Když vám místo toho, že pluk gardových dragounů byl založen dekretem z 15. dubna 1806 a spolu s jízdními granátníky nadále formoval brigádu těžkého jezdectva Císařské gardy, odborník Acaballado poví, že „byli určeni i jako vojenský doprovod ke stráži u obou císařoven“, a je to jen začátek, je to opravdu nepříjemné. Ano, císařovna Josefína se skutečně stala patronkou pluku, který byl součástí Císařova Vojenského Domu. Ovšem tím to také zhruba celé končí. Neexistuje nic jako „určení jako vojenský doprovod ke stráži“, natož u obou císařoven. Josefína nepřestala být patronkou pluku ani po rozvodu. Po její smrti, a to zas odborník neví, byť si to může přečíst i na wikipedii, jezdili každoročně bývalí dragouni 29. května do Malmaison, aby jí zde vzdali poctu.
L. Rousselot, Planche No. 13
Horší než pohádky o tom, jak dragouni hlídali císařovny, je tvrzení, že šlo o střední jezdectvo. Odborník zapomněl, že mluví o dragounech Císařské gardy. A jsou-li, samozřejmě, řadoví dragouni středním jezdectvem, gardoví jsou zcela jednoznačně jezdectvem těžkým. Jednak tedy pro zmíněnou příbuznost s jízdními granátníky a příslušností k brigádě těžkého jezdectva, a tedy zcela stejný způsob nasazení. Jednak proto, že se pluk formoval a doplňoval vybranými a zkušenými dragouny (každý pluk měl každý rok dodat 12 mužů s 10 lety služby), pro které platila minimální výška 5 stop a 4 palce (173 cm), a také koně svou výškou odpovídali koním těžké kavalerie (1,52-1,55 m), při výběrové kvalitě pro Císařskou gardu (stáří 4-6 let). Říci do očí majestátním gardovým dragounům, že byli středním jezdectvem, to by chtělo odvahu. Facebooky snesou všechno. Ale já nebudu komentovat všechno. Pomineme třeba výraz „brčálová zeleň“. Vyberu přesto ještě tři radosti.
Za „reminiscenci na polopěší původ dragounů“ označuje odborník patrontašku. Trochu zapomíná, že patrontašku měla celá kavalerie, protože jak jinak mít náboje po ruce, že ano. Pane reminiscence.
A „ponechali si mušketu“, ano, „ponechali“. Ovšem, jízdní granátníci vozili pušku dlouhou 1,44 m i bajonet také. A dragouni vozili gardovou dragounskou pušku vz. 1777/An9-11, dlouhou 1,46 m. Najděte dva rozdíly.
A to nejlepší nakonec: „Dragouni byli vyzbrojeni pro ně zvlášť vykonstruovanou dragounskou šavlí, která patří svým řemeslným provedením k nejdokonalejším sečným zbraním francouzské armády.“ Vykonstruované jsou tyhle odborníkovy nesmysly. Můžeme si sem přeložit třeba Rousselota: „Šavle byla stejného vzoru jako šavle jízdních granátníků, s lehce zakřivenou čepelí, nasazenou na rukojeti zdobenou granátem…“ Jde o těžkou šavli vz. 1802. Vznikla čtyři roky předtím, než Napoleon zformov… to je jedno. Podobnou zbraň vozili také jízdní karabinici.
Šavle jízdních granátníků (a gardových dragounů), RMN
Rána z milosti: „Co se historie bitev týče – dragouni patřili svým častým nasazováním a vysokým počtem dragounských pluků v řadové armádě (nikoliv v gardě) k nejvíce nasazovanému druhu jezdectva. Mohlo by se laicky říci – byli to takoví dělníci války.“ – škoda, že je to ale právě o těch gardových dragounech, o nichž se tedy mnoho nedozvídáme (byť s ohledem na výše uvedené spíše naštěstí). Není tak složité zjistit, kde byla a jak intenzivně byla nasazována gardová těžká jezdecká brigáda, že? Asi je. Pruské a polské tažení, Pyrenejský poloostrov, válka roku 1809, tažení do Ruska, válka roku 1813 v Německu, francouzské tažení 1814 (vyznamenali se mj. u Montmirail), belgické v roce 1815. Všude, kde byla nasazena Císařská garda, tam byli také od svého vzniku gardoví dragouni.
Výřez panoramatu bitvy u Waterloo, Louis-Jules Dumoulin 1912
Připomíná to malinko dávnou historku s praporcem. V Musée de l’Empéri je uložen praporec vz. 1804, na němž se skví nápis „Císař Francouzů pluku Dragounů Císařovny“. I zajásali novodobí dragouni a bez dalšího jali se jej nechat reprodukovat. Záslužný počin. Až na to, že je mělo zarazit, že jde o prapor objednaný správní radou pluku v roce 1811, a tou dobou již jejich císařovna nebyla císařovou císařovnou. Pierre Charrié, přední francouzský vexilolog, říká, že lze předpokládat, že byl praporec právě proto císařem odmítnut; šlo o neoficiální název pluku. Buď jak buď, 15. srpna 1811 dostal pluk jen orlici na žerdi bez praporce, a praporec se sporným nápisem pluk nosit nemohl, z rukou panovníka mu předán nikdy nebyl. Což nebrání dnešním dragounům, aby tak s pýchou, jež je srovnatelná leda s nedostatkem povědomí o tom, co činí, činili.
Je to nedůstojné, je to dětinské, je to opřené o Hurvínkovy představy o armádě a o válce přelomu 18. a 19. století. Je to nepřijatelné, a je to dokonale zapadající do stylu, který „Akce Acaballado“ a příbuzné projekty drží již asi šest let.