Následující text je součástí úvodu k překladu pamětí kapitána 95. pluku Jonathana Leache. K vydání připravuje nakladatelství Elka Press. Přikládáme také návrh obálky české verze Leachových pamětí.
Jednotka vznikla na základě potřeby změnit taktickou doktrínu uplatňovanou Brity během americké války za nezávislost. V průběhu těchto bojů dostávala britská řadová pěchota od jednotek amerických harcovníků na frak. Příčinou byla skutečnost, že řadová pěchota nedokázala na jejich útoky včas reagovat. Další problém představovala výzbroj; britská pěchota byla vyzbrojena mušketami s hladkým vývrtem.[1] Ty sice měly na svou dobu slušnou kadenci (až čtyři výstřely za minutu), ale nebyly zrovna přesné.
Na konci roku 1799 byl britskému ministrovi války předložen návrh podplukovníka Williama Stewarta vytvořit sbor ostrostřelců vyzbrojených puškami s vrtanou hlavní, snad ovlivněný také jeho nedávným pozorováním kampaně rakouských myslivců v Itálii.
V lednu 1800 zformovali plukovník Coote Manningham a podplukovník William Stewart střeleckou brigádu (The Prince Consort’s Own); byl to pěší střelecký pluk britské armády vytvořený jako „experimentální sbor střelců“, který tvořili odstřelovači, průzkumníci a harcovníci. Za den vzniku 95. pluku je potom považován 25. srpen 1800. Původně nesl označení Rifle Corps (střelecký sbor) a až 25. prosince 1802 obdržel číslo 95. v pořadí řadových pluků, pod kterým se proslavil. Oficiálně se název pluku objevuje buď jako 95. (Rifle Corps) nebo 95th Regiment of Foot (Rifles).
V roce 1816, na konci napoleonských válek, byla jednotka rozšířena a znovu přejmenována, tentokrát na „střeleckou brigádu“ (The Rifle Brigade).
95. pluk (Rifles) byl vystrojený „zelenými kazajkami a černým řemením“ (Green Jackets, Black Belts), na rozdíl od červených uniforem a bílého řemení řadové pěchoty (Red Jackets and White Belts). Vojáci ostatních jednotek na něj pohlíželi jako na jakousi zvláštnost.
Ostrostřelci 60. a 95. pluku Rifles během poloostrovní války, C. Hamilton Smith, (1776–1859).
Příslušníci tohoto ostrostřeleckého pluku nebyli nazývání vojíny, každý muž – od velícího plukovníka celé jednotky až po nejposlednějšího rekruta – byl nazýván „střelec“ (Rifleman). Úkolem riflemana bylo především likvidovat nepřátelské důstojníky, poddůstojníky a působit ztráty mimo dosah nepřítelových zbraní. V jednotce neexistovaly tělesné tresty a bičování, v britské armádě jinak obvyklé, utužoval se esprit de corps, podporovala iniciativa a vychovávalo se k samostatnosti.
Střelecký výcvik probíhal na terč velikosti muže na 50 yardů, pak vzdálenost rostla, střílelo se ve stoje, v kleče i vleže na pohyblivé cíle, nacvičoval se přesun během i přískoky a postup i palba ve třech druzích různě rozevřených rojnic v základní jednotce, jíž byl half-platoon, půl čety (či česky družstvo). Základ pro ofenzivní i defenzivní boj tvořily dvojice, které se kryly navzájem; jeden muž vzadu nabíjel, pak křikl ready, připraven, a teprve tehdy mohl ten vpředu pálit. Obyčejný voják tu měl naději na postup a z těch nejlepších se stávali Chosen Men, vyvolení muži, kteří byli schopni zastoupit i vyřazené poddůstojníky.
Ostrostřelci byli vyzbrojeni křesadlovou puškou Baker Rifle a prodělávali speciální výcvik. Jednotky těchto zárodečných „Green Jackets“ se staly v následujících letech během tažení na Pyrenejském poloostrově a v dalších taženích proti Napoleonovi důležitou částí Wellingtonovy taktiky.
