21. prosince 2005 jsme v dopoledních hodinách navštívili slavkovský zámek. Velice nás totiž zajímaly výsledky drahého a odborně i časově jistě náročného projektu avizovaného jako „virtuální bitva 1805“.

Vešli jsme jižní branou a šli automaticky k salla terreně zámku. Bylo zavřeno. Kromě fixem vyvedené upoutávky na kavárnu a cedule s otevírací dobou jsme naviděli nic. Zklamaně jsme se otočili k odchodu… když tu jsme spatřili nad posledními dveřmi v přízemí levého křídla zámku nápis „Virtuální bitva“. Zajásali jsme, vešli dovnitř a octli se mezi podivně tvarovanými panely, na nichž byly portréty velitelů různých stupňů… Prošli jsme panoptikem a dostali se k pokladně vyzdobené jakýmisi akvárii s cínovými vojáčky. Zaplatili 70 korun a posadili se proti mohutnému plátnu, na něž bylo zaměřeno pět projektorů…

Před našima očima se začalo odehrávat „scenário“, kterému jsme rozhodně nepřišli na chuť. Komentář obsahoval řadu nepřesností a vyslovených chyb (např. je návštěvníkům sdělováno, že Napoleon soustředil svou Velkou armádu 200 000 mužů u města Boulogne v roce 1805, aby provedl invazi do Británie…). Výtvarné zpracování úvodní a závěrečné fáze scenária nám připadalo velice amatérské a subjektivně jsme je odsoudili jako nehezké. I velice omezené možnosti Power Pointu nabízejí mnohem více a pestřejších prvků, než bylo předvedeno. Odhlédneme-li od zpracování odborného a technického, zarazí také dramaturgie. V horních rozích plátna byla dvě okna, v nichž se střídaly ilustrace a záběry z akcí re-enactmentu. Opět pomineme, že byly vybrány záběry, na nichž bylo vidět auta, lidi v moderním oblečení apod. Člověku ale činí značné potíže sledovat současně jedno z oken i hlavní dějovou linii scenária. Zmatečnost je umocněna tím, že komentář ne zcela přesně sedí na pohyb šipek a vlaječek na mapě. Byli jsme u vytržení, nestíhali sledovat vše a naše rozčarování rostlo.

Prostřední fáze scenária je věnována průběhu bitvy. 3D model bojiště nevypadal zle. Vesničky byly sice trochu moc alpské, sokolnický zámek již po své novogotické rekonstrukci, ale to jsou detaily, nad nimiž lze přivřít oči. Vážné výhrady se týkají něčeho jiného. Začněme tím z obecného hlediska snad méně podstatným, ale přesto důležitým, protože právě to dalo tvůrcům jistě nejvíce práce (a co stálo tedy nejvíce peněz) a právě to je věc, jež ze scenária měla udělat „virtuální realitu“.

Jak se autoři vypořádali s 3D modely armád? Je třeba předem říci, že si uvědomujeme, že jsme příliš nároční. Opíráme se o jistě zdaleka ne dokonalé znalosti dobových řádů, které ve volných chvílích překládáme, ale také o znalost hlášení maršálů a generálů, o práce starých mistrů i moderních historiků. Chtěli jsme vidět první a druhou divizi Soultova sboru „ve třech liniích, bataliony v útočných kolonách“, chtěli jsme vidět Suchetovu a Caffarelliho divizi „ve dvou liniích s rozchodem 200 m, bataliony v útočných kolonách“. Chtěli jsme vidět, jak se autoři vypořádají s formacemi spojeneckých kolon, o jejichž uspořádání existuje mezi odborníky řada představ… Chtěli jsme vidět řetězce rozptýlených střelců, chtěli jsme vidět zformované baterie s jejich muničními povozy v druhé, třetí a čtvrté linii. Chtěli jsme vidět Muratovo jezdectvo nastoupené za Lannesovým sborem, jeho těžké jezdecké divize ve dvou liniích, dragounskou divizi Walther ve dvou sevřených kolonách po eskadronách. Chtěli jsme se pokochat pohledem na skvostnou carovu gardu, kterak se bude k Blažovicím přesouvat ve dvou kolonách… Chtěli jsme vidět, jak se proti sobě rozvinou Vandammovy a Miloradovičovy bataliony… Jinými slovy, chtěli jsme vidět „virtuální realitu bitvy“ alespoň na této úrovni. Viděli jsme ale něco úplně jiného. Obě armády, francouzská i spojenecká, byly zformovány úplně stejně. Jakési plné čtverce proložené jaksi neuspořádaně a šikmo položenými menšími jednotkami představovaly jak francouzské, tak spojenecké sbory, divize, brigády… Kolem nich se procházeli, jistě pro zatraktivnění scény, tu dva, tu tři vojáčkové, šli z bodu A do bodu B… samotné čtverce a linie byly pevné obrázky, jež při přesunu po nerovném terénu zvedaly tu levý, tu pravý konec a dělaly tak jakési „ťap, ťap“. Prapory, jež jim trčely na mohutných žerdích nad hlavami, byly provedeny historicky hrubě nepřesně a esteticky nehezky. Samostatnou kapitolou bylo dělostřelectvo, jež se přesouvalo výhradně pěšky a s lafetou položenou na zemi… Jsou to detaily. Nicméně tyto detaily udělaly z celého scenária směšnou podívanou. Úsměv se nemůže na tváři diváka nevyloudit, když proti sobě běží dva vojáčkové a jeden druhého srazí k zemi jakýmsi krosčekem, případně do sebe narazí a padnou oba, zatímco ve druhém plánu levituje centimetr nad zemí kanón i s obsluhou a přesouvá se za jednotkou, která dělá „ťap, ťap“. Samostatnou kapitolou by mohlo být jistě také jezdectvo, ale na jeho vymodelování patrně nebyl již čas, takže se bez něj „virtuální realita bitvy u Slavkova“ musí obejít.

