Ve středu 30. ledna 2019 zamítl Krajský soud v Brně jako prvoinstanční žalobu, kterou v roce 2013 podali na město Slavkov u Brna autoři libreta napoleonské expozice instalované v rekonstruovaných konírnách slavkovského zámku, Jakub Samek a Vladimír Kočan, spolu se společností AusterlitzPro s.r.o. Jde během šesti let o druhý rozsudek, a spor tím nekončí nejen proto, že před dvěma lety bylo stanovisko soudu v podstatě opačné a žalobě vyhověl. O co v kauze jde?

Příběh nešťastné expozice se začal odvíjet před deseti lety, kdy vznikl ideový námět, a posléze i libreto a projektová dokumentace budoucí napoleonské expozice, expozice, která ve Slavkově u Brna dlouhá léta chyběla a kterou návštěvník města i historického bojiště automaticky očekával. Umístění pětileté expozice do zámeckých koníren byl účelem velkého projektu jejich technické rekonstrukce. Podle libreta bylo vypsáno výběrové řízení za zhotovitele expozice, což byl krok vynucený formou financování. Ve výstavnictví je obvyklé, že autor námětu a libreta je také posléze autorem scénáře a řeší realizační fázi. V tomto projektu probíhajícím v několika oddělených fázích to nebylo možné.

Při celkové ceně cca 15 milionů korun, z čehož přibližně dvě třetiny byly určeny na technické a stavební práce, a třetina na vlastní obsah rozsáhlé pětileté expozice, zvítězila s nižší cenovou nabídkou (cca o sto tisíc korun) stavební firma z Brna (majitele ze Slavkova), úspěšně působící v řadě veřejných zakázek dlouhé roky, nicméně na poli vojensko-historických projektů poněkud absentující. Jako autoři libreta jsme očekávali, a nikdy jsme se přes opakované výzvy nedočkali, že nám bude předložen scénář, a na základě toho budeme moci vykonávat autorský dozor, čímž bude zajištěn soulad realizace se záměrem.

Od léta 2012 do března 2013 nám jako autorům libreta nebylo ke kontrole nic z obsahové části expozice předloženo. Nic. Kontrolní dny se zabývaly výhradně technickou a stavební částí projektu, a opakované výzvy k předložení scénáře expozice byly ignorovány. Zprvu s tvrzením, že se na scénáři pracuje, posléze dokonce s absurdní odpovědí, že libreto je natolik kvalitní a podrobné, že zhotovitel scénář nepotřebuje. Nikdy nevznikl.

Expozice byla zamýšlena pro čtyři hlavní místnosti rekonstruovaných koníren. V první části se měla zabývat obecnými souvislostmi napoleonské epochy a vznikem konfliktu, který do dějin vstoupil jako třetí koaliční válka. Ve druhé části se záměr věnoval průběhu války a bitvy u Slavkova. Do třetí části byla umístěna tři diorámata přibližující atmosféru tří situací s bitvou spjatých – noc před bitvou, jezdecký útok, a operaci zraněného vojáka po bitvě. A konečně čtvrtá část se zabývala oživenou vojenskou historií, re-enactmentem, vzpomínkovými akcemi, které od roku 1998 pořádá Projekt Austerlitz a AusterlitzPro s.r.o. (jejíž zkušenosti s tématem sahají do roku 1990).

Prostředky byly různé a pestré. Kromě panelů s texty, které návštěvníka expozicí provedly, to byly jednak originální exponáty z veřejných i soukromých sbírek, jichž měla být velkorysá přibližně stovka, jednak multimediální prvky, a jednak repliky používané během akcí re-enactmentu. Podle toho byly nastaveny požadavky výběrového řízení na zhotovitele, a podle toho také uchazeči naceňovali své nabídky.

Že věc nedopadne dobře, jsme tušili nejpozději od podzimu 2012. Původní termín zahájení byl leden 2013, a koncem října nebyl k dispozici scénář – ani celkový scénář expozice, ani dílčí scénáře pro videa a animace, mj. pro animaci bitvy promítanou na reliéf bojiště. Nebylo jak práci na obsahu expozice kontrolovat; neexistovala žádná možnost efektivně a ve prospěch věci zasáhnout do realizace v případě problému a nesouladu se záměrem než by byly vynaloženy veřejné prostředky… Na četné žádosti o předložení scénáře a podkladů ke zpracovávaným prvkům nikdo nereagoval. V prosinci proběhl legrační pokus zhotovitele o „spolupráci“ formou natáčení potřebných videí – protože nebyl schopen poskytnout scénář, odmítli jsme se účastnit.

