Karel Klátil: Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805
Jezdectvo
Výzbroj a standarty těžkého jezdectva
Výzbroj kyrysníků
Výzbroj armádních kyrysníků byly složena z palné a chladné zbraně, přičemž chladná zbraň byla, vzhledem ke způsobu boje, zbraní hlavní. Začátek popisu bude ovšem patřit palným zbraním. Patřil k nim jezdecký štucer a pár sedlových pistolí. Zmíněné štucery (nebo, chcete-li, karabiny s drážkovanou hlavní) byly ve výzbroji dva:
Jezdecký štucer vz. 1799
Zaveden do výzbroje byl za vlády Pavla I. a byl (jak jinak) kopií stejné zbraně z výzbroje pruských kyrysníků. Zbraně pocházely z tulské zbrojovky a na zámkových deskách byly značeny rokem výroby zámku. Březová pažba s krátkým předpažbím měla jedinou objímku u ústí hlavně. Zbraň byla opatřena dvěma lůžky pro železný nabiják, ten však, vzhledem k poloze zbraně při jízdě (hlavní šikmo dolů), nosili kyrysníci na kožené šňůrce, nebo řetízku zavěšeném v knoflíkové dírce, zastrčený za opasek. Na dvou železných objímkách (jedna obepínala krk pažby a druhá hlaveň s podpažbím před zámkem) bylo připevněno podlouhlé železné oko s kroužkem, do něhož se zavěšoval hák nosného bandalíru.
Hmotnost: 2,5 kg, ráže: 16 mm, délka hlavně: 312,5 mm
Jezdecký štucer vz. 1803
Jejím prototypem byla vlastně zbraň popsaná výše. Do výzbroje kyrysnických (ale i dragounských a husarských) pluků přicházel od roku 1803. Od svého předchůdce se lišil pouze rozměry:
Hmotnost: 2,65 kg, ráže: 16,51 mm, délka hlavně: 32,26 mm.
Tuto zbraň nosil jezdec na širokém bandalíru z losí kůže, který byl v místě sešití opatřen závěsem s železným hákem, na který se puška přivěsila. Na řemeni byla dále připevněna nábojová brašna na 30 patron – ta byla ušita ze silné černěné kůže a na víku nesla kruhovou ozdobu z mosazi s vytepaným imperátorským orlem. Štucerů bylo v každé eskadroně 16 (v kyrysnickém pluku tedy 80) – sloužily vlastně pouze při strážní a hlídkové službě. Kyrysníci se nezaplétali do přestřelek, jejich hlavním posláním byl útok palašem.
Každý jezdec byl ovšem, pro svou osobní obranu, vyzbrojen párem jezdeckých pistolí, které převážel v sedlových holstrech – pouzdrech připevněných po obou stranách na předku sedla. V popisované době byla ještě ve výzbroji převážně
Dragounská pistole vz. 1798
Určená původně, jak název napovídá, dragounským plukům Pavlovy armády. Pistole s hladkou hlavvní pocházely z tulské zbrojovky. Zbraně vyrobené do roku 1802 byly na horní části krku pažby značeny monogramem Pavla I., pistole vyrobené po tomto roce nesly na stejném místě vyobrazení imperátorského orla. Pistole byly dodávány jako párové, pro pravou a levou ruku (lišily se tedy umístněním zámku).
Hmotnost: 1,5kg, ráže: 17 mm, délka hlavně: 370 mm, délka zbraně: 550 mm.
Těmito pistolemi byli vyzbrojeni i důstojníci kyrysnických pluků.
Jak už bylo několikrát řečeno, hlavní zbraní kyrysníka byl palaš. Na rozdíl od štucerů byl v popisované době ve výzbroji armádních kyrysníků pouze jeden vzor této zbraně, zato ale ve dvou modifikacích.
Kyrysnický armádní palaš vz. 1798
Stejně jako předešlé součásti výzbroje, pocházel i palaš z období přezbrojování kyrysnických pluků za vlády cara Pavla. Dlouhá rovná čepel byla kována s jednostranným, nebo oboustranným ostřím – to jsou ony zmíněné modifikace (není mi ovšem známo, zda k pluků přicházely čepele jedné verze, nebo šlo o systém „padni, komu padni“). Hlavice jílce měla zpravidla podobu orlí hlavy, koš s nevelkou miskou a čtyřmi žebry byl bez zdobení. U důstojnických palašů mohly být koše zdobené – šlo ovšem o soukromou iniciativu majitele zbraně, nikoliv o předpis. Pochva této zbraně byla dřevěná, potažená černou kůží, kování mosazné.
Celková délka: 1070 mm, délka čepele: 900 mm, šířka čepele: 40 mm, hmotnost: 2,1 kg.
Tyto zbraně zůstaly ve výzbroji až do roku 1810.
Palaš nosil kyrysník na dvou řemenech, připevněných k širokému opasku s mosaznou přezkou. Aby vlivem váhy opasek nesjížděl, byl v pase přidržován dvěma poutky našitými na koletu a zapínanými na knoflík. Řemeny byly uzpůsobeny tak, aby při jízdě v sedle zbraň visela kolmo k zemi, při chůzi musel kyrysník palaš nadzvedávat, aby nezachytával o zem – závěs na opasku, obvyklý u dragounů, kyrysníci neměli! Důstojníci nosili mimo službu kord vzoru pro důstojníky jezdectva.
