Respekt přinesl v listopadu poněkud pro mě nečekaně speciální číslo věnované „našim slavným bitvám“ a mezi nimi bitvě u Slavkova. Tématu se chopila Silvie Lauder s textem prof. Uhlíře v ruce a odkazem na Slavkov 1805 Jiřího Kovaříka, který sice v jejím textu moc dohledat nelze, ale přes skepsi, s nímž jsem k článku přistupoval, je na místě uznat, že se s pro sebe jistě nezvyklým tématem vypořádala se ctí. Několik míst zaslouží rozebrat – ne kvůli článku v Respektu, ale protože jde o zajímavé, opakované a nepřesné teze týkající se pěchotní taktiky přelomu 18. a 19. století.
Samotnému výkladu bitvy u Slavkova se nad textem Silvie Lauder věnovat nechci, ale alespoň klíčový okamžik: Ač pracovala s jednou z prací prof. Uhlíře (ilustrovanou Bitvou tří císařů z roku 1995), a snad Kovaříkovým Slavkovem 1805, nevystihla dobře, o co přesně šlo v případě Lombarèsova objevu Napoleonovy ex-post učiněné změny v předbitevní proklamaci k armádě. Navzdory podloženému tvrzení francouzského historika, kterého citují jak Uhlíř (alespoň tedy ve starším a obsáhlejším Slunci nad Slavkovem) tak Kovařík, čtenáři autorka tvrdí, že Napoleon „správně předvídal rusko-rakouský postup“.
Nepředvídal ho právě vůbec dobře. Dispozice, které přijal, mu ale umožnily v nečekané situaci bitvu ustát. Pro laika a civilistu je složité pochopit rozdíl mezi oběma verzemi proklamace, jak autorka tvrdí, pokud jej nevysvětlíme. Napoleon čekal postup proti středu své linie (to jsou ony citované „baterie“). Po bitvě proklamaci upravil podle toho, oč se skutečně spojenci pokusili, totiž o obchvat francouzského pravého křídla – přičemž sám neměl dost sil na to, aby napadl jejich boky oba, jak původně plánoval. Ze svého bitevního plánu mohl provést jen zlomek, přičemž rozhodující fáze bitvy neproběhla na Tuřanské planině, kde ji předpokládal, ale na Prateckých výšinách, kde vůbec bojovat nezamýšlel. Bitva se vůbec nevyvinula tak, jak si ji představoval. Což není nic mimořádného. V dějinách vojenství by byl takový jev ostatně vzácný. Jen postačí nepřistoupit na plody Napoleonovy dovedné propagandy a spolu s Lombarèsem mu přiznat zásluhy za to, co skutečně vykonal – nikoli za manipulativní, legendární příběh příprav bitvy a nadpřirozené věštecké schopnosti.
Zaujal mě mezinadpis „Demokratická armáda“ a náledující odstavce, které jsou jakousi parafrází základních tezí o francouzské armádě roku 1805, která upoutala nejednoho čtenáře Uhlířova Slunce nad Slavkovem, a v mém případě i přispěla k hlubšímu zájmu o věc. Poněkud paradoxně, protože ty teze jsou velmi zavádějící.
Duchové demokratické armády?
