generál sám pahýl stáhnul řemenem a posypal střelným prachem, který zapálil, nezabránil sněti. Po převazu v zámku byl odvezen do Brna a léčen v paláci Čejků z Olbramovic (později Dubských), kde zemřel 8. Prosince 1805.
Další ošetřovaný a rovněž těžce raněný byl brigádní generál Paul Charles Francis Adrien Henri Dieudenné Thibeault (1769-1846), převezený již jako umírající do Brna, kde se zázračně vyléčil a dožadoval se v rekonvalescenci vína a ženské obsluhy.
Podle soudobých svědectví byla cesta k zámku nasáklá krví a krvavá stopa se táhla po silnici od prateckého kopce.
Starý zápis říká:“Cesta z bojiště ke Šlapanicím byla zborcená krví raněných.Bída nastala veliká, že děti i z největších statků chodily k Praci, aby tam hledaly dělové koule a v Brně je prodávaly“.
Od prosince 1805 zemřelo válečnými útrapami a infekcemí 345 tj.plná třetina obyvatel města.
Způsob provádění chirurgických zásahů tehdejšími nástroji vojenských felčarů, navíc bez narkózy a dezinfekce, jen zvýšil počet obětí bitvy. Předpokládá se, že tyto ztráty na lidských životech Francouzi ani neuvedli.
V době bitvy u Slavkova, tedy v roce 1805, existoval ve Šlapanicích tzv. Dolní dvůr, bývalý lenní statek biskupský, jehož majitelem byl tehdy hrabě A. P. Braida. Statek nebyl velký. Náleželo k němu mimo jiné 35 domů ve Šlapanicích a 11 v Jiříkovicích. V roce 1885 koupil toto panstvíčko asi se 105 ha půdy sokolnický hrabě Mitrovský. To způsobilo, že listinný materiál putoval z Dolního dvora do archivu Mitrovských do Sokolnic. Tam byl uspořádán archiváři Brandlem a Kobozánem. Při té příležitosti byl objeven zajímavý svazek listin ze šlapanického Dolního dvora. Listiny obsahovaly informace z válečné kampaně roku 1805, ovšem v přímé návaznosti na panství Dolní dvůr.
Později, bylo to buď těsně před první světovou válkou nebo hned po ní, pořídil někdejší blažovický kronikář a významný vlastivědný pracovník Pavel Štěpánek, v té době úředník na velkostatku v Sokolnicích, z tohoto svazku listin výpisy, které vyprávějí o válečných událostech převážně v číslech. Tyto listiny jsou totiž svou podstatou hospodářské výkazy. Tak např. se z nich dovíme, že v důsledku nevlídného říjnového počasí v roce 1805 onemocnělo mnoho vojenských koní, kteří museli být ustájeni – 200 ve Šlapanicích, 200 v Líšni a 80 ve Slatině. Byli léčeni panským zvěrolékařem Wienerem a vedením celé akce byl pověřen vrchní velkostatku, jemuž byla za tím účelem podřízena panství Blažovice, Pozořice a Podolí.
Po bitvě se francouzská armáda rozložila po celém kraji a živila se po tehdejším způsobu rekvizicemi. Rekvizice byly prováděny bezohledně a je dosti známý zápis z farní kroniky v Kučerově u Vyškova, kde je popsána rekvizice „sonitu tympani“, tedy za zvuku vojenských bubnů, jejichž rachot měl naše pradědy odradit od možného odporu. Pro zajímavost uvádím několik číselných údajů z listin Dolního dvora: Ve Šlapanicích a Jiříkovicích bylo zrekvírováno:
______ve Šlapanicích v Jiříkovicích______
koní ze 16 7 z 11 11
krav ze 36 24 ze 13 13
prasat ze 60 57 ze 20 20
Neštěstí a utrpení našich pradědů se samozřejmě nedá vyjádřit pouhými čísly. Uváděné číselné hodnoty však přece jen názorně, dokumentují to, co s sebou válečné střetnutí v roce 1805 přineslo.
Zmiňovat se o ztrátách na životech mezi civilním obyvatelstvem je obtížné bez důkladného prozkoumání a prostudování dostupných dokladů. Zdá se však, že se vyskytly zcela ojediněle. Za povšimnutí stojí zápis v již zmíněném svazku listin z Dolního dvora. Při úhradě škod, válkou způsobených, obdržela větší podporu jistá Kateřina Pokorná ze Šlapanic. Její muž byl zastřelen ve vlastním domě a ona tu zůstala sama se dvěma zcela malými dětmi, z nichž jedno bylo ještě kojenec. Dále byla odškodněna vdova Topolská, jejíž manžel zemřel na následky špatného zacházení (durch erlittene Misshandlung).
Pašijové památníčky, lidově zvaná Boží muka, byly orientačními body. Napoleon neznal jejich význam a byl přesvědčen, že je budovalo dělostřelectvo jako terénní kóty.
V Jiříkovické ulici připomínají Boží muka, vestavěná do fasády domu č.6 tzv. krchůvek francouzských vojáků. Část padlých a také zemřelí ze zámecké nemocnice odpočívají na místním hřbitově. Šlapaničtí občané zde postavili v roce 1965 nad jejich hroby pomníček. Je označen písmenem „N“ a byl příspěvkem šlapanických ke 160.výročí slavné bitvy. Každoročně se zde v pátek večer , při výročí bitvy , odehrává krátký pietní akt.
Nedoložená historka vypráví, že podle mapy, získané pro francouzského císaře Napoleona špionem Schulmeistrem ve Vídni vybral Napoleon Šlapanice pro svou vojenskou nemocnici. Tehdejší německý výraz pro Šlapanice – Lapanz – mu totiž připomínal francouzské „le pansement „(obvaz) a panser (obvazovat).