Karel Klátil: Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805

Dělostřelectvo (podrobněji v příloze č. 4)

Už v druhé kapitole této práce jsem si posteskl, že ruské dělostřelectvo dostává v popisech zahraničních autorů pořádně na frak. Většinou tvrdošíjně ignorují používanou terminologii, roty nazývají bateriemi a tak dále. Připravuji práci na dané téma (a nemohu tedy vystřílet veškerý prach), přiblížím jeho organizaci, výstroj a výzbroj na těchto stránkách pouze v základních rysech – i tak ale bude možno podle nich najít a opravit věčně omílané chyby.

Dělostřelectvo bylo v době nástupu Alexandra I. asi nejkonsolidovanějším druhem zbraně ruské armády. Svou základní reformou prošlo již v posledních letech panování jeho otce Pavla a zbývalo pouze dokončit unifikaci výzbroje a ostatních částí dělostřeleckého parku. Základ této reformy položil už v gatčinském vojsku (soukromé armádě tehdy následníka trůn Pavla) tehdy plukovník Alexej Alexejevič Arakčejev. Ten byl také, po Alexandrově nástupu, pověřen dokončením reorganizace této zbraně – stál v čele komise, která byla v roce 1802 ustavena. Byl také jmenován inspektorem dělostřelectva ruské armády. Arakčejev byl velmi rozporuplnou osobností – většina autorů na něm nenechá „nit suchou“ a většinou mají pravdu. Tato práce ale není o jeho charakterových vlastnostech – neodiskutovatelným faktem je, že za jeho řízení se ruské dělostřelectvo vymanilo z kateřinského dědictví a pečeť, kterou mu vtiskl[1] (je známá jako Systém 1805) platila – s určitými modifikacemi – až do roku 1838.

Organizace

19. března 1803 byla, do té doby používaná, batalionní organizace opuštěna a k uvedenému datu bylo zformováno devět pluků polního dělostřelectva, označených čísly 1. – 9.. Osm z nich ( 1. – 7. a 9.) byly pluky pěšího dělostřelectva, pluk s pořadovým číslem 8. byl plukem jízdního dělostřelectva. K 31.8. 1805 byly postaveny ještě další dva pluky pěšího dělostřelectva (10. a 11.). Plukovní organizace není pro naši práci příliš důležitá, tak pouze ve zkratce. Každý z nich se skládal ze dvou batalionů a pomocných jednotek na úrovni pěšího pluku. Batalion pěšího dělostřelectva se skládal ze dvou baterijních a dvou lehkých dělostřeleckých rot, batalion jízdního dělostřelectva z pěti jezdeckých dělostřeleckých rot. A právě rota je stupeň, který nás bude zajímat nejvíce.

Základním organizačním stupněm v polním dělostřelectvu byla rota (nikolv tedy baterie, tento organizační stupeň v té době v ruském dělostřelectvu vůbec neexistoval!). V pěším dělostřelectvu se roty dělily na baterijní a lehké. Baterijní roty byly vyzbrojeny děly větších ráží a v boji tvořily poziční baterie, lehké roty, s děly menších ráží (a tudíž i lehčích konstrukcí) sloužily k podpoře pěchoty. Jízdní roty, s výzbrojí na úrovni lehkých, sloužily k podpoře útoků jezdectva – více o tom v odstavci Taktika. Roty byly postaveny tak, aby mohly působit naprosto samostatně, bez závislosti na svém batalionu – tento organizační stupeň se tak stával víceméně tabulkovým pojmem. Veškeré potahy byly už v Pavlově době dány do podřízenosti velitelů rot, roty byly vybaveny i vlastním technickým a hospodářským zázemím. Byla to ve své době v evropských armádách výjimka. Ještě poznámka o tzv. plukovním dělostřelectvu – to původní, které bylo nedílnou součástí organizace pěšího pluku, bylo zrušeno už v roce 1800. O dva roky později byl děla plukům vrácena, ale už z počtů lehkých dělostřeleckých rot. Při popisu bitevního pořádku ruské armády je třeba mít tuto skutečnost na paměti, při jejím nerespektování vzniká zkreslení počtů dělostřeleckých hlavní v sestavě!

