Guibertovy kolony.
Kolem roku 1766 je dosaženo významného pokroku; naučili jsme se svinovat batalion do sevřené kolony tím nejjednodušším a nejrychlejším způsobem, způsobem, který jsme si uchovali pro rotní kolonu[1]). Bez obratů a bez pravoúhlých pohybů: každý peloton se má přesunout bokem, vybočit a nejkratší cestou nastoupit na sobě určené místo v koloně. Tato metoda je do naší armády uvedena hrabětem de Guibert, budoucím autorem Essai général de tactique. Díky dalším dokumentům víme, že postup svinutí do kolony byl uveden do praxe ve většině pluků a že, kolem roku 1769, již jednotky tyto tzv. „Guibertovy kolony“ či „kolony podle Guiberta“ znaly a užívaly. Budou oficiálně přijaty v ordonanci z roku 1769 pro lehké jednotky, nebudou však nadále plně užívány způsobem, který jejich autor určil.
Rytíř de Saint-Pern, maréchal de camp, ve svém Spise o způsobu, jak zjednodušit některé manévry[2]) vydaném před rokem 1771, zmiňuje Guibertovy kolony na dvou místech: soudí, že poslední ordonance (1766) se neomezuje dostatečně na evoluce užitečné během války, že obsahuje příliš mnoho povelů a prováděcích detailů, atd. Navrhuje určitý způsob vytočení bočním pochodem, k němuž napsal: „Tyto zásady jsou známé všem jednotkám, jež jich následují při formování Guibertových kolon pravým i levým bokem;“ a dále doplňuje: „Obtížnost terénu, příliš velký počet jednotek mohou být skutečně překážkou; …jednoduchou odpovědí na tuto nevýhodu je zformování jedné či více Guibertových kolon.“
Mít konečně jednoduchý a rychlý nástroj ke zformování a rozvinutí sevřené kolony se stalo významnou výhodou. Od té chvíle bylo možné opustit zdlouhavé pochod v koloně s celým rozchodem; držet jednotky shromážděné na malém prostoru, nechat je manévrovat na bitevním poli, rychle je rozvíjet do linie nebo útočit v hluboké sestavě.
Bylo to řešení, k němuž směřovalo úsilí vojáků, kteří ve snaze odstranit krajnosti Folardovy i krajnosti tenké sestavy, hledali od roku 1715 skutečně praktický prostředek pro formování a pohyb kolon.
Zdá se, že „kolony podle Guiberta“ byly ministrovi navrženy poprvé v Projektu instrukce o rozvinování pěchoty[3]), který je uchován v archivech ministerstva války mezi dokumenty bez data a beze jména autora.[4]) Několik zmínek platné ordonance dokazuje, že tento obsáhlý rukopis pochází z doby po roce 1764, a pravděpodobně i 1766. Bez pochyby jde o projekt Guibertův, který jej z velké části doslova zopakuje v Essai général de tactique, a v kapitolách věnovaných pěchotě jej v podstatě jen rozvine. Všude v něm nalézáme jeho styl, málo vzletný. Tento první náčrt slavného díla musel být sestaven pod vedením hraběte Guiberta, autorova otce a dřívějšího náčelníka štábu maršála de Broglie. Začíná předmluvou, která se nám dochovala, a obsahuje tři části: první se zabývá postupy svinutí a rozvinutí „kolon podle Guiberta“; druhá se zabývá výcvikovými tábory nezbytnými k tomu, aby generálové uvykli praxi velkých manévrů; a třetí je věnována pohybům armády, a právě tu Guibert zopakuje takřka beze změny ve svém Essai général de tactique. Ukazuje tam významné výhody, které přinese aplikace nových postupů při rozvinování velkých kolon a armád.
