Karel Klátil: Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805
Carská garda – perla v koruně
Bogdan Willewalde
Ten přídomek jsem si pochopitelně vypůjčil – ve spojitosti s carskou Gardou ho používám rád. Gardové pluky byly opravdu jakousi perlou v koruně, zvyšovaly svou přítomností lesk panovníkova dvora. Gardové pluky byly ale také častým vykonavatelem, nebo alespoň tichým účastníkem, palácových převratů – na nich většinou záleželo, zda nový panovník “projde”, nebo ne. Přesvědčil se o tom nejeden z carů, naposled sám Alexandr. Na jeho návrh se o den posunul “záchvat mrtvice cara Pavla” (tak to bylo alespoň národu prezentováno), bylo nutno čekat až v carových předpokojích bude stát stráž z Alexandrových Semenovců. Paradoxem potom bylo, že když po dokonání činu vyjel Alexandr před svůj pluk a byl představen jako nový panovník, nastalo rozpačité ticho. O nádvoří dále, kde stála stráž Preobraženského pluku (kterého se spiklenci obávali), ho uvítalo hromové Uráá… a nový panovník byl potvrzen. Po tomto kratičkém úvodu se podíváme na organzaci Gardy v roce který nás zajímá – v roce 1805. A protože se hodně údajů bude krýt s už popsanou řadovou pěchotou a jezdectvem, omezím se jen na hlavní rozdíly. Zbude tak trochu místa na krátkou historii gardových pluků.
V Gardě byly zastoupeny všechny druhy pozemního vojska – těžká i lehká pěchota, všechny druhy jezdectva, dělostřelectvo i ženijní vojsko.
Gardová pěchota
Jádro gardové pěchoty tvořily tři granátnické pluky – Preobraženský, Semenovský a Izmajlovský. Toto složení se nezměnilo od roku 1730. Preobraženský a Semenovský pluk byly nejstaršími pluky pravidelné ruské armády – postaveny byly z původních “potěšných” pluků[1] careviče Petra, pozdějšího cara Petra I. a svá jména dostaly podle plukovních vesnic (dnes jsou Preobraženskoje a Semenovskoje předměstími Moskvy). Poslední z nich – Izmajlovský pluk – postavila v roce 1730 carevna Anna na svou ochranu, protože dvěma prvním plukům (lépe řečeno jejich důstojníkům) nedůvěřovala. V popisovaném období byl šéfem prvních dvou pluků sám panovník, šéfem Izmajlovského pluku byl prostřední z jeho bratří – Velkokníže Nikolaj Pavlovič (pozdější car Nikolaj I.). Preobraženský pluk měl v sestavě čtyři granátnické bataliony, každý o čtyřech granátnických rotách. Jeho první batalion nesl název batalion Jeho Imperátorského Veličenstva, stejně jako jeho první rota. Semenovský a Izmajlovský pluk byly postaveny ze tří granátnických batalionů (u Semenovského nesl první batalion stejný název jako v Preobraženském pluku, u Izmajlovského se nazýval batalionem Jeho Imperátorské Výsosti). Sestava roty byla podobná řadové rotě, mužstvo ale bylo pouze granátnické: 4 nižší důstojníci, 10 poddůstojníků, 3 bubeníci, 2 flétnisté, 141 granátníků. Počty unterštábu a týlových složek byly shodné s plukem řadové pěchoty. I tabulkové počty štábních důstojníků byly teoreticky shodné – je tu ale jeden problém: je možno napočítat například pět podplukovníků Preobraženského pluku. Vysvětlení je prosté – čas od času udělil panovník k nějaké vysoké odměně také hodnost podplukovníka Preobraženského pluku a tak počet těchto čestných podplukovníků často několikrát převýšil tabulkové stavy.
Lehkou pěchotu zastupoval v Gardě Myslivecký batalion. Batalionem zůstal i poté, co byly armádní myslivecké bataliony převedeny na pluky – gardových myslivců se tato změna dotkla až v roce 1806. Jeho složení odpovídalo tabulkám bývalých armádních mysliveckých batalionů: čtyři myslivecké roty, každá ve složení 4 důstojníci, 10 poddůstojníků, 2 bubeníci a 100 myslivců. Jeho šéfem se v roce 1804 stal genmjr. kníže Petr Ivanovič Bagration za své úspěchy v tažení 1799. Byl tak jediným šéfem pluku gardové pěchoty, který nepocházel a ani nebyl spřízněn s panovnickým rodem.