„Po svých revolučních předchůdcích zdědil Napoleon vojsko, v němž do jisté míry stále vládl revoluční duch.“ Kdo byli tito předchůdci, jestliže nejproslulejší úspěchy v čele armád republiky zařizoval generál Bonaparte a jestliže ve své pozici císaře a vrchního velitele neměl před vznikem konzulátu žádný předobraz? Je to jistě jen otázka nešikovné formulace; ale co ten duch sám? Krotitelem duchů je v tomto ohledu jiný francouzský vojenský historik, Jean Colin. Ten ve své práci „Napoleonovo vojenské vzdělání“ píše:
„Někteří historikové tedy prohlašují, že ducha války obrodila Francouzská revoluce; spatřují propast mezi válkami královskými, vedenými pro dobytí nějakého města či provincie, a válkou národní, jež směřuje jen k poražení nepřítele. (…) Odvrhněme tedy tuto rozdílnost mezi válkou královskou a válkou národní, jež nebere v potaz ani zbraně, ani komunikační cesty, ani veřejný rozpočet. Těm, kdo tuto teorii zastávají, je docela jedno, bijeme-li se píkami či opakovacími puškami, pochodujeme-li blátivými pěšinami nebo po dobrých zpevněných cestách, jestli mohou státy vydržovat 200 děl či 20 000; morálními silami lze vše vysvětlit tak pohodlně! My jsme naproti tomu přesvědčeni, že morální síly, jejichž analýza je vždy vágní a nejistá, do věci mají vstoupit až poté, kdy vyčerpáme souhrn argumentů možná méně vznešených, ale jež mají výhodu v jistotě.“
Armáda bez tradičního výcviku?
Ducha armády rozhodně studujme a snažme se jej pochopit, ale napřed je třeba porozumět stránkám méně spirituálním a méně abstraktním, protože ty, a ne ideologické představy, se především v poli s nepřítelem poměřují. A proto také nelze v žádném případě pokračovat tvrzením, že „vojáci neměli tradiční výcvik, což zní jako nevýhoda, ale výhoda se z toho stala proto, že se v poli chovali jinak než klasicky cvičené mužstvo.“
Autorka, které je to jistě obecně jedno a pro níž je celé téma marginální, promine, ale její výrok je absurdní. Bez „tradičního výcviku“ přece nelze očekávat, že se šest set mužů v čase čé pohne směrem es. A to v efektivních, účinných formacích, ať již pěšky, nebo v sedle. Bez „tradičního výcviku“ nelze očekávat, že budou schopni nabít křesadlovou zbraň, k čemuž je třeba provést osmnáct předepsaných pohybů (a jistě je lze v různých situacích provádět nikoli strojově přesně, leč obejít se bez nich nelze). Bez „tradičního výcviku“ nelze očekávat, že se dragoun-odvedenec bude ohánět svým palašem způsobem, který bude nebezpečnější protivníkovi než vlastnímu koni. O učené zbrani, dělostřelectvu, a obsluze polních kanónů a houfnic už vůbec není třeba nic připomínat. Jak by například vojáci dělostřeleckého trénu bez „tradičního výcviku“ ovládli šestispřeží a manévrovali s bezmála dvoutunovou dvanáctiliberkou? Těžko, řekli bychom ve zkratce.
„Chovali se jinak než klasicky vycvičené mužstvo.“ Pomineme-li, že většinu mužstva Velké armády tvořili nováčkové (u pěchoty v táborech na pobřeží podle Alomberta s Colinem mělo zkušenost z předchozích tažení 43,5 % vojáků), a že tedy by bylo obtížné představit si, kde by se u takového mužstva měly vzít jaké koncepce „chovat se jinak“, je třeba si uvědomit, jak tehdy boj probíhal a čím se bojovalo. Voják byl, na specifické výjimky, součástí sevřené formace, která držela pohromadě díky respektu vůči předepsaným mechanickým zásadám. Na tento respekt dohlíželi poddůstojníci a zažít si nezbytné minimální penzum těchto zásad je hlavním smyslem „tradičního výcviku“. Voják neměl žádný prostor pro nějaké jiné chování než pro výkon důstojníky vyslovovaných povelů. A v tomto smyslu je úplně jedno, jestli to byly povely německé, ruské nebo francouzské.