Otázku mysliveckých rot nepovažuje za vyřešenou, nebo alespoň doufá, že bude vyřešena podle idejí maršála de Broglie. Předpokládá, že bude vytvořena myslivecký rota v každém batalionu a pro jednoduchost stanovuje jako zásadu, že se granátníci a myslivci budou řadit do vnějších rot batalionu, na pravé a levé křídlo v linii, do čela a týlu v koloně. S takto stanoveným obecným pravidlem již nebude třeba formulovat v detailu žádné evoluce další úpravy. Aby byla věc ještě zjednodušena, je předepsáno, aby pro pochod v koloně čelem vpřed či vzad, byl proveden rozklad jen po pelotonech, a že za pochodu bude rovněž udržována stále kolona po pelotonech, „tato sestava je nejvhodnější pro dlouhé pochody, vhodnější pro různé krajiny, jimiž můžeme procházet, a pro jednotky méně vysilující. Mohou nicméně nastat okolnosti, kdy budeme, kvůli povaze krajiny, muset pochodovat s užším čelem; ale jakkoli by byla krajina otevřená, naše čelo nesmí být nikdy širší.“
Při rozkladech vpřed či vzad, „budou pelotony pochodovat v sevřených rozchodech, tj. se třemi kroky mezi pelotony, a dvěma kroky mezi řady, a to kvůli volnosti pochodu. Tím snížíme hloubku kolony a zvýšíme rychlost rozvinování.
Každý batalion, který bude pochodovat bokem na prodloužení linie, kterou zaujímá, se rovněž zformuje do kolony po pelotonech, ale čtvrtobraty, a pelotony mezi sebou během pochodu budou udržovat rozchody rovné svému čelu, a to tak, že batalion zabere do hloubky svého pochodu přesně takový prostor, který potřebuje, aby se ustavil do bitevní sestavy.
Má-li se batalion svinout do kolony na pravý peloton, ten se nehýbá; všechny ostatní provedou vpravo v bok a vypochodují zdvojeným krokem, nastoupí za pravý peloton, jeden za druhým v pořadí, v němž byly v bitevní sestavě.
Protože všechny pelotony vypochodují současně, jejich vytočení si lze snadno představit: je provedeno tak, že každý voják po provedení vpravo v bok se urychleně stočí vně směru, kterým má peloton pochodovat, tak, aby byl každý řad uvolněný asi o jeden krok a mohl snadno směřovat diagonálně. Je zřejmé, že pelotony poté pochodují šikmo a sledují více či méně diagonální linie podle hloubky, v níž zaujmout své místo v koloně. Je na každém veliteli pelotonu, aby podle toho upravil svůj pohled na věc a směr pochodu řídil.“
Může se stát, že bude pro útok v koloně batalion svinut za pochodu. „První peloton bude pochodovat malým zdvojeným krokem, zatímco se ostatní zformují velkým zdvojeným krokem za ním.“
Ke zformování batalionu na levé křídlo provedou pelotony vlevo v bok a postoupí před poslední peloton. Batalion se rovněž svinuje na střed, pelotony pravého křídla provádějí vlevo v bok a nastupují vpřed, zatímco pelotony levého křídla provádějí vpravo v bok a nastupují dozadu.
Pro manévrování lze zformovat podle stejných pravidel kolony po divizích.
„Kolony se bočním pochodem v žádném případě neformují je pro pochod. Tuto metodu lze aplikovat na všechny různé druhy kolon, ať již v evoluční, pochodové, útočné či ústupové, a pro všechny platí stejný princip.
Všechna jednotlivá formování kolon popsaná výše mohou působit jako četná, ale ve skutečnosti poskytnou v praxi každému schopnému vojákovi jediný jednoduchý a snadný mechanismus, aplikovatelný v každém terénu a za všech okolností, a právě takový efekt jednoduché a užitelné manévry přinášejí: pro jednotky nejsou náročné na pochopení.“
Určené postupy pro rozvinování jsou obrácené k předešlým; ale než se rozvineme do linie, zformujeme napřed divize. Toto opatření je patrně přijato jen podle pruského příkladu: „Pruský král dával přednost kolonám formovaným po divizích jako nejvhodnějším pro jakýkoli terén, a jako nejschopnější udržet pořádek, rychlé při rozvinutí, neboť nejsou ani příliš široké, ani příliš úzké.“
Kolona po divizích se rozvine na jakoukoli divizi podle toho, za kterou část budoucího čela nastoupíx;.
Pro rozvinutí namístě provede každá divize vpravo či vlevo v bok a postoupí vpřed, šikmo směrem k místu, které má zaujmout.