Za „otce zakladatele“ všech ostrostřeleckých pluků bývá také považován sir John Moore. Ten přišel s myšlenkou použít vojáky vybrané z různých pluků (a dobrovolníky), kteří projevili na bojišti a v tábořištích iniciativu. Měli být schopni uvažovat nezávisle (na rozdíl od svých protějšků, červenokabátníků) a kritériem výběru bylo také to, že byli vynikající střelci. Sir Moore byl zařazen do služby již v březnu 1776, tedy v pouhých čtrnácti letech (nastoupil k 51. pěšímu pluku, pozdějšímu Kings Own Yorkshire Light Infantry). V roce 1790 už velel vlastnímu pluku. V roce 1803 byl postaven do čela Lehké brigády v táboře v Shorncliffu v jihoanglickém hrabství Kent. V to době se pluky 42nd/53rd Osfordshire a Buckinghamshire Light Infantry staly částí prvního sboru lehké pěchoty (Corps of Light Infantry) a připojily se k 95th Rifles, aby se staly ve Shorncliffu součástí Lehké brigády.
Jakmile se sir John Moore zabydlel ve Shorncliffu, začal uvádět do praxe svoje představy o výcviku 95. pluku v nové taktice. Nepružný dril a taktiku řadových červenokabátnických pluků vystřídalo manévrování v otevřené sestavě s využitím terénu; později bylo přejímáno celou armádou. Mooreovy nové myšlenky zahrnovaly i využití kamufláže (zelené kazajky a černé řemení) a krytí v terénu. Důstojníci nosili kolem pasu rudou šerpu a jejich výzbroj doplňovala šavle (většinou předpisový vzor 1803) a občas jedna či dvě pistole, na základě osobních preferencí. Většina důstojníků 95. pluku byla na svá místa u pluku zařazena anebo povýšena na základě zásluh nebo služebního stáří. Ostrostřelci byli tudíž považováni za elitnější vojáky, než byli červenokabátnicí. Zelená uniforma mohla někdy představovat nevýhodu, britští vojáci byli zvyklí na červené kabátce a tak se občas stávalo, že své spolubojovníky v zeleném omylem považovali za Francouze a stříleli na ně.
Vyvolení muži 95th Rifles byli vyzbrojeni puškou Baker Rifle – na kterou nešlo připevnit standardní bodák britské armády, neboť hlaveň měla odlišný rozměr. Proto dostal každý muž od střelce až po důstojníka poboční zbraň s šavlovým jílcem a krátkou rovnou čepelí (sword), která se dala na pušku připevnit jako nožový bodák. Sir John Moore rovněž chtěl, aby každý příslušník sboru cítil sounáležitost se svými nadřízenými a byl hrdý na příslušnost ke sboru, takže každý muž od nejvyššího velitele až po posledního rekruta, pokud byl tázán co je zač, hrdě odpovídal „Rifleman“.
Ostrostřelci, kterým Francouzi přezdívali kvůli uniformám „kobylky luční“, sloužili během napoleonských válek, v letech 1799–1815. Byli cvičeni pro boj v uvolněné formaci, a byli vedeni k tomu, aby jednali samostatně. Měli operovat ve dvojicích před hlavním tělesem pěchoty jako harcovníci. Učili se využívat co nejlépe přírodních úkrytů a znepokojovat nepřítele mířenou palbou. Tato taktika platila ve své době v Evropě za neortodoxní. Aby ostrostřelci zlepšili rychlost a pohyblivost, používali k předávání signálů polnice (na rozdíl od bubnů lehké pěchoty) a ze stejného důvodu nenosili zástavy. Všichni příslušníci Rifles byli vynikající střelci, takže ačkoliv vypálili jenom dvě rány za minutu, každá jejich střela zabila buď nepřátelského poddůstojníka, nebo důstojníka.
Light Brigade místo aby pochodovala tempem 120 kroků za minutu, pochodovala tempem 140 kroků, nepraktikovala pomalý pochod a většina přesunů se prováděla poklusem. Jejich výcvik vždy začínal a končil na povel „pohov“.
Velitelé ostrostřeleckých jednotek nikdy nepoužívali povel „pozor!“. Povely byly následující: pokud jednotka měla pochodovat z jednoho místa na druhé, vytvořila tvar trojstupu a to na povel „roto, připravit se!“ (stand ready), anebo „četo“, „prapore“ – podle toho, která jednotka se měla dát na pochod. Potom následoval povel „vlevo/vpravo točivě pochodem vchod“ a když se měl útvar zastavit, následoval povel „vlevo/vpravo točivě zastavit stát!“ Nato jednotka zatočila udaným směr, zastavila se a stála v pohovu. Pušky se nosily buď na rameni, anebo nejčastěji v ponosu. Tímto způsobem byli ostrostřelci vždy okamžitě připraveni k boji. Pokud pochodovali v rámci bojových operací, střídali 6 kroků chůze s 6 kroky poklusu, 6 kroků chůze, 6 kroků poklusem a tak dále. 95th Rifles také neměl žádnou zástavu, což je příznačné pro ostrostřelecké pluky britské armády dodnes.