Na čem se u gardové pěchoty nešetřilo, byla hudba. Každý z granátnických pluků měl dvanáctičlený orchestr, Preobraženský pluk měl plukovní hudbu na dvojnásobných počtech. Tyto hudby byly nejlepšími v ruské armádě – bylo to pochopitelné, měly také největší praxi. Denně totiž hrály při střídání stráží svých pluků, hudba preobraženců navíc dost často hrála i při jiných slavnostních příležitostech.
Pro úplnost je třeba se zmínit ještě o jednom, běžnému zájemci o toto období téměř neznámém, útvaru gardové pěchoty. Byl jím Garnizonní (posádkový) batalion. Jeho tři roty obstarávaly běžnou službu v kasárnách Gardy. Polních tažení ani manévrů se tento batalion nezúčastňoval.
Výstroj a výzbroj
gardové pěchoty se od řadové lišila pouze v detailech. Čas od času zmíněný lesk gardových stejnokrojů je poněkud nadsazený – stejnokroj byl totožný s výstrojí granátníka a myslivce řadové pěchoty, příslušnost ke gardovým plukům označovaly ozdobné detaily na některých jeho částech.
Čáka
Pro běžný výcvik, službu a zejména pro polní tažení nosili gardoví pěšáci čáku vz. 1803 (ta jim byla vydána při manévrech Gardy v roce 1804). Od běžné čáky se lišila pouze ozdobnou vlněnou stuhou plukovní barvy (viz dále), která lemovala horní okraj čáky. Zdobená byla žlutým vzorem. Jak je patrné z fotografie, nosili ji také poddůstojníci. Jejich hodnost tak symbolizoval pouze popmpon v poddůstojnických barvách a vršek sultánu (na čáce zde chybí horní “štětka”- její barvy viz Příloha 5).
Gardoví pěšáci bývají často vyobrazováni v charakteristických čapkách s vysokým čelním štítem zdobeným imperátorským orlem a tlustým kožešinovým lemem (viz černobílý obrázek), velmi podobných těm, které gardisté nosili v posledních letech panování Kateřiny II.. Ty ale patřily ke slavnostní formě stejnokroje – nosily se pouze při strážní službě v paláci, přehlídkách a velkých svátcích. Při našem tažení je garda určitě neměla – byly totiž zrušeny k 15. březnu roku 1805 a gardové pěchotě zůstaly pouze čáky. Už zmíněný štít byl vysoký 29 cm, soukenný pás splývající z dýnka až na záda vojáka nesl barvu určenou pluku: Preobraženský – rudá, Semenovský – světle modrá a Izmajlovský – bílá (POZOR – zde odchylka od plukovní barvy!!). K dalším rozlišovacím znakům patřily různé kombinace zlacení a barev orla, střapců a péřové ozdoby čáky – systém dost složitý na stručný popis, to je námět pro samostatnou práci. Důstojníci gardové pěchoty nosili klobouky pěchotního vzoru.
Kabátec
Také zde bylo jen několik detailů, odlišujících ho od stejné součástky armádní pěchoty. Límec nesl barvu přidělenou každému pluku: Preobraženský – rudá, Semenovský – svetle modrá, Izmajlovský – tmavě zelená (zde je ta avizovaná odchylka od slavnostní čapky). Límce Semenovského a Izmajlovského pluku měly hrany červeně lemovány. Manžety a pole ven obrácených šosů byly ve všech třech plucích červené. Nárameník v plukovní barvě (u Semenovského a Izmajlovského pluku s červeným lemem) byl od roku 1803 na obou ramenou, pouze však na kabátcích mužstva. Poddůstojnické kabátce nárameník neměly vůbec. Na límci a klopách manžet byly našity ozdoby z vlněné stuhy v plukovní barvě, zdobené žlutým mřížkováním. Na obrázku jsou tyto ozdoby částečně překryty žlutou páskou, širší než u armádní pěchoty, označující obvyklým způsobem poddůstojnickou hodnost. Stejně tomu bylo u na manžetách – umístnění ozdob je dobře viditelné na celkovém vyobrazení. Žádné jiné viditelné odlišovací znaky kabátce gardových granátníků nenesly – snad jedině nesrovnatelně kvalitnější sukno a pečlivější provedení je ještě odlišovaly od kabátců řadové pěchoty.
