Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805 – Příloha 4 | Austerlitz.org

Karel Klátil: Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805

Příloha 4

Dělostřelectvo v datech

V podrobnějším popisu organizace dělostřelectva vypustím organizaci pluku – pro tuto práci by byla zbytečnou. O jeho existenci čtenář ví a pluk, jako organizační stupeň, fungoval stejně pouze evidenčně. Začnu proto zjednodušeným popisem batalionu a nejvíce místa věnuji popisu roty, která byla nejdůležitějším článkem polního dělostřelectva.

Batalion pluku pěšího dělostřelectva

Měl ve stavu 2 baterijní a 2 lehké dělostřelecké roty, řazené v pořadí: 1. baterijní rota, 1. lehká rota, 2. lehká rota, 2. baterijní rota, přičemž velitelem batalionu byl velitel 1. baterijní roty. Dělostřelecké roty ovšem nebyly číslovány (zde použito pouze pro názornost), ale nazývány jménem svého velitele nebo – a zde se musím na okamžik vrátit ke stupni pluk – byl-li velitelem roty šéf pluku nebo plukovník, nazývala se rota jeho funkcí (např. šéfská baterijní rota). Jak byl v dobových dokumentech zapsán batalion pěšího dělostřelectva si ukážeme na příkladu II. batalionu 4. dělostřeleckého pluku: baterijní rota pplk. Boguslavského, lehká rota štkpt. Sudakova, lehká rota mjr. Mitrofanova, baterijní rota mjr. Grina . Nemá cenu se zde zabývat početními stavy mužstva a výzbroje – ty si čtenář lehce odvodí z popisu rot.

Batalion pluku jezdeckého dělostřelectva

Vzhledem k tomu, že jezdecké dělostřelectvo v popisovaném období nerozlišovalo vnitřně své roty, bude popis jeho organizace jednoduchý. Batalion se skládal z pěti jezdeckých dělostřeleckých rot, velitelem batalionu byl hodnostně nejvyšší (nebo, v případě stejných hodností, služebně nejstarší) velitel roty. Také zde byly roty jmenovány po svých velitelích.

Z taktického hlediska byly bataliony, stejně jako pluk, stupněm nepodstatným – nikdy totiž nepůsobily jako kompaktní celek. Jejich lehké roty byly po částech přiděleny k podpoře pěchoty a postupovaly zpravidla s jejich kolonami, baterijní roty se přesunovaly tak, aby vyhověly taktickému zámyslu nadřízeného velitele dělostřelectva.

Dělostřelecké roty

Nejprve obecně – organizačně se každá rota dělila do šesti čet, každá o dvou hlavních. Četě velel jeden z důstojníků. Četa byla i nejnižším taktickým článkem – to byla ta dvě děla přidělovaná na batalion pěchoty. V případě potřeby se rota mohla dělit i na tři diviziony – každý divizion byl tvořen dvěma četami a velitelem se stával hodnostně vyšší (nebo služebně starší) z obou velitelů čet. Častěji než po divizionech se rota dělila na dvě poloroty (obvyklé to bylo u baterijních rot). Do první poloroty vstupovaly první tři čety a velel jí velitel roty, druhou polorotu tvořily čtvrtá až šestá četa a jejím velitelem byl jeden z velitelů čet (podle už známého klíče). Už v textu kapitoly o dělostřelectvu vyplynulo, že dělostřelecké roty byly absolutně soběstačné, v jejich organizaci se nacházel i týl s potřebnými řemeslníky. Byly ovšem také doslova“žrouty“ koní – baterijní rota měla téměř o polovinu vyšší počet koní, než dragounská eskadrona!

V následující části se seznámíme poněkud blíže s početními stavy rot a jejich organizací:

Baterijní rota

Měla v řadovém stavu 1 štábního a 6 nižších důstojníků, 24 poddůstojníků – dělostřelců, 12 poddůstojníků u spřežení (tzv. unosnoj-unteroficer), 50 bombardýrů ( z toho 48 u děl), 50 kanonýrů (z toho 48 u děl) a 130 pomocníků (z toho 48 u děl, 60 jako vozatajů děl spřežení) a dále 1 bubeníka. V neřadovém stavu se nacházeli: 1 rotní zásobovatel, 1 nadvozný, 1 felčar, 1 lazebník, 24 rotních řemeslníků všech odborností (z toho 4 muži jako obsluha kovárny) a 12 vozatajů týlových povozů. Někteří pomocníci rotních řemeslníků vykonávali také funkci vozatajů.