Britský 95. ostrostřelecký pluk byl jedním ze dvou ostrostřeleckých pluků, které bojovaly v napoleonských válkách; druhým byl starší 60. (Royal American) Regiment of Foot. Připomeňme, že v populárních Cornwellových románech o poručíkovi (později majorovi) Sharpeovi slouží Richard Sharpe v 95. pluku a jeho kolega William Frederickson v 60. pluku.
95. ostrostřelecký pluk se během války na Pyrenejském poloostrově proslavil v mnoha bojích a obdržel čestné insignie (battle honors) za své výkony v bitvách u Ciudad Rodriga, Salamanky, Vittorie, Toulouse, u Waterloo a v mnoha dalších. Právě tyto boje líčí na následujících stránkách kapitán Leach.
Proslulou zbraní ostrostřelců obou pluků byla puška Baker Rifle (oficiálně označovaná jako puška pěchoty). Jednalo se o křesadlovou pušku používanou střeleckými pluky britské armády během napoleonských válek. Byla to první standardní puška britské výroby zavedená v britských armádních silách. Tuto pušku poprvé vyrobil v roce 1800 Ezekiel Baker, mistr puškař z Whitechapelu. Britská armáda tuto pěchotní pušku používala ještě ve 30. letech 19. století.
Původní konstrukci pušky Baker ovlivnil plukovník Coote Manningham. Ezekiel Baker dostal jako vzor toho, co je potřeba zkonstruovat, německou mysliveckou pušku. Druhý model, který vyrobil, měl ráží .75, tedy stejnou ráži jako pěchotní mušketa. Hlaveň byla dlouhá 82 cm a měla osm pravoúhlých drážek. Tento model byl přijat jako puška pěchoty, ale než byl nakonec zaveden do výroby, prodělal ještě řadu změn. Třetí a konečný model měl hlaveň zkrácenou z 82 na 76 cm. Ráže byla zredukována na .653, což umožňovalo střílet kulemi pro karabinu. Kuli měla v hlavni (nyní o sedmi drážkách) utěsnit namaštěná ucpávka. Puška měla jednoduchý sklopný hledáček a standardní velký zámek s kohoutem ve tvaru „labutího krku“, stejně jako tomu bylo u muškety Brown Bess.
Podobně jako u německé myslivecké pušky měla puška Baker volutový (spirálový) mosazný lučík za účelem pevnějšího úchopu a vystouplou opěrku tváře na levé straně pažby. Stejně jako jiné pušky měla v pažbě schránku na nástroje a namaštěné plátěné ucpávky . Víčko schránky bylo mosazné a mělo vzadu pant, aby se dalo odklopit.
Pažby se vyráběly z ořechového dřeva a hlaveň držely v pažbě tři ploché klíny. Hlaveň měla také kovovou lištu, na kterou se nasazoval 76centimetrový šavlový bodák, podobný tomu u myslivecké pušky. Puška Baker měřila od hlavně až po botku 116 cm, byla tedy o 31 cm kratší než pěchotní mušketa a vážila téměř 4 kg. Délka hlavně byla 76 cm, s nasazeným bodákem činila celková deléka 153 cm. Puška byla přesnější a měla větší dostřel než běžná pěchotní mušketa (efektivní dostřel 140 metrů, maximální 275 metrů), ale déle se nabíjela. Střelný prach, který zůstával v drážkách vývrtu, nabíjení zpomaloval a ovlivňoval přesnost střelby, proto byla v pažbové schránce pušky uložena také čistící souprava. V letech 1800 až 1838 bylo údajně vyrobeno různých variant Baker Rifle víc jak 22 000 kusů.
