Karel Klátil: Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805
Myslivecká pěchota
(podrobněji v příloze číslo 1)
Už z úvodu této kapitoly víme, že v popisované době existovalo 21 pluků myslivecké pěchoty. Na rozdíl od řadových neměly žádné názvy, pouze pořadové číslo. Výnosem z 30. dubna 1802 byla nařízena nová organizace mysliveckých pluků – tři myslivecké bataliony, každý o čtyřech mysliveckých rotách (v tomto období se ještě roty uvnitř batalionu nerozlišovaly podle funkce). Tabulkový počet pluku čítal 1495 mužů ( 46 důstojníků všech hodností, 96 poddůstojníků, 32 hudebníků, 1200 myslivců a 121 důst. a mužů neřadového stavu ). Také u myslivecké pluky zanechávaly v místě své posádky před odchodem na tažení jednu rotu. Ta byla, stejně jako u řadových pluků, složena z nemocných a pochodu neschopných vojáků – cca 115 mužů. V poli byl tedy pluk /za předpokladu plného stavu/ schopen postavit 1259 mužů. Na tomto místě je třeba vysvětlit pojem „neřadový stav“ ( někdy nesprávně nazývaný „nebojový“).Do této kategorie byli zařazeni – u všech druhů vojsk – důstojníci, poddůstojníci a muži, kteří se nepodíleli bezprostředně na bojové činnosti – plukovná řemeslníci, písaři, lazaretní personál, správní aparát pluku ( zásobovatel, nadvozný, lékaři, duchovní, apod.), vozatajstvo a hráči plukovní hudby. Hudebníci zařazení do sestavy patřili k řadovému stavu! Část z nich ( zejména pomocníci plukovních řemeslníků ) nebyla ani vyzbrojena. Tolik dlužné vysvětlení pojmu, který už několikrát zazněl a několikrát se ještě v textu objeví.
Taktika ruských myslivců vznikala od samého začátku jejich existence jaksi „na koleně“. Platný Polní řád se o nich výslovně nezmiňuje (Pavel I. jim přisuzoval roli rychlé pěchoty) a tak jediným výcvikovým předpisem byly „Poznámky k pěchotní službě a k myslivecké zejména“. Myslivci Podolské armády byli vlastně pod „odborným dohledem“, protože autorem zmíněné příručky nebyl nikdo jiný, než sám Kutuzov. Ten byl, ještě za panování carevny Kateřiny II., několik let velitelem Bugského mysliveckého sboru a používané taktické poučky vycházely většinou z jeho pera. V roce 1805 byli myslivci ještě cvičeni stejně, jako řadová pěchota (myslivecké bataliony byly často řazeny na křídla bitevní sestavy), odborný výcvik byl jakousi nadstavbou. Taktika střeleckých řetězů, naplno používaná po roce 1810, byla v začátcích ( zde je zajímavé zjištění, že tuto taktiku zcela běžně používaly – ke krytí rozvinujících se batalionů – i pluky řadové pěchoty: např. u Kremže byl „v strelki“ vyslán kompletní granátnický batalion Apšeronského pluku ). Jediným rozdílem bylo, že myslivci stavěli do řetězu dvojice a řadová pěchota trojice mužů.
