Premiéra Symfonie Austerlitz 1805: hudba bitvy pod Santonem



Ta s napětím očekávaná chvíle letošních Napoleonských dní v Tvarožné nadešla v sobotu v devět večer, kdy celé ležení zahalila tma. Na historickém kopci Santon, o nějž sváděli roku 1805 těžké boje Francouzi maršála Lannese a Rusové generála knížete Bagrationa, se rýsovala už jen jemně nasvětlená silueta kapličky. Pak světla ozářila tři vysoko zavěšené zvony, jejichž srdce začala dunět. Okamžik k oslavě a jako na mši, pak prudce, na poplach… To už siluetu Santonu ozářily rudě plápolající pochodně, nikoliv nepodobné těm Jiříkovickým ohňům, jimiž Napoleonovi vojáci oslavovali v předvečer bitvy první výročí korunovace svého císaře. Zpod kopce stoupal vzhůru stále hustší závoj dýmu podobný mlhám nad údolím Zlatého potoka, jež se tu převalovaly onoho legendárního rána 2. prosince 1805, na počátku bitvy u Austerlitz/Slavkova. Dunění zvonů ze ztišilo a přešlo v hudbu celé palety bicích nástrojů. Bylo v nich dunění kroků pochodových kolon, úsečné povely důstojníků, cinkot zbraní, tep kopyt, skřípění kol děl… Tři barvy proudů světel, tři blížící se vojska, tři císařové…

Pár slov, jen tolik, aby navodily atmosféru, přerušilo ostatní zvuky a ukončilo první obraz, nazvaný Tažení.

Zvuky a světla znovu převzaly vládu nad scénou pod Santonem. Jako kdyby nad pláněmi západně od Slavkova vycházelo slavné Le Soleil d´Austerlitz, Slavkovské slunce. Z hlavní, seskupených do baterií po obou stranách podia, vyšlehly záblesky, děla zaduněla a do nich zapráskaly výstřely z pušek. Salva, po ní druhá, další, do nich se zapojovaly bubny, zprvu kakofonie zvuků, pak ale bitevní vřava, řev tisíců hrdel, řinčení zbraní, tlukot kopyt v cvalu a trysku, sténání raněných, křik beznaděje, vítězství, euforie i smrti, to vše víc než působivě podbarveno světelnými efekty, výbuchy raket a vějíři světlic. Démon války převzal vládu nad celou krajinou.

Obraz bitvy, v pořadí druhý, přešel v další takřka neznatelně a plynule. Vše se zjemnilo, bušení srdcí a vášně bojujících utichaly, jako kdyby se klesalo k zemi, otevírající náruč svým synům ze sladké Francie, širé Rusi, rozmarného Rakouska, českých hvozdů i moravských vinic. Ryk vítězství se měnil v rekviem za padlé, nad nimiž jako kdyby světla kreslila vyrůstající trávu a rašící květy. Znovu zaduněly tři zvony a jejich hlas se nesl jinak než na počátku. Do nich se už ozvalo jen pár strohých a přesto výmluvných slov, jakoby vytržených ze slavných proklamací, bulletinů a rozkazů: „Válka, bitva, utrpení, smrt, vítězství…“ Nejprve česky, pak rusky, francouzsky, německy…

Ne, tuto symfonii nelze srovnat s Čajkovského Předehrou 1812, ani s Beethovenou Eroicou, a přesto zazněla velebně. Pocity, na počátku možná smíšené, přešly v souznění se zvuky i světly, ve vtažení do emotivních obrazů. Všichni na počátku věděli, že nepůjde o symfonii v klasickém slova smyslu, a přesto slyšeli symfonickou báseň, kterou neposlouchali, ale prožívali. Pokud moderní hudba dokáže hovořit k uším neškolených posluchačů, pak to bylo tam a tehdy, v oněch chvílích pod Santonem. Ohlížel jsme se tmou směrem přes stany ležení a napříč polem k silnici do Tvarožné. Bylo plné, skoro hlava na hlavě…

Symfonie Austerlitz 1805 pro středoevropský soubor bicích nástrojů DAMA DAMA, baterii kanónů a seskupení střelců, jak zní celý název, dílo Dana Dlouhého jako autora hudby a Ing. Ivana Martínka jako autora projektu i libreta, měla pod Santonem svoji premiéru. Díky za ni nejen od diváků, ale i od těch, které připomínala, oslavovala a oplakávala…