Při jedné z debat s kolegou re-eneactorem jsme se dostali k věčné otázce, která z obou zbraní přináší ve střetu více výhod. Odpovídám, že bych si vybral pušku s bodákem. A zde si dovolím nastínit důvody pro svůj výběr.

V podstatě se jedná o klasický souboj dlouhé tyčové zbraně  s krátkou sečno/bodnou poboční zbraní. Pokusil jsem se tedy najít nějaké vhodné prameny, o které bych svou obhajobu opřel, ale ač je tato problematika v různých obměnách řešena v mnoha šermířských knihách již od středověku (hůl/píka/halapartna vs. tesák/meč/rapír), tak se autoři  snaží předložit většinou velmi jednoduché řešení, které je založeno na společenském dogmatu, že ten kdo se ohání dřevcovou zbraní je totální ignorant a o šermu nic neví, naopak kdo vládne krátkou zbraní je vycvičený šermíř-šlechtic, který toho zlého prostého vojáka s něčím tak odpudivým jako dřevcová zbraň zabije v několika vteřinách.

Uvedeme si  tři dobové příklady, jako reprezentativní ukázku rozdílné kvality této historické literatury.

Tento poster pro výcvik šermu britské armády (Hoppe) naznačuje kryt proti seku tyčovou zbraní vpravo dole. Samozřejmě, že nevíme jak k té vyobrazené situaci došlo, ale podle mě je to sebevražda, která v lepším případě skončí se zlomenou či z ruky vyraženou zbraní. V horším případě útočník nesekne do vzduchu před obránce tak, jak je nakresleno, ale dosekne dobře tudíž do hlavy. Nedokážu si představit, jak by šel jednou rukou s lehkou zbraní takto vedený útok těžkou zbraní vykrýt pouze zbraní (bez úhybu). A to i za předpokladu, že útočník bodal.

Pojďme ale dál, docela pěknou obranu proti tyčové zbrani jsem našel u Fabrise:

Tady je vidět, že autor byl opravdu vynikající šermíř. A že rytec pochopil přesně, co chce autor obrázkem sdělit. Útočník útočí z pozice, kdy má váhu na zadní noze, aby měl prostor k útoku. Zřetelně je naznačen jeho nápřah na bod. Využívá délku zbraně, aby si nápřah „schoval“ a chystá se zaútočit. Obránce indikuje v plném nápřahu velmi naléhavou hrozbu a připravuje se na situaci obouručním úchopem, aby měl dost síly na to vytlačit do strany zbraň vedenou  po přímce do jeho hrudníku. Zároveň opouští klasický šermířský střeh a přesunul se do střehu, který se v renesanci využíval k zápasu. Tento střeh mu dovoluje rychlejší  posun těžiště do stran. Rozhodl se tedy zkrátit a podle situace vytlačit  útočící zbraň do jedné či druhé strany a pak se pokusit  nějak využít vazby obou zbraní.

Opravdu grandiózní práce jak autora tak rytce.

Další dobový předpis, který tuto situaci řeší. A to docela podrobně. Jde o Traité des Armes (Girard).

Na prvním obrázku je námi popsaná situace, až na to že útočník nedrží pušku, ale píku.

Pominu to, že na obrázku je obránce tak blízko, že by na tento nápřah vůbec nemusel reagovat, protože by  mohl jít bodem do nápřahu protivníka (do tempa)  a  vrazit mu kordík do hlavy  pouhou změnou těžiště. To bude asi chyba rytce.

Druhý obrázek na dostává do pozice po útoku, kdy se útočníkovy povedlo zachycení zbraně. Ale je zde několik otazníků. Jak se dostal do pozice nohou co je na obrázku během útoku – bodu, který trvá zlomek vteřiny ?  Měl klasický střech a stojí ve srazu a ještě kolmo na osu ve které stál před tím. Takže čistě teoreticky provedl sraz (zkrátil vzdálenost, překonal tím nebezpečnou vzdálenost, dostal se za hrot) a pak se vytočil o devadesát stupňů. Při tom ještě pravou rukou s kordíkem odtláčí soupeřovu zbraň a levou ji zachytává. Pokud to dělal všechno současně, tak musí být opravdu excelentní šermíř. A  protivník absolutní amatér útočící natolik vehementně, že si nevšimne jak protivník reaguje a nechá si zachytit zbraň.

Třetí obrázek nám zobrazuje konec nebohého útočníka, který je zabit výpadem vedeným na srdce.Není jasné proč by v ten moment stál na místě a čekal?  Proč by se nepokusil zbraň nevyrvat, nezahodit, nenadzvednout do krytu,  prostě jakkoli reagovat.

Takže o dobové prameny se opřít nemohu. Budu tedy muset vycházet ze svých osobních zkušeností, čímž moje hodnocení sklouzává do subjektivity.

Nechci se pouštět do hodnocení  celkové problematiky  výcviku boje nablízko za napoleonských válek. Otázka, kterou jsem dostal, byla položena takto: „Co by sis vybral šavli, nebo pušku s bodákem ?“. A já si dál stojím za svou odpovědí.

Svůj názor se před Vámi pokusím v pár odstavcích obhájit. Bereme tedy proti sobě dva rovnocenné soupeře. Jeden drží pušku,  pravou rukou za pažbu a levou někde v oblasti za první objímkou, s bodákem napřaženým dopředu, tak aby s ní mohl různě manipulovat.

Pro ilustraci předkládám obrázek z předpisu pro Francouzskou pěchotu z roku 1838.

