Karel Klátil: Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805
III.
Armáda ruského cara od A do Z
V této kapitole by mněl čtenář obdržet dostačující informace o ruské armádě roku 1805, jak byla organizována, cvičena, vystrojena a vyzbrojena, v neposlední řadě také trochu o její dislokaci. Stane se tak stručným popisem jednotlivých druhů vojsk, jak byla v ruské armádě ustanovena. Autor doufá, že se mu konečně podaří poněkud narušit hráz z tvrzení o tom, že ruská armáda byla málo vycvičená a tedy neschopná boje s armádou francouzského císaře.
Nová protifrancouzská koalice a s ní i nutnost vojenských akcí nemohla přijít pro ruská vojska v nevhodnější dobu. Hned po svém nástupu na trůn, v roce 1801, nařídil car Alexandr zahájení reformy celé armády. Bylo jí nanejvýš potřeba – zásahy jeho proprusky orientovaného otce (Pavla I.) dostaly zejména pěchotu o dobrých třicet let zpět. V roce 1802 byla proto panovníkem ustavena komise pro provedení armádní reformy ( jedním z jejích členů byl i generál pěchoty M. I. Goleniščev-Kutuzov). O rok později byla s přípravou hotova a bylo tedy možno zahájit naplánované změny. Do roku 1805 se však povedlo zcela dokončit pouze jednu změnu – změnu stejnokroje (jejím velkým propagátorem a vlastně i autorem nových stejnokrojů byl sám panovník – pozn. autora). Armáda tedy dále cvičila a bojovala podle Pavlova Polního řádu 1797 (tento plagiát předpisu pro armádu friedrichovského Pruska platil oficiálně až do roku 1816 – neoficiálně se podle něj naštěstí nebojovalo už od roku 1806). Nekonformní názory maršála Suvorova (ale také knížete Potěmkina) však zapustily kořeny v některých mladších příslušnících vyššího velitelského sboru a ti je předávali dále.
Ruské pluky u Slavkova v žádném případě nebyly smečkou nezkušených zajíců. Krom dvou nově postavených pěších pluků prošly všechny školou nikdy nekončících bojů s Turky na jižních hranicích říše. A zde vidí autor problém číslo jedna – je nutno si uvědomit že, do zahájení protifrancouzských válek, s „evropským“ nepřítelem bojovali Rusové naposled v roce 1763, od té doby se jejich taktika přizpůsobovala boji s poloorganizovanou armádou Osmanské říše. S ní byly bitvy o něčem jiném – dobývání pevností, odrážení útoků chaoticky útočících pěšáků a jezdců , to byl denní chleba ruských pluků. A s touto výbavou se vydaly na pochod do nitra rakouské monarchie – přeučovat je něčemu jinému, na to nebyl čas. Dalším důkazem obhajoby tvrzení, že ruská armáda bojovat dovedla, je ústupový boj Podolské armády. Amstetten a Schöngrabern – kdyby Kutuzov, Miloradovič a Bagration neovládali svoje řemeslo, kdyby ruské pluky skutečně neuměly bojovat, na Moravu by Podolská armáda vůbec nedošla! Za problém číslo dva považuje autor osobu generála pěchoty Kutuzova – přesněji řečeno jeho jednání při přípravě plánu bitvy a hlavně v přítomnosti panovníka. Připomínal, podle vzpomínek účastníků, člověka, kterému je výsledek bitvy téměř lhostejný – pravý opak Kutuzova jen o pár týdnů před tím promyšleně manévrujícího a svádějícího ústupové sice, ale vyrovnané boje s nepřítelem. Po této obhajobě, která je spíše autorovým vyznáním, následuje stručný popis jednotlivých druhů vojsk se stavem k roku 1805. Bude zde popsána zejména organizace, výstroj a výzbroj jednotlivých druhů vojsk – o jejich taktice pouze stručně.