Stejná byla situace u stejnokroje důstojníků gardové pěchoty – nejmarkantnějším znakem příslušnosti ke konkrétnímu pluku byly výšivky, které zdobily kabátce tam, kde mužstvo mělo nášivky – na límci, manžetových klopách a na klopách kolmých kapes. Motiv výšivky, provedené zlatým dracounem se lišil pluk od pluku (jsou vyobrazeny v Příloze). Ostatní součásti stejnokroje a způsoby jeho nošení byly totožné s řadovou pěchotou. Jen důstojníci měli nařízeno nosit na pochodu šedé návlekové kalhoty – sloužili-li pěšky, potom bez koženého zesílení. Hudebníci (zejména plukovní a batalionní bubeníci) měli své kabátce zdobeny stejnou stuhou, jaká byla použita na límcové nášivky.
Součástky výzbroje
Jediným rozdílem stojícím za zmínku je zdobení nábojové brašny (zde poddůstojnická, opasková). Zatímco na armádních brašnách bylo zdobení malé, gardové byly opatřeny velkým emblémem, imperátorský orel byl vypracován daleko pečlivěji. Výzbroj byla totožná s armádní pěchotou (viz.). Na obrázku je viditelná horní část uzlu na zápěstním řemeni – v tomto případě poddůstojnická. O barevném rozlišení jednotlivých rot podrobněji ve zmíněné Příloze.
Ve výstroji gardových myslivců byly detaily shodné s gardovou pěchotou. Barva límce a lemů jejich stejnokroje byla oranžová, mužstvo mělo na límci nášivky shodné s Preobraženským plukem. Důstojníci nosili klobouky pěchotního vzoru a – na rozdíl od svých armádních kolegů – pletenou ozdobnou šňůru na pravém rameni. Velká smyčka procházela pod paží a zapínala se k náramenní šňůře zpředu. Tato ozdoba byla zhotovena ze zlatého dracounu. Jejich výzbroj byla totožná s výzbrojí armádních myslivců.
I bez kabátce a čáky bylo ale příslušníka gardové pěchoty od řadového pěšáka možno rozpoznat velmi snadno. U gardových pluků byla totiž striktně dodržována úprava vlasů a vousů. Vlasy musely být na temeni a skráních krátce ostříhané, vzadu naopak dlouhé a zapletené do plochého, 16 cm dlouhého copu, převázaného černou stuhou. Tato úprava byla nařízena i u řadové pěchoty, u Gardy se ale vlasy pudrovaly, zatímco u ostatní pěchoty se tak dělo jen o velkých svátcích a přehlídkách. Veškerému mužstvu Gardy byly předepsány kníry česané a kroucené vzhůru a dále široké kotlety sahající do výše rtů. Kníry bylo nařízeno do služby a při přehlídkách barvit na černo. Používala se k tomu nevábně vyhlížející pasta složená z vepřového sádla, sazí, vosku a glycerinu. Ta zároveň vousy zpevnila, aby lépe držely tvar. Zmíněné kotlety se pudrovaly.
Prapory
Také pluky gardové pěchoty, ovšem s výjimkou Mysliveckého batalionu který na prapor neměl nárok, měly své prapory v počtu obvyklém u batalionů řadové pěchoty. Zvláštní byla jiná věc – Alexandr po svém nástupu neudělil Gardě nové prapory a standarty, jak bylo při nástupu nového cara tradicí. Stal se tak druhým panovníkem v historii ruského carství, který tuto tradici porušil (tím prvním byla jeho babička, carevna Kateřina II). I když důvod neudělení nebyl nikdy objasněn, je celkem jasný – Garda byla až příliš svázána se smrtí jeho otce a Alexandr pravděpodobně nechtěl zavdat podnět k dalším spekulacím udělením posvátného symbolu otcovrahům (i když z jejich činu profitoval). To je ovšem můj soukromý názor, pravá příčina nebyla oznámena.