Taktika

Každá z obou typů rot pěšího dělostřelectva měla v boji své vlastní úkoly. Baterijní roty (jedna nebo, v případě potřeby, několik) vytvářely poziční baterie – ty bývaly umístněny zpravidla v polním opevnění, často v tom nejjednodušším, tzv. baterijním okopu. K jejich ochraně bývaly určovány roty řadové pěchoty. Za celou dobu bitvy se zpravidla plánovaně přesunovaly pouze jednou a to do dalšího výhodného postavení. Jejich úkolem bylo postřelovat na velké vzdálenosti nastupující kolony nepřítele a po zahájení bitvy se soustřeďovaly na dělostřelectvo nepřítele. Základní poučka dělostřeleckých příruček zněla: „Při útoku ničit děla, protože ty mohou zastavit naši pěchotu, v obraně ničit pěchotu, protože ta může dobýt naše děla.“. Lehké dělostřelecké roty byly „rozparcelovány“ k podpoře batalionů pěchoty – podle platné doktriny připadaly na batalion pěchoty dvě hlavně (četa), tentýž počet hlavní byl přidělován mysliveckému pluku. Tato děla postupovala se „svými“ bataliony (v mezerách mezi nimi, nebo na křídlech sestavy) a kryla pěchotu palbou. Největší ztráty na živé síle v dělostřelectvu byly právě u těchto rot. Za účelem postupu (nebo ústupu) s pěchotou používali dělostřelci zvláštní techniku, která jim umožňovala táhnout děla bez nakolesnění – tzv. „otvoz“.  Jízdní dělostřelecké roty, jejichž obsluhy byly kompletně v sedlech, sloužily k podpoře útoků jezdectva a také jako pohyblivá dělostřelecká záloha velitele sboru, nebo armády. Pohybovaly se zpravidla těsně za linií fronty a byly připraveny k okamžitému přesunu na určené stanoviště. Tolik ve zkratce o taktice polního dělostřelectva – více o něm připravuji do dalšího vydání Sborníku, v roce 2004. Právě téměř absolutní absence údajů o činnosti dělostřelectva v bitvě mi dává oprávnění se domnívat, že spousta údajů o ruské armádě zůstává zatím skryta.

Výstroj – pěší dělostřelectvo

Dělostřelectvo obdrželo, jako první ze všech druhů zbraní, stejnokroj  nového typu v roce 1801. Protože byl, střihem i svými součástmi, totožný s už popsaným stejnokrojem řadové pěchoty, budu se zabývat pouze jeho odlišnostmi – barevné rozlišení bude vysvětleno v Příloze čís. 4.

Na obrázku je úplně první verze tohoto stejnokroje s kloboukem. Klobouk nahradila od 19. srpna 1803 čáka pěchotního vzoru, ovšem dvě zkřížené hlavně – známý odznak dělostřelectva se na ní objevily až daleko později, v roce 1810!

Kabátec

měl límec a manžety, stejně jako vyložení ven obrácených šosů, z černého sukna s červeným lemem. „Barva dýmu a ohně“ – jak se této kombinaci přezdívalo, byla symbolem dělostřelectva už od kateřinských dob. V březnu 1805 odložili kanonýři a bombardýři (viz Příloha) pro ně charakteristické prachovnice a místo nich dostali nábojové brašny jezdeckého vzoru, zavěšené na širokém řemeni. Jejich víka byla zdobena nám už známým mosazným emblémem s imperátorským orlem. Nenosili v nich pochopitelně munici, ale drobné součásti z výstroje děla. Na řemeni byly také v kožených pouzdrech dva trny k čištění ohňového kanálku hlavně. Na rozdíl od obrázku (zde si malíř trochu ulehčil práci) byl jeden z nich mosazný a druhý železný. Délka řetízků se odvozovala od výšky postavy – používaly se tři varianty.

Kalhoty

ke stejnokroji byly v původní verzi stejnokroje ze sukna v barvě slámy. Podle mých pramenů by se v nich dělostřelci měli objevit i v naší bitvě, protože k výměně za bílé došlo až o rok později.

Výstroj neřadového mužstva

Neřadové mužstvo pěších dělostřeleckých rot bylo vystrojeno stejně jako u řadové pěchoty. Pouze vozatajci  a poddůstojníci sloužící v sedle nosili šedé návlekové kalhoty dragounského vzoru.