Pěchota
Pěchota – základní masa ruské armády se dělila na řadovou a mysliveckou (obdobně tomu bylo i ostatních armádách tehdejší Evropy). V roce 1805 existovalo 12 granátnických a 71 mušketýrských pluků řadové pěchoty a 21 mysliveckých pluků. Vysvětlení pro nezasvěcené čtenáře: řadová pěchota bojovala v sevřených formacích o několika řadech, myslivecká pěchota byla mimo to cvičena i pro boj v rozvinutých formacích. Pluky řadové pěchoty nesly názvy měst, řek a území monarchie (byly jim navráceny v roce 1801), myslivecké pluky pouze pořadové číslo, pod kterým byly postaveny.
Řadová pěchota
(podrobněji v příloze číslo 2)
Organizace granátnických a mušketýrských pluků, které řadovou pěchotu tvořily, se v popisované době lišila v podstatě pouze použitým názvoslovím. Oba typy pluků byly postaveny ze tří batalionů – v prvním případě z jednoho granátnického a dvou fysilírských, ve druhém z jednoho granátnického a dvou mušketýrských[1]. Každý batalion byl složen ze čtyř rot – první z nich byla ve všech případech granátnická, ostatní se lišily podle typu pluku: v granátnickém pluku byly tyto roty fysilírské, v mušketýrském mušketýrské. Roty se vnitřně členily do čet, ty potom do kaprálstev – z prostorových důvodů není možné se organizací roty zabývat podrobně. Jedinou výjimkou v tomto schématu armádních pluků byl Tělesný-granátnický pluk, který měl všechny tři bataliony granátnické, tomu odpovídaly i názvy rot. Tento pluk je zřejmě černou můrou řady zahraničních (ale i našich autorů), kteří ho vytrvale zařazují do sestavy Gardy. I když její sestavu často doplňoval, gardovým se stal až v roce 1813, kdy svůj název změnil na Tělesný-gardový Granátnický pluk. Mýlí je zřejmě název Tělesný –pluk ho obdržel od Kateřiny II. za statečnost, od té doby byl jeho plukovníkem vždy panovník, nebo člen jeho rodiny. Zpět k řadové pěchotě – tabulkový stav pluku (shodný pro oba typy) byl 2067[2] mužů (61 důstojníků všech hodností, 123 poddůstojníků, 564 granátníků, 1128 fysil./mušk., 36 bubeníků, 6 flétnistů a 138 mužů neřadového stavu). Při zahájení tažení zanechával pluk v místě stálé dislokace jednu rotu (zpravidla ze sestavy II. batalionu), do které byli soustředěni nemocní a pochodu neschopní příslušníci pluku. Na jejich místa nastoupili původní příslušníci zanechané roty. Stav pluku se tak hned na začátku pochodu snížil o zhruba 123 mužů. Skutečný počet mužů, které byl pluk schopen postavit do bojové sestavy tedy činil 1809 mužů (po odečtení všech neřadových příslušníků pluku), z toho 564 granátníků a 1008 fysilírů (mušketýrů). Jde zde pochopitelně o tabulkové (tedy ideální) počty. Vydělíme-li počet granátníků počtem granátnických rot, obdržíme výsledek 188. Skutečný počet mužstva každé roty byl 120 řadových vojáků, zbylých 68 granátníků tvořilo tzv. rezervu. Zatímco fysilírské a mušketýrské roty bylo možno redukovat nebo spojovat tak, aby byla vždy dodržena sestava trojřadu, u granátnické roty se stavy doplňovaly vždy z této zálohy.