Gardová pěchota tedy nadále používala prapory udělené předchozím panovníkem, carem Pavlem I. Ten za krátkou dobu svého panování stačil udělit Gardě hned tři vzory – nás bude zajímat ten poslední.
Prapor gardové pěchoty vz. 1800
Prapor vycházel z už zmíněného pěchotního vzoru vz. 1800 a barevně se nelišil od praporů Moskevské a Petrohradské inspekce. Hlavním rozlišovacím znakem bylo jeho zdobení – dvojitý panovníkův monogram, pod imperátorskou korunu v “úhlech” byla přidána ještě koruna Maltézského řádu (kterého byl Pavel velmistrem). Taková byla podoba plukovního (bílého) praporu gardových pěších pluků. Na batalionních (barevných) praporech se tato výzdoba opakovala. Jejich “úhly” nebyly půlené a do polí kříže byly přidány bílé pruhy, symbolizující Maltézský kříž. Tyto symboly byly na praporech ponechány i po Alexandrově nástupu, i když z praporů několika pěších pluků (ty dostaly tento kříž jako odměnu) musely být odstraněny.
První zvláštností praporů gardové pěchoty je, že zmíněná výzdoba byla ponechána bez změny, i když Alexandr na čestných praporech tohoto vzoru udělených pěším plukům nechal změnit otcův monogram za svůj. Dokladem toho je obrázek batalionního praporu – skutečného veterána od Slavkova, Borodina a Kulmu. Patřil jednomu z gardových pluků. Kterému – to je zvláštnost číslo dvě. Prapory všech tří pluků byly totiž naprosto shodné – z jejich pláten nebylo možno poznat, kterému z nich náleží. Jediným rozpoznávacím znamením byla barva praporových žerdí:
Poslední zvláštností gardových praporů, nebo spíše jejich žerdí, byla čísla batalionů. Na žerdích se objevily římské, nebo arabské číslice značící batalion, kterému prapor náleží. Číslice byly vytvořeny z hřebů s postříbřenými kulatými hlavami a nacházely se těsně pod spodním okrajem plátěné tuleje, kterou žerď procházela. Povoleny byly obě varianty číslic, u pluku ale musela být jen jedna z nich. Prameny bohužel nezaznamenávají, který pluk používal jaké číslice.
Prapory tohoto vzoru vydržely gardové pěchotě až do roku 1813. Po úspěchu u Kulmu bylo rozhodnuto o vydání nového vzoru gardového praporu – to už je ale jiná kapitola.
Gardové jezdectvo
Stejně jako v případě pěchoty, byly v jezdectvu carské Gardy zahrnuty pluky těžkého i lehkého jezdectva. Pluky většinou sloužily k doprovodu a zvýšení lesku panovnického dvora – až do tažení 1805 totiž Garda plných 80 let nebyla nasazena v boji. Všeobecně je možno říci, že jezdci těchto pluků tvořili pečlivě vybíranou elitu, cvičenou hlavně pro palácovou službu a doprovod, nebo k ukázkovým manévrům Gardy.
Jezdecký pluk
Plným názvem Tělesný-Gardový[2] Jezdecký pluk, byl nejstarším jezdeckým útvarem Gardy – byl postaven ještě za panování cara Petra I. Velikého. Byl klasickým kyrysnickým plukem (pochopitelně také bez kyrysů) a jeho organizace odpovídala armádním plukům. Původně tvořili panovníkovu nejbližší eskortu a stráž právě jezdci tohoto pluku, od roku 1800 byl ale jeho význam zcela zastíněn Kavalergardským plukem. Do Jezdeckého pluku byli vybíráni hnědoocí bruneti s knírkem.
