Během versináže výstavy Znaim/Znojmo 1809 jsme se dostali mj. k otázce, co vlastně pěchotní pušky na přelomu 18. a 19. století vydržely, jakou zátěž snesly. Neexistuje patrně lepší pramen poznání než Gassendiho Aide-Mémoire à l’usage des officiers d’artillerie de France, vydaný v několika vydáních v průběhu první poloviny 19. století (5. vydání z roku 1819). Na s. 588-590 čteme:

V předpise o zbraních pro vojáky atd., byla životnost pušky stanovena na 50 let: byla shledána mimořádnou; ale ve skutečnosti je to méně, než co potvrzuje zkušenost, protože i v době války nevypálí puška více než 500 ran ročně. Vévoda de Châtelet, plukovník pluku du Roi, pověřil pana Blanca, zbrojního kontrolora, který před několika roky zemřel, aby vyzkoušel, co vydrží z výzbroje pluku náhodně vybrané 4 pušky, a pan Blanc mě ujistil, že z každé z těch 4 pušek vypálil 25 tisíc ran, aniž by musely být vyřazeny.

Pan dělostřelecký plukovník Montfort byl v roce 1789 pověřen panem generálem Demansonem, aby provedl podobnou zkoušku: vypálil již více než 10 tisíc ran s každou ze 4 pušek, které pro tuto zkoušku vybral, a stále byly službyschopné. Revoluce tuto zkoušku přerušila, Montfort zbraně uložil v arzenálu ve Štrasburku; s etiketou, která tuto zkoušku na každé pušce, jež byly stále střelbyschopné, označovala. Pan de Montfort nám o této zkoušce řekl, dali jsme ty čtyři pušky, vzoru 1777, ve Štrasburku vyhledat, byly převezeny do Paříže, a v roce 13, po jejich prohlídce, zkouška pokračovala; byly v dobrém stavu, měly několik lehce zeslabených součástí; a opotřebované byly pouze ořechy, spouště a ocelové plátky ocílek: tyto plátky byly vyměněny. Vnitřní část hlavně byla bezchybná a ráže přesná.

Záznam o této zkoušce je uložen na pařížském ředitelství a lze jej prostudovat. Uvedeme několik výsledků, které budou moci být užitečnými.

Puška č. 2 (č. 1 a 4 ve Štrasburku nebyly) se roztrhla po 4443 ranách, mimořádným výbuchem, 7 palců od dnového šroubu, a železo vypadalo ve zničené části jako velmi kvalitní. Předpokládá se, že se roztrhla účinkem špatně vložené nebo nepozorností zdvojené nálože.

V těchto 4443 ranách bylo spotřebováno,

159 křesacích kamenů… každý tak vystřelil 28 ran.
277 podyspání vedlo ke zpožděnému výstřelu: tedy 1 zpožděný výstřel na 16-17 ran.
799krát dopadl kohout aniž by zažehl prach na pánvičce: tedy 1 selhávka na 5-6 ran.
Jeden ocelový plátek vydržel 2186 ran, než musel být znovu zakalen.
Jiný vydržel 375 ran.
Další 1084 ran poté, kdy byl znovu zakalen.
Bylo třeba vyměnit,
1 šroub kohoutu,
1 pánvičku,
1 ořech,
1 spoušť,
1 velkou pružinu.

(…)

Po 60-65 výstřelech bylo třeba hlaveň vyčistit.

Puška č. 3 vypálila 12281 ran.
Během nich bylo použito,
410 kamenů… kámen tedy vydržel 29-30 ran. Černý kámen z Coussi vydržel 100 ran. Na slunci bělený kámen selhal 14krát z 50.
367 podsypání vedlo ke zpožděnému výstřelu… prach na pánvičce tedy hoří bez výstřelu jednou na 33-34 ran.
Došlo k 1045 selháním… tedy 1 selhání na 11-12 ran.
Jeden plátek oceli, aniž by byl znovu zakalen, vydržel 4061 ran.
Další 510, a po zakalení 1440… další z lité oceli 2180.
Bylo vyměněno,
1 šroub kohoutu,
1 velká pružina,
1 nová ocílka.

(…)

Velmi dobrý je také speciál magazínu Tradition, č. 2, „Du silex au piston. La grande aventure des fusils réglementaires français 1717-1865“ od Henri Vuillemina. Zrovna v citované pasáži se ovšem dopustil chyby, kterou od něj leckdo přebírá. Vuillemin dává do protikladu původní zbraně vz. 1777 a za republiky upravené zbraně vz. 1777 corrigé An 9, a zmiňuje Châteletovu zkoušku a schopnost zbraní snést 25 tisíc ran… a navazuje tím, že u pušek vz. An 9 to bylo horší, a že Gassendi uvádí příklad pušky, která se roztrhla po 4443 výstřelech.

Jak ovšem vidíme, nešlo zde o pušku vz. 1777/An 9, ale o původní zbraň vz. 1777, nadto nešlo o 4443. výstřel, ale 14443. výstřel, protože byla zkoušena již Montfortem, a roztrhla se pravděpodobně v důsledku střelcovy chyby při nabíjení.