Taktika řadové pěchoty se v popisovaném období řídila Polním řádem 1797. Bataliony se stavěly do rozvinuté linie vedle sebe (dovoloval-li to terén) o třech řadech, čtvrtá byla tvořena poddůstojníky, kteří svými dřevcovými zbraněmi ( v té době byly opravdu ještě ve výzbroji ) vyrovnávali zadní řad a v pátém řadu stála část rotních důstojníků – tzv. zamykací důstojníci. V mezerách a na křídlech postupovaly čety lehkého dělostřelectva – zpravidla dvě hlavně na batalion. Podle taktických zásad obvyklých v ruské pěchotě byly granátnické roty od batalionů odvelovány (sváděny) do tzv. svodných granátnických batalionů, které prováděly hlavní útok. Fysilírské, nebo mušketýrské bataliony podporovaly útok palbou, samy útočily pouze ve výhodných, nebo nevyhnutelných případech. A právě vzhledem k této skutečnosti je autorovi podezřelá absence těchto jednotek u zatím všech autorů bitevních pořádků ruské armády ve slavkovské bitvě. Ve větším celku (v brigádě, divizi) byly pluky stavěny většinou do dvou linií vzdálených od sebe zhruba padesát kroků. Rozestup mezi řadami byl tři kroky, při střelbě k sobě řady přistupovaly „na dotek pochvy tesáku“. Bataliony vedly palbu pouze z místa, ruský pěšák nebyl cvičen ke střelbě za pohybu. Upřímně řečeno, ruský pěšák nebyl ve střelbě cvičen téměř vůbec – až do roku 1810 mohl výcvikově vystřelit šest ran za rok, bez výstroje a z upraveného stanoviště. Tomu také odpovídaly „palebné povely“ – byly všehovšudy tři: „do klobouku“(cca 300 m), „do půl člověka“(cca 200 m), „do kolen“(150 m). Palba se vedla poměrně složitým způsobem po četách, divizionech (dvě čety), polorotách, atd. Další jednotka střílela vždy až tehdy, nabila-li u předešlé zbraně alespoň polovina mužů ( rozsah této práce nedovoluje podrobnější popis složitých evolucí při vedení palby).
Ať to zní jakkoliv podivně, základní taktickou doktrinou, danou Polním řádem, byla pro ruskou pěchotu obrana. Příručka s názvem „Obecné zkušenosti z taktiky“ ještě v roce 1807 konstatuje doslova: „Obrana je základním postavením, útok je vždy náhodný…“ (na tureckém válčišti „vydržely“ ruské pluky ve čtverhranech s úspěchem celou bitvu, ve které nakonec zvítězily.). Pro tento účel stavěla pěchota čtverhrany (dobově „karé“) a činnost v nich byla, po nabíjení zbraní, nejvíce cvičena. Zde je možná základ tvrzení, že ruská pěchota nebyla schopná složitějších manévrů v linii – při jakýchkoliv problémech sahali velitelé pluků a batalionů k osvědčenému čtverhranu a dělo se tak pravděpodobně i v naší bitvě. Takto se chovaly dokonce i roty – je zaznamenáno (nikoliv v souvislosti s touto bitvou), že ze zálohy napadená rota otočila třetí řad dozadu, střední řad provedl – každý druhý muž – totéž a rota se bránila na obě strany (stalo se na Kavkaze, v evropských podmínkách roty samostatně neoperovaly). Čtverhrany se používaly dvou druhů – batalionní a plukovní. Jeho sestavení bylo poměrně složitým manévrem, proto ruská pěchota používala velmi často nejjednodušší variantu – tzv. „karé na čtvrtou a pátou četu“ (tyto dvě čety tvořily střed rozvinuté sestavy batalionu a v karé tak tvořily střed jeho přední stěny).
Jediné tvrzení, se kterým je možno bez výhrad souhlasit, je názor, že ruská pěchota neovládala boj v kolonách. Přesněji řečeno – v kolonách „francouzského typu.“ Ruští velitelé ovládali používání tzv. útočných kolon – ty bývaly sestaveny zpravidla z granátníků podporovaných ženisty a sloužily k závěrečnému útoku na hradby pevnosti. Boj v kolonách v otevřeném terénu, rychlé přeskupování do útočné sestavy a zpět – to byla pro ruské pěšáky hudba budoucnosti, s podobným způsobem boje se prakticky setkali poprvé na tomto tažení. Mluví-li se v souvislosti se slavkovskou bitvou o ruských kolonách, jde vždy o kolony pochodové. Bataliony se do kolony řadily vždy v tom pořadí, v jakém se měla stavět následná linie – nejčastěji byly používány dva typy kolon: „na čtvrtou a pátou četu“ – kolona na šířku dvou čet, linie se z ní tvořila obdobným způsobem jako čtverhran. Obě přední čety /mezi ně vpochodovala praporečnická skupina/ tvořily střed linie batalionu, ostatní čety se, ve stanoveném pořadí, řadily na křídla. Druhým typem kolony byla tzv. „hustá“ kolona na šířku jedné čety. Do té se přecházelo, zpravidla z linie, jednoduchým způsobem – pravokřídelní čety zahájila pochod a vedle ní stojící čety se za ní za pochodu připojovaly. Lehké dělostřelectvo, určené k podpoře batalionů, postupovalo v mezerách mezi nimi (tím pochopitelně, v těžko schůdném terénu, brzdilo postup kolon). Autor uznává, že tento exkurz do pěchotní taktiky je velmi stručný, rozsah práce však více nedovoluje.