Není zde řeč, opět, o strojové přesnosti a bezchybnosti provedení. O drilu, podle kterého cvičil svou pěchotu Fridrich Veliký, a který se ukázal být z hlediska válečné praxe spíše samoúčelnou kratochvílí a pýchou na efekt než nezbytností. Ale ať již výcvik probíhá podle jakéhokoli přístupu a jakoukoli metodou, základním výsledkem je vždy to, co pregnantně zformuloval generál Roguet: „Striktní a doslovné provádění teorie manévrů a obecně všech vojenských předpisů, pořádek, jednotnost a přesnost pohybů spíše než jejich různost a novost musí armádu v době míru zajímat po udržování morálky a disciplíny nejvíce ze všeho. Jednotky vedené podle těchto principů dokáží dlouhou dobu vzdorovat nepořádku, této věčné příčině velkých neúspěchů; ve válce, kdy se veškeré vztahy rozvolňují, tyto jednotky se dokáží držet alespoň těch nejzásadnějších pravidel.“
Nezávilost amerických kolonií… a nová taktika u Slavkova?
„Část francouzských bojovníků navíc získala úplně nové zkušenosti v bojích za nezávilost amerických kolonií.“ Opravdu? A prof. Uhlíř, aby to podtrhl: „Tak se vlastně z nouze zrodila nová taktika, zcela odlišná od té, kterou zažívaly až dosud armády starého feudálního světa.“ – onou nouzí má tedy na mysli, což autorka vynechala, období improvizací v úvodu koaličních válek, v letech 1792-1794, kdy francouzská armáda prochází značnou proměnou jednak administrativní, jednak bezprecedentním nárůstem početních stavů a počtu jednotek vůbec, a jednak se vypořádává s důsledky celospolečenských změn v období radikální fáze revoluce. Jenže…
Jenže tyto vágní formulace nemají žádný skutečný obsah. Taktika bitevního pole prošla od sedmileté války ve Francii nepřerušeným vývojem a ani revoluce na tom nic nezměnila, vývoj pokračoval – bez revoluce. Anomálie, které do armády zkusmo někteří nadšenci chtěli vnášet, se neosvědčily (pěchota vyzbrojená nouzově píkami, lehko-těžké jezdectvo spojující pružnost lehkého a razanci těžkého, apod.). Improvizace při nasazení batalionů dobrovolníků velmi rychle ustoupila osvědčené pravidelnosti, protože ta byla, nepřekvapivě, efektivnější. Je třeba vnímat zásadní rozdíl mezi mechanikou manévrů pěchoty, jezdectva a dělostřelectva, obsluhy a užití zbraní, což jsou prvky, které mají svá pevná pravidla, bez kterých se nelze obejít; a mezi tím, jak ke kombinaci jejich možností a celkového vlivu terénu, v závislosti na vlastním záměru a reakcích a možnostech protivníka přistupují velící generálové. Na úrovni základních taktických jednotek o nějaké změně v přístupu a nové taktice nelze hovořit. Osobitý přístup vojevůdců od nejvýše postaveného po velitele brigád je pak něco zcela jiného.
A Amerika? Kde by se mělo vzít náhle v roce 1805 zhmotněné jaké ovoce zkušeností z konfliktu přelomu 70. a 80. let? Čtvrt století před Slavkovem bojovalo v Americe proti Angličanům 5000 mužů generála Rochambeau, pluky (nebo jejich části) Bourbonnois, Soissonnois, Saintonge, německý Royal-Deux-Ponts, dělostřelci a ženisté. Později je posílily pluky Agenois, Touraine a Gatinois divize markýze Saint-Simona. Tedy sedm z více než stovky tehdy existujících pluků. V Americe budou nasazeny čtyři až pět let po vydání moderní ordonance o výcviku z 1. června 1776, která se od v roce 1805 platného předpisu z 1. srpna 1791 liší v několika podstatných náležitostech, z nichž ovšem žádná nemá a nemůže mít kořeny v Americe ani náznakem, a současně platí, že i pěchota manévrující podle ordonance z roku 1776 by se na moravských polích mezi Brnem a Slavkovem rozhodně ve srovnání s ruskými a rakouskými protějšky neztratila. Od koho by se v té Americe co a především kteří francouzští vojáci učili?