Kavalergardský pluk
Nejmladší pluk Gardy vůbec. Byl postaven v roce 1800 na rozkaz Pavla I.a u jeho historie se zastavím poněkud déle. Pluk bývá často (a nesprávně) nazýván Kavalergardou a tak bych zde rád tyto dva pojmy od sebe oddělil. Kavalergardu, nebo také Kavaler-Gardu bylo možno najít v korunovačním průvodu každého z carů, nebo careven od března roku 1724. Šlo ale o účelově postavený jezdecký oddíl, jakousi čestnou stráž, kterou tvořili příslušníci nejvyšší nobility Ruska. Zformována byla vždy několik dnů před korunovací a po ní znovu rozpouštěna (někdy byla svolávána i mimo korunovaci při velmi významných příležitostech). Car Pavel, milující nádheru pruského dvora a tělesnou stráž obrovitých tělesných kyrysníků, nařídil vyčlenit z Jezdeckého pluku oddíl mužstva a důstojníků, který tvořil základ nově vzniklého pluku. Pluk byl opravdu elitou – jeho důstojníky se stávali pouze příslušníci předních šlechtických rodin a také mužstvo (i když bylo upuštěno od podmínky šlechtictví – poddůstojníci ovšem byli šlechtického původu všichni) bylo velmi pečlivě vybíráno. Ne menší než 180 cm, modrooký, nebo šedooký brunet bez vousů – to byly parametry “kavalergardců”. Pluk byl původně určen pouze pro reprezentační účely v předpokojích panovníka – tomu odpovídala i organizace o pouhých třech eskadronách. V roce 1801 byl počet eskadron zvýšen na pět a pluk se organizací přiblížil kyrysnickému pluku. Některé výsady mu však zůstaly i nadále, například jeho plukovní hudba měla 25 hráčů a jednotlivé eskadrony obdržely koně rozdílné barvy srsti (v té době to ještě u ruského jezdectva nebývalo zvykem) – blíže v příloze.
Výstroj a výzbroj
gardových kyrysnických pluků se až na zdobení nelišila od armádních kyrysníků. U Jezdeckého pluku byly na límcích a manžetách ozdoby stejného tvaru a provedení jako u Preobraženského pluku, knoflíky a kovové ozdoby z mosazi (u důstojníků zlacené). Důstojníci nosili na pravém rameni zlacenou ozdobnou šňůru – “achselbant”. Příslušníci Kavalergardského pluku – důstojníci i mužstvo – nosili až do roku 1804 na límcích a manžetách ozdobné nášivky z bílé vlnění stuhy se dvěma pruhy stuhy stříbrné. Stříbřité (z bílého kovu) byly také knoflíky, veškeré kovové ozdoby a lemovka nárameníku na pravém rameni důstojnické uniformy. V uvedeném roce se vzhled stejnokrojů obou pluků sjednotil, odlišovaly se pouze barvou a knoflíky (viz příloha). Zvláštností stejnokroje Kavalergardského pluku byla šavlová (vlastně spíš palašová) taška. Tvarem i velikostí podobná husarské, z rudého sukna a černé kůže. Její víko bylo lemováno stříbrnou “zubatou” stuhou a do jeho středu byly stříbrnou nití vyšita Andrejevská hvězda. Tou byl také zdoben čelní štítek přileb obou pluků. Důstojníkům gardových kyrysníků náležel také tzv. “vicmundur” (společenská uniforma) červené barvy.
Ani výzbrojí se gardové pluky od armádních nelišily. Na první pohled patrným rozdílem při plné výstroji byly dva řemeny křížem přes prsa. Jezdci obou pluků totiž nosili nábojovou brašnu na samostatném řemeni – armádní kyrysníci jí měli připevněnou ke stejnému řemeni, jako závěs pro karabinu. Řemen nábojové brašny byl lemován po obou krajích zlatou, nebo stříbrnou stuhou – podle barvy knoflíků. Palaše Kavalergardského pluku měly koše s bohatou výzdobou.
Standarty
Počty standart pluků gardového těžkého jezdectva odpovídaly předpisům pro armádní jezdecké pluky. Při popisu standart Jezdeckého pluku se seznámíme se zatím nezmiňovaným vzorem 1800 a také poněkud předběhneme historii.