Výstroj – popis výstroje řadové pěchoty poslouží i pro gardovou pěchotu a pěší dělostřelectvo. V příslušných pasážích pak bude upozorněno pouze na rozdíly a některé detaily. Popisován bude stav v roce 1805. Pěchotní stejnokroj, zavedený 17. 3. 1805, obsahoval čáku, kabátec, zimní a letní kalhoty, nákrčník, polokožíšek, táborovou čapku, onuce a boty. Stejnokroje granátníků se od ostatních lišily pouze v detailech.
Autorem rekonstrukce stejnokroje poddůstojníka gardové pěchoty je „jednička“ tohoto oboru v Rusku – pan Prokopovič. Ve stejnokroji „vězí“ přítel autora těchto řádků, Oleg Poljakov.
Odlišnosti stejnokroje gardové pěchoty:
– nášivky na límci a klopě manžety
– jiný lem horního okraje čáky
Čáka:
Zavedená rozkazem ze dne 16. 5. 1803 pro fysilírské a mušketýrské, na konci roku 1804 i pro granátnické roty. Kožený korpus, vysoký 20 cm, byl pošit černým suknem, jeho horní a spodní okraj zpevněný páskem tvrdé kůže. Horní a spodní průměr čáky byly téměř totožné. U této čáky najdeme jednu zajímavost – její štítek, z tvrdé černé kůže, se ke korpusu připínal na tři háčky. Na přední straně korpusu černá kokarda s oranžovým okrajem, nad ní pompon v rozlišovacích barvách[3], u mušketýrských a fysilírských rot nad ním ještě štětka. Tyto součásti se na čáku připínaly jako stavebnice, v přesně stanoveném pořadí. Čáky granátníků byly pod kokardou osazeny mosazným jednoplamenným granátem a místo štětky se připevňoval „sultán“ – válcová ozdoba z koňských žíní na drátěné konstrukci. Její průměr byl 20 cm, výška 48 cm. Poddůstojníci měli horní okraj čáky lemován žlutou vlněnou stuhou, sultán granátnických poddůstojníků byl v horní čtvrtině bílý s podélným oranžovým pruhem. Právě pokrývka hlavy ruských granátníků ve slavkovské bitvě je předmětem dlouhotrvajících diskusí. Autor se přiklání k názoru, že granátníci již byli vystrojeni čákami,místo původních granátnických čapek ( „miter“). Sultány hudebníků byly červené.
Kabátec:
Z tmavozeleného sukna, frakového střihu s krátkými, ven obrácenými šosy. Vysoký stojatý límec (podle svědectví pamětníků v něm hlava vězela jako v misce), na rukávech kulaté manžety s klopou (u důstojníků a poddůstojníků rozepínatelné, u mužstva bylo zapínání falešné). Od pasu dolů byl kabátec podšit hrubým suknem červené barvy, červené bylo (jednotně v celé pěchotě) pošití ven obrácených šosů. Límec a manžety v barvě inspekce, do níž pluk náležel, nárameníky v barvě pořadí pluku v inspekci (dislokace bude vysvětlena později).
