Karel Klátil: Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805

Jezdectvo

Dragouni

Organizace dragounského pluku byla totožná s kyrysnickým – lišila se pouze počty. Dragounský pluk měl 945 mužů tabulkového stavu, jeho bojové počty činily 761 mužů, 725 řadových a 36 důstojnických koní. Válečné počty operující eskadrony byly 148 mužů (z toho 5 neřadových), 137 řadových a 6 důstojnických koní. Veškeré další počty jsou stejné a jsou podrobně uvedeny v Příloze 3.

Výstroj

30. dubna 1802 byl ustaven stejnokroj dragounských pluků, skládající se z klobouku, kožené přilby, kabátce, kalhot, návlekových kalhot pro službu v sedle, nákrčníku, pláštěnky a pláště, krátkých holinek, kožíšku, rukavic a obvyklého prádla. Výstroj dragouna byla koncipována tak, aby vyhovovala jak pro službu v sedle, tak i pěšky a byla v dané době asi nejpraktičtější výstrojí v ruské armádě. Pro jezdecké dělostřelectvo byla zvolena právě výstroj dragounů (viz dále).

Kabátec

Přes to, že se svým střihem podobal kyrysnickému koletu, je uváděn jako kabátec. Zhotoven byl ze sukna světle zelené barvy (totožné s mysliveckými stejnokroji), jeho podšití a vyložení ven obrácených šosů bylo, stejně jako lemy, z červeného sukna. Důstojníci  nosili vyložení z červeného sametu. Vysoký stojatý límec, manžety a nárameník na levém rameni byly v plukovní barvě (viz Příloha 3), knoflíky kabátce byly buď ze mosazi, nebo z bílého kovu. Rozlišovací znaky poddůstojníků a hudebníků byly shodné s kyrysnickými kolety.

Pokrývka hlavy

Ve stejné době jako kyrysníci, obdrželi dragouni pro službu a polní tažení koženou přilbu s vysokým zvonem. Její popis je uveden v kyrysnické výstroji. Označení poddůstojníků, důstojníků a hudebníků bylo totožné. Mimo službu stále nosili své klobouky – důstojníci s péřovou ozdobou, jako u pěchoty.

Kalhoty

Soukenné bílé kalhoty byly stejného střihu, jako u řadové pěchoty. Pro pěší službu byly vydávány i letní kalhoty z bílého vlámského plátna. Pro službu v sedle nosili dragouni návlekové kalhoty – stejné jako kyrysníci.

Boty

Přes to, že dragouni už byli považováni pouze za jezdecké útvary, své pěšácké minulosti se jen tak rychle nezbavili. Projevilo se to i na poněkud „lidštější“ služební obuvi – nenosili vysoké jezdecké boty, ale i k soukenným kalhotám polovysoké holínky z měkké černé kůže. Tytéž boty obouvali pod návlekové kalhoty.

Plášť a ostatní součástky stejnokroje

Veškerá další výbava dragouna byla shodná s kyrysnickou, lišily se pouze součástky spojené s výzbrojí – o těch bude řeč ve společném popisu výzbroje těžkého jezdectva.

K dalšímu vybavení každé eskadrony (i kyrysnické) náleželo 16 měděných kotlů s poklicí, 16 kos, 15 seker, 8 lopat a 4 motyky – tři posledně jmenované součásti s koženými pouzdry a závěsy pro převážení v sedle.

 

 

Sedlová výstroj

Na rozdíl od kyrysníků používali dragouni lehká sedla tzv. „uherského“ typu (ta byla až do roku 1797 zavedena v celém jezdectvu). Blíže o nich ve zmíněné příloze. Sedla i s holstry pro pistole překrýval valtran – sedlová pokrývka, spoečná pro dragouny, husary i hulány. Objemnější součásti výstroje vozil dragoun v tzv. sedlovém kufru oválného průřezu, který byl vyroben ze silného plátna šedé barvy a připevněn vzadu za sedlem. Furážní vak sloužil, stejně jako u kyrysníků, k přepravě zásoby obroku pro koně. Při delších pochodech míval jezdec před sebou často také otep sena, nebo slámy. Další detaily – závěsy pro hlaveň pušky a standarty – shodné s kyrysnickým postrojem.

Také dragounský kůň měl předepsané míry – maximálně 154cm, minimálně 150 cm v kohoutku, na barvě srsti nezáleželo (koně podle barvy srsti se v té době vybírali pouze u jezdectva Gardy). Za dragounského koně, bez postroje, platila armáda 50 rublů.

Taktika

Dragouni už dávno nebyli považováni za jezdeckou pěchotu – za Panování Pavla I. „byli přijati“ mezi pravidelné jezdectvo. Pěší výcvik jim však zůstal a byli tak schopni bojovat i jako lehká pěchota (viz cesta Podolské armády a pěší odřady od dvou dragounských pluků  v I. kapitole) – tomu ostatně odpovídaly i jejich palné zbraně, jak bude zmíněno dále. Dragouni jako jezdectvo útočili v sevřeném tvaru kyrysnickým způsobem (totožné bylo i rozmístnění eskadron ve sledech a jejich vzdálenosti), byli ale cvičeni i v používání sestavy rozevřené – tzv. razsypnyj stroj. Tato široká rojnice se používala při pronásledování rozprášené pěchoty, nebo při zadržování vlastních rozprášených jednotek – dragounské eskadrony byly v popisované době využívány i jako polní četnictvo, speciální jednotky tohoto druhu ruská armáda ještě neměla. Zajímavou taktikou bylo odstřelování čela čtverhranu. Dragouni se při ní vraceli ke karakole, kterou používali jejich předchůdci v bitvách Třicetileté války.

O co šlo – jedna, nebo dvě  eskadrony vytvořily třířadou sestavu v dostatečné vzdálenosti od pěchotního čtverhranu, který měly narušit. Zbylé eskadrony pluku se zformovaly v klasické útočné formaci a vyčkávaly. Jednotlivé řady eskadrony (eskadron) učené k odstřelování provedly obrat vlevo a v zástupech, řad za řadem, projížděly před čtverhranem, který odstřelovaly z pušek. Po návratu do výchozího postavení nabily řady zbraně a celou činnost opakovaly. Jakmile došlo k dostatečnému narušení nepřátelské formace, vyrazily zbylé eskadrony pluku k čelnímu útoku, „odstřelovací“ eskadrony se přidaly jako druhý sled. Tímto způsobem byli i dragouni schopni prolomit pěchotní čtverhran – „nepotulovali-li“ se ovšem poblíž nepřátelští kyrysníci, nebo dragouni. V takovém případě bývalo od takového pokusu zpravidla upuštěno. Mimo boj byly čety od dragounských eskadron často používány k hlídkové činnosti, nebo ochraně vyšších štábů. Při doplňování koňmi měly pochopitelně přednost kyrysnické pluky a tak se stávalo (a bylo to obvyklé i v ostatních armádách), že při nedostatku koní byly některé eskadrony převedeny do pěšího stavu – do té doby, než se podařilo koně sehnat. Jejich sedlová výstroj se v takovém případě převážela na povozech pluku.

Zpět na obsah.