Ve výzbroji roty bylo: 4 12-funt. kanóny střední, 4 12-ti funt. kanóny malé, 4 1/2-pud. jednorožce, 36 nábojových vozíků, 12 kolesen k baterijním dělům, 6 náhradních lafet.

Týl roty tvořila 1 polní kovárna a cca 20 povozů různého určení.

Počty koní roty: k dělostřeleckému parku 180 koní (jedno dělo: 6 koní ke kolesně a po 3 koních ke každému nábojovému vozíku). U týlových povozů patřili 3 koně k polní kovárně, u ostatních povozů byly zápřahy buď čtyřspřežím u muničních a materiálových vozů, nebo dvojspřežím u ostatních. Jezdecké koně měla rota tabulkově dva – jednoho pro velitele roty a jednoho pro rotního zásobovatele.

Obsluha baterijního děla: a/ přímá obsluha – 2 poddůstojníci a 13 mužů obsluhy ( z toho 3 správci nábojových vozíků), b/ vozatajci děla – 1 poddůstojník (byl zároveň zodpovědný za všechny koně přidělené k jednomu dělu) a 5 vozatajů (z toho 1 ke každému vozíku).

Zbylé řadové mužstvo tvořilo obsluhu dělostřelecké laboratoře a zároveň zálohu k doplnění obsluh.

Lehká rota

Měla v řadovém stavu 1 štábního a 6 nižších důstojníků, 24 poddůstojníků – dělostřelců, 12 poddůstojníků u spřežení (tzv. unosnoj-unteroficer), 28 bombardýrů[1] ( z toho 24 u děl), 28 kanonýrů (z toho 24 u děl) a 100 pomocníků (z toho 48 u děl, 36 jako vozatajů děl spřežení) a dále 1 bubeníka. V neřadovém stavu se nacházeli: 1 rotní zásobovatel, 1 nadvozný, 1 felčar, 1 lazebník, 24 rotních řemeslníků všech odborností (z toho 4 muži jako obsluha kovárny) a 12 vozatajů týlových povozů. Někteří pomocníci rotních řemeslníků vykonávali také funkci vozatajů.

Ve výzbroji roty bylo: 8 6-funt. kanónů, 4 1/4 -pud. pěší jednorožce, 24 nábojových vozíků, 12 kolesen k lehkým dělům, 4 náhradní lafety.

Týl roty tvořila 1 polní kovárna a cca 15 povozů různého určení.

Počty koní roty: k dělostřeleckému parku 120 koní (jedno dělo: 4 koní ke kolesně a po 3 koních ke každému nábojovému vozíku). U týlových povozů patřili 3 koně k polní kovárně, u ostatních povozů byly zápřahy buď čtyřspřežím u muničních a materiálových vozů, nebo dvojspřežím u ostatních. Jezdecké koně měla rota tabulkově dva – jednoho pro velitele roty a jednoho pro rotního zásobovatele.

Obsluha lehkého děla: a/ přímá obsluha – 2 poddůstojníci a 10 mužů obsluhy ( z toho 2 správci nábojových vozíků), b/ vozatajci děla – 1 poddůstojník (byl zároveň zodpovědný za všechny koně přidělené k jednomu dělu) a 3vozatajci (z toho 1 ke každému vozíku).

Zbylé řadové mužstvo tvořilo obsluhu dělostřelecké laboratoře a zároveň zálohu k doplnění obsluh.

Jezdecká rota

Měla v řadovém stavu 1 štábního a 6 nižších důstojníků, 24 poddůstojníků – dělostřelců, 12 poddůstojníků u spřežení (tzv. unosnoj-unteroficer), 56 bombardýrů ( z toho 48 u děl), 108 kanonýrů (z toho 108 u děl, 36 jako vozatajů děl spřežení), kategorii pomocníků jezdecká rota neměla a dále 2 trubače. V neřadovém stavu se nacházeli: 1 rotní zásobovatel, 1 nadvozný, 1 felčar, 1 lazebník, 24 rotních řemeslníků všech odborností (z toho 4 muži jako obsluha kovárny) a 12 vozatajů týlových povozů. Někteří pomocníci rotních řemeslníků vykonávali také funkci vozatajů.

