V souvislosti s druhým dnem bitvy u Lipska se hodně psalo a dodnes píše o zradě Napoleonových spojeneckých jednotek. Už jsme viděli, za jakých okolností zběhlo saské lehké jezdectvo a po něm prapor lehké pěchoty, to však nebyl jediný přechod k nepříteli. Co následovalo dál a proč k něčemu takovému došlo?
    Předně je nutno mít na paměti, že na jednotky ze zemí Rýnského spolku nepůsobily jen myšlenky národně osvobozeneckého hnutí, šířené a propagované zejména Prusy. Saské kontingenty viděly od jara, jak jejich vlastní zemi ničí válka i přítomnost vojsk spojeneckých a nepřátelských. Navíc tu byl další fakt, jejich fyzická a morální opotřebenost. Početní stav von Zeschauovy saské divize, součásti Reynierova sboru, klesl nemocemi, zraněními a úmrtími k 18. říjnu v porovnání s 1. srpnem na 35 % původního stavu. Muži už několik týdnů nedostávali pravidelné denní příděly, uniformy se na nich rozpadaly a nalézali se v důsledku takřka soustavných denních i nočních přesunů ve stavu naprosté vyčerpanosti. Nejeden francouzský velitel ostatně jednal s vojáky Rýnské konfederace jako s podřadnými a výrazy typu "německá svině" či "německá sběř" slýchali tito muži až příliš často (příklady lze najít v memoárech Benedikta Petera, holandského generála Antoine van Dedema van der Gelder a dalších).
Mnozí saští vojáci a zejména důstojnický sbor se cítili zneuznáni a uraženi, neboť maršál Ney (který výrazy, uváděné o pár řádek výše, používal se zvláštní oblibou) na ně doslova svalil vinu za zářijovou porážku u Dennewitz, za níž mohl nejvíc on sám! Generál Reynier sice proti takové lži u Napoleona ohnivě protestoval, vyřčené obvinění se nicméně zpět vzít nedalo. Jak se mohli cítit Sasové, kteří v oné bitvě přišli o 2000 mužů a bojovali nejhouževnatěji? Nebylo divu, že při přehlídce, vykonávané samotným Napoleon 9. října, místo povinného provolání "Vive l´Empereur!" ostentativně mlčeli!
    Saští důstojníci 18. října jasně viděli, že Napoleon bude poražen a ustoupí ze Saska. Co měli dělat oni, opustit svou zemi jako Poláci a ustupovat k Rýnu? Vše záviselo na králi Fridrichu Augustovi, ten však žádné instrukce nevydal a dál vystupoval jako věrný Napoleonův spojenec. Přitom bylo zjevné, že bude-li se takto chovat dál, zaujmou vladaři koalice k Sasku postoj jako k nepřátelské zemi, uvalí na něj vysoké reparace, možná království okleští, přičemž budou uvažovat, nemají-li krále zbavit trůnu. Mnozí důstojníci se netajili tím, že by včasná změna strany mohla postoj protinapoleonské koalice podstatně zmírnit.
    Za těchto okolností, s těmito myšlenkami, na základě naléhání důstojníků a po přeběhnutí lehkého jezdectva vyslal generál von Zeschau kapitána Nostitze, svého štábního důstojníka, do Lipska ke králi s dotazem, co má činit. Král se ovšem nedokázal rozhodnout, stejně jako se nerozhodl před dvěma dny, kdy mu Reynier navrhoval, že nechá saské jednotky předisponovat do pevnosti Torgau, aby předešel jak jejich ztrátám, tak i možné změně stran. Generálu von Zeschau poslal list, který neříkal to ani ono a v němž stálo:
    "Vždy jsem svým jednotkám důvěřoval a v současné situaci jim věřím víc než kdykoliv předtím. Oddanost mojí osobě mi mohou prokázat toliko plněním svých povinností, o nichž jsem přesvědčen, že se jich zhostí co nejlépe. Spolu s tím prosím Boha, aby vás vzal pod svoji ochranu."
    Zeschau s listem seznámil velitele brigád, plukovníka von Brauseho a generála von Ryssela, načež druhý ze jmenovaných prohlásil, že mu to rozhodování mezi věrností králi a oddaností domovině nijak neusnadnilo. Nedlouho poté poslal von Ryssel pro podplukovníka Raabeho, velitele divizního dělostřelectva, řekl mu, že pěchotu převede na stranu nepřátele a vyzval jej k témuž. Raabe opáčil, že bez svolení krále nic takového neučiní, načež mu Ryssel ukázal králův list a dodal, že existují jen dvě volby: buď přejít, nebo zůstat, což ovšem znamená vystavit zbylé jednotky Napoleonovu hněvu, odzbrojení a internaci. Velitel saského dělostřelectva tyto vývody uznal a nakonec prohlásil, že se k pěchotě přidá.