Ostatní součástky byly shodné s výstrojí řadové pěchoty, včetně torny. Tu ovšem dělostřelci nosili pouze na pochodech, při činnosti u děl zůstaly, z pochopitelných důvodů, na rotních povozech.

Výstroj – jízdní dělostřelectvo

V roce 1802 byl pro příslušníky jízdního dělostřelectva ustanoven stejnokroj dragounského vzoru s tím rozdílem, že barva sukna kabátce byla tmavě zelená, límec, manžety a šosy kabátce černé, s červeným lemováním. V říjnu 1803 přišla do výstroje přilbice dragounského vzoru, původní klobouky se nosily nadále mimo službu. Sedlová výstroj byla rovněž dragounského vzoru s tím rozdílem, že lemy valtránu a monogram panovníka byly vždy v barvě slámy (palevyje v originálu). Neřadovým příslušníkům jezdeckých rot náležel stejnokroj zavedený v pěších dělostřeleckých rotách.

Doplňky důstojníků (včetně šerpy a náhrudního znaku u pěšího dělostřelectva) odpovídaly stylu zavedenému v řadové pěchotě a dragounských plucích. Totéž se týkalo poddůstojníků a hudebníků (některé podrobnosti budou zmíněny v Příloze čís. 4).

Výzbroj

Výzbroj jednotlivce

U dělostřeleckých rot budeme, poprvé a naposledy v této práci, hovořit o dvojí výzbroji – jednotlivce a roty. Výzbroj jednotlivce lze odbýt velmi jednoduše – u pěších dělostřeleckých rot byli všichni jejich příslušníci řadového stavu vyzbrojeni pěchotním tesákem (jeho popis viz řadová pěchota), důstojníci měli poboční zbraň a sedlovou výzbroj  shodnou s důstojníky pěchoty /espontony pochopitelně nenosili/. Žádný z příslušníků těchto rot nebyl vyzbrojen dlouhou palnou zbraní – dokonce ani pro strážní službu. Příslušníci jízdního dělostřelectva sloužící v sedle nosili dragounský palaš s poněkud kratší čepelí na stejném opasku, jako dragouni. Se sedlovými pistolemi to bylo poněkud jinak – předpis pravil, že jednu pistoli mají ve výbroji pouze „kanonýři,[2] kterých není třeba ani u děla, ani u nábojového vozíku“ (přiznám se, že jsem přidělení pistolí mužstvu zatím nerozšifroval). Důstojníci nosili výzbroj obvyklou u dragounských důstojníků. Neřadoví příslušníci obou typů rot, pokud vůbec byli vyzbrojeni, nosili pěchotní tesák.

Dělostřelecká výzbroj

O dělostřelecké výzbroji bude pojednáno opravdu stručně, zájemce o tuto problematiku odkazuji na pokračování Sborníku v příštím roce. Polní dělostřelectvo (protože pouze o něm hovoříme ve vztahu k polním tažením) mělo ve výzbroji dva druhy dělostřeleckých zbraní: kanóny a jednorožce. Žádná z dělostřeleckých rot neměla v tomto období ve výzbroji houfnici (v letech 1812 – 1814 vznikaly roty vyzbrojené kořistními houfnicemi), proč – to se čtenář dozví níže. V popisovaném období už byly roty vyzbrojovány děly Systému 1805 – projevovala se unifikace lafet, z hlavní zmizelo nákladné zdobení, děla a ostatní povozy dělostřeleckého parku (kolesny, nábojové vozíky) byly vyráběny podle jednotných plánů. Je ale zcela dobře možné, že se u některé roty ještě dochoval materiál vyrobený před rokem 1802 – jeho parametry byly shodné, lišil se pouze v provedení lafet a vnějšího vzhledu hlavní. Já ale budu popisovat výzbroj tehdy už závazného Systému 1805 (která už byla u převážné většiny rot). Početní stavy jednotlivých druhů děl u jednotlivých rot najde čtenář v už zmíněné Příloze čís.4.

Kanóny

U dělostřeleckých roty byly v používání kanóny tří typů: 12-ti funtový „střední velikosti“, tentýž kanón „malé velikosti“ a 6-ti funtový.

Detailní výkresy děl, stejně jako ostatního dělostřeleckého parku pro mně vytvořil můj vzácný přítel z Moldávie, Alexandru Bernaz. Obrázky v této práci jsou pouze výřezy ze dvou, z celkem 18, výkresů.