O střelném prachu a olovu pro pěchotu podle Manuel d’infanterie majora Bardina (4. vydání z roku 1813)

219. – válečná munice

Výzbrojní předpis (Réglement d’armement du 1er vendémiaire an 13) stanovil roční příděly prachu a olova nezbytných pro výcvik jednotek a přípravu nábojů pro stráže; tato munice se dodává od 20. dubna do 20. září, a sestává z následujících množství: 250 kilogramů (510 liber) prachu a 125 kilogramů (255 liber) olova na batalion. Dopis ministra války, datovaný 26. května 1807, rozhodl, že tyto dodávky budou platit pro každý batalion podle počtu přítomných, a to jeden kilogram (2 libry) olova a 2 kilogramy (4 libry) prachu na čtyři muže. Tato munice se vydává z dělostřeleckých magazínů podle potřeby; dopravu hradí jednotky, a nemají nárok na dodávky křesacích kamenů. Není-li munice dodána v podobě hotových nábojů, jejich zhotovení a náklady jdou na účet jednotek. Munice pro válku je vydávána podle potřeby; jednotky mají v takovém případě nárok na dodání křesacích kamenů, a to v počtu dvacetiny přidělených nábojů.

K tomu můžeme dodat následující počty: v době vydání zmíněného předpisu (23. září 1804) činí tabulková síla batalionu francouzské řadové nebo lehké pěchoty 1067 mužů (z toho 27 důstojníků a 18 bubeníků), a tedy do zmíněného rozhodnutí z 26. května 1807 vychází, teoreticky, 1 kg prachu a 0,5 kg olova na 4 muže. Krátce před zahájením tažení roku 1805 byl skutečný průměrný stav batalionů asi 700 mužů, z toho 600 přítomných u jednotky. Ministrův přepočet na čtyři přítomné muže pak činí reorganizaci podle dekretu z 18. února 1808 v tomto ohledu irelevantní, přesto pro zajímavost: tabulkových 840 mužů (z toho 18 důstojníků a 12 bubeníků) znamená teoreticky cca 400 kg prachu a 200 kg olova na batalion.

Kule o průměru 16,54 mm vážila 27,2 g, náboj s kulí obsahoval 12 g a bez kule 8 g prachu. Pro čtyři muže po roce 1807 vychází 36 kulí a 232 nábojů ročně, pro účely výcviku a strážní službu, připomeňme.

Výcvikový předpis z 1. srpna 1791 má ve Škole pelotonu kapitolu Výcvik střelby na terč:

Význam toho, naučit vojáky přesně střílet, je obecně uznávaný.

Aby byl tento zásadní předpoklad naplněn, budou užity následující prostředky:

Nechá se vyrobit jeden nebo více terčů na batalion, terč bude vysoký pět a půl stopy [178,6 cm] a široký dvacet palců [54,1 cm]; střed bude vyznačen pruhem křiklavé barvy širokým tři palce [8,1 cm] a vedeným horizontálně; horní okraj terče bude vyznačen podobným pruhem.

Vojáci budou cvičeni ve střelbě na tento cíl, nejprve na 50 sáhů [97,4 m], následně na 100 sáhů [194,9 m] a konečně na 150 sáhů [292,3 m].

Na 50, a stejně tak na 100 sáhů, budou vojáci mířit na spodní pruh, na 150 sáhů budou mířit na horní pruh. Necháme je střílet jednoho po druhém, nejprve bez povelů, následně na povel, jakmile se naučí přesně mířit.

Bude jim doporučeno dobře zapřít pažbu proti pravému rameni v pozici zamířit, dobře podpírat zbraň levou rukou a pohotově vyrovnat závěr a ústí hlavně s pruhem, na nějž mají mířit; několikrát jim bude veleno redressez ═ (VOS) ARMES. (zbraň napřímit) po povelu JOUE, aby se pro ně stalo míření jednoduchým a aby cílili pohotově.

Bude jim rovněž doporučeno na povel feu stisknout spoušť ukazovákem silně, aniž by pohnuli hlavou, nebo byť nepatrně ovlivnili směřování hlavně; aby lépe dodržovali tyto zásadní principy, ponecháme je v pozici zamířit po výstřelu až do povelu chargez.

Všichni kaprálové, granátníci a fyzilíři projdou každý rok tímto výcvikem a bude na něj vyhrazena větší část munice určené k výcviku. V každé rotě budou zaznamenáni nejlepší střelci.

Nováčci každého roku budou ve střelbě na cíl cvičeni se zvláštní pozorností, poté, kdy budou procvičeni ve střelbě na prázdno a prachem.

Pečlivě budou posbírány veškeré kule, jež bude možné nalézt, aby mohly být přetaveny.

 

Střílet se mělo na terče o velikosti lidské postavy na vzdálenost 50, 100 a 150 sáhů, což je cca 100, 200 a 300 metrů, a o smysluplnosti takového postupu lze s ohledem na vlastnosti křesadlových pušek s hladkým vývrtem hlavně pochybovat. Ale k tomu jindy.