Standarta pro kyrysnické pluky vz.1800
Je zajímavé, že zatímco prapory pěším plukům Gardy udělil Pavel hned třikrát v těsném sledu za sebou, pro Tělesný-gardový Jezdecký pluk nebyl vytvořen žádný samostatný vzor standarty. Pluk nosil běžné standarty vzoru 1800 – jednu plukovní a čtyři eskadronní. Rozměry a použitý materiál se nelišily od standart předchozího vzoru 1797. Po roce 1801 se poněkud změnila její výzdoba. Zmizel kříž ve svatozáři, nahradily ho sluneční paprsky vycházející zpod levého horního medailonu a v polích mezi medailony se objevily nápisy: na lícové straně standarty nápis “S nami Bog”, na rubové nápis “Blagodať “, opakující se ve všech polích. Po nástupu na trůn nechal Alexandr vyměnit otcův monogram v medailonech za svůj a standarty pluku zůstaly až do roku 1814, kdy obdržel nové.
Nyní předběhneme dobu až na začátek roku 1807. Spojení s naší bitvou ale neztratíme, právě naopak! Když se v roce 1806 udělovaly odměny za tažení 1805, přišla řada i na Jezdecký pluk. Ten se totiž vyznamenal ukořistěním jednoho orla francouzské armády a podle kritérií platných v armádě ruské mu náležela čestná standarta. Vojenská kancelář byla ale postavena před nečekaný problém – k tomuto účelu byl sice ustanoven zcela nový vzor praporu a standarty (tzv. georgievské – pozn. autora), gardovému pluku ovšem nebylo možno udělit stejné standarty, jako “obyčejnému” armádnímu. Řešení se našlo – na standarty vzoru 1803 (první alexandrovský vzor) byly našity “andrejevské” stuhy s vyšitým čestným nápisem “Za vzjatije něprijatělskovo znamja při Austěrlice 20 nojabrja 1805 goda” (fonetický přepis) a takto “povýšená” standarta je brána jako georgievská, i když nenese ani jeden z předepsaných atributů. Standarty byly pluku odevzdány na počátku zmíněného roku 1807 a je to mimochodem jediné ocenění udělené ruskému pluku přímo za bitvu u Slavkova. Všechna ostatní (a bude o nich řeč v pokračování) byla udělena za boj u Schöngrabern.
Stejně výlučné, jako postavení Kavalergardského pluku, byly i jeho standarty, udělené třem původním eskadronám v lednu roku 1800. Když došlo k rozšíření pluku, byly standarty stejného vzoru uděleny i jeho dvěma novým eskadronám. Vzhled standart byl v ruském jezdectvu naprosto ojedinělý –připomínaly spíše pravoslavnou korouhev než vojenský symbol a jejich nosiči s nimi při rychlejší jízdě asi neměli snadnou práci. Při onom slavném protiútoku u Slavkova však s největší pravděpodobností nad eskadronami pluku vůbec nevlály. Podle existujících záznamů je, ještě před začátkem bitvy, jedna z čet čtvrté eskadrony odvezla do slavkovského zámku, odkud byly při ústupu odvezeny. Na borodinském bojišti už ale nechyběly a pluk je podržel až do roku 1814, kdy byly vyměněny za nový gardový vzor standarty.
Gardové lehké jezdectvo
bylo tvořeno gardovým husarským a gardovým kozáckým plukem. Původně tvořily oba druhy jezdectva pluk jeden – Tělesný-gardový husarský a kozácký pluk, ještě na sklonku vlády cara Pavla byli kozáci od husarů odděleni a vytvořili samostatný gardový pluk.
Husarský pluk
plným názvem Tělesný-gardový husarský pluk, dostal po oddělení kozáků organizaci armádního pluku – byl desetieskadronový. 28. listopadu 1802 byl počet jeho eskadron snížen na pět, jejich organizace odpovídala armádním husarům, stejně jako jejich výcvik. Gardoví husaři byli všeobecně využíváni jako kurýři a svými stejnokroji pochopitelně také zvyšovali lesk panovníkova doprovodu. Účast na tažení 1805 byla jejich prvním bojovým vystoupením vůbec.