Ve výzbroji roty bylo: 6 6-funt. kanónů, 6 1/4 -pud. jízdních jednorožců, 24 nábojových vozíků, 12 kolesen k lehkým dělům, 4 náhradní lafety.

Týl roty tvořila 1 polní kovárna a cca 15 povozů různého určení.

Obsluha jezdeckého děla: a/ přímá obsluha – 2 poddůstojníci a 10 mužů obsluhy ( z toho 2 správci nábojových vozíků), b/ vozatajci děla – 1 poddůstojník (byl zároveň zodpovědný za všechny koně přidělené k jednomu dělu) a 3vozatajci (z toho 1 ke každému vozíku). Funkce vozatajců zde vykonávalo mužstvo z kategorie kanonýrů!

Zbylé řadové mužstvo tvořilo obsluhu dělostřelecké laboratoře a zároveň zálohu k doplnění obsluh.

To byly tabulkové počty. Díky štábnímu kapitánu Sudakovovi, jednomu z velitelů lehkých dělostřeleckých rot Podolské armády, máme možnost porovnat tabulkové počty s realitou na tažení. Ve svém hlášení uvádí tyto stavy: 6 důstojníků, mužstva 194 (nerozlišoval jednotlivé kategorie), 1 bubeník, 1 unterfuražmajster (přepsáno doslovně – míněn rotní zásobovatel), 39 řemeslníků. Koní 160, děl 12, záložní lafety 2, nábojových vozíků 24. Týlové povozy hlášení vůbec neuvádí, rozhodně však s rotou jely alespoň kovárna, několik muničních vozů a minimálně dva proviantní vozy. Díky témuž důstojníkovi máme i možnost podívat se, jak vypadala taková lehká rota po boji: Důstojníků 6, mužstva 175, koní 97, děla 4 a nábojových vozíků 17. Zde už se pan štábní kapitán zřejmě zabýval vyloženě bojovým stavem roty. Po bitvě u Schongrabernu byla tato lehká rota rozpuštěna.

Barevné rozlišení dělostřeleckých pluků a batalionů

Stejně jako v plucích řadové pěchoty bylo v prosinci 1803 zavedeno barevné rozlišení i na stejnokrojích jednotlivých dělostřeleckých pluků. Pro zjednodušení se zde zmíním pouze o těch plucích, jejichž roty se zúčastnily tažení 1805 a dále také o označení pontonového pluku, který k dělostřelectvu patřil. Barvy všech dělostřeleckých pluků budou uvedeny v už zmíněné připravované práci.

Barvy přidělené děl. plukům (zde 4., 5. pěšímu, 8. jezdeckému ) a pontonovému pluku.

V této barvě byly nárameníky stejnokrojů a střed horní „štětky“ na čáce (systém stejný jako u řadové pěchoty). Je tedy chybou některých ilustrátorů, že ruské dělostřelce v této bitvě vypodobňují s červenými nárameníky!

Barevné rozlišení batalionů bylo shodné s řadovou pěchotou: u prvního batalionu pluku byl repejok a obvod horní štětky čáky bílý, u druhého batalionu červený. Poddůstojníci nosili čákové označení shodné s poddůstojníky pěchoty (viz.). U mužstva jezdeckého dělostřelectva tento způsob označení pochopitelně pouze u klobouků – na přilbicích tyto rozlišovací znaky nebyly.

Jednotlivé roty pěšího dělostřelectva se v rámci batalionu rozlišovaly barvou uzlů na zápěstních řemenech tesáků takto: 1. baterijní rota bílá, 1. lehká rota světle modrá, 2. lehká rota oranžová, 2. baterijní rota červená. Část řemenu mezi uzly byla vždy v barvě batalionu.

Jednotlivé roty jezdeckého dělostřelectva měly tyto barvy uzlů: 1. rota bílá, 2. rota světle modrá, 3. rota žlutá, 4. rota černá, 5. rota zelená. Část řemenu mezi uzly byla vždy v barvě batalionu.