Ostrostřelci (1813) na kresbě Richarda Knötla (1857–1914). Vlevo důstojník 95. pluku, uprostřed ostrostřelec 95. pluku a vpravo ostrostřelec 60. pluku. Střelci nosili zelené kazajky do pasu s černými, bíle lemovanými kolety, ruby šůsků a manžetami, jednořadým zapínáním a knoflíky z bílého kovu, kterých byly tři řady, jedna funkční vprostřed a dvě okrasné po stranách. K tomu patřily přiléhavé uherské zelené, modré, nebo volné šedé kalhoty a na hlavu lakované černé čáko přezdívané pro svůj tvar stovepipe, roura od kamen. Mělo obdélníkový štítek a zelenou štětičku nad sponou ve tvaru stylizovaného květu, od něhož se vinuly dokola čáka prověšené zelené šňůry. Vpředu je zdobil lesní roh z bílého kovu.
Osobní výstroj ostrostřelců se lišila od výstroje řadové pěchoty i v dalších ohledech. Na jediném náramenním řemenu byla zavěšena sumka obsahující ručně připravené papírové náboje, které se užívaly, když během urputného boje nebyl čas nabít oddělenou kuli a prach. Když to podmínky dovolovaly, praktikovala se přesnější metoda nabíjení. Ostrostřelci nosili zásobu jednotlivých kulí a ucpávek jak v pažbové schránce, tak v malé sumce na opasku. Nosili také na šňůře zavěšenou rohovinovou nebo měděnou prachovnici.
Výcvik ve střelbě z Baker Rifles na terč upravoval speciální předpis vydaný v roce 1803 v Londýně. Mimo jiné se v něm praví:
Nabíjení pomocí patrony je druhořadá záležitost. Rekrut bude především stále cvičit, mimo ostatních částí execírky, střelbu na cíl. Při střelbě na cíl bude zařízeno, že terč bude mít 5 stop v průměru; protože kdyby byl menší, nezkušený rekrut by ho nezasahoval tak často, jak by rostlo jeho zoufalství ve snaze ho zasáhnout; to aby se člověk stal odborníkem, je třeba, aby našel v tomto výcviku povzbuzení či dokonce uspokojení. Další nevýhodou příliš malého terče by bylo, že by se střelec nemohl seznámit s vlastnostmi své pušky, a nemohl by ani zjistit, zda střílí moc vpravo či vlevo; oproti tomu terč správné velikosti a s namalovanými soustřednými kruhy bude snadno zasažitelný a střelec uvidí chybu, kterou udělal, a naučí se jí opravit. Rekrut se musí nejprve naučit střílet na cíl bez opory, protože pokud by si uvykl od začátku střílet s oporou, nebude schopen střílet na jistotu bez ní, a ačkoli se na první pohled může tento způsob střelby zdát obtížný, pravidelným cvičením bude shledán snadným.[2]
Specifickou formou střelby byla střelba vleže na zádech, kdy si střelec opíral pušku o lýtko nohy. Z této pozice údajně zastřelil Thomas Plunket, jeden z nejpozoruhodnějších příslušníků 95. pluku, francouzského generála jezdectva Augusta de Colbert. Mělo se tak stát u Cacabellos, během ústupu ke Coruni. Událost je předmětem řady historek, jedna z nich dokonce tvrdí, že Plunket dostal příslib finanční odměny, pokud francouzského důstojníka zastřelí!
Thomas Plunket mířící na francouzského generála.
95. pluk ostrostřelců se v různých podobách, pod různým označením a v různé síle, v závislosti na tom, do jakých formací byl začleněn, udržel až do druhé poloviny 20. století. Do povědomí široké veřejnosti jej uvedl a proslavil svými romány již zmíněný Bernard Cornwell a k ještě větší popularitě potom přispěl televizní seriál Sharpe (v hlavní roli Sean Bean).
Leonid Křížek
[1] Na kontinentě je pojmenování mušketa používáno od 16. století pro těžké pušky s doutnákovým zámkem. V angličtině znamená slovo musket kromě toho předovku s křesadlovým zámkem a hladkou hlavní, používanou ještě v 19. století. Abychom nemuseli anglické musket opisovat dlouhým souslovím, zůstáváme u překladu „mušketa“. Pod pojmem puška (rifle) se potom v této konotaci rozumí palná zbraň s drážkovanou hlavní. (Pozn. překl.)
[2] Regulations for the exercise of riflemen and light infantry; and instructions for their conduct in the field, London 1803.