    Čas ubíhal, bylo kolem třetí odpolední, proti saským jednotkám se v Paunsdorfu začínaly šikovat pruské jednotky a von Ryssel, který si byl plně vědom letité sasko-pruské antipatie, nemínil přecházet k von Bülowovi. Přednost dával odchodu na východ, směrem k ruské koloně Levina Bennigsena. Raabe tedy začal přesunovat daným směrem, severně od Sellerhausenu svých devatenáct děl, která ještě byla schopna palby, a pěchota se vydala za nimi. Generálu Reynierovi to neuniklo, domníval se však, že jde o přesun na ohrožené křídlo proti nepříteli, a vydal Zeschauovi rozkaz, aby Raabeho dvanáctiliberky zaujaly palebné postavení přímo v Sellerhausenu. Raabe měl náhle na výběr jen ze dvou možností, buď poslechnout, nebo přejít frontu ihned. Rozhodl se pro druhou možnost, velel zápřahům klus na Sellerhausen, projel však skrz a poručil pokračovat cvalem k jihovýchodu, na Zweinaundorf. Většina jeho dělostřelců přitom neměla potuchy, oč se jedná, což dosvědčuje vzpomínka jednoho z nich:
    "Pršely na nás kule a granáty. Jedna kule utrhla hlavu muži vedle mne. Ta se kutálela po zemi i s čákem. Stáli jsme v té palbě, co trvala jen s malými přestávkami do druhé hodiny, načež poněkud ztichla. Mnozí z nás byli za tu dobu mrtvi nebo umírali. Tím časem dojelo k naší baterii několik francouzských generálů a mnozí saští důstojníci. Vypadalo to, že se dohadují a rozmlouvali až do třetí. Když se rozešli, řekli nám důstojníci, co bude dál. Měla nás čekat horká půlhodinka, z níž vyvázneme, jen když sebereme odvahu. Nepřátelská palba zcela ustala. Poručili nám, ať připřáhneme děla, uděláme s nimi "vpravo zatočit" a postupujeme tak rychle na nepřítele, jak svedeme pádit. Když jsme bez dechu a tak, jak rychle dokázali koně táhnout, ujeli pár tisíc kroků, vyřítilo se na nás několik pluků kozáků, kteří přátelsky křičeli a projeli mezi námi; teprve tehdy jsme pochopili, že přebíháme k nepříteli a oni nám mají krýt záda před útokem Francouzů. Francouzi na nás spustili příval palby. Pádili jsme do Engelsdorfu, kde jsme zastavili a nabírali dech. Rusové a Rakušané nám přinášeli pálenku a chovali se k nám velmi přátelsky…"
Von Ryssel vedl svoji pěší brigádu poklusem za Raabem, vzápětí jej ale tryskem dohnal von Zeschau, který pochopil, kolik bije. Zavelel vojákům stát, velitele brigády zbavil velení a na jeho místo jmenoval majora Holeufera, velitele batalionu Prinz Anton od Leibgrenadiergarde! Von Rysselovi nařídil, ať se vrátí k Reynierovi a podá mu vysvětlení, saský generál však odmítl, zasadil koni ostruhy, na pěchotu křičel ať jej následuje a mával bílým šátkem nad hlavou směrem k Rusům. Sasové vyrazili za ním, čímž zpočátku vzbudili v nedalekém francouzském jezdectvu dojem, že se pokoušejí o zoufale odvážný útok. Iluze byla tak dokonalá, že jezdci pěšáky v bílém vyprovázeli hromadným pokřikem "Vive l´Empereur!". Zmatek rostl, neboť severně od těchto Sasů vyrazilo spojenecké jezdectvo do útoku, který donutil Durutteho francouzskou divizi k momentálnímu ústupu, přičemž s sebou francouzští vojáci doslova strhli i saský prapor Prinz Anton! Rižští dragouni a Izjumští husaři obklíčili vzápětí prapor Prinz Friedrich, který se vzdal. Pak k Durutteho divizi přicválal baron Gressot, Reynierův náčelník štábu, který pochopil, oč jde, a nařídil, ať francouzská děla zahájí do zbylých Sasů palbu!
