Válka ve Vendée? Spíše genocida, tvrdí historik Pierre Chaunu, který odhaduje počet obětí na 400.000, 500.000 nebo 600.000 (někteří hovoří dokonce o miliónu mrtvých). A „francouzsko-francouzská genocida“ se přirovnává k „sovětskému gulagu“ nebo k masakrům rudých Khmerů … Na druhé straně, a to je pravda, popírala republikánská historiografie příliš dlouho šíři masakru; válka ve Vendée byla ve francouzských školních učebnicích až do nedávných let popisována jako občanská válka, jistě hrozná, ale slavná pro republikánská vojska, která zvítězila nad vnitřními a vnějšími nepřáteli; pokud jde o počet mrtvých, znemožňovaly jakýkoli pokus o vyčíslení mlčení a neurčité odhady.

Je třeba uznat, že je to těžký úkol. Přestože se podařilo přesně stanovit bilanci obětí soudního Teroru (16.594 obětí podle výpočtů amerického historika Donalda Greera, z nichž polovina na Západě země a 2.600 v Paříži), je však velmi těžké stanovit bilanci obětí občanské války: nedochovala se žádná statistika ztrát a masakry za sebou zanechávají archivy jen zřídka … Pomysleme jen na obtíže, abychom měli nějakou srovnatelnou představu, které ještě dnes pociťujeme při upřesnění počtu obětí výprav, vedených nově zřízenou italskou armádou proti „lupičům“ v šedesátých létech minulého století.

Historici a demografové se však již několik let snaží stanovit odhad, co nejvíce blízký skutečnosti: studie François Lebruna a Jeana-Clémenta Martina to dosvědčují. Z nich vyplývají tři hlavní závěry. Především, vojenské operace vedly přibližně ke stejně velkému počtu obětí na obou stranách, vzhledem k tomu, že znalost terénu, živých plotů (tzv. „bocage“) a lesů, poskytovala Bílým citelnou výhodu proti Modrým, i přes slabost jejich organizace a výzbroje. Na druhém místě, republikánská armáda převzala taktiku „pustošení“, kterou praktikovala vojska „starého režimu“ (jako v případě plenění Porýní vojskem Ludvíka XIV.): to s sebou neslo systematické ničení budov, úrody a dobytka, stejně jako zmasakrování obyvatelstva. „Pekelné pluky“ generála Turreaua, které na jaře roku 1794 devastovaly na příkaz Konventu Vendée, tak nesou prvořadou zodpovědnost za ztráty civilního obyvatelstva v této válce: stovky statků a vesnic byly vypáleny a srovnány se zemí a tisíce obyvatel vyhlazeny, aniž by byl činěn jakýkoli rozdíl co do věku, pohlaví nebo dokonce názorové orientace. Za třetí, důsledky války pro populační vývoj, se zdají být těžké, vezmeme-li v potaz údaje, vyplývající z prvních napoleonských sčítání lidu: jde o ztráty v řádu jedné čtvrtiny nebo jedné třetiny populace. V Mauges, rolnické oblasti jižně od Angers, je roku 1790 celkem 101.000 obyvatel, roku 1802 jen 74.000 ( – 27 %). Cholet, hlavní město povstalců, dochází od 8.400 obyvatel z roku 1790 ke 4.700 obyvatel roku 1801 ( – 44 %). Pro tři départementy tzv. „vojenské Vendée“ (tedy Vendée ve vlastním slova smyslu, a jižních oblastí Loire-Atlantique a Maine-et-Loire) navrhuje Jean-Clément Martin číslo 220.000 – 250.000 obětí.

Máme-li být tedy přesní, nikoli genocida (tento termín by na druhé straně předpokládal etnickou zaujatost, která v duchu Konventu přítomna nebyla), ale hrozný masakr. Historik tedy shledává, že stojí tváří v tvář základní otázce: proč tak hrozná krutost, které se vojáci Republiky dopustili? Vojenská tradice „pustošení“ a „spálené země“? Divoká srážka mezi dobrovolníky, kteří přišli z měst (pařížské „revoluční armády“) a rolnickou společností, jíž byly cizí hodnoty a dobrodiní Revoluce? Vyhrocení republikánského násilí proti nebezpečí kontrarevoluční koalice rolníků, šlechticů a kněží? Ať již přijmeme kteroukoli z hypotéz, fakta zůstávají: rozdrcení rolnického povstání ve Vendée přineslo dvanáctkrát až patnáctkrát více obětí než gilotina.

Pozn.: známý specialista na vojenskou historii období Revoluce a Císařství Jean-Paul Bertaud odhaduje ve své práci L´An I de la république /Rok I republiky/, vydané v Paříži roku 1992 nakladatelstvím Perrin, na str. 121 ztráty Vendejských povstalců na 117.000 – 150.000 padlých a zabitých a více než 100.000 pohřešovaných.

(původní článek: Le vittime della Vandea, v: „Storia e Dossier“ (nakl. Giunti Barbera S.p.A., Firenze), roč. 4, č. 29, květen 1989, str. 9; český překlad: František J. Holeček, O.M.)