Včera, na slavnost Nanebevzetí Panny Marie, jsme si připomenuli 234. výročí Napoleona Buonaparta, císaře Francouzů. Kým pro nás dnes je? Vojevůdcem s fenomenální pamětí, mimořádnou pracovitostí ochotnou vzdát se dostatečného spánku a osobním nasazením, které všude kolem něj vyvolávalo posvátnou hrůzu, mužem geniální improvizace na bitevním poli, se smyslem pro úder v pravou chvíli, který v řadách nepřítele v kritických chvílích šířil náhlou paniku, s jedinečnou schopností inspirovat svá vojska k heroickým činům? Na první pohled se zdá, že je tomu tak. Za svého života osobně svedl 84 bitev: v 77 z nich zvítězil, ve třech případech nedošlo k rozhodnutí a ve 4 případech byl poražen, byl tedy úspěšný v 93,45% bitev, na rozdíl od svých maršálů, v jejichž případě to platilo jen v 51,38% střetnutí. Období Sta dní (od 20. března do 22. června 1815) však téměř vše smetlo do propadliště dějin. Napoleonovy nové záměry jako občanského vládce s reformním posláním, jenž mezi svými gesty znovu vyhlásil rovnost před zákonem a nyní také svobodu tisku, nebyly nikdy opravdu vyzkoušeny. Porážka u Waterloo nevyvolala ve Francii žádný široký odpor, spíše náladu unavené rezignace, jelikož lidové masy uvítaly návrat Bourbonů. Explozivní nadšení „vlasti v nebezpečí“ z roku 92 se neopakovalo. Federace, které během Sta dní povstaly na obranu císařství v několika málo francouzských městech, včetně Paříže, nelze považovat za typické pro lidové mínění, byť právě to, že se vytvořily, přežívalo v napoleonské legendě a zachovávalo hrdinský kult a mýtus lidového bonapartismu. Mezi jeho přívrženci později platilo, že čím jim byl časově vzdálenější, tím byl bližší jejich srdci. Žádná z Napoleonových ústavních a politických inovací z těchto dní nepřežila jeho pád. Veškerá společenská uznání z předchozích let jako senatoriáty, tituly císařské šlechty či pozemkové dary, zmizela už po jeho první abdikaci nebo dokonce už před ní. Napoleonova vojenská iniciativa a diplomatické důsledky Sta dní skončily celkovou katastrofou. Bourboni dostali zpět podstatně okleštěnou, ale stále významnou verzi revolucí tak velebených přírodních hranic země. Nadto získala Francie od Británie všechny své zámořské kolonie s výjimkou sv. Lucie, Tobaga a Mauritia. V Evropě zdědil Ludvík XVIII. Podstatně menší území než Napoleon v listopadu 1799, v zahraničí však tento král znovu získal mnohem víc, než co kdy bylo pod vedením nebo správou císaře. Druhý pařížský mír z 20. listopadu 1815 byl přísnější. Francie byla zatlačena do hranic z roku 1789, ačkoli si mohla ponechat papežský Avignon a hrabství Venaissin, stejně jako Mulhousy v horním Alsasku a téměř celé Alsasko-Lotrinsko. Větší část anexí revoluční republiky jí tak byla odňata a žádné Napoleonovy anexe po brumairu 1799 tuto smlouvu nepřežily. Z čistě územního hlediska představoval obrys Francie těsně po Vídeňském kongresu totální vymazání všeho, čeho Napoleon výboji dosáhl.Všechno, co fyzicky zůstalo z jeho slavných hrdinských činů na bitevních polích, byly monumentální budovy, heroické sochy, oslavné obrazy a další veřejné symboly zašlé slávy. Jen proto tedy bojovalo a umíralo 900.000 Francouzů, obětí pozemních válek císařství? Či snad pro potupné uložení odškodnění ve výši 700 milionů franků, splatných během pouhých pěti let, které uložila druhá pařížská smlouva? Co zanechal Napoleon Francii jako své skutečné dědictví nebyl vojenský velitel, ani císařský dobyvatel. Co přežilo jeho pád a mělo trvalejší význam, spočívalo téměř výlučně ve sféře jeho civilní vlády! Mnohé z tohoto institucionálního dědictví mělo svůj původ nikoli za rozkvětu císařství, ale v předchozích letech, zvláště za Konzulátu: Francouzská banka (6.1. 1800), prefektury (17.2. 1800), konkordát s katolickou církví (16.7. 1801, zveřejněn 1.5. 1802), Čestná legie (19.5. 1802), standard měny, založené na zlatě i stříbře, tzv. franc de germinal (28.3. 1803) a ze všeho nejdůležitější Občanský zákoník (21.3. 1804). Několik pozdějších opatření jako Procedurální občanský zákoník (1806), Obchodní zákoník (1807), Trestní zákoník a Trestní řád (1808) i Trestní zákoník z roku 1810, stejně jako živnostenské soudy (1806), hrálo svou roli v institucionálním životě Francie v pozměněné podobě po celé devatenácté století. Mnozí si kladli otázku zda byl novým Caesarem či Karlem Velikým, jak by si byl rád sám představoval. Spíše byl novým Justiniánem. Úspěchy tohoto zákonodárce spočívají v konsolidaci dřívějších revolučních reforem ve stejné míře jako v inovacích. Ze všeho nejdůležitější bylo jeho úplné a konečné právní opatření na prodej konfiskované půdy, které zavázalo církev a emigranty, aby přijali ztrátu majetku, odňatého jim v 90. letech 18. století. Stal se císařem třetího stavu, jehož hmotné zisky z revoluce úzkostlivě chránil a umožnil i statisícům rolníků, aby byli podle Občanského zákoníku stejným způsobem zabezpečeni ve svém novém vlastnictví. Můžeme ho považovat za jednoho z otců moderního státu? Dala-li podstata jeho vlády něco podstatného a trvalého francouzským dějinám, pak to byl právě propracovaný systém státního centralismu a vůdčí princip vlády, šířené z centra do provincií a měst prostřednictvím jednotné hierarchie státních úředníků. Dokonce i bourbonští králové, kteří k němu neměli žádné sympatie, zachovali jeho základní systém prefektů a tento rámec přežil všechny následné změny ústavní politiky až po Pátou republiku. V zahraničí narážela Napoleonova politika racionalizace, modernizace a defeudalizace, jejímž nástrojem a zrcadlem byla i válka sama, často na výrazný odpor. Jeho systém nasazení veřejné moci k prvořadému prospěchu Francie podkopal cíle reforem v mnoha částech Itálie, Německa a Polska. Nestavme se však do pozice soudců. Pohleďme k člověku, který jako meteor nových zítřků zazářil na obloze svítání nového věku. Jeho vlastní slova „Jediná vítězství, která nezanechají zahořklost v duchu, jsou ta, kterých jsme dosáhli proti zaostalosti“ shrnují lépe než stránky válečných análů jeho touhu i trvalý přínos. „Nejlepší politikou je prostota a pravda“, vyznal na Svaté Heleně. Držme se jí i my a vzpomeňme dnes s úctou a láskou na tohoto muže, jehož poslední touhou bylo, aby jeho popel odpočíval na březích Seiny, uprostřed francouzského národa, který tolik miloval. Vive l´Empereur!
THDr František Holeček O.M.
vícepresident Projektu Austerlitz 2005 pro historii a duchovní rozvoj