Ti Sasové, kteří následovali von Ryssela, zatím doběhli ke kozáckému pluku Andrejanova-3 ze Stroganovovy divize, který je eskortoval za dělostřelci do Engelsdorfu. Ostatní (zhruba 750 vojáků) odvedl von Zeschau zpět do Sellerhausenu, odkud s nimi pokračoval ke Grimmské bráně. Tam se připojili saští sapéři (37 vojáků) a dvě kumpanie granátnického batalionu von Anger. Saská dezerce tedy zdaleka nebyla úplná, přeběhlo a bylo zajato kolem 3000 mužů. Zradit Napoleona výslovně odmítl generál von Lessing, velitel brigády těžkého jezdectva, složené z vítězů od Borodina, skvělých kyrysníků von Zastrow a Garde du Corps. Jak reagoval na zprávu o saské defekci císař, o tom referoval saský důstojník Odeleben:
"Při té zvěsti si Napoleon udržel výraz svrchovaného klidu a rozvahy. Chodil nahoru a dolů většinou klidně, zamyšleně a pohroužen do sebe. Ty poslední zprávy nic na jeho chování nezměnily, třebaže se na jeho tváři objevil jistý výraz nelibosti."
Později, nejprve v bulletinu a poté v diktovaných úvahách z ostrova Svaté Heleny ovšem císař tvrdil, že kvůli saské zradě prohrál bitvu. Pochopitelně to nebyla pravda, saská defekce francouzskou pozici ohrozila jen krátce a prázdný prostor vykryli Christianiho pěší myslivci ze staré gardy spolu s gardovými jízdními granátníky. Napoleon navíc Sasům už před bitvou nevěřil a s podobnou situací zjevně počítal.
Zbývá objasnit poslední bod, to, zdali Sasové otočili děla proti francouzským druhům ve zbrani a pálili na Francouze z mušket i děl:
"To šlo ve své podlosti tak daleko, že okamžitě obrátilo čtyřicet dělových hlavní proti divizi Durutte," napsal o saském vojsku v bulletinu císař a totéž tvrdili i mnozí další.
Marcellin de Marbot šel ještě dál:
"Jen co se saský sbor dostal do nepřátelských řad, dal nám zradu najevo salvou celého svého dělostřelectva. Jeho velitel po příchodu k Rusům zvolal, že když už půlku munice vystřílel pro Francouze, vypálí zbytek proti nim! A vskutku nás zasypal deštěm střel, z nichž můj pluk dostal pořádný díl…"
Prosté sešity gardového kapitána Coigneta jako kdyby říkaly totéž. Tento vrchní nadvozný císařské gardy spatřil zradu Sasů z bezprostřední blízkosti:
"Viděl jsem procházet silnou saskou pěší divizi a tucet kusů děl, dal jsem rozkaz povozům přitáhnout uzdy, sníst polévku a připravit se na vyražení. Povídám jim, že se jedu podívat na ten velký postup (…), vyrazím jsem cvalem k linii, ocitnu se vprostřed saské divize, která jde do boje. Neujedu čtvrt míle a ta divize udělá čelem vzad. Povídám si, jsou na poloviční dostřel z děla a na Rusy a Rakušany nestřílejí! Ani ránu, najednou se otočí zády k nepříteli a k nám čelem a vytvoří Rusům předvoj a vypálí po nás celou salvu…"
Z tohoto zápisu ovšem není jasné, měl-li Coignet na mysli salvu z mušket, nebo z onoho tuctu děl. Maršál Macdonald, který sledoval událost z velitelského stanoviště, zaznamenal ve svých svrchovaně upřímných a prostých memoárech toto:
"Při pohledu na bezpočet mrtvých a raněných ve mně narůstalo přání, aby kule rychle srazila i mne a já abych už nemusel přihlížet té hrůzné tragédii. Jak jsem na to myslel a pozoroval přitom dalekohledem jiná místa bitvy, spatřil jsem vlevo ustupujícího nepřítele i to, jak se sbor generála Reyniera šikuje do dvou sledů, aby postupoval kupředu. První sled sestával ze saského kontingentu, zadní z Francouzů. (…) Sledoval jsem Sasy, kteří chtěli dosáhnout nepřítelem vyklizeného postavení, jak se náhle otočili proti zadnímu sledu a vypálili. Chladnokrevně, do nebe volajícím způsobem, vystřelili po těch, co nic netušili a po jejichž boku dosud bojovali jako věrní bratři ve zbrani. Dějiny neznají příklad podobně bezectné zrady…"
Zdá se, že pravda leží na půli cesty. Raabeho saské dělostřelectvo s největší pravděpodobností při přeběhnutí nevypálilo, muselo by ostatně vypřahat a zaujímat postavení. Důstojníci chvátali do bezpečí a dělostřelci ani nevěděli, co se děje. Lze však předpokládat, že von Ryssela následující pěchota vystřelila, možná z pudu sebezáchovy, ze strachu, nebo aby dala Rusům jasně najevo, že přebíhá.