Protivník je vyzbrojen klasickou pěchotní šavlí.

Předpokládejme, že se boj odehraje na nějakém volném prostranství, kde mají oba soupeři dost místa k pohybu.

Vycházíme z předpokladu, že oba soupeři jsou fyzicky natolik vybaveni, aby své zbraně plně ovládali, a že jsou na stejné úrovni co do rychlosti tak i koordinace pohybů.

Základním plusem pro pušku s bodákem je délka a váha. Pokud protivník se šavlí bude chtít zasáhnout alespoň přední ruku,  je voják s puškou schopen ho dlouhým bodem trefit kamkoli (hlava, trup, noha). Takže se útočník s šavlí se vystavuje možnosti velmi nepříjemného současného zásahu, kdy sice trefí soupeřovu ruku, ale současně inkasuji zásah např. do břicha.

S bodákem nasazeným na pušce je voják schopen bodat i sekat, přestože není  bodák primárně k sekům určen, dokážete si jistě představit jak by mohl vypadat soupeřův obličej po seku bodákem vedeném napříč.

Voják se šavlí musí tedy překonat pro něj nebezpečnou vzdálenost a dostat za bodák, kde je v relativním bezpečí, ale i tam lze z puškou účinně pracovat, a to jak pažbou, tak jakoukoli jinou částí.

Pokud předpokládáme zkušeného vojáka, nebude s puškou a nasazeným bodákem útočit tak jako nešťastník na předchozích  obrázcích, ale bude si sérii útoků na šavli, ruku co drží šavli a nebo na přední nohu pomalu sondovat, s kým mám tu čest.

Soupeř by se  teoreticky měl snažit o co nejmenší kontakt zbraní a pohybovat se v delší menzuře, protože jakýkoli sek/bod bodákem, i když s malým, pro vojáka s puškou bezpečným nápřahem, může být vzhledem k váze pušky zdrcující. Voják se šavlí, když chce bezpečně zaútočit, musí nejdříve zavázat/zachytit zbraň, nebo se pohybem dostat mimo osu, ve které je schopen protivník schopen provézt bod/sek.

Pokud si voják s puškou uhlídá vzdálenost, její délka mu dává čas k pozdější reakci na soupeřův pohyb, má tedy relativně klid na útočení a chystání si  akce, která šavlí vykrýt prostě nepůjde, a takových akcí je při váze pušky hodně. Svým pohybem ve větší vzdálenosti od soupeřova hrotu částečně eliminuje největší přednost šavle, kterou je rychlost.

Nebezpečí mu hrozí pokud se soupeř pokusí bodák zachytit (mnoho cvičných soubojů takhle končí), tím ale v reálném střetnutí riskuje oponent vážné poškození dlaně či prstů, a také to, že se mu to nepovede zbraň zachytit a pokus skončí jen u zle pochroumané ruky. A i když  soupeř zbraň zachytí, většinou není schopen zadržet ji na tolik pevně aby zamezil jejímu  pohybu. Pokud se bude snažit zachytit bodák v okamžiku kdy soupeř s puškou nepohybuje, může ji protivník, odkrokem dostat ze sevření a díky délce zbraně bude stále relativně v bezpečí.  Když se ji snaží zachytit jako reakci na protivníkův výpad, tak většinou bodák s mírným zpomalením a lehkou korekcí směru stejně dopadne do oblasti, kam byl útok směřován.

Voják se šavlí se může pokusit zbraň nějak zavázat a obejít ji, ale to je při tak velkém rozdílu sil, jaké jsou obě zbraně ve vazbě schopné vyvinout, velmi problematické. V přetlaku nemá s šavlí šanci, puška držená oběma rukama je na přetlak od šavle téměř inertní. Může odsekávat nebo odsmyknout,  pokud ale udělá chybu a odkryje se moc, vystavuje se smrtelnému nebezpečí rychlého odbodu či výpadu.  Ideální pro získání výhodné pozice k útoku s lehčí zbraní jsou změny střehu a různé úkroky.

Pro vojáka se šavlí není úplná výhoda ani přechod na velmi krátkou vzdálenost, tam už ani s kratší šavlí nezasadí rozhodující úder (nebo jen s velkým štěstím) a velmi pravděpodobně by se končilo zápasem, kde by už byly obě zbraně k ničemu.

Samozřejmě pokud by byl o hodně lepší šermíř, tak protivníka změnou pozic zbraně a změnou vzdáleností a směrů pohybu, donutí soupeře k chybě v postoji  a pak zaútočí. Ale my  máme dva stejně takticky vyspělé vojáky.

Existují také různé teoretické varianty, jako poškození pušky natolik, že již nebude v boji použitelná, zlomení šavle při seku, vržení pušky jako kopí a další, které si dovolím opomenout.

Takže, ač mám rád šerm a šerm s bodákem, krátkou holý, halapartnou rozhodně není krásný, tak je bohužel natolik účinný a zásahy jsou natolik destruktivní, že bych se v tomto případném souboji raději držel raději pušku s bodákem než šavli.

Podle mě totiž i neškolený pobuda co se bude bít puškou jako kyjem a ohánět se pažbou, je pro člověka vybaveného jen lehkou poboční zbraní (šavlí/kordíkem) velmi vážným problémem.

Je mi jasné, že toto téma se řešilo, řeší a bude řešit.

Proto berte těchto pár odstavečků jako téma k zamyšlení, diskuzi a třeba i k nějakým šermířským pokusům.