Tvoří jej komentovaný výbor z nesmírného bohatství vojenských vzpomínek na napoleonské války, které po sobě zanechali prostí vojáci i velitelé. Tyto vzpomínky, plné osobních prožitků, dramatických událostí, velkých bitev i drobných šarvátek, příběhů a historek, zahrnují celé období, o němž pojednávaly předchozí čtyři svazky Napoleonových tažení. Na čtyřicet pamětníků tu vzpomíná na bouřlivé události od Napoleonovy korunovace a bitvy od Slavkova přes desítky bojů až k závěrečné porážce u Waterloo, přičemž líčí, někdy rozmarně a jindy velice vážně, i všechny strasti i slasti života vojenského. Český čtenář má poprvé možnost seznámit se s memoáry z napoleonských válek v tak velkém rozsahu.

J. Kovařík

Ukázka z knihy:

Garda proti gardě
(Élie Krettly: Souvenirs historiques du capitaine Krettly)

Krettly, v den slavkovské bitvy maréchal de logis chef (vrchní četař) a trompette-major jízdních myslivců císařské gardy, doložil své vzpomínky osobními dokumenty a jeho osobní spis říká, že byl vskutku ve střetu na Starých vinohradech zraněn, když zachraňoval před zajetím kapitána a pozdějšího generála císařské gardy Daumesnila. Tyto memoáry obsahují i autentické podrobnosti o smrti plukovníka Françoise-Louise Morlanda, velitele gardových jízdních myslivců, a možná vnášejí světlo i do okolností, za nichž padl do francouzských rukou nejproslulejší zajatec Bitvy tří císařů, kníže Repnin-Volkonskij.