Poddůstojníci nosili své označení na límci a manžetách – přední hrana a spodní okraj límce, stejně jako horní okraj a hrany manžet, byly lemovány vlněnou stuhou žluté barvy u kaprálů, dracounovou zlatožlutou stuhou u seržantů a vyšších poddůstojníků. Svobodníci (jefrejtori), kteří byli příslušníky mužstva, měli lemován pouze horní obvod manžety. Kabátec důstojníka se lišil pouze kvalitou sukna (u nižších, nemajetných, důstojníků často ani to ne), označením důstojníka (pozor – nikoliv jeho hodnosti!) bylo lemování nárameníku širokou zlatou dracounovou stuhou. Kabátce hudebníků byly zdobeny jednak „vlaštovčími hnízdy“ na ramenou (barva jejich základu odpovídala barvě nárameníku), jednak šípovitými nášivkami z bílé stuhy na rukávech (batalionní bubeníci měli lemovány i oba švy rukávů, plukovní bubeníci a hráči plukovního orchestru i švy na zádech kabátce).
Kalhoty:
Ke stejnokroji náležely dvoje – soukenné (někdy nazývané zimní) a letní z vlámského plátna, oboje bílé barvy. Vpředu se kalhoty zapínaly pomocí „padacího mostu“ a jejich nohavice, dlouhé do půli lýtek měly u spodního kraje našitý mosazný knoflík. Ten se zapínal do poutka v holeni boty – nohavice se tak nemohly vysoukat. Na pochodech, při práci a někdy i v boji nosil pěšák pytlovité návlekové kalhoty z hrubého rolnického sukna (tento „doplněk“ byl často pořizován svépomocí, nebo rotními krejčími). Důstojníkům pěchoty sloužícím v sedle náležely návlekové kalhoty šedé barvy s propínacími nohavicemi. Jejich sed a vnitřní strana nohavic byly proti oděru zesíleny černou kůží.
Boty:
V celé pěchotě náležely ke stejnokroji polovysoké holinky z měkké kůže, pro snazší obouvání vzadu miskovitě vystřižené. Důstojníci sloužící v sedle nosili vysoké jezdecké boty s manžetou na koleně.
Doplňky stejnokroje:
Nákrčník černé barvy, vpředu prodloužený tak, aby při rozepnutém horním knoflíku kabátce nebyla vidět spodní rubacha, polokožíšek nejednotného provedení (vydával se pouze v případě potřeby), souprava prádla – rubacha, lněné spodky, onuce nebo pletené punčochy a rukavice. Poddůstojník vždy, důstojník pouze mimo službu, nosil hůlku z révového dřeva s kostěným knoflíkem na jedné a kováním na druhé straně. Poutkem ji poddůstojník připínal na jeden z knoflíků zapínání, vzadu ji zastrkoval do koženého poutka na levém knoflíku u rozparku (viz foto.). Do jejich výbavy náležely dále bílé semišové rukavice, u poddůstojníků s polovysokou manžetou.
Torna:
Některé součásti výstroje a osobní věci nosil pěšák v torně z černé kůže, pro svůj charakteristický vzhled nezývané „válec“. Řadový voják ji nosil přes pravé rameno, poddůstojník přes levé. Nepředpisovým, ale všeobecně používaným doplňkem byla plátěná mošna.
Klobouk, nebo čáka?
Další dilema týkající se bitvy. Generálové a důstojníci měli jako pokrývku hlavy předepsán dvourohý klobouk s vysokými poli. Na předním byla kokarda (shodného vzhledu s mužstvem), přidržovaná poutkem ze zlaceného dracounu. Poutko se zapínalo na mosazný stejnokrojový knoflík. Generálové měli poutko široké a horní okraj klobouku byl lemován ozdobou z jemného bílého peří. Do tuleje za kokardou se zasunoval péřový chochol – u důstojníků z černého kohoutího peří, doplněného u kořene bílými a oranžovými pery. Generálové měli chochol bílý. Je ale téměř jisté, že (zejména nižšší) důstojníci nasazovali na hlavu čáku pro mužstvo, kterou si nechávali zdobit dle vlastního vkusu. Zdá se dokonce, že tyto důstojnické čáky byly zdobeny podle jednoho vzoru, odpovídá tomu nález části takového zdobení na bojišti (v současné době v majetku jednoho pražského sběratele). Generálové a vyšší důstojníci se k této módě nepřipojovali (o důstojnickém stejnokroji bude ještě řeč ).