12 funtový kanón „střední velikosti“ – vyobrazen

Nejtěžší zbraň polního dělostřelectva, zařazená do výzbroje baterijních rot. Základní údaje o zbrani: délka hlavně 1986 mm, ráže 120,4 mm, síla stěny hlavně /max./ 85,3 mm, hmotnost hlavně 811 kg, lafety 577 kg, průměr kola 1402 mm. Kolesna typu „pro baterijní děla“, tažen šestispřežím, 3 nábojové vozíky.

12funtový kanón „malé velikosti“

Ve výzbroji baterijních rot – odlehčená verze předchozí zbraně. Základní údaje o zbrani: délka hlavně 1565mm, ráže 120,4 mm, síla stěny hlavně /max./ 70,3 mm, hmotnost hlavně 469 kg, lafety 500 kg, průměr kola 1402 mm. Kolesna typu „pro baterijní děla“, tažen šestispřežím, 3 nábojové vozíky.

6funtový kanón

Ve výzbroji lehkých a jezdeckých rot. Nejlehčí verze kanónu polního dělostřelectva, zároveň u těchto rot jejich nejtěžší zbraň. Základní údaje o zbrani: délka hlavně 1625mm, ráže 95 mm, síla stěny hlavně /max./ 56,8 mm, hmotnost hlavně 365 kg, lafety 395 kg, průměr kola 1402 mm. Kolesna typu „pro lehká děla“, tažen čtyřspřežím, 2 nábojové vozíky.

Základním typem munice pro kanóny byla plná koule a dále kartáče. Zamiřování se provádělo pomocí elevačního klínu (ten byl ve dvou velikostech – pro baterijní a lehká děla) a podle jednoho ze dvou zavedených typů miřidel.

Jednorožce

Jednorožce byly specifickou a po zásluze proslavenou zbraní ruského dělostřelectva. Někteří autoři je, naprosto chybně, nazývají „šuvalovskými“, nebo „tajnými“ houfnicemi. Ty už ale dávno ve výzbroji nebyly (mimochodem „šuvalovská houfnice“ byla jediným dělem, u kterého se ráže udávala ve dvou rozměrech) a právě jednorožce je od druhé poloviny XVIII. stol. nahradily. Konstrukce je dílem dvou ruských dělostřeleckých důstojníků – M.B. Martinova a M.G. Danilova a svůj název „jednorožec“ obdržel po erbovním zvířeti hraběte Šuvalova (ten je považován za iniciátora vzniku), kterým byly hlavně do konce století často zdobeny. Jednorožce jsou snadno rozpoznatelné díly hlavni, která se v zadní části kónicky zužuje – vytváří tzv. komoru. Hlaveň spolu s elevačním zařízením je tajemstvím použitelnosti jednorožců – ty byly schopny střílet jednak přímou střelbou jako kanón, jednak i horní skupinou úhlů jako houfnice.

Také jednorožce existovaly ve třech provedeních u  všech tří typů dělostřeleckých rot.

1/2pudový jednorožec

Nejtěžší z jednorožců polního dělostřelectva, ve výzbroji pouze u baterijních rot. Základní údaje o zbrani: délka hlavně 1353mm, ráže 155 mm, síla stěny hlavně /max./ 61,5 mm, hmotnost hlavně 344 kg, lafety 350 kg, průměr kola 1219 mm. Kolesna typu „pro baterijní děla“, tažen šestispřežím, 3 nábojové vozíky.

1/4pudový pěší jednorožec

Ve výzbroji lehkých dělostřeleckých rot. Základní údaje o zbrani: délka hlavně 1353mm, ráže 123 mm, síla stěny hlavně /max./ 61,5 mm, hmotnost hlavně 344 kg, lafety 336 kg, průměr kola 1219 mm. Kolesna typu „pro lehká děla“, tažen čtyřspřežím, 2 nábojové vozíky.

1/4pudový jízdní jednorožec

Ve výzbroji jezdeckých  dělostřeleckých rot. Základní údaje o zbrani: délka hlavně 1230 mm, ráže 123 mm, síla stěny hlavně /max./ 58,9 mm, hmotnost hlavně 321 kg, lafety 360 kg, průměr kola 1219 mm. Kolesna typu „pro lehká děla“, tažen čtyřspřežím, 2 nábojové vozíky.