Obvyklou odpovědí je, že taktiku volných střelců, lehké pěchoty. Opravdu ne. Jednak lehká pěchota existuje (i) ve francouzské armádě stabilně i před americkou válkou za nezávislost, jednak neznám nikoho, kdo by znal pramen týkající se taktiky lehké pěchoty, který by odkazoval právě na tento konflikt coby na zdroj nějakých obecně aplikovatelných a nových zásad. Ani slovo v tomto směru nevěnuje válce za nezávislost generál Duhesme, když publikuje svůj Précis historique de l’infanterie légère v roce 1806, ani Essai na stejné téma v roce 1814. Samotná otázka vývoje taktiky lehké pěchoty je složitá, a tento vývoj není jednoznačně podchycený obecně závaznými předpisy až do roku 1831 (tj. půl století po Rochambeauově vystoupení v Americe).
Francouzké pluky odjížděly do Ameriky v nové organizaci stanovené ordonancí z 25. března 1776, a při jejich druhých batalionech byla ustavena tzv. myslivecká rota. V tomto ohledu šlo nepochybně o progresívní prvek, který ovšem nevznikl v Americe. Následně bude 1. ledna 1791 opuštěn, aby se pěchota vrátila k předchozí praxi ad-hoc formování vybraných mužů ke službě tirajérů, volných střelců, a to u řadové pěchoty potrvá až do vytvoření voltižérských rot v průběhu tažení roku 1805. Ani v tom nelze spatřovat pražádnou inspiraci ničím, co by se bylo odehrálo v Americe, někdo si to pamatoval, a radil aplikovat. Přímé zkušenosti z Ameriky vedly ve Francii k obnově smíšených lehkých jednotek spojením pěších a jízdních myslivců. Prvek tzv. malé války, který se ale za koaličních válek neosvědčil a u Slavkova ani v jiné generální bitvě by beztak neměl žádné upotřebení.
Významná jména, která se problematice nasazení lehké pěchoty a rozptýlených střelců věnovala, ať už zmíněný Duhesme, maršál Davout, generál Morand, generál Reille, v Americe nebyla, a žádné americké zkušenosti nezmiňují. V Americe v roli štábního důstojníka sloužil budoucí Napoleonův náčelník štábu Louis-Alexandre Berthier. Nade vší pochybnost mu to přineslo bohaté zkušenosti spjaté se štábní službou v náročných podmínkách nejen z hlediska nezbytné spolupráce se spojeneckou armádou, a je jisté, že tyto zkušenosti později zúročil při dalším působení. Nešlo ovšem ani na tomto poli o nic nekonvenčního či ve specifickém vztahu k americké válce novátorského.
Na bojišti u Slavkova, ani jinde, nenajdeme ani novou, náhle polibkem revolučního ducha „demokratické armády“ vzniklou taktiku, ani taktiku inspirovanou americkou válkou za nezávislost. Najdeme tam příklad nasazení tří zbraní, který je veden zásadami válečného umění ve stavu, v němž se toto umění na přelomu 18. a 19. století nacházelo, k němuž v jednotlivých zemích dospělo. Poněkud paradoxně čekají velké změny ne revoluční a progresívní Francii, ale poražené Rusko a Rakousko, které své systémy malé taktiky zásadním způsobem v reakci na nové zkušenosti přetvoří a zmodernizují. Rusové v roce 1811 dokonce tím, že zcela převezmou francouzský předpis z roku 1791. Přesto jde o velmi dílčí, technickou a z obecného hlediska málo významnou změnu. Mechanické zásady malé taktiky je třeba ovládat a rozumět jim, ale jsou to „jen“ nepostradatelné nástroje. Skutečný rozdíl, který rozhoduje o výsledku střetnutí, je třeba hledat v hlavách generálů, kteří dostupné prostředky kombinují.