Střelecký řetěz se vyčleňoval od libovolného počtu rot v batalionu – z každé roty bylo pro tuto činnost vycvičeno 18 – 24 nejlepších střelců. Těm velel jeden z důstojníků roty, celému řetězu veleli důstojníci tři – starší důstojník a důstojníci pro každou polovinu řetězu. Každý z nich mněl pro svou ochranu dva „zastrelčiky“ – ostrostřelce, kteří zároveň fungovali jako spojky. U staršího důstojníka byl bubeník určený pro předávání povelů, bubeník u velitele každé z polovin signály dešifroval a oznamoval je důstojníkovi. Na daný povel se řetěz rychle přemístil 80 – 100 kroků před sestavu batalionu ( buď vlastního, nebo toho, k jehož ochraně byl určen ), zastavil se a vyrovnal. Mezi „dvojkami“ byly vzdálenosti 40-50 kroků, střelci ve dvojici stáli od sebe pět kroků ( mimochodem – střelci v jedné dvojici se nazývali soudruzi / tovarišči / – tehdy to slovo hanlivý význam ještě nemělo). Na daný povel vyběhl pravý z dvojice 15 kroků vpřed, vystřelil a rychlým krokem se vrátil na původní místo – zbraň nabíjel za chůze „po myslivecku“. Po jeho návratu provedl totéž levý střelec ( na stanovišti mohli myslivci i zalehnout – byli k tomu cvičeni ). Tak probíhala činnost, šlo-li o narušování nastupujících nepřátelských kolon – hlavním cílem byli jejich důstojníci a bubeníci. Střelecký řetěz mohl tímto způsobem zabezpečovat i postup batalionu v neprozkoumaném, nebo nepřehledném terénu. V tom případě za ním batalion postupoval v určené vzdálenosti v kolonách. Takový průzkum byl prováděn na signál „Tichý chod“ – střelbu v takovém případě zahajoval řetěz pouze při styku s nepřítelem.
Jak vidno, nešlo zde o žádnou „partyzánskou válku“ – střelecký řetěz byl poměrně komplikovanou záležitostí. Myslivci bývali také často používáni k bránění menších opěrných bodů, těžko průchodných míst, apod. K palebné podpoře byla od lehkých dělostřeleckých rot vyčleňována dvě děla na pluk. U myslivců samozřejmě nebylo uplatňováno omezení šesti cvičných ran do roka – naopak, pokud možno byli k těmto plukům zařazováni odvedenci s loveckou praxí a v době míru si svou střeleckou dovednost cvičili tak, že byli vysíláni k lovení zvěře. Krom střelby tak zásobovali zvěřinou ostatní pluky v inspekci ( zejména pochopitelně důstojnické stoly ). Zajímavý výcvik ve střelbě předepisují už zmíněné Kutuzovovy „Poznámky…“. Jeden z myslivců táhl na dlouhém laně terč o rozměrech lidské postavy a šest dalších, rozestavených podél dráhy terče, po terči z různých poloh střílelo.
Stejnokroj myslivců vycházel z pěchotního. Také on byl zaveden rozkazem ze dne 30. dubna 1802 a obsahoval tyto součásti: kabátec, kalhoty soukenné a plátěné, polovysoké boty, nákrčník, táborovou čapku, plášť, polokožíšek a osobní prádlo (rubachy, spodky, punčochy a onuce).
Čáka:
u mysliveckých pluků zavedena dříve, než u řadové pěchoty – už v září 1802. Výškou a zhotovením odpovídala té pěchotní, jiný byl pouze štítek. Byl zhotoven z tuhé černěné kůže a k čáce byl napevno přišit tak, že tvořil jakousi krempu s dlouhým čelním a krátkým týlním štítkem, ty byly propojeny úzkými, dolů ohnutými boky. Čelní štítek byl formován do ostrého oblouku a jeho přední hrana opatřena kováním. Zdobení čáky a rozlišovací znaky stejné jako u řadové pěchoty (viz příloha č. ). Důstojníci všech hodností měli předepsán klobouk stejného provedení, jako u pěchoty – péřová ozdoba byla zelené barvy. Je pravděpodobné, že i oni nosili zdobené verze pěchotních čák (viz řadová pěchota).
Kabátec:
stejného střihu jako u řadové pěchoty, zhotoven byl ale ze sukna světlezelené barvy. Z téhož materiálu byla také podšívka a vyložení vně obrácených šosů. Ty byly lemovány paspulí v plukovní barvě. Myslivecké pluky, i když byly zařazeny do sestavy jednotlivých inspekcí, nenosily na stejnokrojích barvu inspekce, ale každému pluku byla přidělena jeho konkrétní barva. Ze sukna této barvy byl zhotoven i límec a manžety kabátce (ve stejném provedení jako u řadové pěchoty). Kabátec důstojníků byl shodného provedení, pouze jeho šosy byly delší – sahaly až do poloviny stehen. Kabátce mysliveckých pluků neměly náramenníky!