Teprve v březnu 2013, dva měsíce po původní termínu otevření expozice, nám bylo předvedeno něco z připravovaného obsahu; ovšem spíše v rámci snahy přesvědčit nás k pomoci se zajišťováním exponátů, kde zhotovitele tlačila pata poměrně dramaticky. Předvedené prvky obsahu expozice byly převážně nepřijatelné. Úroveň tzv. originálních exponátů byla zoufalá, mnoho předmětů vůbec tematicky do expozice nepatří, případně jde pro nekompetentnost týmu zhotovitele a absenci kontroly o nekvalitní složeniny a nesmysly. K seznamu exponátů, který sám o sobě byl projevem neznalosti (chyby v terminologii, nesmysly), jsme měli, a máme, nesčetné výhrady: oslyšené. V zásadě logicky: již nebyl čas. A předvedeno nám bylo to, co již zhotovitel pořídil, sjednal. Čili musel zaplatit.

K textům pro panely vznikly desítky připomínek nejen od nás, ale také od historika slavkovského zámku (i toho zhotovitel ignoroval) – i panely s texty byly prakticky již ve výrobě. Obsah videí byl a zůstal zoufalý. Způsob, jakým zhotovitel předvedl například postup při nabíjení křesadlové pušky v Napoleonově armádě byl směšný až ostudný. Diorámata zpracovaná nesmyslně: v noci před bitvou rakouská armáda nenocovala ve stanech! Jezdecký útok má náležitosti a průběh, které dioráma zcela ignoruje… Video o vzpomínkových akcích je nevypovídající, komentáře povrchní a mdlé; animace bitvy u Slavkova nepřehledná, chybná, nedostatečná. Odpověď? Zapracujeme ty z vašich připomínek, které nebudou mít dopad do termínů a rozpočtu! Čili nic. Výhrad k obsahu expozice máme 155 v číslovaných odstavcích. Jde o nesmysly a absurdity od banálních hloupostí v popiskách přes nesčetné doklady nekompetentnosti zhotovitele po naprosto nepřijatelné exponáty, které expozice návštěvníkům vnucuje, ale které v ní vůbec nemají být. Ale jsou, protože stavební firma bez orientace v problematice, znalostí a kontaktů, pochopitelně, neuměla relevantní exponáty zprostředkovat. Pro ilustraci odborné úrovně realizačního: v březnu roku 2012 zvítězila stavebn firma ve výběrovém řízení a nabídla městu realizaci expozice, a v únoru 2013, měsíc po původním termínu zahájení provozu exozice, se obrátila na České centrum v Paříži, aby zjistila, jakým způsobem lze vypůjčit exponáty z pařížského Musée de l’Armée. To není vtip.

Protože nám nezbyl jiný prostředek, a protože jsme s výsledky byli mimořádně nespokojení a považovali jsme je a považujeme za hrubé znehodnocení našeho autorského díla, podali jsme žalobu a návrh na předběžné opatření. Město totiž podle našeho názoru užilo libreta neoprávněně: bez licenční smlouvy. Bylo na to upozorněno včas; smlouva mu byla nabídnuta bezúplatně, s požadavkem umožnění efektivního výkonu autorského dozoru. Nezájem, nic se nezměnilo. Do zkušebního provozu byla expozice dána v květnu 2013, po 14 dnech zkušebního provozu proběhla v červnu slavnostní vernisáž. Předběžným opatřením jsme se domáhali uzavření expozice z důvodu porušení svých autorských práv městem Slavkov u Brna. Krajský soud nevyhověl, odvolací Vrchní soud v Olomouci v plném rozsahu.

Expozice byla v říjnu 2013 uzavřena (velmi drze ovšem otevřena během zimních vzpomínkových akcí), ale po několika měsících byla 13. června 2014 opět zpřístupněna veřejnosti, a sice pod novým názvem, s kosmetickými změnami a tvrzením, že nyní je realizována podle libreta, jehož autory jsou zaměstnanci zámku. Ano, správně. Rozsáhlá expozice byla realizována během několika týdnů podle libreta, opět bez scénáře (a bez vlastní projektové dokumentace), a byla „úplně jiná“. Autoři reagovali návrhem na výkon rozhodnutí o předběžném opatření a trestním oznámením na město. To bylo dokonce tak odvážné, že na hlavním panelu své „nové“ expozice uvedlo jako autora architektonického řešení společnost Saura: která ovšem s „novou“ expozicí neměla nic společného, byla autorem architektonického řešení „původní“ expozice podle našeho libreta, a o „novém“ libretu nic nevěděla, nikdy jej neviděla. Když jsme žádali podle zákona 106 o smlouvu mezi městem a zhotovitelem „nové“ expozice, bylo nám řečeno, že taková neexistuje. Jen dodatek ke smlouvě o „původní“ expozici. Kde je vyjmenováno oněch několik málo povrchních a zanedbatelných změn.

