Karel Klátil: Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805

Příloha 5

Garda v datech

Barevné rozlišení pluků gardové pěchoty

Důstojníci pluků gardové těžké pěchoty nosili na límcích svých kabátců výšivky přidělené jednotlivým plukům už za panování Pavla I. V menším provedení se opakovaly i na patkách manžet, pouze v menším provedení. Vzhled výšivek jednotlivých pluků byl následující:

Mužstvo nosilo barvu svých batalionů na repejku čáky (tzv. „horní štětku“ vzhledem ke granátnické ozdobě řadové mužstvo nenosilo). Barevné rozlišení bylo podle následujícího klíče:

Bataliony gardových pluků

I. batalion A bílá         B zelená

II. batalion A zelená  B žlutá

III. batalion   A červená  B žlutá

IV. batalion A modrá B bílá (jen u Preobraženského pluku)

Barevné rozlišení stejného druhu měly i čáky všech příslušníků mužstva gardového dělostřeleckého batalionu (bez rozdílu příslušnosti k baterijní, nebo lehké rotě)

                       A žlutá      B tmavozelená

Poddůstojníci nosili na čákových repejcích stejné označení, jako poddůstojníci řadové pěchoty. Také zápěstní řemeny byly označeny podle klíče používaného v armádní pěchotě a v dělostřelectvu.

Barevné rozlišení pluků gardového těžkého jezdectva

Další obrázek ukazuje (velmi schématicky) základní barevné rozlišení Jezdeckého a Kavalergardského pluku (nejsou kresleny přikrývky pistolových holstrů, které byly zdobeny shodně s čabrakou).

V kapitole o Gardě bylo zmíněno, že Kavalergardský pluk, jako jediný v tehdejší ruské armádě, měl v každé eskadroně zařazeny koně jedné barvy srsti: Tělesná eskadrona – hnědáky, eskadrona plk. Titova – ryzáky, eskadrona plk. Ušakova – siváky, eskadrona plk. Repnina – vraníky a eskadrona plukovníka – hnědáky.

Hodnostní stupně gardových důstojníků a zařazení do tříd

Hodnosti důstojníků Gardy byly pochopitelně také zařazeny v nám už známé „petrovské tabulce“ , jednotlivé hodnosti však stály o dva stupně výše oproti armádním hodnostem. V praxi to znamenalo, že v gardě dosáhli na nejnižší (XIV.) stupeň i nejvyšší poddůstojnické hodnosti: šikovatel v pěchotě a strážmistr v jezdectvu. Osobních materiálech důstojníků a v ostatním písemném styku se tento rozdíl důsledně rozlišoval zápisem hodnosti, např: gardový praporčík (Lejb-gvardiji praporščik). Stejným způsobem byli zařazeni i důstojníci gardových kozáků. Nejvyšším hodnostním stupněm v Gardě byla hodnost plukovníka – generály Garda neměla. Měl-li být gardový plukovník jmenován do generálské hodnosti, musel být převelen k armádnímu útvaru, nebo štábu.

Byl-li, dejme tomu zmíněný gardový praporčík, převelen na vlastní žádost, nebo ze služebních důvodů k armádní jednotce, obdržel při zařazení automaticky hodnost o dvě třídy vyšší – v tomto případě poručíka. Byl-li ovšem z Gardy převelen z kázeňských důvodů, objevil se v rozkaze zápis „ponechat v hodnosti“. Po příchodu  armádnímu útvaru byl zařazen jako praporčík – a to znamenalo citelné snížení všech služebních požitků a pochopitelně i prestiže. A k trestu mohl u Kavalergardského pluku přijít i vyšší důstojník velmi snadno – jeden z velitelů eskadron (plukovník) obdržel od následníka trůnu ostrou výtku za to, že jeden z jezdců neměl předpisově zastřiženou ozdobu přilbice.