Pro někoho možná zajímavé zjištění je, že stejnokroj generála krom klobouku nebylo možno v té době nijak odlišit od důstojníka. Nebylo možno dokonce rozeznat ani stupeň generálské hodnosti, protože generálové nenosili náhrudní znaky určující stupeň hodnosti, o kterých bude řeč v Příloze.
Výzbroj:
Pěchotní puška vz. 1799 – původně puška pěchoty Gatčinských vojsk[4], zavedená v roce 1798 do celé pěchoty (někdy je datována jako vzor 1798). Pažba z březového dřeva s dlouhým předpažbím a pouze jednou objímkou v nose pažby. Baterijní zámek francouzského typu, na zámkové desce značen výrobcem (převážně Tula, řidčeji Sestroreck) a rokem výroby zámku. Pojistka kohoutu, u zbraní vyrobených po roce 1803 nemusí být osazena. Železný nabiják ve třech lůžkách. V předu na hlavni péro s kuličkou pro zajištění tulejového bodáku. Řemen z červené kůže, ze stejného materiálu i obal kohoutu a celkový obal zámku (čechlo).
Délka zbraně: 1440 mm (bez bodáku), délka hlavně: 1030 mm, hmotnost hlavně: 2000 g, hmotnost zbraně: 5000 g, ráže: 19,8 mm
Ve výzbroji byla i varianta této zbraně určená pro poddůstojníky granátnických rot. Úprava spočívala ve výměně hlavně za kratší, opatřenou šestidrážkovým vývrtem. Některé prameny uvádí u této zbraně odlehčenou pažbu, více údajů o této nepříliš známé zbrani se nepodařilo zatím zjistit. U ruských pluků se nacházely ještě dva předchozí vzory pušek – puška vz. 1763 a myslivecká puška vz. 1789. Ta byla původně ve výzbroji pluků jízdních myslivců, po jejich zrušení Pavlem I. byly jejich zbraně (opatřené karabinovým závěsem, který se u pěších pluků snímal) předány do několika pluků řadové pěchoty. Celý arzenál pušek doplňovaly zbraně pocházejících dílem z britských, dílem z pruských dodávek.
Tulejový bodák pro pušku vz. 1799
Bodák s krátkou, asi 400 mm dlouhou trojhrannou čepelí. Dobře je vidět otvor pro kuličku pružiny, zamykající bodák na hlavni. Pušky ostatních zmiňovaných vzorů mněly zamykání bodáku řešeno trojúhelníkovým nálitkem na hlavni, bodáky k nim náležející byly na tuleji opatřeny uzamykacím výřezem. Bodák nosil pěšák v pochvě z hnědé kůže s mosazným kováním u obústku a na špici. U obústku bylo kování opatřeno trnem, kterým se pochva zajistila v závěsníku. Ten byl připevněn k závěsníku tesáku (viz níže).
Pěchotní tesák vz. 1798
Zde bude autor (zcela vědomě a již po několikáté) zřejmě terčem kritiky za název této zbraně. Bývá totiž zvykem hovořit o poboční zbrani pěchoty jako o šavli, ruské (dobové i současné) materiály je jmenují jako pěchotní tesáky a zařazují je do kategorie pološavlí. Autor ji tedy bude i nadále nazývat pěchotním tesákem. Čepel mírně zakřivená a u horní hrany opatřená žlábkem, mosazný jílec s ledvinovitou miskou. Pochva z hnědé kůže, kování mosazné – dole s hrotem zakončeným kuličkou, na horním kování nosec zajišťující pochvu v závěsníku.
celková délka zbraně: 745 mm, délka čepele: 600 mm, šířka čepele: 30 mm, celková hmotnost zbraně (s pochvou): 1100 g
Zásobu nábojů pro pušku (60 nábojů) nosil pěšák v nábojové brašně ze silné černé kůže. Uvnitř brašny byla dřevěná schránka pro uložení papírových patron – bylo jich tam pravidelně pouze 59, jeden náboj byl vždy v hlavni – v jejím středu schránka na příslušenství. Na čelní stěně, zakrytá víkem byla našita další kapsa, zapínaná na kožený knoflík. Do ní se ukládaly náhradní křesací kameny. U granátnických rot bylo víko brašny zdobeno mosazným hořícím granátem (u gardových jednotek panovnickým znakem – viz foto.). Dvěma řemínky na zadní straně byla brašna připevněna k 10 cm širokému řemeni, který voják nosil přes levé rameno. Poddůstojníci nosili zásobu munice v menší brašně navlečené vpředu na opasku. Na tom byly také připevněny již zmíněné závěsníky tesáku a bodáku.