Von Rysselovým činem nebyli nadšeni ani tři spojenečtí panovníci. Když jim tento generálmajor navečer hlásil přechod saských jednotek ke spojencům, odpověděl mu nejprve císař František, který flegmaticky pronesl:
"Nu, to je dobře, že tu jste."
Imperátor Alexandr svůj obvyklý šarm odložil a poněkud opovržlivě prohlásil:
"Pánové přicházejí dosti pozdě!"
A král Fridrich Vilém už jen dodal:
"Měli jste to udělat dřív."
Hanebný příklad části Sasů nezůstal ojedinělý, podobně jednal velitel württemberské 25. lehké jezdecké brigády hrabě von Normann. Tento generál se ocitl v hluboké nemilosti Fridricha I., svého krále, což nebylo právě spravedlivé. Důvod byl prostý, loajální plnění francouzských pokynů, neboť 17. června 1813, tedy v době příměří, z Arrighiho rozkazu (schváleného předtím Napoleonem) zaútočil u Kitzenu na Lützowův pruský Freikorps. To mu navíc vyneslo svrchovanou nenávist i pohrdání Prusů.
Hrabě nejspíš toužil smýt hněv obou stran a nepřišel na lepší myšlenku než bylo zběhnutí. Domníval se, že uchová-li svému králi čerstvé jednotky, sklidí vděk a kolem třetí hodiny, po krátké poradě s důstojnickým sborem, převedl celou brigádu od Marmontova sboru k Rusům. Takto viděl zradu württemberského generála starý veterán napoleonských válek Benedikt Peter, Wachtmeister pluku Jäger zu Pferd König:
"Brigáda byla v kolonách po četách, oba regimenty vedle sebe a všichni sesednutí. Opíral jsem se o šavli, sledoval důstojníky a říkal si: ,Něco velkého se chystá!´ Pak k nám dojel náš sborový velitel, maršál Marmont, a zvolal: ,Nuže, hrabě, jak se máte, jak to jde?´ Normann odvětil: ,Nejde to dobře, pravé křídlo právě ve zmatku ustoupilo.´ Maršál opáčil: ,Pořádek se za chvíli obnoví. Musíte se znovu dát do díla, velte do sedel!´ Nasedli jsme a hnuli se do útoku. (…) Myslel jsem, že vytvoříme záštitu levého křídla sboru, avšak postupovali jsme přímo vpřed skrze údolí se silnicí z Lipska na Tauchu na výšiny po naší pravici. Tam vpravo, na kopcích u cesty, stála usedlost Helleblick (jednalo se o zájezdní hostinec Heiteren Blick, pozn. překl.), kde Rusové rozvinuli velikou baterii. Všechny vršky korunovala děla a černalo se to tam kozáky (…) Mohli jsme zvítězit jen rychlostí a rozhodností, kdybychom ale vyrazili po první salvě, patřily by sláva a vítězství nám.
Když jsem mluvil ke svým mužům, zahájila na nás padesátka děl impozantní palbu. Hned zazněly trubky ke cvalu a my vyrazili, třebaže ani jedna šavle nevylétla z pochvy. Hrabě Normann jel pěkně na čele brigády. Náhle zamával nad hlavou bílou látkou a témže okamžení zazněla fanfára. Za pět minut jsme byli v řadách nepřítele. (…) Rakušané, Rusové, kozáci (…), všichni nás vítali s otevřenou náručí a já musím doznat, že jsem se cítil velmi nepříjemně. Myslel jsem si, že navzdory tomu všemu jsme zbabělci, což vojáka, který za něco stojí, raní. Nakonec jsme dorazili k hetmanu Bladovi (Platovovi, pozn. překl.), který seděl na lavici. Hrabě Normann k němu došel a zasalutoval…"
Třiašedesátiletý Matvej Ivanovič Platov, který byl vojákem od třinácti a ctil vojenskou i kozáckou čest nadevše, musel cítiti k Normannovi pohrdání a dal je také elegantně najevo. S württemberskou brigádou totiž dojel mezi kozáky i jeden z Marmontových pobočníků, který se pokoušel Normanna marně zastavit. Nyní se měl podle všech zvyků vzdát do zajetí a Platovův pobočník jej požádal o šavli.
