Slovo sapér (sapeur) vzniklo ze slova sapa (sape), což je při obléhání útočný zákop určený k přiblížení se k nepřátelskému opevnění, a především toto obléhací dílo, ale i mnohá další, a obranná, případně mosty, mají sapéři za úkol během válečného tažení konstruovat, případně ničit, a využívají k tomu rozličného nářadí, jímž jsou vybaveni od seker, přes lopaty, krumpáče k pilám. Nyní ovšem nebude řeč o ženijním vojsku, v němž kromě sapérů slouží také minéři a pionýři, ale o sapérech pěchoty a jezdectva francouzské armády přelomu 18. a 19. století.

Jak se dočteme v Bardinově Slovníku pozemního vojska, u francouzské pěchoty bylo již v roce 1710 zřízeno v každém pluku šest tabulkových míst pro tzv. porte-outils, nosiče nářadí. Ordonance z 19. ledna 1747 pak stavěla v každé granátnické rotě deset soldats porte-haches, vojáků-nosičů sekery; a 19. dubna 1766 jiná ordonance nařizuje pro válečný stav ustavení dvou soldats charpentiers, tedy vojáků-tesařů, v každé fyzilírské rotě. O rok později je ordonance z 25. dubna 1767 nařizuje vybavit silnou sekerou, šavlí, která měla na opačné straně od ostří pilu, a vybavit zástěrou z černé kůže a medvědicí bez štítku, o něco nižší, než byla medvědice granátnická. Na sedm let zanikají v roce 1771, ale polní ordonance z 28. dubna 1778 jejich existenci obnovuje. Mezi roky 1780 a 1791 pak jsou označováni jako „sapéři“ (sapeurs), a existují v mírovém i válečném stavu.

Obnoveni budou až za konzulátu. Jednak v rámci granátnického pluku konzulární gardy dekretem z 8. září 1800, a jednak u řadové (a zřejmě i lehké) pěchoty, pro něž ovšem až do 18. února 1808 chybí v organizačních předpisech explicitní zmínka. Nechybí ovšem v předpisech o výstroji; 26. října 1801 je určeno, že nosí zástěru ze silné ovčí kůže, sekeru a medvědici bez štítku, a oběžníkem z 29. srpna 1804 jsou vyzbrojeni musketonem a bajonetem (bude jim odebrán v roce 1818). Kromě toho nosí těžký tesák, který na zadní hraně čepele má, podobně jako v roce 1767, pilu. Maršál Soult nařídil sapérům pod svým velením rozkazem ze 17. července 1804 nosit ve službě musketon s nasazeným bajonetem na zádech a na pravém rameni pak sekeru, ostřím vpřed.

O jejich počtu a administrativním zařazení lze spekulovat, a definitivní jasno přináší císařský dekret z 18. února 1808, který hovoří o 4 sapérech v každé granátnické rotě, a všem sapérům pluku pak velí vybraný kaprál-sapér (caporal-sapeur).

Předpis o výcviku a manévrech z 1. srpna 1791 jim místo v bitevní sestavě nepředepisuje. V příslušné kapitole Cours d’instruction à l’usage des élèves sous-officiers d’infanterie appelés à l’école de Fontainebleau z roku 1814 čteme: „V roce 1808 byli ustaveni čtyři sapéři a jeden kaprál v každém batalionu (kaprál v pluku, pozn. překl.); jejich místem, pokud defilujeme, je šest krok od tambor-majora, před nímž budou pochodovat v jednom řadu za svým kaprálem. V bitevní sestavě se kaprál a dva sapéři drží dva kroky za hlavním krajníkem pravého křídla, dva ostatní sapéři se drží dva kroky za levým hlavním krajníkem levého křídla; protože takto postavení mohou rychle přejít na čelo batalionu, ať již v přímém nebo převráceném uspořádání, a protože na tomto místě potřebují adjutant-major a adjutant nalézt během manévrů potřebné směrníky: funkce směrníků patří mezi funkce sapérů.“

V poznámce k jednomu z pozdějších vydání předpisu z roku 1791 (chez Savy v Lyonu, 1815) je uvedeno: „Bude-li třeba manévrovat, místo sapérů v bitevní sestavě každého batalionu bude na úrovni třetího řadu, v rozestupech, které rozdělují bataliony. Pokud bude jednotka pochodovat po cestě, nebo když bude mít defilovat, nebo když budeme daleko od nepřítele, budou moci být sapéři shromážděni na pravém křídle pluku, od něhož budou vzdáleni na vzdálenost pelotonu, a na úrovni třetího řadu. Ve všech případech budou ve dvou řadech. Sapéři prvního batalionu budou mít vedle sebe kaprála. Budou defilovat před tambor-majorem, od kterého budou vzdáleni na rozchod pelotonu.“

Druhá možnost se nezdá být příliš jasnou ani užitečnou a neříká nic o roli, jakou by sapéři mezi bataliony měli plnit. A podobně se k ní vyjadřuje i Bardin ve svém Slovníku. A nejen tedy proto, že má zřejmě pravdu, ale také proto, že je autorem výše citovaného Cours d’instruction z roku 1814.

Sapéři byli vybíráni z granátníků nejvyšších postav. A mnohem více než tesaři pluku byli jeho ozdobou. Patřili spolu se signalisty a hudebníky k tzv. tête de colonne, čelu kolony (myšleno při defilé), a u mnohých pluků oblékali specificky barevné uniformy, jimiž se odlišovali od ostatního mužstva. Při boji proti opevněním, především polním, a ve vsích či městech samozřemě své sekery využít mohli dobře. Své nástroje mohli použít při uvolňování cesty, odstraňování překážek, apod. Většinou nosili plnovous, který jim byl tolerován, nikoli předepsán. Na rukávech nosili symbol zkřížených sapérských seker.

Věnovat se budeme dále sapérům jezdectva, protože své sapéry měly i jezdecké pluky, a sice dragouni, karabiníci, husaři a jízdní myslivci.

Provizorní jezdecká ordonance z 23. září 1804 hovoří o 10 sapérech v dragounském pluku, z nich jeden brigadýr (desátník) a jeden maréchal-des-logis (četař). Organizační předpisy o nich nehovoří, podobně jako u pěchoty, a to ani 30. října 1808 při obecné reorganizaci kavalerie. U některých pluků byli zachováni, a to v počtu osmi mužů, náležících k elitní rotě pluku (1. rotě 1. eskadrony). Podle oběžníku z 23. července 1802 byli poddůstojníci vybaveni kosířem, a třetina sapérů sekerami, třetina krumpáči a třetina lopatou. Že byly nástroje skutečně vydány, je možné, ovšem stejně tak je pravděpodobné, že se jich sapéři rychle zbavili jako přebytečné a nepotřebné zátěže. Podobně jako u pěchoty defilovali v čele pluku. Praxi dragounských pluků napodobily také pluky karabiníků, a některé pluky husarů a jízdních myslivců. Sapéři kavalerie byli někdy vyzbrojeni kopím.

 

• První sapér Francie
• Bubeníci francouzské pěchoty – bubenické signály (1791-1815)
• Dekret z 18. února 1808