Do výzbroje poddůstojníků mušketýrských rot patřily espontony (přežitek kateřinské doby, znovu zavedený Pavlem I. Z výzbroje byly oficiálně staženy až v roce 1807!). Na přehlídce u Olomouce v jejich rukou rozhodně byly, byl přece přítomen sám car. Nejsem ale ochoten tvrdit s naprostou jistotou, že mušketýrským poddůstojníkům překážely i v bitvě. Jejich jediným účelem totiž bylo vyrovnávání posledního řadu sestavy – viz stručný popis taktiky. Už v tažení 1798-1800 se stávalo, že halapartny zmizely ve vozech a v rukou poddůstojníků se objevily pušky. A není důvodu pochybovat o tom, že rozumný velitel batalionu (a bylo jich v ruských plucích dost) nařídil v prosinci 1805 totéž.
Prapory:
Poslední věcí, o které se v tomto stručném popisu řadové pěchoty chci zmínit, jsou její prapory. Bude to opět pouze krátký exkurz – jejich podrobný soupis byl uveřejněn v roce 2002 v dnes již bohužel zaniklém časopisu Historia Militaris 1792-1815 a jeho opakování si, z prostorových důvodů, nechám na příští rok.
Nad pěšími pluky ruské armády vlály v den bitvy prapory hned tří různých vzorů. Důvodem této kuriozity byla praporománie cara Pavla I. a pokus jeho syna Alexandra o napravení chaosu, který v této oblasti jeho otec způsobil. Prvním ze zmíněných vzorů byl prapor 1797 – jediný vzor, kterým byly vystrojeny skutečně všechny v té době existující pluky. Jeho největším nedostatkem bylo, že každý z pluků musel mít svou jedinečnou barevnou a geometrickou kombinaci. Pro malíře, kteří se na návrzích praporu podíleli /Pavel osobně potvrzoval prapor každého pluku/, to byla lahůdka. Hůře už na tom byli velitelé divizí a sborů, kteří museli mít po boku důstojníka s objemným lexikonem, aby bylo možno pluky podle jejich praporů vůbec identifikovat. Byl to také jediný prapor, který nenesl iniciálu panovníka – jeho grafická výzdoba byla velmi střídmá. Určitým paradoxem je, že ačkoliv měl být postupně nahrazen hned dvěma následujícími vzory, dovedl mnoho pluků až do bran Paříže a ještě v roce 1914 vedl znovu jeden z ruských pluků do boje. Nad každým plukem vlálo praporů hned šest – každému batalionu byly přiděleny dva. U prvního batalionu byl jeden z nich nazýván plukovním, nebo také „bílým“ – ten měl odlišnou barevnou kombinaci. Zbylých pět „batalionních“ praporů bylo naprosto shodných.
Batalionní prapor vz. 1797 jednoho z ruských pluků
Rozměry plátna 142×142 cm, délka žerdě i s hlavicí 340 cm; materiál plátna – hedvábná tkanina.