Výstroj a výzbroj
Odpovídala stejnokroji zavedenému u armádních husarů. Kožíšek červený s černou kožešinou, dolman modrý, veškeré šňůrování a zdobení žluté (u důstojníků pochopitelně zlaté). Šavlová taška z černé kůže, její víko bylo z červeného sukna se žlutým lemem a panovnickým monogramem pod korunou téže barvy. Důstojníci měli šavlové tašky z červeného safiánu, víko pošito také červeným suknem. Jejich lem byl tvořen „zubatou“ dracounovou stuhou zlaté barvy a ještě šňůrkou z téhož materiálu. Výzbroj odpovídala armádním husarům, jílce šavlí důstojníků bývaly zdobeny. Důstojnická nábojová brašna byla pošita modrým sametem a měla kování ze zlacené mosazi. Její víko bylo zdobeno imperátorským orlem v osmicípé hvězdě. Řemen brašny z červeného safiánu byl na vrchní straně pošit dracounovou stuhou stříbrné barvy s příměsí modrého hedvábí.
Mimo službu nosili důstojníci gardových husarů vicmundůr (vycházkový stejnokroj), odpovídající střihem stejnému stejnokroji gardového těžkého jezdectva. Rozdíl byl pouze v barvě – husarské vicmundury byly zelené, s červenými límci.
Valtrany gardových husarů byly modré, lemovaný dvěma řadami žluté pásky a mezi nimi červenou šňůrkou. Monogram panovníka byl žlutý. Důstojníci měli valtran lemován „zubatým“ zlatým dracounem, monogram byl rovněž zlatý.
Kozáci
Tělesný-gardový kozácký pluk vznikl oddělením kozáků od pluku gardových husarů. Tvořili ho v té době pouze příslušníci donského kozáctva a na rozdíl od běžných kozáckých pluků nebyl organizován do sotní, ale do eskadron, které měl v organizaci pouze tři. Zajímavostí je, že od prosince 1802 do července 1807 neměl pluk ani majitele, ani nebyl ustaven jeho plukovník! Hlavní náplní služby gardových kozáků byly (stejně jako u husarů) převážně reprezentační úkoly. Tomu ostatně odpovídaly i jejich stejnokroje.
Výstroj a výzbroj
Základní stejnokroj vycházel ze vzoru zavedeného pro Donské vojsko, ale bez červených lampas na kalhotách. Motiv používaný na límcích a manžetách se u důstojníků gardových kozáků opakoval v bohatém zdobení na přední části čekmenu. Daleko častěji se ale kozáci objevovali v červené kurtce s vysokým límcem, jejíž zdobení bylo stejné jako na čekmenu. Kurtka se zasunovala do širokých kalhot – šarovar, které gardoví kozáci nosili spuštěné přes boty. Stejnokroj doplňovaly semišové rukavice.
Kolpak z bucharské jehněčiny měl červené soukenné dýnko, předpisově spuštěné na pravou stranu. Sultán z bílých per (zde ho malíř namaloval až příliš mohutný), pro poddůstojníky a důstojníky s příměsí černých a oranžových pírek na obvyklých místech. Šňůry mužstva a poddůstojníků z bílé vlněné příze, u důstojníků stříbrné. Stejnokroj důstojníků doplňovala šerpa obvyklá pro armádní důstojníky – nosili ji ve službě a při slavnostních příležitostech převázanou přes kušak (viz kozácký stejnokroj). Výzbroj gardových kozáků tvořila šavle lehké jízdy vz. 1798, jedna pistole husarského vzoru v sedlovém holstru a píka s červeným ratištěm. Poddůstojníci se od mužstva odlišovali pouze dvěma pistolemi ve výzbroji a tím, že při službě pěšky nosili poddůstojnickou hůlku. Nábojovou brašnu jezdeckého vzoru nosili všichni gardoví kozáci na řemenu z losí kůže s mosaznými přezkami. Důstojníci měli řemen lemován po stranách stříbrnou dracounovou stuhou, všechny kovové části, včetně trnů k čištění pistole na řetízcích byly stříbrné, nebo postříbřené. Víko jejich nábojové brašny zdobila osmicípá gardová hvězda. Šavlový opasek byl u důstojníků i mužstva zhotoven z černé kůže.