Na mnoha místech zaburácela děla a nepřítel, který utrpěl těžké ztráty, musel vyklidit výšiny. Císař vydal rozkaz záloze z deseti batalionů své gardy a stejně tolika batalionů spojených granátníků pod velením generála Oudinota; spatřil dvě francouzské brigády, které se daly příliš strhnout zápalem a jež se popadly do křížku s ruskou císařskou gardou. Okamžitě vyčlenil pluk myslivců ze svých guides (osobní stráže; častěji se říká služební eskadrony, escadrons de service, pozn. překl.), jízdní granátníky a mameluky, aby jim chvátali na pomoc; s těmito posilami jsem byl i já. Jako blesk jsme se vrhli na ruskou gardu a nalomili ji natolik, že musela zahájit ústup a utrpěla naprostou porážku. Při tom postupu jsem spatřil plukovníka Daumesnila, byl obklopen tuctem Rusů, jimž se chrabře bránil. Nepochybně by podlehl, kdybych si vprostřed nebezpečí nevšiml, že se snaží draze prodat čestný život, jenž nemínil vložit do rukou svých protivníků jako zajatec; jeho vlasti to mělo být později k velkému užitku. Vřítil jsem se na nepřátele, srazil jich sedm či osm právě v okamžiku, kdy se jej pokoušeli zajmout, pak se mi poštěstilo dojet až k plukovníkovi, vyrvat jim ho z rukou, předtím jsem ale musel zabít toho, co mu držel bajonet na prsou, a rozšavlovat všechny, kteří se mi postavili. Protentokrát jsem utržil úder kolbou provázený několika ranami bodáků, byl jsem pomlácený a zkrvavený, tělo jsem ale měl jak ze železa, nic z toho mi nezabránilo, abych pokračoval v jízdě i s právě zachráněným plukovníkem.
Znovu jsem převzal velení dvěma oddílům trubačů pluku jízdních myslivců a podnikl rychlý útok na nepřátelskou pěchotu. Vjeli jsme do pravého boku ruské gardě, která vypadala, že se chce přeskupit do bataillon carré. Zahlédl jsem čtyři děla, jež se snažila ukrýt vprostřed. Okamžitě jsem velel půlobrat vlevo a dojel k plukovníku Morlandovi, kterému jsem sdělil, co jsem zjistil.
„No, a co,“ povídá mi. „Ztrácíte hlavu.“
„Ne, plukovníku,“ opáčil jsem prudce. „Ne, neztrácím ji, a jestli tím směrem zaútočíte, budete notně riskovat.“
Ta výstraha se plukovníkovi pranic nezamlouvala a on mi suše řekl:
„Nestarejte se, budu pokračovat v tom, co dělám.“
Na to se nedalo nic odpovědět, neochotně jsem udělal vpravo v bok a jel převzít svoje dva pelotony trubačů, nepřátelský bataillon carré jsem objížděl zprava. Jen dojedu na výšinu, kde jsem byl předtím, už pluk, v jehož čele se nacházel plukovník Morland, útočí na čelní bitevní šik ruského bataillon carré, jenž ve svém nitru skrýval smrt přesně tak, jak jsem plukovníkovi předpovídal. Část jeho štábu klesla a chrabrý ubohý Morland, který dostal chvilku předtím povýšení na generála, zaplatil životem za to, že nechtěl dát na radu podřízeného, nebo, lépe řečeno, že se příliš poddal zbrklé odvaze. Pluk přesto pokračoval pod velením plukovníka Dahlmanna v útoku. V tom okamžiku jsem se vztekem bez sebe vrhl na čele svých dvou oddílů trubačů na děla našich nepřátel a vskutku jsme se jich zmocnili. (…).
Po tomto významném úspěchu se před námi objevila jednotka ruských dragounů,20) celá složená ze šlechty oné země. Jeden plukovník z té jednotky spatřil maršála Bessièrese, který stál samoten vpředu, aby střet sledoval, a rychle se k němu vrhl. Vytušil jsem jeho záměr a dojel k maršálovi, jenž zaujímal obranu.
„Vám nepřísluší, Monseigneure,“ křikl jsme na něj, „máchat šavlí, takový protivník vás není hoden.“
„Nech mě,“ odsekl prudce.
Dál jsem ho neposlouchal, už jsem čelil ruskému plukovníkovi; ten byl celý vzteklý, že přišel o protivníka, kterého hledal, zuřivě se na mne vrhl a mě nepřekvapilo, když jsem uslyšel v dobré francouzštině tato slova:
„Pojď, pse, když máš odvahu!“
V té chvíli doufal, že mi zasazuje smrtící sek, já ale jeho šavli odrazil a svoji jsem mu prohnal tělem až po záštitu. Popadl jsem jeho koně, který se takřka vzápětí stal majetkem plukovníka Desmichela, jenž je dnes generálem v Africe.
Nepřítel byl zatím všude v posledním tažení, nechal zanedlouho v naší moci prapory, i děla a slavkovské pláně nasákly krví mrtvých.
Noc za začínala snášet na obě vojska, Rakušanům i Rusům nezbývalo než hledat spásu v útěku; císař dal plukovníku Dahlmannovi rozkaz, aby se svým plukem okamžitě vyrazil, po partyzánsku je pronásledoval, a posbíral vše, co ze zajatců lze. Protivník zatím spořádaně ustupoval; už byla temná noc, když jsme dojeli do několika vsí a pobrali tu na pět stovek zajatců, kteří byli odesláni ke štábu. Za rozbřesku jsme dojeli na slavkovské výšiny a poněkud předjeli Bernadottův sbor. Zaujali jsme postavení a hned jsme uviděli kozáckou rojnici, která začínala stoupat na odvrácený svah. Byl jsem tehdy vyslán za našimi tirailléry a dostal striktní rozkaz, aby nepřestávali, dokud jim některý z císařových pobočníků neřekne. Vzápětí se objevil nějaký rakouský kníže s doprovodem; obrátil se na mne s prosbou, abych zarazil prudkou střelbu z pušek, ježto si rakouský císař přeje jednat s císařem Napoleonem.
Odpověděl jsem mu, že není v mé moci učinit, oč žádá, a že si tak velkou zodpovědnost na sebe nemohu vzít.
„Proboha, proboha,“ křikl na mne prosebně, „zastavte tu palbu, blíží se rakouský císař, aby osobně žádal po vašem císaři mír.“
„Jeďte,“ povídám knížeti, „na kopec vpravo od vás, bezpochyby narazíte na štáb armádního sboru v předvoji, já pro vás víc udělat nemohu.“
Deset minut nato přijel sám maršál Bernadotte, aby nařídil zastavení palby, já však měl jasný rozkaz, který říkal, že ho nemám poslouchat.
„Za chvíli uvidíte císařova pobočníka,“ řekl mi.
Mluvil pravdu, pobočník se objevil a já dostal rozkaz, že nemám ve střelbě pokračovat, že mám naopak přijmout všechny vyjednavače, kteří z nepřátelského hlavního stanu přijedou.
A vskutku, přijel vysoce postavený parlamentář, byl to osobně rakouský císař, kdo přijel Napoleona žádat o mír. Byl v kolesce, provázela ho eskadrona rakouských žandarmů, já nechal troubit signál ke shromáždění a hned jsem viděl, že se přidává záložní eskadrona, která jede za rakouským císařem, jenž se odebral k úpatí svahu, do malé chalupy, kde se rozhodlo mezi oběma monarchy o míru. Mírová smlouva v chatrné chalupě!