Cokoli o tom autor spisu říká, nejde zde zcela přesně o „zásuvný“ pohyb (mouvement de tiroir) zkoušený v pruské armádě, který se provádí pohyby v pravém úhlu.
Kolony s celým rozchodem lze rovněž rozvinout vpřed. Divize v takovém případě nepochodují bokem, ale provádějí osminu obratu (demi-quart de conversion), pochodují přímo k místu, které mají zaujmout, a nastupují na ně, aby se vyrovnaly.
Takový postup je výjimečný; lze jej užít výhradně pro jednotky určené pro obranu nebo na místech bitevní sestavy, jež jsou vzdálená od nepřítele. Výhodně může posloužit, abychom u nepřítele vytvořili iluzi o síle kolon a o dispozicích, které hodláme zaujmout.
„V dobře kombinované směsici kolon zformovaných v sevřených i celých rozchodech spočívá veškerá lstivost rozvinování, neboť díky takové směsici můžeme pomocí otevřených a prodloužených kolon vytvořit i s málem vojáků dojem mnohem silnějších jednotek na těch bodech, na nichž chceme držet obranu, zatímco v sevřených a nehlubokých kolonách nasazujeme větší síly, které v rychlosti rozvinujeme na místech, proti nimž chceme působit.“
Celá tato pasáž je velmi analogická s kapitolou, kterou stejné otázce věnuje Guibert ve svém Essai général de tactique.
Tato podobnost není o nic méně zřetelná v závěru první části, kde jsou potvrzené výhody nových postupů.
„Promysleme nyní neodstranitelnou pomalost čtvrtobratů, obtíže při hledání terénů, jež jsou pro ně vhodné, a konečně i nedostatek prostředků této staré metody, jež existovala jako jediná, bez ohledu na terén a okolnosti; srovnejme ji následně s rychlostí a jednoduchostí nových rozvinování, která lze uzpůsobit terénu i okolnostem, s prostředky a jejich nesčetnými kombinacemi, které se schopnému důstojníkovi nabízejí, a pochopíme snadno, jakého stupně dokonalosti tato část taktiky dosáhla, a jak je důležité, aby jednotky a především generálové jejich teorii a používání vstřebali.
Jsme si přitom vědomi, že projekt takového předpisu, pokud by měl být poslán jednotkám, by mohl být sepsán způsobem mnohem stručnějším. Ale sepsat předpis pro jednotky, nebo představit ministrovi projekt předpisu, jsou dvě různé věci.“
A třetí část se napojuje na první několika následujícími řádky, jež takřka do písmene převezme Essai général de tactique:
„V první části ustavené zásady povedou všechny velké pohyby armád a poslouží jako základ k tomu, o čem pojednáme zde; neboť veškeré ideje o taktice jsou drženy v jedné posloupnosti, a jediný rozdíl mezi pochyby armády a pohyby pluku spočívá v tom, že armáda potřebuje složitější a širší kombinace.“
Ve spise, který studujeme, nalézáme ještě ohrazení se proti předsudkům vůči inverzi (převrácenému uspořádání), jejichž se Guibert vždy prohlašoval odpůrcem: „Jde o předsudek, kterým jsme klamáni, a musíme doufat, že jednoho dne otevřeme oči. Protože proč si vnucujeme strašlivou nevýhodu nemoci rozvinout kolonu vpřed jejím týlem stejně jako čelem, a bát se umístit na její pravé křídlo jednotky křídla levého! Potřebujeme, aby se kolona, bez ohledu na počet batalionů, které ji tvoří, mohla rozvinout vpřed, vzad, a na střed svým pravým i levým křídlem. Taktika v celé Evropě je v tomto ohledu toporná a chybná. Jde o velkou změnu, která by vyžadovala podrobnější rozbor, a je třeba k ní přivést pozornost pana vévody de Choiseul.“
Pokud jde o kolony vícera batalionů a rozvinování armády, autor spisu sleduje zásady, které posloužily coby základ pro instrukce vévody de Broglie.
„Sbor tvořený více bataliony, a tím spíše armáda, musí vždy pochodovat v co největším možném počtu kolon, neboť čím více je kolon, tím rychlejší a přesnější je všeobecné rozvinutí, neboť kromě toho, že hluboké kolony se rozvinují dlouho, je obtížné měřit a dodržovat přesné rozchody, které musejí udržovat.