Standarty
Zatímco gardoví husaři standarty neměli (ani v gardě se nečinila výjimka), kozáci gardového pluku měli hned tři. Pluk je obdržel ještě od cara Pavla (6. 6. 1799) – jejich vzhled si ale bohužel musí čtenář představit podle popisu. Byly zhotoveny ve formě dvoucípého praporce, plátno plukovní standarty bylo bílé, u ostatních dvou malinové, lemované po obvodu zlatými třásněmi. Na všech třech standartách byl do středu plátna položen malinový Maltézský kříž na zlatých paprscích v podobě osmicípé hvězdy. Barva žerdí byla shodná s barvou ratiště píky.
Dělostřelectvo
Posledním druhem vojska zastoupeným v Gardě bylo dělostřelectvo. S organizací Tělesného-gardového dělostřeleckého batalionu jsme se seznámili v druhé kapitole, organizace gardových dělostřeleckých rot byla, až a několik detailů, shodná s armádními rotami (u gardového dělostřelectva se koňmi nešetřilo – spřežení u těžkých děl dostávala jeden pár koní navíc.). Také u stejnokroje šlo pouze o barevné odlišení a použití gardových ozdobných detailů.
Klobouk byl ve stejné době jako u armádního dělostřelectva vyměněn za čáku. Límec a manžety mužstva a poddůstojníků nesly zdobení stejného vzoru jako u gardové pěchoty – podkladová barva byla pochopitelně černá. Černé, s červeným lemem, byly i nárameníky. Pěší dělostřelectvo Gardy nosilo již od počátku zimní i letní kalhoty bílé barvy. Důstojnický kabátec měl na pravém rameni nárameník z ozdobně zaplétané zlaté šňůry, která procházela velkou smyčkou i pod paží. Čáky dostali pěší dělostřelci o rok dříve než pěší pluky Gardy – už na podzim roku 1803. Důstojníci v té samé době obdrželi klobouky pěchotního vzoru. K doplňkům jejich stejnokroje náležela pochopitelně šerpa a náhrudní štítek.
Gardová jezdecká dělostřelecká rota dostala v roce 1802 stejný stejnokroj jako pěší dělostřelci. Jediným odlišením byla žlutá vlněná ozdobná šňůra – achselbant – na pravém rameni. V řijnu 1803 byly klobouky poddůstojníků a mužstva vyměněny za přilbice které v té době dostalo gardové jezdectvo. Valtrany mužstva byly lemovány „gardovou“ stuhou (stejného vzhledu jako na čákách Preobraženského pluku, pouze v širším provedení), monogram panovníka byl slámové barvy. Důstojníci měli valtrany lemovány žlutě, místo monogramu stříbrnou gardovou hvězdu. Výzbrojí – osobní i dělostřeleckou – se gardové dělostřelectvo neodlišovalo od armádního.
Popisem dělostřelectva končí krátké seznámení s gardovými útvary ruské armády. Pro drtivou většinu gardistů, ať prostých vojáků, nebo i mladších důstojníků, bylo slavkovské vystoupení bojovým křtem. Z tohoto úhlu pohledu si, i přes chyby kterých se jednotliví velitelé v bitvě dopustili, nevedla Garda špatně a v mnoha dalších bojích dokázala, že je opravdu perlou v koruně armády ruského cara.
[1] Takto byly nazvány vojenské oddíly, které dostal následník trůnu „na hraní“ (k potěše) a učil se na nich základům vojenského umění. V Petrově případě posloužily jako nástroj uchopení a upevnění moci. Dalším následníkem trůnu se soukromou armádou byl Pavel Petrovič (Pavel I.). Jeho „Gatčinské vojsko“ už bylo v této práci zmíněno.
[2] Tímto názvem byly označovány i pluky gardové pěchoty. Právě on by měl být vodítkem pro určování onoho „nešťastného“ Tělesného granátnického pluku. Pokud nenese přídomek „gardový“ není ještě gardovým plukem!