Karel Klátil: Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805
Kozáci (viz také Příloha čís. 3)
Tento druh neřadového (nepravidelného) vojska nechybí v žádné práci pojednávající o bojích ruské armády v napoleonských válkách. Málokdo z jejích čtenářů (a často i jejich autorů) si ale dokáže představit, co se skrývá pod pojmem kozácké vojsko a kozácký pluk, často používají pojem ataman tam, kde nepatří… Pokusím se v krátkosti vysvětlit kdo byli a jak byli organizováni kozáci.
Kozácká vojska
Kozácké vojsko je termín používaný pro souhrnné pojmenování oddílů, postavených z jednoho kozáckého území. V popisovaných letech existovalo kozácké vojsko Donské (bylo nejpočetnější), Uralské, Černomořské a Orenburgské. Ostatní oblasti obývané kozáky stavěly menší, samostatné oddíly. Oblasti jednotlivých kozáctev byly samosprávné, jediným úředníkem dosazeným panovníkem byl vojskový ataman (někdy nazývaný též nakaznyj – přikázaný). Vůdčí postavení mělo vždy kozáctvo Donské – vzhledem k jeho početnosti byl jeho vojskový ataman vždy vrchním velitelem všech kozáckých vojsk. A protože se tažení 1805 zúčastnily pouze pluky Vsjevelikovo Vojska Donskovo (tak zněl jeho oficiální název) vysvětlím na něm (stručně – podrobnější vysvětlení by vydalo na celou tuto práci) organizaci kozáckých vojsk.
Oblast Donského vojska byla v roce 1802 rozdělena na sedm okruhů. Každý mužský obyvatel schopný služby byl povinen třicetiletou vojenskou službou od svých dvaceti let, s vlastní výzbrojí a dvěma koňmi. Jednotlivé pluky sloužily určitou dobu tam, kam byly odeslány (mluvíme o době míru), po vystřídání se vrátily na své domovské území, kde byly v záloze. Byl-li vyhlášen stav válečný, obdržel vojskový ataman požadavek na počet mužů, které bylo vojsko povinno postavit do pole, který rozeslal k jednotlivým kureňům (menší samosprávná území). Kureňový ataman sestavil jmenný seznam kozáků, kteří podle pravidel přicházeli v úvahu a vyzval je k nástupu do služby. Po zformování jednotlivých pluků potvrdil jejich plukovníky a důstojnický sbor osobně vojskový ataman.
Organizace
V roce 1802 vydaná Pravidla služby kozáků, předpis upravující podmínky jejich povinností a služby, sjednotila poněkud roztříštěnou organizaci kozáckých pluků všech vojsk a jako výchozí stanovila právě organizaci donských pluků:
Základní taktickou jednotkou byla sotňa – setina. Podle donského vzoru měly kozácké pluky pět sotní, celkem 578 mužů. Na rozdíl od armádních pluků měly kozácké minimální trén – 20 kár tažených voly (při tažení za hranice byli voli měněni za tažné koně). Orenburgské kozácé vojsko stavělo do pole Tisícový pluk o deseti sotních. Také kozácké vojsko mělo svůj „tělesný“ pluk. Při polním tažení doprovázel vojskového atamana ( pokud se tažení zúčastnil) Atamanský pluk.
Nebyl-li vojskový ataman na tažení přítomen, předával své pravomoci pochodovému atamanovi, který na tažení funkci vrchního velitele vykonával (musel být pochopitelně schválen panovníkem). A to je právě případ naší bitvy – vojskový ataman Matvěj Platov se tažení nezúčastnil a velením nad devíti donskými pluky předal pochodovému atamanovi Vasiliji Timofejeviči Děnisovovi. A to je také jediný z kozáckých plukovníků, kterého mohu představit i portrétem. Ten samozřejmě pochází z doby po roce 1812 a stejnokroj odpovídá době vzniku portrétu.
Se jmény kozáckých plukovníků je vůbec potíž. Pluky byly nazývány jejich jmény, křestní jména a jména po otci se ale zpravidla nikde neuvádí. A protože tito plukovníci většinou pocházeli z rodin kozácké nobility, kde se většina synů, vnuků a pravnuků stávala plukovníky, je těžké vystopovat, který z Isajevů, Gordějevů a dalších byl plukovníkem právě toho „našeho“ pluku. Čtenáři proto musí stačit prostý výčet zúčastněných pluků:
Sysojeva-1, Melentěva, Děnisova, Isajeva, Kiseleva, Malachova, Chanženkova-1, Gordějeva a Melentěva. O rozlišování kozáckých hodností a o podrobnější organizaci kozáckého pluku je pojednáno v příloze.
Výstroj
Čítám často (a bohužel i v práci autora, kterého si nesmírně vážím), že „kozáci v roce 1805 ještě neměli jednotnou výstroj a působili pestrým dojmem…“ – pravděpodobně jen nedostatek informací může omluvit tuto nepravdu. Kozáci nosili stejnokroje již v době Kateřiny II. a 18. srpna 1801 byl Donskému vojsku (pochopitelně i ostatním existujícím vojskům) stejnokroj obměněn novým vzorem. Stejnokroj Donského vojska po této úpravě vypadal následovně:
Čapka:
5 veršků (22 cm) vysoký kolpak z černé jehnětiny s pytlovitým dýnkem z červeného sukna (nejprve bylo ponecháno na libovůli plukovníka, na kterou stranu bude dýnko viset, později byla nařízena Donskému vojsku pravá strana čapky). Mužstvo zdobilo čapky vlněnými šňůrami bílé barvy se střapci, poddůstojníci tradičně černo/bílo/oranžovými a důstojníci stříbrnými. Sultán z bílých per, u kořene (u všech bez rozdílu) s příměsí černé a oranžové barvy, u mužstva nahoře v barvě pluku. Poddůstojníci měli i horní část v oranžovo černé barvě.