Kalhoty:
už v roce 1801 odložili myslivci úzké kalhoty uherského střihu a také nový vzor stejnokroje určoval provedení kalhot stejné, jako u řadových pluků. Soukenné (zimní) kalhoty byly světlezelené, na vnějších švech lemované paspulí v plukovní barvě. Letní kalhoty byly zhotovovány z vlámského plátna bílé barvy, bez paspule. Také myslivci oblékali pytlovité návlekové kalhoty, stejného provedení jako u pěchoty. Kalhoty důstojnických stejnokrojů byly stejné jako u mužstva, povolovalo se nošení šedých návlekových kalhot s koženým zesílením. U důstojníků sloužících v sedle byly tyto kalhoty předepsanou součástí výstroje.
Plášť:
Ze sukna šedohnědé barvy, límec jako u kabátce. Ve výstroji však nadále zůstávaly pláště předchozího vzoru z černého sukna. Podle nařízení měla být u pluku jednotná barva této součástky. V letním období byly pláště přepravovány buď na rotních povozech, nebo je myslivci nosili složený na víku torny (daleko častěji ale jako bandalír přes levé rameno). Důstojníkům bylo zakázáno nošení plášťů mužstva, pro ně byl určen široký plášť s dvěma límci – stojatým v plukovní barvě a s polopelerínou splývající po lokty rukávů. Byl shodný i pro důstojníky řadové pěchoty.
Ostatní součásti stejnokroje a způsob jejich nošení byly shodné s řadovou pěchotou. Veškeré řemení myslivecké výstroje bylo černé. Označení poddůstojníků a hudebníků viz řadová pěchota.
Výzbroj:
Mysliveckou pěchotu si většina méně zasvěcených čtenářů určitě spojí se jedinou palnou zbraní – štucem. Není to však úplná pravda – touto přesnou zbraní byli v popisované době vyzbrojeni všichni rotní poddůstojníci a dvacet nejlepších střelců z každé roty. Náležel k ní myslivecký kordík (v některých pramenech nazývaný mysliveckým tesákem). Zbytek řadového mužstva byl vyzbrojen běžnou pěchotní puškou a k ní náležejícím tulejovým bodákem.
Myslivecký štucer (štuc) vz. 1798
K původním mysliveckým batalionům začala tato zbraň přicházet už koncem roku 1797, její vzor je však datován až rokem následujícím. Postupně nahrazovala dříve používané štucery. Zbraň pocházela z tulské zbrojovky, její ráže byla 15,6mm, délka hlavně: 947mm a celková hmotnost zbraně 4,2kg. Její drážková hlaveň s osmi poli zabezpečovala větší dostřel a přesnost střelby, tyto vlastnosti však byly vykoupeny namáhavějším nabíjením – zarazit nabijákem kuli drážkovou hlavní vyžadovalo požití větší fyzické síly. (Data k pěchotní pušce najde čtenář v popisu výzbroje řadové pěchoty.)
Zásobu nábojů nosil myslivec vyzbrojený štucerem ve zvláštní nábojové brašně – měl ji navlečenou na opasku a sahala od břicha, podél pravého boku, až k rozparku kabátce. Opasek – z černé kůže – měl z tohoto důvodu přezku na levém boku. Myslivci vyzbrojení pěchotní puškou nosili náboje v nábojové brašně pěchotního vzoru, zavěšené na řemeni z černé kůže. Na opasku, vlevo od přezky, byl přišit krátký závěsník pro tulejový bodák, nebo kordík (podle druhu palné zbraně nositele).