(zde je nutno poněkud redukovat scény z přihlouplých válečných filmů, ve kterých kadet – téměř ještě dítě – jednou rukou třímá prapor a druhou zvedá váhající batalion do útoku)
Kuriozní situace nastala v roce 1799. V době, kdy k posledním plukům přicházely prapory výše zmíněného vzoru, zavádí Pavel novou verzi praporu – tzv. inspekční prapor. I jemu samotnému totiž zřejmě došlo, že barevné a geometrické varianty mají své hranice. Nový prapor měl být jednotného vzhledu pro všechny pěší pluky v jedné inspekci. K prvním plukům přišel v následujícím roce a je známý jako vz. 1800. Nás ale bude zajímat jeho čestná verze, udělovaná jako kolektivní odměna za statečný čin /v té době jediným kritériem bylo ukořistění nepřátelského praporu/ celým plukům. Důvod udělení byl vyšit do modré – andrejevské- stuhy pod pařáty orla. Pod prapory tohoto vzoru se u Slavkova bily dva pluky: Archangelgorodský a Smolenský. Jelikož každá z inspekcí měla svou barevnou kombinaci a každý z pluků náležel k jiné, byl prapor Archangelgorodského pluku v kombinaci červená/černá a Smolenského pluku žlutá/bílá. U plukovního praporu byly tyto barvy v tzv. úhlech. Další zvláštností bylo, že jejich prapory byly jaksi „kolkované“. Původně nesly v rozích Pavlův monogram, Alexandr v roce 1804 potvrdil jejich platnost tím, že nechal změnit otcův monogram za svůj.
Čestná verze vz. 1800 – plukovní prapor Archangelgorodského pluku. Batalionní prapory měly ramena kříže černá, úhly červené. Rozměry shodné s praporem vz. 1797
Nápis na praporech Archangelgorodského pluku /foneticky/: „Za vzjatije francuzskovo znameni na gorach Alpijskich“
Nápis na praporech Smolenského pluku /foneticky/: „Za vzjatije francuzskich znameni na gorach Alpijskich“ (pluk ukořistil dva francouzské prapory)
Plukovní prapor Smolenského pluku měl ramena žluto-bílá, batalionní prapory měly žlutý kříž, bílé úhly.
Vzhledem k Pavlově smrti v roce 1801 a následnému nástupu jeho syna na carský trůn se prapory tohoto vzoru nestačily příliš rozšířit. Už v roce 1803 vydává Alexandr I. první ze svých vzorů pěchotního praporu, známou jako vz. 1803. Také tento prapor byl zamýšlen jako inspekční, byl ale přednostně přidělován nově postaveným plukům. Shodou náhod byly na slavkovském bojišti také pouze dva: Haličský a Podolský, každý opět z jiné inspekce a tedy i s jinou barvou ramen kříže.
U tohoto vzoru byl plukovní prapor skutečně bílý, pouze se středovým kruhem a panovnickými monogramy. Čestná varianta tohoto vzoru – tzv. Georgijevský prapor – byla zavedena až v roce 1806, první z nich byly ale udělovány zpětně za boje u Schöngrabernu.
Prapor vz. 1803
Skutečný veterán od Slavkova – pravděpodobně jeden ze dvou zbylých batalionních praporů Haličského pluku. Vedle celkový vzhled batalionního praporu jiného pluku. A je to zároveň poslední ze vzorů pěchotních praporů, které vedly pluky řadové pěchoty do boje. Skutečně vedly, protože místo praporečnické skupiny v linii bylo uprostřed sestavy každého batalionu. Za pochodu celé linie vpřed, vykročil vždy první z obou praporečníků se svou stráží čtyři kroky před sestavu a celý batalion řídil rychlost kroku podle něho. Křídelní bataliony vyrovnávaly svou rychlost podle středového batalionu sestavy.
Některé pluky o část svých praporů v průběhu tažení a bitvy přišly. Které z nich to byly a jaké sankce následovaly – to vše se čtenář dozví v závěrečné kapitole „ruské“ části, kde bude popsáno účtování . S pěchotou se však ještě úplně neloučíme – v příloze číslo 1 je uveden přehled barevného rozlišení jednotlivých pluků a jejich dislokace.
[1] číslování batalionů, které je použito i v této práci je nedobové (zavedeno bylo až po roce 1810). V popisované době byly bataliony nazývány: batalion šéfa pluku (I.), batalion podplukovníka (II.) a batalion plukovníka (III.). Stejně tak roty byly nazývány jménem svého velitele – např. mušketýrská rota kpt. Markova.
[2] Zpracováno podle údajů I.E. Uljanova v práci „Reguljarnaja pěchota russkoj armii“, Moskva 1997
[3] viz samostatná pasáž
[4] soukromá armáda následníka trůnu Pavla (později cara Pavla I.). Stala se základem panovnické Gardy v období jeho panování.