Všechny kolony se musejí rozvinout současně, a za tím účelem je třeba dohodnout určitý signál. Užívání signálů je ostatně třeba zobecnit, a to bez obav, že nepřítel pochopí jejich smysl: „Teorie vašich signálů bude pochopitelná jen pro vás samotné. Pochopili jsme snad signály, které prováděl nepřítel v roce 1762 na březích Fuldy.
Rozdělení armády do divizí, jež každá formuje svou kolonu, pochodový pořádek v maximální možné míře bez variací, může vést k jakékoli bitevní sestavě. Právě z této jednotnosti a z této jednoduchosti se rodí libovolný počet kombinací.“
Armádu tak v zásadě tvoří stejný počet divizí jako kolon. Ve zvolených příkladech se armáda skládá ze čtyř pěších divizích po osmi batalionech a dvou divizí jezdectva.
Při přiblížení se na jednu nebo několik mil od bitevního pole, kolony upraví své rozestupy, které musejí odpovídat přesně počtu batalionů, které se budou rozvinovat do první linie.
500 nebo 600 kroků od místa, kde se mají rozvinout, se kolony zformují po divizích v sevřených rozchodech, a poté vypochodují vpřed, aby se rozvinuly.
„A na tomto místě je třeba hovořit o bolestivém a mátožném omylu spočívajícím v představě, že armáda musí pochodovat v bitevní sestavě v dokonalé vyrovnanosti jako celek. Omyl, který sice praktikují v Prusku, ale který jen dokládá, že mají dobře vycepované jednotky, a je čistě teoretickým a mírovým cvičením. Protože, za prvé, kde během války najdeme terén ke společnému a jednotnému pohybu širokých linií? Za druhé: k čemu je dokonalé vyrovnání dobré? Mohlo být užitečné ve staré taktice, když jsme se sráželi masa proti mase, protože v tu chvíli nabízelo jednotnost v pohybu a v síle, ale dnes, v našich předstíraných útocích pěchoty, ke kontaktu a k úderu nikdy nedochází. Za třetí: co je účelem pochodu, ať už vpřed nebo při ústupu? Překonat určitou vzdálenost. A dosahujeme toho snad krokem o jedné stopě, tímto pomalým krokem, do kterého jsou Prusové nuceni, aby dosáhli svého dokonalého vyrovnání? Je dáno, že když linie pochoduje, pochoduje, aby napadla nepřítele, aby jej pronásledovala, nebo aby se mu vyhnula. Přitom žádný z těchto účelů nevyžaduje ani pomalost ani pečlivou symetrii vyrovnání.
A tedy kdykoli, kdy má naše linie pochodovat při našich manévrech v bitevní sestavě (linii), generál jí určí místo nebo vzdálenost, kam se má přesunout, a celá linie vyrazí krokem řádně určeným (protože pokud se jednotky drží správných zásad, musejí všechny pochodovat stejně dlouhým krokem a stejnou rychlostí), každý batalion, každý pluk, každá divize se při svém vlastním pochodu vyrovnává co nejdokonaleji je schopná, každý generál velící brigádě nebo divizi přizpůsobuje svůj pochod tak, aby linii dodal co nejvíce jednotnosti, ale nikdy a v žádném případě se linie nesnaží vyrovnávat jedno křídlo na druhé, a zpomalovat za účelem chiméry dokonalosti vyrovnání svůj krok.“
V závěru svého spisu Guibert dokládá výhody, k nimž má vést nasazení kolon, takových, jejichž formování vyučuje: armáda je v ruce svého velitele vždy připravena směrovat nebo se rozvinout v libovolném směru, může v rychlosti zaujmout i změnit svou bitevní sestavu, za předpokladu, že je kryta předvojem, který maskuje její pohyby a dává jí čas k manévru.
Odstraňuje tím obtíže, pomalost a komplikace vyrovnanosti a pochodu v bitevní sestavě (linii), kterými se zaobírá množství jeho současníků.
[1]) Autor píše v roce 1907.
[2]) Mémoire sur la manière de simplifier quelques manoeuvres.
[3]) Projet d’instruction sur les déploiements de l’infanterie.
[4]) Karton č. 9.