Začala se psát druhá paralelní kapitola příběhu; soudci Krajského soudu byl případ Vrchním soudem odebrán pro podjatost. Přesto jsme neuspěli s požadavkem moci rozšířit žalobu dle nového vývoje a nových zkušeností, a manévr s „novým libretem“, které ve skutečnosti jen jinými slovy popsalo stav, v němž se expozice nacházela, přičemž mj. převzalo v úplnosti texty původní expozice, městu zatím prochází. Paradoxně jsme se tak nadále soudili o expozici, která „neexistovala“, protože ji nahradila „jiná“, ač ve skutečnosti stále stejná, s drobnými kosmetickými změnami a změněným názvem. V roce 2016 jsme uspěli ve všech bodech kromě toho pro nás zásadního – protože „původní“ expozice již „neexistovala“, soud nebyl ochoten „novou“ expozici uzavřít, protože ta „neměla“ s naším autorským dílem „nic“ společného. Po dalších dvou letech a oboustranném odvolání pak dospěl k jinému závěru a naši žalobu zamítl úplně; věc není skončena pravomocně. Bylo podáno další trestní oznámení.

Proč to celé děláme? No protože expozice ve Slavkově u Brna měla být a má být obsahově kvalitní. Neměla by své návštěvníky mást. Neměla by jim vykládat bludy. Ať již o historii roku 1805, nebo o současnosti. Věc byla během dosavadního řešení před soudy různých stupňů dovedně zamotána místy k nepoznání. Gordický uzel lze rozetnout snadno: jsme jako autoři libreta hrubě nespokojení s výsledkem. Nebyl nám umožněn výkon autorského dozoru (byla nám předložena jen část prvků, a to velmi pozdě). Naše zásadní připomínky nebyly akceptovány. A město s naším autorským dílem naložilo svévolně a bez formálního oprávnění. Nadto každý, kdo má oči, a viděl „původní“ expozici, pozná, že „nová“ expozice je jen přejmenovaná stará expozice. Nikdo, kdo má ponětí o vzniku výstav a expozic, nemůže s klidným svědomím přijmout tvrzení, že „nová“ expozice vznikla během pár týdnů bez scénáře, bez projektové dokumentace. Že projekt nikdy neprošel žádnou nezávislou kontrolou, která by konstatovala, že 1) výsledek odpovídá tomu, co zhotovitel tvrdí, že předává (v mnoha ohledech tomu tak není), 2) výsledek odpovídá zadání (rozhodně neodpovídá; ani formálně, ani obsahově). Nikdo to nekontroloval. Kdyby ostatní zájemci o realizační fázi expozice věděli, co všechno vlastně nemusejí dodávat, resp. co lze nahradit nekvalitním šmejdem a replikami, jejich nabídková cena by byla velmi pravděpodobně zcela jiná.

Soudíme se šest let. V mezičase je nám různě vzkazováno, že budeme usouzeni a ničeho nedosáhneme. Zatím to tak skutečně vypadá. A samozřejmě: můžeme neuspět. Z nějakého běžnému smrtelníkovi nepochopitelného důvodu. Protože jádro věci je čitelné: expozice je hrubě nekvalitní, místy směšná a neodpovídá zadání, a město nedisponuje licenční smlouvou, jež by ho opravňovala k nakládání s naším autorským dílem.

Celá kauza je v zásadě absurdní a nepochopitelná. Zadavateli a provozovateli expozice nevadí, že dílo obsahuje chyby a nesmysly v naprosto nepřijatelné míře (ačkoli v rámci snah o mimosoudní vyrovnání, které zpětně vnímáme spíše jako pokus o zdržování kauzy, město souhlasilo s vynaložením prostředků k nápravě chyb). Nevadí to ani poskytovateli dotace, který se spokojil s „posudky“ zpracovanými dvěma členy realizačního týmu. Ano: zhotovitel si expozici pochválil, a pro kontrolní orgány (ROP, Ministerstvo financí, MMR) to bylo dostatečným argumentem se věcí v tomto ohledu nezabývat. V dubnu 2019 skončí udržitelnost projektu, a „všichni“ budou spokojení. Návštěvníci přece nechávají v návštěvní knize moc pěkné vzkazy. Ona byla totiž ta expozice dobře vymyšlena a má funkční technické a vkusné architektonické řešení. Laik chyby nepozná: od toho ale právě přece existuje požadavek elementární zodpovědnosti tvůrců vůči němu. Ne tak ve Slavkově u Brna. A ano, pan bývalý starosta si od zhotovitele expozice pořídil ve Slavkově dům.