Francouzských vzpomínek na pobyt a akce v severních Čechách roku 1813 i na jižní Moravě v letech 1805 i 1809 existuje dost, o průniku z Bavor, či Horních Rakous přes Šumavu ale neexistuje prakticky žádná. Nebo jsem si to myslel, dokud jsem nenarazil na ojedinělé vzpomínky dragounského poddůstojníka Jeana-Auguste Onyona, který se na podzim roku 1805 dostal až za českou zemskou hranici a klel, že musí šplhat přes, jak napsal, „nebetyčné hory, vysoké jako nebe“. Udivovaly jej šumavské hvozdy, neboť pocházel z rovinatého, málo zalesněného kraje kolem Laonu. Mířil na Klatovy, pěší dragouni generála Baraguey d’Hillierse, k nimž patřil, je obsadili a místní obyvatelé přijali cizí vojáky beze strachu. Malý odřad pěších dragounů provedl dokonce výpad proti předním strážím jednotek arcivévody Ferdinanda d’Este, které unikly z Napoleonem obleženého Ulmu a Klatovy raději vyklidily. Byl to jediný střet s Francouzi, k němuž v západních Čechách roku 1805 došlo a Onyon jej v první ze tří částí svých vzpomínek, nazvaných Mes campagnes d’Ulm et d’Austerlitz en 1805 popsal s obdivuhodnou lehkostí, jisto dávkou poetiky a rozmarností pravého galského ducha .[1]
Pěší dragouni, Jean-Baptiste Édouard Detaille
„V Čechách jsme trávili celé dny přelézáním přes nezměrně vysoké hory; některé byly porostlé jedlemi starými jak sám čas, vysokými až do nebe s kmeny bez větví až ke koruně, které vypadaly, že podepírají nekonečnou střechu z ponuré zeleně. Jiné zase byly tvořeny obrovskými skalami nakupenými jedny přes druhé a proměnlivých barev podle toho, zda je tvořily mramorové bloky bílé, černé, či šedé. Tu nejvyšší půdu pokrývaly tlusté a sněhem pokryté ledy.
V údolích, které hory dělí, se stále rozprostíraly jedlové střechy, pod které slunce nikdy neproniklo a kde bylo světla asi tolik, že byste stěží mohli číst Moniteur, jakkoliv, byť je ze všech novin nejlépe čitelný, nejdelší a nejspíš následkem toho i nejnudnější.
Napříč celou tou divokou krásou se nachází jen pár chatrčí postavených z trámů, překládaných jedny přes druhé a upevněných na nárožích velkými dřevěnými klíny. Střechy mají ploché, pokryté krátkými tenkými prkny, na kterých leží kousky skal. Prostí obyvatelé nás přijímali beze strachu a viděli nás odjíždět bez lítosti. Do toho obrazu si přimyslete jako protiklad k chmurnému tichu, které těmto místům vládne, řídkou palbu našich vojáků po nepřátelích, který pře námi prchal a nechával nám za sebou večer co večer svá ohniště, baráky i kuřata na rožni… V porovnání s posledními dvěma týdny, strávenými kolem Ulmu tu vedeme pohodlný život, leč včerejšek je stejný jak dnešek a zítřek se mu bude podobat.
Jsme jen kousek od Klatov a poprvé od našeho vstupu do Čech se nám nepřítel pokusil nastavit vzdorně čelo. Jeho armádní sbor má obsazené město; silné odřady obsazují pláň, která nás dělí. Právě jsme podstoupili dost vážnou šarvátku… a nikde ani peloton kavalerie, která by nám chránila křídla, ačkoliv máme co činit s jezdectvem…!
Radíme se a vbrzku máme plán…Šéfové batalionů, kapitáni a mnoho poručíků naší divize má koně; dokážeme dát dohromady na dvě stovky jezdců, kteří bezpochyby dobře obstojí a účinně pěchotu ochrání.
V méně než deseti minutách je na světě skvělá eskadrona složená jen z důstojníků, zformuje se do bitvy,rozdělí se na pelotony a hne se, aby vyrazila kupředu. Velení pěších jednotek je v každé kompanii svěřeno poddůstojníkům.
Naše kavalerie postupuje spořádaně, nejdřív s klidem, dojde dost blízko k rakouským jednotkám a ty dost překvapí, že dnes vidí jezdeckou jednotku, kterou v uplynulých dnech vůbec nespatřili a jejíž příjezd neohlásil ani jediný signální zvuk trubek. Ještě udivenější jsou, když, že na ně ta improvizovaná kavalerie podniká ten nejlépe vedený a nejtvrdší útok na tělo, v mžiku je srazí, pronásleduje a vjede do města, kterým se jen prožene a strhává na útěk jednotky, které tu byly ponechány ke střežení města. Vydají nám to město bez odporu.
V té nádherné bitce jsem měl čest velet pelotonu tiraillérů umístěných na bocích kolony, aby propátrala všechna místa, které by mohl mít nepřítel obsazena. Zápal našeho jezdectva nás strhl, už jsme nepochodovali, ale pádili, abychom měli na vítězství podíl.