Výzbroj dragounů
Popis dragounské výzbroje bude – až na jednu výjimku – shodný s kyrysníky. Také dragouni byli vyzbrojeni palnou a sečnou zbraní, také zde bylo 16 mužů v každé eskadroně vyzbrojeno jezdeckým štucerem jednoho z už popsaných vzorů. Zmíněnou výjimkou je výzbroj zbytku jezdců. Ti byli (vzhledem jejich možnému použití „v pěšom stroju“) vyzbrojeni odlehčenou verzí pěchotní pušky s tulejovým bodákem. Její data byla shodná (a čtenář je najde v popisu výzbroje pěchoty), odlehčení spočívalo ve zkrácení hlavně a použití jiného materiálu pro pažbu. Nábojová brašna byla shodného provedení s kyrysnickou. Jak je patrné z vyobrazení v Příloze 3, byla puška zavěšena na řemenech u sedla a její ústí ve zvláštní kožené tuleji – dragouni vyzbrojení touto puškou tedy neměli závěs pro karabinu na bandalíru! Oněch 16 jezdců v každé eskadroně vyzbrojených jezdeckými štucery nosilo bandalíry v kyrysnické verzi. Shodné bylo i vyzbrojení dragounů pistolemi v sedlových holstrech – nový typ jezdecké pistole byl zaveden až v roce 1808. Trubači a nosiči standarty byli u obou druhů jezdectva vyzbrojeni pouze pistolemi. Zásobu nábojů pro ně ovšem nenosili v brašně na řemeni, ale na každém z holstrů byla „hnízda“ pro šest patron.
Hlavním rozdílem ve výzbroji dragounů byl jejich palaš. Šlo o zkrácenou verzi, známou jako
Dragounský palaš vz. 1798
Rovná čepel s oboustranným ostřím, bez žlábku. Hlavice rukojeti někdy rovná s knoflíkem, někdy ve tvaru lví hlavy (záleželo na výrobci).
Celková délka: 980 mm, délka čepele: 800 mm, šířka čepele: 38 mm, hmotnost: 1,6 kg.
Vzhledem k tomu, že dragouni čas od času přece jen bojovali pěšky, byl na jejich opasku háček pro zavěšení pochvy tak, aby nevadila při chůzi. Jen pro úplnost uvádím, že čtyři z dragounských pluků (působící na Kavkaze) byly místo palaše vyzbrojeny šavlí vzoru pro lehkou jízdu.[1]
Také kyrysnické a dragounské pluky měly své odznaky. V tomto případě nikoliv prapory, ale standarty. Ty byly přiděleny po jedné každé eskadroně, přičemž u první (šéfské) eskadrony to byla standarta plukovní (bílá), u ostatních standarty eskadronní (barevné) – systém stejný, jako u pěchoty. Také zde byly v používání dva vzory standart, v našem případě oba od Pavla I., také zde je v tom trochu zmatek. Vysvětlím proč.
Podle Pavlových návrhů byly kyrysnickým plukům přiděleny standarty jezdecké, dragounským plukům pak standarty, které svým vzhledem vycházely z plukovních praporů vz 1797, určených pěchotě. Když bylo ale v roce 1802 několik kyrysnických pluků přeorganizováno na dragounské, jejich původní standarty jim zůstaly! Rázem tak byly dragounské pluky vystrojeny standartami dvou vzorů (a to bude i náš případ).
Standarta pro kyrysnické pluky vz. 1797
Obdélníkového tvaru, tři strany lemovány třásněmi v plukovní barvě. Jako materiál sloužil čalounický štof s vytkaným rostlinným motivem. Ústředním motivem byl imperátorský orel, hledící k svatozáři, do které byl vložen bílý trámový kříž. Do medailonů v rozích plátna byl vetkán panovnický monogram ( zde si nejsem jist jednou věcí – zda i po Alexandrově nástupu zůstaly tyto standarty s původním pavlovským monogramem, nebo byly „kolkovány“. Mně dostupné prameny o tom mlčí).
Dochované plátno standarty 1797 – dost poničené věkem…
…a její skutečný vzhled
Plátno plukovní standarty bylo bílé (rostlinný motiv byl v poněkud tmavší barvě, aby vynikl), podklad medailonů byl v barvě pluku. U eskadronních standart bylo plátno v plukovní barvě (viz obr.), podklad v medailonech byl v určené barvě (rozhodně nebyl bílý, jak tvrdí některé práce – blíže o tom v příloze). Barva vyšívání a třásní byla pluku určena rozkazem.
Standarta pro dragounské pluky vz. 1797
I když byli dragouni v Pavlově době již čistokrevným jezdectvem, jejich standarty stále připomínaly polopěchotní minulost – byly zmenšenými prapory vz 1797 řadové pěchoty. To se týkalo i systému barevného a geometrického rozdělení polí. Ústředním motivem byl orel ve středovém kruhu, barvy polí a úhlů byly jednotlivým plukům přiděleny. Barva třásní opět odpovídala barvě knoflíků daného pluku. Původním dragounským plukem byl z naší sestavy pouze jeden – popis jeho standarty je uveden v příloze.
Hlavice žerdí byly shodné s pěchotními prapory.
Součástí standarty byly také šňůry se střapci , opět v barvě knoflíků. Žerď byla šestihranná, zelená se zlacenými hranami a svým tvarem byla uzpůsobena pro nesení v sedle. V polovině byla opatřena velkým koženým okem, které si nosič standarty navlékal přes rameno, bylo-li nutno koně řídit oběma rukama a železným madlem do kterého se upevnila karabina bandalíru. Spodní, mosazí okovaný konec žerdě zasunoval nosič do zvláštní kožené tuleje, visící u sedla.
[1] Ani jeden z nich se našeho tažení nezúčastnil.