Byly-li jednotky stvořeny tímto zarážejícím, realitě, ani virtuální, v ničem neodpovídajícím způsobem (kromě barvy fráčků a čepiček), měla kamera zůstat velmi vysoko nad bojištěm. Ješte lépe by bylo, kdyby byly do pěkné mapy vloženy jen symboly jednotek, modré a zelené čtverečky, jež by umožnily divákovi pochopit smysl a průběh manévrů… Takto zpracovaná „virtuální realita“ nemá totiž žádnou hodnotu – ani historickou, ani estetickou. Je to spousta práce (a prostředků) vynaložených vniveč. Diváka rozhodně nepřenese do Sokolnic onoho 2. prosince ráno a divák se nestane svědkem lítých bojů o ves. Předvede mu cosi, z čeho by byl rozmrzelý i hráč počítačových her v první polovině 90. let…

Chyběly přehledové mapy, jež by divákovi sdělily, kde se právě nalézá, chyběly popisky, aby divák získal alespoň hrubou představu čí jednotky to proti sobě dělají své výhružné „ťap, ťap“, nebo čí voják to po nepřítelově krosčeku padl k zemi. Odvodit to bylo možné jen podle názvů vesnic. Výjimečně podle komentáře. Většinu času tak divák zmateně hledí na velmi nehezkou až směšnou „akci“ jakýchsi figurek kdesi na docela hezké mapě a snaží se odhadnout, co to asi tak má být… Průběh boje na Zlatém potoce, na Prateckých výšinách, podél Olomoucké silnice, střet obou gard a následný finální útok do týlu spojeneckého levého křídla… máloco z toho bylo přehledné, máloco bylo divákovi srozumitelně popsáno komentářem. Ke konci bitvy bylo opět vidět, s jakým nedostatkem času autoři bojovali. Takže byly do „filmu“ vloženy statické záběry, kde se lísteček nepohl. A zbyl jen komentář, který se velmi často opakoval a jinými slovy říkal stále totéž. Rozhodně se nepodařilo popsat bitvu srozumitelně, přesně a přehledně. Technicky celé scenário působilo jako nedoladěná beta verze a bylo vidět, že kdyby mělo odpovídající scénář a nedělalo se na poslední chvíli, výsledek mohl být zajímavý.

Otázka samozřejmě je, jestli také peníze lze utratit „jen tak mimochodem“. Historické muzeum se rozhodlo vynaložit jistě nemalé prostředky na projekt, na který nemělo dost času. Odpovědné osoby si nedovedly představit, jaký úkol před nimi stojí. Snaha rozhýbat bitvu v takovém detailu je úkol na několik let. Má-li být výsledkem půlhodinové senário, je zhola zbytečné pojímat věc tak technicky náročně, jít do takových detailů. To je plýtvání prací i prostředky. Byli osloveni historikové, kteří se jistě pokusili udělat maximum. Rozhodně měli podobný „úkol“ odmítnout, protože byl nereálný. Historické muzeum jistě bude všem tvrdit, jak je s výsledkem spokojeno, že zhruba tak si to představovalo, že potíže s časem a další byly objektivní, ale že přesto dobrá věc se podařila. Než připustit naprosté selhání a chybné rozhodnutí, které stálo jistě značnou sumu peněz, raději se zuby nehty bránit. Virtuální realitu mohly nahradit přehledné 3D animace zásadních fází bitvy. V kombinaci se zajímavým komentářem a poutavým hudebním, zvukovým, filmovým a obrazovým doprovodem by jistě nevznikla „virtuální realita“, ale nepoměrně přehlednější, přínosnější a levnejší produkt.

Šli jsme se na „virtuální realitu“ podívat se značnou skepsí. Naše očekávání však byla překonána. Je to nepěkné, nedotažené, povrchní, nepřesné a… zaplacené.