Já postupoval rychle s nabitou puškou, byl jsem připravený střílet na první kasku z černé kůže, která by si troufla se přede mnou objevit, když tu jsme spatřil za odvrácenou hranou jednoho příkopu rakouského jezdce, zavaleného vahou jeho koně, který upadl při přeskakování překážky.
Běžím k němu s bodákem před sebou a prstem na spoušti své zbraně. ,Prisonnir!‘, křičím hlasem, který mám hodně silný.
Musím říci, že slovo prisonnir je vynálezem francouzských vojáků, kteří si dovolují porážet ty nebohé Rakušáky, aniž by se dávali námahu se studiem jejich jazyka; ti druzí si už na tuhle náhodnou hantýrku zvykli tak, že při odkládání zbraní neváhají a opakují ten náš výmysl v domnění, že mluví dobře francouzsky, zatímco my myslíme, že na ně voláme německy…
,Parbleu,‘ povídá mi tentokrát dobrou francouzštinou ten spadlý jezdec, ,beztak jsem už pod břichem svého koně uvězněný až příliš, a když mi nepomůžete, abych se ho zbavil, náramně riskuji, že pod ním strávím celý zbytek tažení.‘
Po vítězství se dostává na řadu šlechetnost! Šavle mého zajatce je na tři kroky od něho, sedlové holstry nemá na dosah ruky, zrady se tedy bát nemusím. Položím pušku na zem, pomůžu jezdci, aby se vyprostil, pomáhám mu, aby se zvedl, a on to má hodně zapotřebí, i když zraněný není.
Je to mladý důstojník, nanejvýš pětadvacetiletý, zatraceně hezký chlapík, na mou věru…! Pád ho celý pohmoždil… .Ten zatracený kůň,‘ povídá, , mi skoro zlámal žebra; sotva se za vámi budu belhat!‘
A já, šlechetný vítěz, já mu nabídnu rámě, které on bez okolků přijme. Jeden dragoun vede jeho koně za udidlo a my putujeme k městu, které už naše kavalerie obsadila…“
Jiří Kovařík
[1] Oynon, Jean-Auguste: Campagnes et souvenirs militaires. In: Carnet de sabretache 1914, p. 246 a d.
Divize pěších dragounů
V roce 1803 byly založeny dvě divize pěších dragounů (divisions de dragons à pied) po třech brigádách pod velením divizních generálů Kleina a Baraguey d’Hillierse. V roce 1805 byli pěší dragouni pro tažení do Německa reorganizováni podle instrukcí ministra války z 7. fructidoru roku XIII (25. srpna 1805). Ve Strasbourgu byla založena jedna divize o čtyřech plucích. Každý pluk pěších dragounů měl dva bataliony po šesti rotách.
Každý z 24 pluků tvořících čtyři dragounské divize Velké Armády dodal dvě roty pěších dragounů. Sestava divize pod velením divizního generála Louise Baraguey d’Hillierse byla následující:
1. brigáda – brigádní generál Joseph-Fidèle Lesuire
1. pluk pěších dragounů, plukovník Ythier-Sylvain Privé[1] (pluky od 1. dragounské divize generála Kleina):
- batalion – roty od 1., 2. a 20. pluku
- batalion – roty od 4., 14. a 26. pluku
2. pluk pěších dragounů, plukovník Jacques Lebaron[2] (pluky od 2. dragounské divize generála Walthera):
- batalion – roty od 10., 13. a 22. pluku
- batalion – roty od 3., 6. a 11. pluku
2. brigáda – brigádní generál Etienne Brouard
3. pluk pěších dragounů, plukovník Louis Beckler[3] (pluky od 3. dragounské divize generála Beaumonta):
- batalion – roty od 5., 8. a 12. pluku
- batalion – roty od 9., 16. a 21. pluku
4. pluk pěších dragounů, plukovník Nicolas-Martin Barthélemy[4] (pluky od 4. dragounské divize generála Bourciera):
- batalion – roty od 15., 17. a 25. pluku
- batalion – roty od 18., 19. a 27. pluku
Celková síla divize činila cca 7.200 mužů a 10 děl. Vedle Baraguey d’Hilliersových dragounů postavil jeden batalion pěších dragounů také maršál Masséna v Itálii (pěší dragouni z pluků č. 23, 24, 28, 29 a 30 – pluky dragounské divize generála Mermeta). Divize pěších dragounů Velké Armády byla rozpuštěna již 8. prosince 1805, Massénův batalion v lednu 1806, a dragouni se vrátili ke svým mateřským jednotkám (částečně již doplněným kořistními rakouskými koňmi).
Jakub Samek, Napoleonova armáda v roce 1805.
[1] Plukovník 2. dragounského pluku.
[2] Plukovník 6. dragounského pluku.
[3] Plukovník 8. dragounského pluku.
[4] Plukovník 15. dragounského pluku.