Poddůstojníci u obou druhů dělostřeleckých rot měli střapce na spodním uzlu v poddůstojnických barvách.

Barevné rozlišení batalionů pontonového pluku bylo shodné s dělostřeleckými, barevné rozlišení rot s rotami pěšího dělostřelectva.

Barevné rozlišení ženijních pluků a batalionů

Zcela v duchu zaběhlé tradice se na tomto místě letmo zmíním i o barevném rozlišení ženijních – pionýrských – pluků ruské armády, protože i jejich uniforma se na slavkovském bojišti objevila: nárameníky u 1. pionýrského pluku byly červené, u 2. pluku bílé. Rozdíl od zavedené praxe byl v barvách repejků a štětek na čákách – střed horní štětky byl vždy v plukovní barvě, její tělo a spodní repejok byl u mužstva minérsko/sapérských rot červený, u pionýrských rot bílý. Podle všech mně dostupných údajů rozlišení batalionů v pionýrských plucích nebylo. Stejně tak prameny neuvádí žádné rozlišovací barvy na zápěstních řemenech pobočních zbraní mužstva. Poddůstojníci pionýrských pluků byli na čákách označeni shodně s poddůstojníky dělostřelectva.

Stupně důstojnických hodností a jejich rozlišování – rozdíly

Důstojníci a generálové dělostřelectva (a pontonových jednotek) byli zařazeni do hodnostních tříd shodně s pěchotními důstojníky, ale s dvěma rozdíly: u dělostřelectva neexistovala hodnost praporčík (XIV. třída) – ta byla zavedena až v roce 1811. V generálských hodnostech přibyla naopak hodnost generál – polní zbrojmistr (II. třída, společně s generálem dělostřelectva). [2] Veškeré odznaky a atributy důstojnické hodnosti nosili dělostřelečtí důstojníci podle pěchotního vzoru. Důstojníci pontonových a pionýrských rot nosili – odchylně od dělostřeleckých – veškeré ozdoby a knoflíky stříbrné. V pionýrských plucích byla zachována i hodnost praporčíka.

Stupně poddůstojnických hodností a jejich rozlišování

Řadoví poddůstojníci dělostřelectva a pontonových rot, přesněji řečeno nižší poddůstojníci, se od svých kolegů v pěchotě odlišovali názvy hodností. V tabulkách jsou souhrnně uvedeni pod názvem feuerwerker (v českém překladu ohňostrůjce) ale z dobových dokumentů vyplývá, že se tato skupina poddůstojníků dělila na 4 stupně. Není mi bohužel známo podle jakých kritérií, ale z materiálů vyplývá, že 4. a 3. stupeň odpovídá hodnosti kaprála, 2. a 1. stupeň hodnosti seržanta pěchoty. Dále zde pochopitelně byli i poddůstojníci vyšších stupňů – feldwebel (šikovatel) a podpraporčík. Ten je v některých materiálech uváděn jako portupej-praporščik. Nejméně jeden z vyšších poddůstojníků byl v hodnosti junkera.[3] U každého děla byli dva feuerwerkeři – ten s vyšším stupněm byl velitelem děla. Poněkud specifické postavení měl tzv. unosnoj unter-oficer. Patřil zřejmě do kategorie neřadových poddůstojníků, velel ale řadovému mužstvu. Byl zodpovědný za veškeré koně přidělené k jednomu dělu (tedy i za koně k příslušným nábojovým vozíkům) a za stav jejich postrojů. Byl jednak vozatajem prvního páru kolesny, jednak nadřízeným všech ostatních vozatajů u děla z řad pomocníků. Na jeho dovednosti záležela rychlost manévrování s kolesnou při zájezdu a odjezdu z palebného postavení.

Stejnokrojové doplňky a způsob rozlišení poddůstojnické hodnosti zcela odpovídal systému u řadové pěchoty. To platí i pro neřadové poddůstojníky, kterých bylo v rotě také několik, počínaje rotním zásobovatelem.