Hlaveň byla díky své konstrukci určena hlavně pro střelbu granáty a bombami /tak nazývá dobová terminologie granáty s velkou trhavou náplní/, kartáče bylo možno střílet pouze přímou střelbou a jen na omezenou vzdálenost bylo možno střílet plnou koulí.

Ke každému z děl patřil příslušný počet nábojových vozíků – je uveden u popisu děla. Přímo u něj byl vždy pouze jeden z nich, ostatní vyčkávaly jeho vyprázdnění na, pokud možno, chráněném místě. Prázdný vozík dojel do týlového prostoru roty, kde se, v takzvané „dělostřelecké laboratoři“ kompletovaly náboje pro děla. Také o tom se podrobně čtenář dozví ve slíbeném pokračování.

Pontonové roty

Jediným ženijním prostředkem, který zůstal, po oddělení ženijních jednotek pod správu vlastní kanceláře /viz dále/, v podřízenosti dělostřelectva, byly pontonové roty. Ty byly součástí dvoubatalionového pontonového pluku, který byl postaven 4. června 1804 z původních pontonových dep. Každý batalion pluku měl v organizaci čtyři pontonové roty, skladbou týlové části se pluk podobal dělostřeleckému. O organizaci a složení pontonových rot mám zatím velmi nedostatečné informace – jejich organizací a vybavením se zatím žádný z dostupných pramenů nezabývá. Jejich mužstvo se, obdobně jako u dělostřeleckých rot dělilo na pontonýry 3. a 2. třídy – ti byli postaveni na roveň pomocníkům a kanonýrům dělostřelectva a pontonýry 1. třídy postavené na roveň bombardýrům. Také o zasazování pontonových rot toho vím málo – bývaly, nejčastěji po polorotách, přidělovány tam, kde se předpokládala potřeba přepravy dělostřelectva přes vodní překážky bez brodů a mostů. V sestavě Kutuzovovy Podolské armády působila jedna pontonová rota.

Stejnokroje pontonýrů vycházely z dělostřeleckých, pouze manžety a límce byly bez červeného lemování, nárameníky černé, knoflíky a veškeré kovové ozdoby stejnokroje byly v barvě bílého kovu. Také jejich výzbroj se nelišila – všichni řadoví příslušníci mužstva byli vyzbrojeni pěchotními tesáky, část mužstva měla pušky pěchotního vzoru.

Ženijní vojsko

V roce 1802 došlo k oddělení ženijního vojska od dělostřelectva a zřízení Ženijní kanceláře při Hlavním štábu.Stalo se tak poprvé za dobu existence ruské pravidelné armády. Ženijní vojsko v té době tvořily dva pionýrské pluky, 1. a 2.. Každý z nich měl tři bataliony o čtyřech rotách: jedné minérsko-sapérské a třech pionýrských, přičemž sapérsko-minérské roty tvořily jakousi elitu (obdobně granátnickým rotám u pěchoty). I zde jsou bohužel mé informace zatím chudé – nejsou známy ani početní stavy rot, ani organizace plukovního týlu. Podle funkcí v něm zařazených odpovídal jeho unterštáb a týlové jednotky pěšímu pluku. Stejnokroje shodné jako u pěšího dělostřelectva, kalhoty šedé (to platilo i pro důstojníky – ti nosili návlekové kalhoty i při službě pěšky). O barevném rozlišení obou pluků bude zmínka v Příloze. Mužstvo nosilo při práci pracovní haleny. Výzbroj mužstva: pěchotní tesák, jedna pistole dragounského vzoru v koženém kornoutovém pouzdře, nábojová brašna vzoru pro pěchotní poddůstojníky s obvyklým zdobením. Výzbroj důstojníků shodná s dělostřeleckými,  sedlová výstroj dragounského typu, její zdobení bylo stříbrné.

Zpět na obsah.

---

[1] „Systém organizace a výzbroje dělostřelectva“. Podle jeho tvůrce se dělostřelectvu tohoto období přezdívá někdy „Arakčejevské dělostřelectvo“ (Arakčejevskaja artillerija).

[2] vysvětlení pojmu kanonýr v příloze 4.