Čekmen:
Z tmavomodrého sukna, lemování límce v plukovní barvě – tu nařizoval vojskový ataman (a zatím, bohužel, nemám k dispozici soupis barevného rozlišení Donského vojska z tohoto období). Čekmen bylo nařízeno nosit od září do května, v letním období se povolovala kurtka (polokaftan) stejné barvy.
Kalhoty (šarovary):
Ze stejného materiálu a ve stejné barvě jako čekmen. Ve službě se nosily zasunuté do bot, mimo službu bylo povoleno je nosit přes ně. Široký lampas opět v plukovní barvě.
Kušak:
Soukenný pás, kterým se přepásával čekmen. Jeho barva se nenařizovala – volil ji plukovník, ale u celého pluku musely být tyto pásy v jednotné barvě.
Boty:
Polovysoké měkké holinky, u poddůstojníků a důstojníků s napevno připevněnými ostruhami.
Prádlo a další potřebné věci si byl kozák povinen opatřovat na vlastní náklady.
Popsaný stejnokroj je tzv. polní – kozáci měli ještě domácí stejnokroj, který nosili na území svého kozáctva, byl-li jejich pluk mimo službu. Od polního se lišil pouze tím, že mu chyběly ozdobné doplňky. Doufám, že se mi tímto popisem podařilo vyvrátit polopravdy o oblečení donských kozáků (a kozáků vůbec). O rozlišení důstojnického stejnokroje v Příloze 3.
Sedlová výstroj:
Kozáci zpravidla používali sedla uherského typu. I když byli koně s postrojem jejich majetkem, byl jim nařízen vzhled čabraky. Ta byla obdélníková (nikoliv tedy valtran, ale kyrysnického vzoru), tmavě modré barvy s lemováním v plukovní barvě.
Taktika
O hlídkování, průzkumu a přepadech zásobovacích jednotek nemá cenu se zmiňovat – v této činnosti se kozáci vyrovnávali husarům a zná je tak každý čtenář literatury o napoleonských válkách. Kozáci v té době nebyli cvičeni v řadové sestavě (po roce 1807 však takový výcvik absolvovaly zejména donské pluky) a charakteristika že „nedokázali rozvrátit ani rotu myslivců“ je pravdivá.. Ovšem jen potud, byla-li ona rota kompaktní a s vysokou morálkou. „Načnuté“ a v nepořádku ustupující jednotky – to byla pro kozáky příležitost. Pak přišla ke slovu kozácká láva – způsob útoku, který kozáky proslavil na bojištích staré Evropy. Jednotlivé sotně se přes sebe přelévaly jako skutečná láva, byla-li jedna odražena, okamžitě uhýbala další, obracela ke zformování a znovu. To vše za ječení a řevu – nic pro slabé nátury.
Další taktikou byla síť – používala se k pronásledování, pročesávání terénu při hledání zajatců. Není myslím třeba ji šířeji popisovat – její název je výstižný.
Výzbroj
Zde je situace ještě jednodušší – kozáci se v popisované době dostavovali ke svým plukům s vlastní výzbrojí a k vidění bylo téměř cokoliv. Od archaických pistolí a šavlí děděných z otců na syny, po kořistní zbraně z tureckých válek a suvorovských tažení Evropou. V zásadě je možno říci, že kozáci byli vyzbrojeni jako lehké jezdectvo, velká většina jich nosila i dlouhou palnou zbraň. Pistole nosili převážně za kušaky, nebo v kornoutových kožených pouzdrech na opasku. Často také byla k vidění dlouhá pistole, zavěšená na karabinovém závěsu dragounského bandalíru a, hlavní vzhůru, zasunutá do tuleje na hrudi. Takovým způsobem vyzbrojil původně své gatčinské kozáky Pavel I. Dvoumetrová píka – charakteristická zbraň kozáků – měla červeně natřené ratiště s velkým koženým okem k zavěšení na rameno. Donci na své píky praporce nezavěšovali.
Velká neznámá kozáckých pluků. Jako lehkému a navíc neřadovému jezdectvu jim standarty nenáležely. Praporů ale mnělo Donské vojsko několik – každý panovník, počínaje Kateřinou II. si své kozáky potřeboval zavázat. Součástí tohoto „zavazování“ bylo i udělování praporů „Našemu věrnému Velikému Vojsku Donskému“ – tento nápis se, spolu s dalším dlouhým vyjmenováním všech možných zásluh, objevil na každém z těchto praporů. Alexandr po svém nástupu všechny prapory potvrdil a udělil hned další exemplář. Některý z těch praporů vlál s největší pravděpodobností v blízkosti pochodového atamana – problém je, že si nikdo nedal práci s tím, zaznamenat který.
Obrázek ukazuje lícovou stranu jednoho ze zmiňovaných praporů – není to možná ten pravý, ale pro ilustraci stačí. Nad jednotlivými pluky mohly vlát i tzv. staniční prapory – to byly prapory jednotlivých kozáckých stanic. Existuje pouze jejich popis: bývaly to modré, nebo červené obdélníky s vyobrazením některého ze světců – patronů jednotlivých stanic.
Na závěr kozácké části si dovolím jedno konstatování. Kozáci v žádném případě nebyli neorganizovanou hordou. Jejich přísná rodová hierarchie a naprostá poslušnost velitelům jim to nedovolovala, i když tak na nepřítele, nebo neznalého pozorovatele, mohli působit. Na druhé straně z nich jejich demokratické tradice (rodové rady, volby nižších velitelů), činily bílou vránu v ruské armádě.