Mužstvo dělostřeleckých rot – kategorie

V hlavním textu bylo několikrát zmíněno rozdělení řadového mužstva dělostřeleckých rot do jednotlivých kategorií – tento způsob byl zaveden Arakčejevem už v pavlovském dělostřelectvu. Na tomto místě si jednotlivé kategorie poněkud přiblížíme:

Bombardýr

Řadový dělostřelec 1. třídy (na úrovni jefrejtora pěchoty). Krom obsluhy děl zařazených ve vlastní jednotce musel ovládat názvosloví všech součástí děla, jeho příslušenství a střeliva do něj, dále také veškerého ostatního dělostřeleckého materiálu. Uměl bezchybně rozlišit všechny druhy munice, vypočítat a zhotovit prachové náplně pro jednotlivé druhy. Ovládal nabíjení, zamíření a odpálení děla všemi používanými způsoby ( platilo pro všechny typy děl a moždýřů používané v dělostřelectvu). Musel znát rozmístnění veškerého materiálu u roty a jeho nakládání na povozy. Ovládal kompletaci děla, jeho nakolesnění, zapřahání a manévrování se spřežením, musel být schopen zastoupit kteréhokoliv poddůstojníka u děla. Několikaletá služba v této třídě byla podmínkou pro získání nejnižší poddůstojnické hodnosti. Hodnostní označení odpovídalo svobodníkovi pěchoty – horní okraj manžety lemován žlutou vlněnou stuhou.

Kanonýr

Řadový dělostřelec 2. třídy. Krom obsluhy děl vlastní jednotky znal názvosloví všech součástí děla, jeho příslušenství a používané munice. Ovládal zhotovení prachových náplní pro používanou munici a zvládal základní práce v dělostřelecké laboratoři (kompletace munice). Ovládal nabíjení kanónů a jednorožců používaných v rotě, způsob třídění a nakládání materiálu na povozy. Zároveň si osvojoval znalosti a dovednosti potřebné pro stupeň bombardýr.

Pomocník

Řadový dělostřelec 3. třídy, v dobové terminologii nazývaný handlager. Pouze v mužstvu pěších dělostřeleckých rot. U děla vykonával pomocné práce (vracení děla po výstřelu do postavení, transport munice od vozíku k dělu). Ovládal nakolesňování děla, zapřahání a řízení potahu kolesny i nábojového vozíku – vykonával vlastně funkci vozataje. Přitom si osvojoval dovednosti a znalosti potřebné pro dosažení stupně kanonýr.

Toto rozlišení se vztahovalo i na mužstvo pontonových rot, pouze názvy jednotlivých stupňů byly odlišné: pontonýr 1. třídy, pontonýr 2. třídy a pomocník.

Pro výuku a výcvik mužstva byly u rot zřizovány tzv. rotní školy. V nich vyučovali jednak zkušení poddůstojníci, jednak důstojníci roty. Důstojnický sbor dělostřelectva byl nejvzdělanější v ruské armádě. Mužstvo pěších rot bylo cvičeno pouze v dělostřeleckých dovednostech, mužstvo jezdeckých rot prodělávalo i základní výcvik dragounů.

Mužstvo ženijních rot se do kategorií nerozdělovalo – v první rotě se dělilo na sapéry a minéry, zbývající mužstvo tvořili pionýři.

Zpět na obsah.

[1] jednotlivé kategorie mužstva budou vysvětleny v dalším textu.

[2] V uvedeném roce byl jejím jediným nositelem nejmladší panovníkův bratr, Velkokníže Nikolaj Pavlovič. Ten ji obdržel už při narození a dělostřelci na to byli náležitě pyšní. K jeho cti nutno přiznat, že se v dospělosti zasloužil o rozvoj dělostřelectva a vzdělávání jeho důstojníků – z bran Nikolajevské dělostřelecké akademie vycházejí důstojníci ruského dělostřelectva i dnes.

[3] junkerem byl nazýván poddůstojník šlechtického původu, zpravidla absolvent kadetského sboru, který svými znalostmi nesplňoval podmínky pro přímé složení důstojnické zkoušky. Po určité odsloužené době si mohl podat žádost o složení zkoušky. V ruské armádě byly zavedeny dva stupně této hodnosti, s různým pojmenováním podle druhu vojska.