"Ten čestný muž se vzdát nechtěl, neb sem byl vylákán podvodně. Hetman k němu došel, poklepal mu po rameni a přívětivě řekl: ,Pošlu vás zpět přes naše linie. Do večera tam budete!´ Dal mu tři kozáky jako doprovod a ti toho úctyhodného muže dovedli k předním hlídkám," vzpomínal Benedikt Peter, jasně Normannovou zradou pohrdající.
Navečer Normann, jenž nejspíše pocítil osten výčitek a pochybností, psal württemberskému králi Fridrichovi I. následující hlášení, které bylo omluvou neomluvitelného:
"Vaše Veličenstvo, nanejvýš pokorně hlásím, že jsem se tohoto rána ocitl v situaci, v níž bylo jasné, že brigáda bude nesmyslně obětována. Šestý sbor byl šestnáctého zcela rozprášen a my sami jsme se zachránili jen útěkem. Dnes na nás útočila přesila a moji brigádu odřízla. Vítězní spojenci postupují na všech stranách a já dokázal brigádu zachránit jen přechodem na jejich stranu. Byl jsem doveden před dva spojenecké monarchy a dostal souhlas, abych odešel se zbraněmi do týlu, dokud podmínky nedovolí návrat celé brigády do vlasti. V důsledku okolností jsem se nemohl spojit s generálem Franquemontem. Musel jsem se rozhodnout rychle a sám. Chopil jsem se příležitosti zachovat vlasti šest stovek chrabrých mužů…"
Vznešená slova, z nichž na hony páchla snaha o osobní prospěch, se nesetkala u Fridricha I. s kýženým ohlasem tím spíše, že pěchota generála von Franquemonta zachovala sobě čest a Napoleonovi věrnost. Württemberský král byl odhodlán zůstat na Napoleonově straně. Normanna kázal vsadit do želez, pokud by měl tu drzost a vrátil se domů, oba jezdecké pluky nařídil rozpustit, příslušníky zbavit všech württemberských vyznamenání a zařadit do jiných jízdních mysliveckých pluků. Normann nabídl své služby Rakušanům, ti však s ohledem na pruské spojence (kteří generálovi přepad u Kitzenu nezapomněli) odmítli. Vrátil se domů až po smrti krále Fridricha v roce 1816, vstup do hlavního města mu ale byl zapovězen i pak. Zemřel na tyfus v roce 1822 v Řecku, kde bojoval proti Turkům…
Otázku saského a württemberského zběhnutí nelze hodnotit jinak než tak, jak to učinili Erckmann a Chatrian ústy pěšáka Josepha Berthy:
"Ti Sasové říkají, že bránili svoji vlast; budiž, ale říkají nepravdu. Stačilo, aby nás opustili na cestě z Düben; kdo by jim v tom bránil? Mohli to udělat jako Bavoři a přiznat barvu před bitvou. Mohli zůstat neutrální, mohli rovněž odepřít službu, oni nás však zradili, neboť se šance obrátily v náš neprospěch. Kdyby viděli, že vyhráváme, stále by zůstali našimi dobrými přáteli, aby dostali svůj podíl (…). Tak o tom smýšlel každý a proto ti Sasové zůstanou zrádci na věky věků…"
Zbývá dodat, že tyto dezerce nemohly mít na výsledek bitvy podstatnější vliv. Sasové čítali (podle L. Petreho) k 17. říjnu 4544 mužů a 22 děl. Dva von Ledererem vedené kyrysnické pluky (von Zastrow a Garde du Corps) a část pěchoty s von Zeschauem v čele zůstaly po boku Francouzů až k rýnské hranici, kde jim Napoleon vzdal dík, načež je ze svých služeb se ctí propustil. Část saských gard přešla ke spojencům až 19. října. Včetně Normannových Württemberčanů tedy ono pondělí přeběhlo maximálně 4000 mužů s 20 děly.